O cestování autostopem

Cestování stopem

Píše Yuhů

Domovská stránka
kontakt:
janovsky@gmail.com

Na této stránce:

Jak začít
Kde stopovat
V jakém složení
Stopařův vzhled
Jak se chovat k řidičům
K ostatním stopařům
Jak se chovat k sobě
Kudy kam?
Stopovací cedule

Reklama:

Jsou místa, kam se stopem nedostanete, například Korsika nebo Djerba

Odkazy

Odkazy na jiné stránky o autostopu

V České republice je stopování v současnosti nejrychlejší, nejekologičtější a nejpohodlnější způsob cestování. Mnoha lidmi bývá haněno a zůstává nepochopeno, možná protože to nikdy nezkusili.

V této první kapitole najdete povídání o tom jak začít, kde stopovat, v jakém složení, jak vypadat, jak se na stopu chovat k řidičům, ostatním stopařům a k sobě, kudy kam jezdit a o stopovací ceduli.

Další kapitoly: Autostop 2 - Autostop 3 - Autostop 4 - Holky na stopu - Z pohledu řidiče - Autostop 7

Jak začít se stopováním

Nejhorší je překonat psychickou bariéru. Někdo, kdo začíná, z toho mívá divný pocit, jako že se něčeho doprošuje. Je to vlastně pravda, ale taky je to úplná hovadina. Až tenhle pocit hodíš za hlavu, vydej se na cestu.

Stoupni si na kraj silnice, která vede tam, kam chceš jet. Až kolem pojede auto, postav se mu čelem a zvedni pravou ruku tak, aby řidič pochopil, že stopuješ. S tou rukou nehýbej, prsty měj volně pokrčené a palec trochu zvednutý. Narovnej se, ale měj uvolněný postoj a buď v pohodě. Pokud vydržíš pár desítek minut, určitě ti někdo zastaví. Pozdrav, nastup si a jedeme.

Kde stopovat

Existuje pár základních pravidel pro výběr místa na stopování, jsou seřazeny podle priority:

Z uvedeného vyplývají optimální místa - za křižovatkou, u autobusové zastávky, za prudkou přehlednou zatáčkou, na konci stoupání, za benzínovou pumpou, za závorami. Je-li poblíž odbočka lokálního významu, postav se před ní, udělá ti místo na zastavení. Není-li vedle krajnice místo, musí být alespoň přerušovaná prostřední čára. V kapitole o řidičích probírám místa na zastavení podrobněji.

V jakém složení

Jedna holka jede dvanáctkrát rychleji, než kluk. Dvě holky šestkrát. Voják třikrát. Holka a kluk dvakrát. Stejně tak tři holky. Jeden kluk jede stejně rychle jako jeden kluk. Dva kluci jedou třikrát pomaleji. Tři kluci často neodjedou vůbec. Z toho vyplývá, že je-li vás větší počet, rozdělte se a dejte si někde sraz.

Často je omílán problém, zda si samotná holka kvůli bezpečnosti může dovolit jezdit stopem. Tradují se hrůzné příběhy a viděl jsem o tom i jeden trapný film. Dlouhodobě se o tento problém zajímám a každé holky, co jezdí sama stopem, se ptám, zda měla někdy nějaké problémy s řidiči. Ptal jsem se na to nejméně třiceti holek. Každá mi do očí řekla, že zcela rozhodně nikdy žádné problémy neměla. Jedna jediná holka tvrdila, že její kamarádka měla nějaký problém, který stejně nakonec vyřešila bez újmy. Samozřejmě můj průzkum není průkazný, ale něco vypovídá. Mnozí namítají, že pokud má holka problémy, tak o nich potom nemluví a už vůbec ne se mnou. Nicméně ani to mě nepřesvědčuje o tom, že by stopařkám v Česku hrozilo nějaké reálné nebezpečí ze strany řidičů.

Post scriptum: po ohlasech několika čtenářů jsem dospěl k názoru, že problematiku sólo holek na stopu možná trochu zlehčuji. Nakonec jsem vyplodil stránku o holkách na stopu.

Stopařův vzhled

Mnohými je zevnějšek podceňován argumentem, že mě nakonec stejně něco vezme. Leč je to otázka času a cestování si urychlí ten, kdo dbá na následující zásady:

Vojenská uniforma býval přednostní lístek na svezení, dnes se situace obrací, protože se nedá dobře rozeznat člověk v maskáčích od vojáka. Přesto lze konstatovat, že slušná uniforma je pro stopaře výhodou.

(Překvapivě špatné zkušenosti mám se stopováním v historickém kostýmu. Na to několik mých kamarádů reagovalo trefnou poznámkou poukazující na to, že můj historický kostým je velmi ubohý a odpuzující. Majitelé hezkého kostýmu referují pozitivní stop.) 

Jak se chovat k řidičům

Základní pravidlo říká, že slušně. Než vypíšu další zásady, řekneme si, k čemu je to dobré. Ten člověk mě za chvilku vyloží a už ho nikdy neuvidím, tak k čemu slušnost? Znám čtyři odpovědi. Zaprvé z toho mívám dobrý pocit. Zadruhé i řidič je pak ke mně slušný a leckdy i nečekaně příjemně. Zatřetí svět je malej, nikdy nevíš, koho kde potkáš. Začtvrté bude-li mít řidič ze setkání s tebou příjemný pocit, pravděpodobnost, že ještě někdy někoho vezme, se drasticky zvyšuje. A to je to, co je třeba. Takže ty zásady.

Řidič může nastolit čtyři různé druhy konverzace. První z nich je mlčenlivost. Je to nepříjemné, ale někteří řidiči si prostě nepovídají. Můžeš nadhodit pár témat a pokud nezaberou, tak to vzdej a zahloubej se. Druhý způsob konverzace je ukecanost. Řidič se chce prostě vypovídat. Nech ho mluvit, div se a chval ho. Bude rád. Třetí možnost je řidičova zvědavost. Prostě chce od stopaře slyšet co nejvíc věcí, vyptává se a někdy je i nepříjemný. V tomto případě je nejlepší řidiči něco nakecat. Čtvrtý typ konverzace nazývám pohodovým. Lze tak mluvit s moudrými lidmi.

Jak se chovat k ostatním stopařům

Často na silnicích potkáš jiné stopaře. Zde existují pevné nepsané zásady.

Jak se chovat k sobě

Kudy kam?

Stopovací cedule

Někteří tvrdí, že používání stopařky (jak tomu já říkám) je neslušné, protože se stopař řidičům ještě více vnucuje. Jiní odpůrci shledávají tento způsob cestování málo dobrodružným. Přesto si myslím, že stopařka je báječná věc, která cestu velmi usnadní a zpříjemní. Jak to funguje: na tvrdý papír formátu A4 či větší si napíšeš pár velkých písmen, které vyjadřují místo, kam se chceš dostat. Konvenčně se používají okresní poznávací značky, zkratky jmen a mezinárodní značky států. Například KL (Kladno), BM (Brno) CV (Chomutov), SL (Slaný), PHA (Praha), BRNO (Brno), PL (Polsko), DE (Německo) atd. Při stopování ceduli držím buďto v pravé ruce, anebo v levé a zároveň pravou stopuji.

Od doby, kdy jsem začal vozit stopařku, se moje cestování podstatně zrychlilo a hlavně zjednodušilo. Časem jsem nahradil kartónové cedule průhlednými deskami A4, do kterých se vkládají normální papíry. Dají se vyměňovat a sbírat. Dnes už mám ve stopařce pěknou sbírku. Někdy, když potřebuji novou kombinaci písmen, tak ji získám překládáním těch starých. Do mé základní výbavy dále patří pár čistých papírů a tlustá lihová fixa. Bacha na tuš (lepí se na desky), uhel (špiní) nebo inkoustovou tiskárnu (rozpíjí se).

Při dlouhé cestě je lepší uvádět větší město, které sice není mým cílem, ale je poblíž a je určitě známé. (Třeba z Olomouce do Slaného je lepší cedule PHA než SL, přestože z Olomouce přímá auta do Slaného také jezdí.)

Existují situace, kdy se nedá jednoznačně určit, jakou ceduli použít. Když třeba jedu z Loun do Slaného, tak váhám mezi použitím PHA a SL. Pro řidiče z daleka může být nápis SL nic neříkající a řidiči zblízka mě zase nevezmou s cedulí PHA, protože jedou jen do Slaného. Toto dilema většinou řeším dvoustranou stopařkou. Normálně mám PHA, ale když vidím poznávací značku LN nebo KL, tak ji otočím na SL. Vypadá to jako vrtoch, ale pokud otáčecí ceduli používám, chytnu skoro v polovině případů na "druhou stranu stopařky".

Další kapitola pojednává o těchto tématech: Velkoměsta - Večer - Noční stop - Spaní na stopu - Chůze pozadu - Dilema špatného místa - Espézetky - Prolomení smůly - Kouření

Hlavní stránka - Druhá kapitola - Třetí kapitola - Čtvrtá kapitola - Holky na stopu - Z pohledu řidiče - Sedmá kapitola

Yuhů! janovsky@gmail.com
Hlavní stránka autora: yuhu.cz