Deníček Yuhůův

archiv za měsíc červen 2005

Archiv:

Starší archivy

RSS, Atom

Weblog o webu

30. 06. 2005

trvalý odkaz

Přes kriminál

Mám nepříjemnou vlastnost, že lidi podceňuju. Nedokážu na první pohled odhadnout, co hluboko v člověku je, jdu ve svém úsudku jenom po povrchu (to se mi naneštěstí stává většinou i u holek).

Nechci prozrazovat, o kom teď mluvím, a tak mu budu říkat třeba Brouk. Poznal jsem ho asi před pěti lety, tehdy jsem si myslel, že to je houmlesák a ztroskotanec. Když obvykle slyším řeči o magii a tajemných silách, jaké on vede, tak už mě to většinou dost unavuje (rozumím dost fyzice i vědám o náboženství a tyhle ufonsko-keltské kecy znám). Také mi přišlo, že se nechová zrovna nejlépe, a tak jsem si ho moc neoblíbil. Možná ten typ lidí znáte z brdských kempů -- máte pocit, že to jsou ti, co si sahají na dno, a poslední peníze vydají za tabák.

Časem se to zlepšilo, naše parta se s Broukem vídá celkem často. Seděli jsme teď o víkendu u ohně, kytara mi usnula na klíně a už se jenom povídalo. "Maturoval jsem 1982. Já dělal vojenskou školu," povídá Brouk na nějakou obecně položenou otázku. To jsem o něm nevěděl. A tak jsem se tedy zeptal, jak se tenkrát z armády dostal.

"Dostal jsem se až na pozici velitele výstrojního skladu. A tenkrát mi radili -- můžeš buďto přes blázinec nebo přes kriminál. Přes cvokaře jsem jít nechtěl, protože to by člověk celej život neměl pokoj -- furt nějaký sledování, nedaj ti pokoj, do konce života. Tak jsem šel přes kriminál. Prostě jsem jim prohlásil 'Tomuto režimu sloužit nebudu!' a bylo to."

Vduchu jsem si uvědomil až po několika sekundách, co mi můj parťák u ohně říká. Byv vůči mě starší o deset let, komunisty si užil měrou vrchovatou. Prohlásit v armádě "tomuto režimu sloužit nebudu" znamenalo vězení.

"Ale to už nebyly padesátý léta. Nebylo to lehký, ale už se to dalo. Bachařum jsem maloval obrázky. Potom po devadesátym mi dali i odškodnění 54 tisíc."

Takže se běžně potkávám s politickým vězněm a nevím o tom. Sám o sobě obvykle prohlašuju, jak si takových lidí vážím. Ale k Broukovi jsem nikdy moc respekt neměl. Což mě mrzí. Co všechno se musím dozvědět o lidech, abych si jich začal opravdu vážit?

Komentáře:

29. 06. 2005

trvalý odkaz

Lítám si nad Evropou

Zabil jsem půl dne tím, že jsem si roloval a prohlížel satelitní snímky celého světa. Jestli máte aspoň trochu silnou internetovou přípojku, tak to zkuste. Google Earth je asi desetimegový prográmek, kterým se dá koukat na celou Zemi. Našel jsem si dokonce dům, ve kterém bydlím. Počítám, že těch půldnů nad tím strávím ještě hodně.

Obzvláště mě zaujalo: Most, Messinská úžina, Manhatan, Kašmír, údolí Střely (dají se poznat jednotlivé stromy a stany ve skautských táborech) a Bagdád.

Komentáře:

16. 06. 2005

trvalý odkaz

Strategická trať

Ten krásný vysoký viadukt za Okoří, na který jsme se šli podívat, byl napůl rozbořený. Zespoda od potoka se vedle kamenných pilířů z období kolem r. 1870 tyčily ocelové konstrukce, které ten most asi podepírají. Dole všude kolem spousta suti. Škoda, že jsem si nevzal foťák.

Paní z Nového Mlýna kousek dál něco hrabala. Pozdravil jsem formálně. "To je hrůza, co?" řekla paní. "Takhle to zbourali při rekonstrukci a došly jim peníze. Běžte se podívat nahoru, z druhé strany náspu jsou schody."

Tak jsme šli. Shora bylo vidět, že je část mostu je vybraná, ale na místech mostových oblouků byly kolmo ocelové překlady umístěné na těch ocelových konstrukcích. Osobní dopravu tady zastavili, ale prý je to strategická trať, vozí se tudy Zákolanským údlím z Kralup na letiště kerosin.

Cestou zpátky jsme si všimli, jak divně je prostor pod mostem zaházený sutí. Kdyby se ucpala provizorní roura, kterou prochází potok, byla by z toho slušná přehrada a celý Nový mlýn by šel pod vodu. Paní ostatně -- to jsme si všimli nakonec -- vyhrabávala z té roury naplavené šutry.

Komentáře:

13. 06. 2005

trvalý odkaz

Stehlíka rozpoznati

"Viděli jste stehlíka?" zazněla do pléna otázka. Když se spolu baví parta biologů na exkurzi, tak stehlík znamená ptáka. Vycházeli jsme zrovna na Bilichově z hospody, ale byla už tma, takže jsem nechápal, kde mohli vidět ptáky.

Kdosi na otázku zareagoval: "Toho vagabunda? To byl Stehlík, má tu nějaké koně. Ten dopadnul!" Byl jsem z toho dost zmaten, žádného Stehlíka neznám.

Obvykle se ptám dost blbě: "Jakej Stehlík?"

-- "No přece ten, co privatizoval Poldovku! On tady někde bydlí."

Některé věci mě opravdu míjejí. Kauzu zbabrané kladenské privatizace jsem sice sledoval, ale rozhodně nemohu říci, že bych věděl, jak vypadá Stehlík, nebo že by mě to zajímalo. Chápu, že jej lidé znají z televize. Jak na televizi nekoukám, tak mám klid.

V televizi spousta věcí není. Ten večer jsem pak několik hodin prožil u ohně ve společnosti moc zajímavého člověka, biologa. Hrál jsem na kytaru a v přestávkách poslouchal příběhy, jak byl v Himalájích, jak operoval kočku, jak stísněně vypadá parlament ve Štrasburku nebo jaké to je havarovat s dítětem v autě. Hluboké příběhy, co se v televizi nevyprávějí. Moc hezký večer. Dost často si uvědomím, jak jsem pyšný na svoje kamarády a známé. Tohle jsou osobnosti, ne ty figury z televize!

Teď jsem si po týdnu s překvapením přečetl jednu zajímavou pasáž v rozhovorech s Klausem. VK říká:

... Když jsem byl asi před dvěma lety v bláznivém Kotli s paní Jílkovou, ukázalo se, že pan Stehlík tam přišel také a postavil se do první řady. Domáhal se mikrofonu a vnucoval mi, že s sebou nese celý kufr nebo celou velkou tašku argumentů, že on nic špatného neudělal, že jsou to všechno jen pomluvy a že kdybych se tomu chtěl po Kotli věnovat, tak že mi to ukáže. Byla to absurdní scénka, kterou by mi určitě nevěřil nikdo z lidí tam na místě, ani nikdo ze statisíců či milionů televizních diváků. Já jsem totiž nevěděl, kdo to na mě mluví. Vy mi nikdo nevěříte, že se nedívám na televizi. Ale já se na ni opravdu nedívám, a proto některé lidi skutečně neznám, nemám je okoukané z televizní obrazovky. ... (Václav Klaus narovinu, Rabit & Rabbit 2001, str. 258)

Komentáře:

trvalý odkaz

Třicet

"Kolik myslíš, že jim tak je?" hádal Míra ve vířivce. "Sedmnáct," povídám. Do vířivky jsme z velkého bazénu přišli kvůli třem fakt hezkým holkám, co teď seděly naproti. "Já myslím, že jim je tak devatenáct," soudil Míra. Chtěl se vsadit, ale nevěděl, jak to zjistit. Rozhodl jsem se tedy, že se jich zeptám. Vsadili jsme se o zmrzlinu (moje obvyklá sázka o tři boty neprošla).

"Fakt se jich zeptáš?" "No jasně," já na to. Můj společník vypadal nervózně, ale tyhle věci mi od dob, co jsem několikrát pročetl Feynmana, přijdou normální a zábavné. Prostě se jich zeptám. Přece mi nedělají starosti cizí názory.

"Kterou bys dal? Já tu modrou." Mně se líbila víc ta černá, bráno podle barvy plavek. Seděly ve vířivce v hloučku a dynamicky cosi probíraly.

Já vím, je to neslušné -- ptát se dívek na věk. Trochu nervózní jsem z toho vlastně byl a maličko jsme můj nápad, že se půjdu zeptat, zakecali. Jenomže co se mi může stát, ne?, nebudu srab. Končila mi bazénová hodina, tak jsem se šel přes dva metry teplé vody zeptal. Nakonec to ovšem trapas byl, ta devatenáctka si mě vychutnala.

"Slečny," naklonil jsem se k nim překřikuje vířivku, "můžu se prosím zeptat, kolik je vám let?"

Dvě z nich to trochu zarazilo. Třetí zelenoplavková ukázala na sebe, na černou a řekla, že jim je sedmnáct. Ukázala na třetí a té že je devatenáct. Abych něco udělal, otočil jsem se na Míru a řekl mu jakoby radostně, že v průměru prohrál. Načež se modrá devatenáctka rázně vzpamatovala z uraženosti: "A kolik je tobě?"

"Třicet," pokrčil jsem rameny a vyběhl tři shody. Rád jsem zdrhal do sprch. Sranda byla, vyhrál jsem zmrzlinu, ta číslovka v mé puse mě ale trochu zarazila.

Komentáře:

02. 06. 2005

trvalý odkaz

Současný poslech dvou zpráv

Docela to jde, jedním uchem vnímám informace o britské vládě a druhým uchem předpověď počasí.

Já rádio nepřelaďuju, mám na něm stále BBC. Ono to vlastně ani moc ladit nejde, ten kondik je nějak mimo. Mám velikou cínovou anténu (cínový drát natažený do konzole nad dveřmi) a když se signál odchýlí, tak se to ladí ohýbáním nebo šoupáním drátu. Náramná legrace.

Nejvíc nenávidím rádio Region, vysílá ráno. Ale už mám vyzkoušené, že stačí posunout cínový drát z polohy 1 do polohy 2 a zaháknout kličku za bužírkou. Když mám ale na klíně notebook jako teď, tak to rušení je jiné. Pak mi v pět hodin odpoledne hraje zároveň zpravodajství z Evropy 2 i z české redakce BBC. A docela to jde, už mluví o francouzském premiérovi.

Komentáře:

Tohle byly všechny příspěvky z měsíce květen 2016.

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček http://dusan.pc-slany.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: http://dusan.pc-slany.cz