O nástroji se říká, že je naladěný, pokud na něj jde hrát a zároveň se to dá poslouchat aniž by to tahalo za uši.
Většinou se o ladění mluví hlavně u strunných nástrojů; tam jde o to naladit struny tak, aby spolu zněly. Omezeně lze ladit nástroje dechové a klapkové, které se dolaďují tak, aby ladily s jinými nástroji.
Relativně je nástroj naladěn pokud struny znějí navzájem ladně.
Absolutně je nástroj naladěn, pokud struny mají přesně ten tón, který mají mít podle mezinárodní normy. Ta norma stanovuje každému tónu fyzikálně přesnou frekvenci, na které má znít.
Když mám dvě kytary, které jsou každá relativně naladěná, tak spolu nemusí ladit (a většinou neladí) -- mohou být vůči sobě nějak posunuté. Kdyby byly obě absolutně naladěné (třeba podle ladičky), tak by spolu ladily. (Ale pokud navzájem ladí, ještě nemusejí být naladěné absolutně.)
Jinak řečeno -- relativně laděný strunný nástroj má struny sladěné vůči sobě navzájem. Absolutně laděný je má navíc podle normy.
Klávesové nástroje bývají laděné podle normy, přesto ty modernější kousky mají takovou páčku, kterou se dají trochu nadladit nebo podladit, aby vyšly vstříc nějakému relativně laděnému nástroji.
Zda je nástroj naladěn absolutně, může poznat jenom člověk s absolutním sluchem. Kolem absolutního sluchu jde spousta fám a pověr. Pokusím se to uvést na pravou míru. Člověk s absolutním sluchem:
Já třeba absolutní sluch nemám. Kdybych ho měl, tak dokážu při natahování strun na kytaru naladit éčko jen tak. Ale to já nedokážu, protože absolutní sluch nemám. Když mě někdo vidí ladit kytaru, tak myslí, že mám absolutní sluch (protože to umím docela rychle), ale já vždy musím dostat základní tón.
To, čemu lidé laicky říkají absolutní sluch, je vlastně jenom dobrý relativní sluch. Kdo dokáže čistě zazpívat píseň, přesně chytit druhý hlas nebo osladit nástroje, má relativní sluch.
Někde jsem viděl tabulku, která každému tónu stanovovala přesnou frekvenci. Teď ji nemůžu najít, vím jenom, že komorní A je 440 Hz, což znamená, že ladička s áčkem kmitne 440 krát za sekundu. Ostatní tóny jsou podle toho odvozené.
Na tomto místě musím zmínit, že existuje ladění temperované (chromatické) a ladění přirozené. Normované frekvence těchto ladění se od sebe nepatrně liší. Abych vysvětlil rozdíl, musel bych jít do matiky. Matematika je sice můj koníček, ale nechci tím zdržovat, protože v praxi se s tím rozdílem člověk setká zřídka, pokud vůbec.
Musím ale alespoň naznačit princip temperovaného ladění. Áčko je ten základ. O půltón vyšší tón dostanu, pokud tu frekvenci vynásobím číslem 1,05946 , což je dvanáctá odmocnina ze dvou (protože v oktávě je 12 tónů a oktáva je dvojnásobná frekvence). Postupným násobením se dá dopracovat k frekvenci libovolného tónu.
Norma existuje kvůli tomu, aby spolu nástroje různých výrobců ladily. Ale dodržování normy je leckdy ubohé. U lacinějších nástrojů se často setkáte s podladěním až o čtvrttón, ba i o půltón. Zkuste si třeba na lacinou foukací harmoniku zahrát s piánem: prostě to nejde.
Kapitola sama o sobě jsou zobcové flétny. Jsou vyráběny přesně podle fyzikálních pravidel, aby zněly přesně. Jenomže když do flétny fouknete málo, tak ona zazní skoro o půltón níž, než když se do ní foukne pořádně. Profesionální hráči vědí, že do toho musí pořádně foukat, ale 80% fléten při takovém pořádném fouknutí prostě nezní. Navíc zobcové flétny se dají povytáhnout (podladit), ale nedají se smrsknout (nadladit), takže jsou v absolutně laděné hře nepoužitelné. (Vždycky, když jsme ladili podle fléten, tak Zuzka podlaďovala housle asi o půltón a na zkoušce v komorním sdružení se jí pak smáli, že jí ty housle někam upadly.)
Nástroje se liší podle toho, zda se dají trochu doladit a podle potřeby odchýlit od normy. U kytar a houslí a bas a tak to není problém, prostě se přeladí všechny struny. U klavíru je to problém fatální. Modernější klávesové nástroje mají dolaďovací páčku. Většina dechů jde podladit (povytažením), ale nejde nadladit. Proto doporučuji v praxi, pokud nehrajete s piánem, trochu podlaďovat pod normu.
Další problematická oblast jsou zvukové karty počítačů. Ty obsahují tak zvané wave-tables (tabulky vzorků), které se používají na přehrávání midi souborů. V přehrávání wav a mp3 souborů zvukovky chyby nedělají, ale pokud mají nekvalitní wave-table (a většina má nekvalitní), odchylují mid výstupy od normy.
Kytara, basa, housle, banjo a mandolína se ladí nejčastěji podle souzvuku sousedních strun. Prostě se naladí jedna struna (podle něčeho absolutního), potom sousední, pak sousední, až jsou naladěné všechny. Je přitom důležité vědět, v jakém intervalu ty sousední struny mají být naladěny.
Basa má sousední struny laděné do kvarty (pět půltónů), což znamená, že když zmáčknu strunu na pátém pražci, tak má znít jako prázdná vyšší struna.
Podobně (o pět půltónů) je laděná kytara s tím rozdílem, že mezi druhou a třetí nejtenčí strunou je rozdíl jenom čtyř půltónů (G a H), takže géčko se mačká na čtvrtém pražci, všechno ostatní na pátém.
Mandolína má sousední struny o sedm půltónů (kvinta), takže tam se to někdy mačká na sedmém pražci. Stejně jsou laděny housle, ale ty pražce nemají, takže ty se do kvinty dolaďují podle odposlechu souzvuku.
Banjo má intervaly mezi strunami 5, 4, 3 a 5 půltónů, což se zdá dost divoké, ale je to jako do akordu G dur.
Některé nástroje (mandolína, dvanáctistrunná kytara) mají zdvojené struny. Ty se pak ladí do horní oktávy a pokud to už nejde, tak do stejné výšky.
U houslí a bezpražcové kytary je výhodou, že se nemusejí ladit absolutně -- pokud má hráč dobrý sluch, tak hraje v posunuté poloze a sahá mimo políčka, nehraje na prázdné struny, a tak to zní to naladěně.
O nenaladitelnosti, nových strunách, vlhkosti a teplotě se zmiňuji u ladění kytary, ale platí to i pro jiné nástroje.
U nástrojů s pohyblivou kobylkou někdy při ladění kobylka "pracuje". Zvýší-li se podstatně tah jedné krajní struny, kobylku to vychýlí do strany, čímž se zvětší tah na jiné struny (tím pádem se změní i tóny).
Na naladění těch obrovských křápů musí být člověk už machr, aby to stálo za to. Ladí se od základního A napřed po oktávách, pak po kvartách a kvintách (5 a 7 půltónů) a nakonec se to temperuje. Protože na to musejí být speciální klíče a kličky, je to těžké a struny praskají. Doporučuji to přenechat odborníkům.
Většinou jdou na nějakém místě povytáhnout, aby pak zněly trochu níže. Nedají se ale vytahovat donekonečna, protože to jednak nedovoluje konstrukce a také by při přílišném povytažení už zněly falešně (například by nesouhlasily oktávy).
Ladění foukacích nástrojů se zpravidla označuje podle nejnižšího tónu, který zní při všech zakrytých otvorech. Například sopránová zobcová flétna je C-flétna. (Klarinet je B nebo Es-klarinet, ale prý to s nejhlubším tónem nesouvisí.) Jsou udělány tak, že se na nich hraje nejlépe v té stupnici základního tónu a v blízkých tóninách (ve smyslu vzdálenosti na kvartovém kruhu).
V chladném vzduchu znějí foukací nástroje níže. Vysvětluji si to jinou rychlostí zvuku v chladném vzduchu (ale možná je to něčím jiným). Protože ladění většinou nelze zvýšit, nedají se foukací nástroje v zimě sladit s jinými nástroji. Prý i varhany znějí při vánočních koncertech podladěně.
Ty se také dají ladit. Většinou se ladí podle základního tónu tóniny, v níž se hraje, nebo o kvartu či kvintu jinam. Ladění se provádí takovými šroubky nebo provázky po stranách. Ve vlhku a zimě znějí bubny níže.
Zatím konec základního kurzu hudební nauky. Vizte též: Ladění kytary
Hudební nauku píše Yuhů, mail: janovsky@gmail.com