Deníček Yuhůův

archiv za měsíc leden 2005

31. 01. 2005

trvaly odkaz

Souboj pohledů

Kdybych se býval nezačetl, tak bych si byl všimnul, že jsou na té Staroměstské policajti. A kde jsou policajti, bývají i revizoři. Jenomže já se začetl, nevšimnul si jich a vystoupil jsem.

Normálně v Praze na černo nejezdím. Cvakám si lístky. Tentokrát jsem ovšem pospíchal a navíc na dálnici u Knovíze stála kolona. Nějaký autobus se srazil s ávií. Ávie vezla tvárnice, bylo mírně nasněženo, tak asi šla do smyku. Když se nakonec kolona uvolnila a náš autobus popojížděl kolem, bylo vidět, jak ten cizí autobus má úplně na maděru vpravo předek. "Nikomu se nic nestalo," říkali stopující cestující z rozflákaného autobusu, které náš autobus nabral. Aspoň že tak. Kouřové sklo z předku autobusu, jak bylo popraskané, zdálo se být ze zlata. Divné zlato kolem zdeformovaných sedaček.

Navíc se mi v té půlhodinové koloně začalo děsně chtít na záchod. Na Dejvické jsem si koupil čtyři metrolístky a pospíchal na metro. Vlastně napřed na toaletu, jedna souprava mi kvůli tomu ujela, škoda. Naštěstí jsem hned chytnul další. Pospíchal jsem.

Jak jsem seda v metru ty nakoupené lístky skládal do kapsičky od Yuhůla, uvědomil jsem si, že jsem si necvaknul. Jak jsem pospíchal. Tož... ještě vystoupím... aha, už ne, dveře se zavírají. No tak nevadí, pojedu na černo, však nikde revizoři nebudou. Ba aj kdyby byli, mám na ně přece fígle! Spoustu procvakaných starých lístků v kapse, ono je to přestane bavit. No a navíc... co mi může revizor? Prostě odejdu. To leda že by tam byli i policajti, to ale nebývají.

Mířil jsem na Staroměstskou a do knihkupectví do Kaprovky. Zaskočilo mě, že dole na Staroměstské tedy nakonec ti revizoři i policajti byli. Kdybych se býval nezačetl, tak ty policajty uvidím, prostě nevystoupím a pohoda. Jenomže já se začetl.

Hraju už pár let takovou hru. I když platný lístek mám (a já jej vždycky mám), tak se snažím psychologicky magicky démonicky parapsychologicky zblbnout revizora, aby mě vůbec nekontroloval. Většinou to vychází. Jednou třeba na Budějovické mi už ukázal odznak, pak ale viděl Draka a už nic nechtěl. Nebo na Můstku: jdu, koukám mu do očí a on uhne. No jo, ale to je hra. Teď to bylo naživo a já jsem platnou jízdenku neměl. Zato adrenalinu v krvi jsem měl 100 molů na litr.

Předstíral jsem tedy spěch, usmál jsem se na ně a pokynul jim. Kolem červeného rohu zkratkou, aby to vypadalo, že fakt pospíchám, ale ne, že se jim chci vyhnout. Buch buch tep, adrenalin 150 molů na litr, rozšířené zornice. Úsměv, jakopohoda.

Dělám to nerad, ale dost jsem je oblbnul. Byli dva, koukali na mě. Asi jsem jim nestál za pokus. Prostě jsem mezi nimi prošel. Možná to byla fortuna, možná se mě báli. Možná to bylo kouzlo. Budu tyhle situace ale asi muset trénovat, protože jsem se vzápětí na jezdicích schodech z toho adrenalinu málem sesypal.

Potom na tom srazu Gigacentra jsem vyprávěl ty dva dnešní příběhy (bouračku a revizory). Chtěli po mě ještě tu třetí příhodu (prokecnul jsem, že byly tři). Tu třetí už jsem ale nakonec vyprávět nemusel. Naštěstí. Cožpak mám každému vykládat, jak jsem vdechnul kus romadůru?

24. 01. 2005

trvaly odkaz

Kvalita a její referenční čas

"Je to jako pohled do minulosti," říkal mi Míra. Skleničku červeného vína držel pevně, jeho hlas byl ale už trochu povznesený. "Jak moc se ty lidi změnili." Myslel učitele z gymplu. Jsme z gymplu teprve třináct let. Když jsem na svém třídním srazu ale pozoroval spolužáky, tak se nezměnili vůbec. Stejná gesta, stejný smích.

Přemýšleli jsme, jak se nám daří dobře. A kdo to kam dotáhnul. A že bude líp a bude hůř. "Podle jakého času," uvažoval jsem nahlas, "podle jakého okamžiku se to ale hodnotí? Jestli jsme na tom jako dobře. Počítá se to jako dneska, nebo za deset let? Kde je ten referenční čas?"

"To je vždycky jako zrovna teď, ten referenční čas," vysvětlil Míra. Jasně, to jsem tušil. Stejně mi to není jasné. Proč třeba dneska makám, abych se za deset let měl dobře?

Nebo třeba dneska v čajovně mi Jeroným povídal o svém písničkaření. "Já radši hraju dobře na vodě než špatně na pódiu," povídal. Namaloval jsem mu křivku humbuku, jak je zrovna v tom bodě, kdy je populární už moc. A přesně to mu vadí. Sice když to svoje hraní teď zazdí, tak mu přestane stoupat popularita, ale zase bude hrát potom jakoby lépe. To je opět to samé -- k jakému času se ten úspěch (a potřeba úspěchu) počítá? Není lepší užívat si slávy teď, raději než si budovat kvalitní repertoár a hledat songy kolem ohňů? Tož tak, nevíme.

Zpátky na ten třídní sraz. Bylo to v Grandu. Grand je největší hotel ve Slanym. Měli jsme tam před třinácti lety maturiťák. Pak hotel někdo černě zprivatizoval, barák začal pustnout. Před třemi lety to byla opravdu katastrofa, hrozilo, že největší dům ve Slaném prostě spadne. Poměřeno tehdejším časem blbé. Dneska město barák koupilo a opravilo, takže -- poměřeno dnešním časem -- je to v pohodě.

Při pohledu na tančící páry mi v mysli vyskákaly tři obrazy z toho prostoru. Před třinácti lety můj maturiťák (opravdu jsem ho moderoval?), výborná noční střílečka v rozmlácených prostorách před šesti lety (modré světýlko byl nepřítel, my červení byli upíři z Kulhánka) a obraz starý několik minut, kdy koukám na dnešní maturanty a svoje bývalé spolužáky.

Nejhezčí maturantka byla včera v béžovém. Děsně mi připomínala tenkrát Pavlu. Třináct let? Podle jakého času se stanovuje nejhezčí holka?

19. 01. 2005

trvaly odkaz

Odečítání mi moc nejde

Miluju svoje volné pondělky. Já teda mám volný skoro každý den, ale volné pondělky mám volné jaksi programově. Tentokrát jsem po autoškole zašel na oběd do oranžové restaurace na hlavní ulici. Obsluhuje tam Mortiana. Sice tam vařej dobře, ale já tam chodím kvůli ní. Je na ní totiž vidět, že ji to obsluhování fakt baví.

Tentokrát měla ovšem pondělní volno Mortiana, takže neobsluhovala. Seděla za barem bez své oranžové uniformy. Pak si přisedla ke mně. A kecali jsme o životě a tak vůbec. Jak ji to baví a tak. Že se zajímám o matiku, tak jsme chvíli svedli hovor na počítání.

"Sčítat umím rychle, ale odečítání mi moc nejde. Já totiž nemám důvod odčítat," povídala.

Je to jako ve škole. Nepamatoval jsem si na gymplu vzorečky na přepočítávání goniometrických funkcí, protože jsem je nepotřeboval. Až když jsem si po letech začal hrát s komplexními čísly, tak jsem pochopil, jak jsou ty vzorečky užitečné. Předtím ne.

Takže na tom jsme se na tom shodli, že goniometrické funkce nás ve škole nebavily. Ona má střední hotelovou. Vždycky se kochám pohledem na to, jak skládá ubrousek, aby někomu podala vidličku na talířku. Zřejmě dobrá škola.

Cestou domů jsem přemýšlel, jak to, že jí nejde odčítání? Vždyť je to to samé, co sčítání! Akorát přičítám záporné číslo, ne? Než mi došlo, že právě nepotřebuje ani záporná čísla. Žádný tonic ani polévka, ba ani salát nemá cenu zápornou. To bude tím.

17. 01. 2005

trvaly odkaz

A ty seš Dana!

Jirkova příhoda z Thajska. Byli tam loni už podruhé. Po první cestě napsal Jirka na web popis jejich cesty po Thajsku.

Pak jak Jirka s Danou potkali v Thajsku nějaké Čechy, tak oni za chvíli řekli: "A ty seš Dana!" Měli totiž Jirkův cestovní deník vytištěný.

Hezká příhoda. Ten thajskej deník je fakt hustě dlouhej, jenom text má čtvrt mega. Jirka si stěžoval, že se nemůže dostat k sepsání té druhé cesty. Bodeť. Však tam píše i kolik stojí sprcha na nádraží v Hualampong.

Ve slánské čajovně měli včera Jirka s Danou promítání. Ono je lepší si cestu poslechnout a koukat na diáky, než to pročítat. Hezké fotky, člověka to nutilo k zamyšlení. Třeba ta slavná šíje Ao Loh Dalum na ostrově Ko Pi Pi prý teď byla vlnou Tsunami úplně zrušena.

Stejně bych tam jel.

14. 01. 2005

trvaly odkaz

Rozdíl je v oleji

Kromě svíček ujíždím poslední dobou také na zeleninových salátech. Zatímco svíčky pálím, zeleninové saláty pojídám. Vyvinul jsem si několik originálních receptur a mám pocit, že už míchám saláty lépe než Řekové. Třeba ne, ale mně to prostě chutná.

Až včera mi to nechutnalo. Proč, jářku? Prostě to nebylo ono. Olej.

Nedával jsem totiž pozor, co kupuju za olej. Olivový, to ano. Ale doposud jsem si saláty dělal s panenským olivovým olejem. Ten olivový olej, co jsem si koupil včera, panenský není. Při nákupu jsem si toho nevšimnul a teď nevím, co s ním udělám. Vylévat se mi ho nechce, ale do salátů si to lít také nebudu.

Panenský olej je ten, co vzniká z lisování oliv při prvním mechanickém lisování bez tepelné úpravy. Zpočátku mi trochu nechutnal, ale pak jsem zjistil, že to je přesně ono. Oproti tomu ta dnešní břečka má na sobě napsáno:

"Olej skládající se výhradně z olejů získaných z lisované olivové hmoty a olejů získaných přímo z oliv."

OK, takže olej z olivové hmoty příště nebrat. To je takové tajemství č. 1. Jestli chcete další tajemství, tak tajemství č. 2 zní "sůl" a tajemství č. 3 se jmenuje "bazalka". Česnek a estragon si příště zaslouží vlastní povídání.

11. 01. 2005

trvaly odkaz

Nakupovat kabát

"Konečně si jdeš koupit kabát!" volala nevěřícně děvčata z kapely týden před vánočními koncerty. Chystám se na nakupování kabátu totiž už po dva roky. A nic, vždycky jsem proklamovanou koupi kabátu odolal, až tentokrát ne.

Nakonec mě v tom kabátu dokonce Honza Hučín během koncertu v Klecanech vyfotil a vrazil na jeden slavnej web. Teď jsem slavnej i já, samozřejmě díky tomu kabátu. Vypadám v něm dost divně, ale prý seriózně (a staře, tak už to chodí).

Dokonce jsem kvůli nákupu kabátu vstal tehdy v pátek už ve čtyři. Doufal jsem, že to stihnu. Sice jsem se strašně dlouho vykopával z baráku, ale nakonec jsem do vyhlédnutého obchodu vedle Grandu dorazil v pět deset, ještě dvacet minut před zavíračkou. Jenomže byla fronta a ještě jsem pouštěl jednu pani, co jenom rychle nakoupí svetřík. Nakonec jsem si ale vybírání kabátu užil, to víte, člověk nenakupuje kabát každý rok. Vybíral jsem strašně dlouho, určitě pět minut, možná deset.

- Berete platby kartou?

- Ano!

Načež vždycky vytáhnu křížovou pětku z kanastových karet.

- A berete tyhle?

Haha, fór. A pak teprve vytahuju skutečnou kartu. Fór tentokrát proběhnul, ale skutečná karta -- kde je? -- ale moje debetní bankomatní karta na svém místě nebyla. Tak jsem si prohlédnul kapsy, znovu kapsičku Yuhůla, ještě jednou kapsy a...

- je mi líto, musel jsem kartu nechat doma. (Po fóru s kanastovou kartou to znělo dost trapně.) Jak dlouho tu ještě dneska jste? (Kabát jsem potřeboval druhý den na koncert, v kostele je zima.)

- Už zavíráme, ale jestli to stihnete do čtvrt hodiny, tak já stejně ještě budu vytírat.

Tak fajn, klusal jsem domu. Kde jsem tu kartu používal posledně?, přemýšlel jsem cestou. Nedávalo mi smysl, že by nebyla na svém místě. Jasně, platil jsem s ní ve středu struny. Ale kam jsem ji založil? No, někde doma bude.

Hu hu, zpocenej jsem doběhl domů. Tři čtvrtě na šest. Jedna z mála nevýhod mého pokoje je, že nemá fulltextové prohledávání. (Napadlo vás někdy, že úklid je vlastně druh indexace? Já moc neindexuju.)

Smířil jsem se už, že nestihnu koupit kabát, ale nesmířil jsem se s tím, že jsem přišel o bankomatní kartu. Druhé kolo přemýšlení, kam jsem ji dal. Nakonec ovšem byla v kapsičce od košile spolu s účtem za struny. Naprosto debilní místo, nevím, na co jsem myslel. Tu košili jsem měl samozřejmě celou dobu na sobě, takže i v tom obchodu. Kilák sprintu zpátky do obchodu a měl jsem kabát. Paní už měla vytřeno.

Načež mi ženský začínaj říkat, že mi to sluší. Třeba Bára o štědrý den na náměstí, co jsem ji určitě tři roky neviděl (hezky vyrostla). Možná jsem si ten kabát měl koupit už dřív.

09. 01. 2005

trvaly odkaz

Plastový reprák pod ženským myšlením

"No jasně, že by mě to napadlo," pravila Gendrim. "To je přece jasný," připojila se Hanička Solnička. Jenomže já myslím, že to neni jasný. Nemůžu přece myslet na všechno.

Ujíždím na svíčkách. Patnáct let byla přestávka, ale teď se mi to vrátilo. Jak přišla zima, tak jsem si zapálil jednu svíčičku proti splínu a pak se mi ta úchylka vrátila.

Už jako malý jsem si hrál se svíčkama. Pálím svíčky jednu za druhou, nechávám vosk stékat a tvořit lávové proudy horkého vosku. Abych si nezapálil pokoj (věřte mi, nepořádek dobře hoří), stavím zapálené svíčky na víčko od ešusu. Víčko od ešusu pokládám na vedle monitoru, abych na svíčky viděl při práci. Přesněji tedy -- pokládám víčko na plastový reprák, co jsem jednou dostal qánocům od Zuzky a Péti. Plastový reprák je (jak by řekl Egon) "plastová krabička z umělý hmoty".

Ve čtvrtek svíčky dohořely až na mrť, udělal jsem do steklého vosku pár náhradních knotů ze sirek, takže byla malá fatra (a pak velká fatra). Čmoud, ohýnek, no prostě paráda. Mně to nedošlo, že to ešusové víčko není z azbestu a že se ten reprák pod ním začne tavit. "Tebe by to napadlo?"

"No jasně, že by mě to napadlo," pravila Gendrim. "To je přece jasný," připojila se Hanička Solnička. Jenomže já myslím, že to neni jasný. Nemůžu přece myslet na všechno.

Mám tedy natavený reprák. Ale hraje.

V této souvislosti ještě stojí za zmínku, že jsem si po tom výborném ohníčku nevšimnul, že se poněkud snížila průhlednost mého pokoje. Jak jsem se intoxikoval postupně, na čmoud jsem si zvyknul. Asi ve čtyři ráno mi to došlo a vyvětral jsem. Jak je teplá zima, tak ještě nemám zadělané dveře na balkón (taky částečně kvůli kocourům). Vyšel jsem na balkón, koukal na hvězdy a došlo mi, že Velký vůz ve Slaném nad Skalkama nikdy nebyl. Vždycky byl při pohledu z balkónu nad sídlištěm. Pak mi došlo, že v tu chvíli jsem byl prvně na balkóně v lednu.

06. 01. 2005

trvaly odkaz

Pozdní brek pro Karla a Zuzku

Držel jsem se, když umřeli. Skousnul jsem to. Ale dneska jsem se rozbrečel.

Je to už vlastně deset let, co jsem Zicha viděl prvně naživo. Tehdy ve Svatém Janu pod skalou jsem pochopil, že je to nejlepší český zpěvák, jak se jeho tenor nesl přeplněným kostelem.

Loni, vlastně předloni, se Zuzka Navarová, ostříhaná na malou holku (tehdy jsem nevěděl proč) uvolněně vyzpívávala na pódiu folkového kvítku na Konopišti s cikánskou kapelou. Tak jsem ji neznal. Pleská, pleská, ocelově modrou, nerezovou, tak jsem ji znal. Ale byla v ní veškerá píseň toho večera.

Jak si naposlouchávám Spirituály, poslouchám tam tenor. Ach, jak často v partu zazní vybroušené Zichovo cosi! Nedá se to zpívat po něm. A už to nevydržim. "Uz nikdy neuslysime nasi pani Pisnickarku. Proste blbej rok," napsala mi onehdá mailem Míša. Tisíc dnů mezi námi. Blbej rok. Teď brečim jak štěně za oba.

05. 01. 2005

trvaly odkaz

Drak v Poříčí

Však já vím, že bych měl víc psát. Že je to se mnou nuda. Já se ale nenudím. Vlastně se zatím stala spousta věcí. Koncerty, vánoce, zpívací fondue, silvestr v Jevanech u Marvina a tak. No ale největší psycho bylo s Drakem.

Normálně mi ve středu dvaadvacátého ráno zapípala esemeska od Helenky: "A co je s tím drakem? Bude v pohodě?"

Hu! Jak to Helenka ví? Že by se to tak rychle rozkecalo? To bylo tak:

V neděli předtím jsme zpívali v Poříčí nad Sázavou. A Drakovi se v Poříčí na faře tak moc líbilo, že tam prostě zůstal. Cestou domu koukám do Yuhůla a ... drak nikde. Tož prostě zůstal bez dovolení v Poříčí na faře u Sázavy s moc príma farářem Andrejem (ještě loni byl farářem ve Zlonicích). Tak jsem hned volal Haničce (pozor, to není Helenka), která se s farářem zná, aby mu pověděla, že se má o draka hezky starat. Katolický farář se stará spíše o ovečky, ale jednoho draka by mohl zvládnout, ne? To přislíbil, takže pohoda.

Tož tak. Přijdu druhý den k Egonovi do počítačo-prodejny pro podložku. "Gde máš draka?" se ptá Egon. Takže to pak věděl i on. Jenomže nikdo jinej. A ve středu ráno mi zapípá esemeska od Helenky: "A co je s tím drakem? Bude v pohodě?"

Jak to ví? "Jak to víš?" píšu jí.

"Sám jsi mi o tom včera napsal esemesku." Takže žádná záhada.

Poučení zní, že už ani nevím, komu co říkám a píšu. Teď si vezměte, že jak mám ještě deníček a weblog, tak mi lidi v tramvaji citujou moje vlastní příhody. A já se divím, odkud to vědí.

Mezitím se drak Aliki v Poříčí nad Sázavou určitě pěkně rozjíždí. A já "můžu doma vzteky puknout, kdo ví, co všechno se tam děje".

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček https://yuhu.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz