Mám hodně kamarádů, kteří hrají na kytaru. Když se nás sejde hodně, už nemá smysl hrát třetí nebo pátou kytaru. Basa se taky hodí do cimbálovek, jazzu, nebo rocku. Je pak vlastně jedno, jestli hrát na kontrabas nebo baskytaru.
Pochopení basování také výrazně vylepší hru na kytaru.
Samozřejmě jde o to, že basáci jsou sexy. Basačky ještě víc. A protože sex je lepší ve více lidech, je dobré hrát na basu, když máte s kým. Ne, že by to nešlo sólově, ale však víte.
Roli mají při hraní stejnou - udávají rytmus a zaplňují další rejstřík nízkých frekvencí. Také jsou stejně laděné. V čem se baskytara a kontrabas liší:
Zkušení hudebníci mi vždycky říkali, že kontrabas a baskytara jsou úplně jiné nástroje a hraje se na ně strašně odlišně. Mně to odlišné nepřijde. U obou nástrojů jde o to zahrát včas správný tón, přičemž na hmatníku ten tón je u obou nástrojů na stejném místě. Asi se liší technika pravé ruky, což věřím, že profesionálové prožívají, ale já to neřeším. Prostě brnkám.
Krom toho můžete basovat nebo se učit basovat na normální kytaru při použití čtyř nejtlustších kytarových strun. Zní to sice blbě a o oktávu výš, ale princip je stejný. Kytaristům se to rozhodně vyplatí, protože to dost vylepší improvizaci při vybrnkávání.
Níže popisované principy většinou platí i pro jiné basové nástroje. Ve staré hudbě se například vyskytuje basso continuo, což je základní harmonická linka bez ohledu na to, na jaké konkrétní nástroje se hraje (varhany, harfa, cello, fagot, kontrabas, theorba apod.).
Vyberte horší chybu:
Za mě je rozhodně horší zkazit rytmiku než harmonii. Jazzoví basáci se mnou souhlasí, protože hrajou cokoli a stačí, že udrží rytmus a trefí se do tóniny prvním a posledním tónem ve skladbě (trochu přeháním). Samozřejmě je nejlepší nezkazit nic, ale asi chápete, co chci říct. Basa je rytmický nástroj.
V naprosté většině evropské hudby platí, že basa hraje na těžkou dobu, což je typicky první doba taktu. Někdy jsou těžké doby první a třetí doba. (Až se budete chtít naučit hrát jižní Ameriku a Afriku, tak ale tohle pravidlo opusťte.) Ostatní nástroje se podle basy řídí.
Protože je basa rytmický nástroj, není důležité jen to, kdy hraje. Je důležité i to, kdy nehraje. Kdo brnká na kontrabas (nehraje smyčcem), ten to má trochu usnadněné, protože brnknutí je nejsilnější na začátku a pak odeznívá přirozeně. Přesto i brnkající kontrabasisté rádi a často struny při hraní tlumí, když mají přestat znít. Ještě důležitější je tlumení u baskytary, protože snímač posílá signál ještě dlouho po brnknutí a umí vytvořit velmi dlouhý tón. To je další důvod, proč špatný elektrický basák nadělá víc paseky než akustický.
Tlumení dělám dvěma způsoby. Jednak prsty pravé ruky ve správnou chvíli přikrývám znějící strunu. Je to často výhodné, protože si tím připravuju prsty do pozice, ze které příště brnkou. Druhý způsob tlumení je přestat prsty levé ruky mačkat strunu na hmatník. Tím se struna nad hmatník mírně zvedne a přestane kmitat. Tímto druhým způsobem samozřejmě nejde tlumit prázdné struny, proto se někdy znějící prázdné struny levou rukou ve správnou chvíli přiklápějí. Při hře smyčcem je situace jiná, tam se tón tlumit nemusí, ale musí se včas zastavit. To je třeba pro mě mnohem těžší než tlumení, ve hře smyčcem jsem stále začátečník.
Platí jednoduché říkankové pravidlo:
Ať je to dur nebo moll,
basa hraje hlavní tón.
Když má kytara hrát akord C, tak basa zahraje na první dobu tón C. Když má kytara hrát Amoll, basa zahraje tón A. Když má kytara hrát A dur, basa zahraje tón A.
Takže malý kvíz, jestli jste to pochopili:
Správná odpověď je G, G a G. Protože basa hraje tón, podle kterého se akord jmenuje. Pokud si zapamatujete tohle, tak můžete přestat číst a vypnout internety, protože tohle je zdejší hlavní sdělení. A aby nezapadlo, tak si ho zopakujeme:
Basa hraje na první dobu tón, podle kterého se jmenuje akord.
Zní to jako fór, ale pokud budete do rytmu hrát jenom tento jeden tón, tak už jste odvedli 90 % práce, která se po base chce.
Basa není kytara a v hlubokých polohách nezní souzvuk tónů dobře, i když spolu jinak ladí. Proto doporučuju na basu hrát vždy jen jeden tón. Krom toho, že se to lépe poslouchá, tak to dost usnadní hru i učení.
Také se snažím hrát jednoduše. Protože je basa hlavně oporou pro další nástroje a zpěváky, je důležité mít základní tóny jasně oddělené a mít jich málo. Pokud se v jednom taktu vystřídá rychle víc akordů, tak není vůbec špatný nápad zahrát jenom ten první a poslední.
Naučíte se podle obrázku zpaměti celý hmatník. Pro intelektuála 21. století, který umí zpaměti celou periodickou tabulku, meziprodukty Krebsova cyklu, posloupnost přemyslovských knížat, stavové kódy http protokolu a všechna nenapravitelná anglická slovesa, je tabulka se 44 písmenky trivialita. Navíc:
Zpočátku můžete polohu tónů vypočítat ze základních jmen strun (E A D G), ale velmi rychle budete vědět, kde co je.
Při orientaci na hmatníku pomáhají takové ty bílé bobky. Jsou většinou na pátém a sedmém pražci. Vždy na dvanáctém, kde vyznačují oktávu.
Jak je možné, že je základní tón vždycky správně? Je to tím, že akord ten základní tón vždycky obsahuje, takže vždycky zapadne do harmonie. Nedaly by se tedy na basu hrát i jiné tóny z právě znějícího akordu? Odpověď je, že daly. Kromě základního tónu se na basu hraje i kvinta od základního tónu.
Proč kvinta? Znám spoustu matematických vysvětlení, kterých vás ušetřím a zmíním jenom dvě. Jednak je kvinta po oktávě nejpřirozenější interval (má nejvíc soudělné frekvence). Jednak se kvinta účastí všech normálních akordů. Ne nadarmo se normálním akordům říká kvintakordy. Co z toho plyne?
Když chci na base zahrát jiný tón akordu než základní (třeba protože ten akord zní už dlouho), tak volím kvintu od základního tónu a se základním tónem ji střídám. V české hudbě, folku nebo v country hudbě je to ten nejběžnější basový postup. Gum Dum Gum Dum Gum Dum Gum Dum.
| Když zní akord | základní tón je | a od něj je kvinta tón |
|---|---|---|
| C dur | C | G |
| C moll | C | G |
| D moll | D | A |
| D dur | D | A |
| E moll | E | H |
| E dur | E | H |
| F dur | F | C |
| G dur | G | D |
| A moll | A | E |
Tahle tabulka by mohla mít 24 řádků, ale je to zbytečné, protože z toho už chápete dvě pravidla:
Navíc basák si nemusí pamatovat, co je od čeho kvinta. Stačí mu, že ví, kde ji najde na hmatníku, když zná základní tón akordu. Kvinta je na tenčí struně o dva pražce výš než základní tón. Na tlustší struně je kvinta (o oktávu níž, což nevadí) na stejném pražci jako základní tón.
Další tóny krom základního tónu a kvinty? Co třeba jiné tóny z akordu, například tercie? Inu, dá se to, ale nezní to moc dobře. Vysvětlení je příliš matematické, takže je jednodušší si to pamatovat jako pravidlo. Vždy, když použiju jiné tóny akordu než základ a kvintu, sice to netahá za uši, ale je to příliš umělecké a spoluhráči i posluchači jsou zmateni.
Protože každé pravidlo má své výjimky a v hudbě to platí dvojnásob, existují akordy s lomítkem (anglicky slash chords). Mají dvě části. Před lomítkem normální kytarový akord a za lomítkem tón, který má hrát basa nebo se mají hrát na basových strunách kytary.
Ami / G
kytara hraje Amoll, basa hraje tón G
C / H
kytara hraje akord C dur, basa hraje tón H.
Obvykle se takhle značí situace, kdy je důležité, aby basová linka vyjadřovala nějaký harmonický přechod k jinému akordu. Skladatel prostě myslel na basu a přidělil jí větší melodickou roli než pouhý doprovod. To se občas stává. Pokud na takový lomítkový akord narazí kytarista bez doprovodu basy, měl by basový tón zahrát na basových strunách kytary. Ostatně tyhle lomítkové zápisy vznikly právě pro kytaristy, ale basáci by se jimi samozřejmě měli řídit primárně.
Ještě častěji si ale basáci sami přechody mezi akordy vymýšlejí sami.
Basáci a basačky, kteří už zvládli základní tón a k němu kvintu, se občas při hraní nudí a aby se nenudili, vymyslí si na konci akordu přechod, kterým svážou akord s následujícím. Přechod je melodie z tónů, které splňují několik pravidel. Nejdůležitější pravidla:
Obvykle (ale ne vždy) platí ještě další pravidla:
Příkladem nejčastějšího přechodu je přechod z akordu G na akord C.
Basové tóny bez přechodu: G - G - C (hraju s pomlkami jen základní tóny)
Basové tony s přechodem: G A B H C (vložil jsem přechod A B H a tóny přechodu hraju i místo pomlk).
Způsobů, jak zahrát přechody mezi různými akordy, jsou stovky. Časem jsem vypozoroval, že běžně používané přechody jsou něco jako basákův podpis. Každý je hraje trochu jinak (pokud je nemá předepsané v notách). V první řadě je důležité mít přechody v hlavě, takže poslouchejte své oblíbené nahrávky a zkuste se při poslechu soustředit na basu. Kdo chce hrát popík, ať poslouchá Radiožurnál. Tam se hraje asi pět stále stejných přechodů a dají se naučit za odpoledne. Na Countryradiu je jich asi dvacet a jsou občas rafinovanější. Naopak kdo chce umět přechodů nekonečno, ať poslouchá jazz, ale ať pak není smutný, že si nezapamatoval nic.
V jazzu a podobných stylech se používá kráčející bas (walking bass), což je vlastně nekonečný přechod. Má ale svoje pravidla. Hlavní pravidlo je kráčejícího basu je nenápadné, ale obtížné: na těžké doby se trefovat do tónů akordů. Chce to hodně praxe nebo citu nebo spíš obojí.
Basový riff je způsob hraní basového akordu, který je odlišný od jiného hraní basy pod akord. Z akordu se prostě vyskládá nějaká (obvykle jednoduchá) melodie, pro kterou platí, že obsahuje tóny akordu a obvykle začíná i končí na základním tónu. Při změně akordu se basový riff jenom posune. Basa pak hraje stejný riff posunutý o několik tónů výš nebo níž.
Trochu přeháním, riff se neskládá vždycky jenom z tónů akordu. Obvykle riff tvoří zajímavou melodii složenou i z jiných tónů. Když si ale dobré basové riffy rozpitváte, zjistíte, že zákonnitě vždy začínají hlavním tónem akordu a v lichých dobách obvykle obsahují tóny z akordu. Ostatní tóny tvoří hlavně přechody.
Basové riffy je vhodné hrát pouze ve skladbách, které s tím počítají. Typicky jsou to skladby, které mají složitou basu napsanou v notách nebo je v nich výrazně odlišná basa slyšet, případně tím basovým riffem začínají. V jiných běžných skladbách by zněly složité basové riffy příliš výrazně a mátly by jak spoluhráče, tak posluchače.
Zatím jsem tak nějak předpokládal, že umíte mačkat tóny na hmatníku. Basa je podle mě docela dost podobná kytaře, ale spíš klasické kytaře než folkové. Jak pro baskytaru, tak pro kontrabas platí pravidlo, že každý prst obsluhuje jiný pražec (pro kontrabas si pražce představte). Znamená to, že je potřeba používat i malíček, protože 3 prsty by byl malý rozsah ruky.
Výše jsem popisoval, že si stačí vzít zpěvník a v něm se dívat na hlavní písmenka akordů. Začátečníkům bych to rozhodně tak doporučoval, ale já už hraju jinak. Přiznám se, že nevím, jak to svoje hraní z hlavy popsat, protože mi chybí pojmy. Ale jde o stejný trik, který se na kytaře používá pro hru uvnitř kadencí.
1) zjistím si, v jaké tónině se písnička hraje
2) k této tónině si představím kadenci. To je na kytaře šest hlavních akordů. Na base je to tedy šest hlavních tónů. Každý má svou roli. Dejme tomu, že píseň je v C dur. Potom:
Začíná to vypadat složitě, ale protože jsem na base, nemusím rozlišovat moll a dur a místo akordů stačí, když si přestavím těch šest tónů.
3) Navíc si nemusím pamatovat, co je který tón, protože si na hmatníku najdu základní tón (do) a od něj všechny ostatní tóny kadence umím odvodit relativně, hmatovou pamětí. Například když malíčkem mačkám základní tón C, vím, že dominantu mám na tlustší struně na stejném pražci. Subdominantu mám na tlustší struně na prostředníčku, mollovou tóniku mám na stejné struně na ukazováčku atd.
Jinak řečeno, transpozice provádím jednoduše tak, že si posunu pozici ruky po hmatníku nebo na tenčí strunu. Vůbec nemusím vědět, co je to za tóny.
4) Nevím ale, jestli je tenhle postup pro vás užitečný. Aby to šlo používat, je potřeba kus černé magie, kterou neumím vysvětlit. Já totiž vždycky, když slyším nějakou písničku, v každém okamžiku vím, který z těch šesti základních akordů kadence slyším. (Zjistil jsem, že to tak má hrozně málo lidí, že by hned věděli. Jestli to někdo máte taky tak, tak mi pomozte zformulovat, jak to vysvětlit.) Takže když vím, jaký druh akordu zní, stačí, když se správně posunutou rukou sáhnu konkrétním prstem na konkrétní strunu. Myslím, že se to dá naučit časem a praxí.
Hodně se to podobá románskému pojetí učení hudby. Do re mi fa sol la si do asi znáte jako říkanku, ale je to pojetí tónů a harmonie, které se hodně liší od našeho německého pojetí. Románské do totiž neznamená pouze náš tón C, jak je často mylně uváděno, ale znamená to hlavně roli tónu v diatonické stupnici.
Křesťané následující citát z Izaiáše 42 vztahují k Ježíšovi. Já ho vztahuju ke kontrabasu. Líbí se mi, že vyjadřuje, jak něco může být zdrojem řádu a zároveň pouze sloužit.
1. "Zde je můj služebník, jehož podepírám,
můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení.
Vložil jsem na něho svého ducha,
aby vyhlásil soud pronárodům.
2. Nekřičí a hlas nepozvedá,
nedává se slyšet na ulici.
3. Nalomenou třtinu nedolomí,
nezhasí knot doutnající.
Soud vyhlásí podle pravdy.
4. Neochabne,
nezlomí se,
dokud na zemi soud nevykoná.
I ostrovy čekají na jeho zákon."
Hudební nauku píše Yuhů, mail: janovsky@gmail.com