Deníček Yuhůův

30. 04. 2005

trvalý odkaz

Tři zajímaví stopaři

Ten první jel někam do Vejprt, to je za Chomutovem. Že prý jede od rána ze Svitav a jsem jeho sedmé auto. Bylo už pozdní odpoledne, z čehož jsem pochopil, že to není dobrý stopař. Ale stál na Ruzyni na správném místě, tak jsem ho vzal.

Povídal o tom, jaká je jeho šéf svině, že mu nepomohl, když boural, a že kdesi cosi. Z hlasu mu byl cítit výraz, jako že má na svět vztek a neví, jak z toho. Vyptával jsem se cestou na Vejprty -- a prý že je tam krásně a už je to skoro Německo. Když už jsem ve Slaném odbočoval, začalo z něho lézt, že by něco potřeboval. Řekne si o peníze, myslel jsem si v duchu. Zarejdoval jsem ke kraji skoro do škarpy a čekal, co z něj vyleze. Věděl jsem, že mám v kapse dvěstě padesát korun. A taky že jo, chtěl půjčit na kafe nebo jak to říkal. Zase tak líto mi ho nebylo, abych mu dával dvě stovky. Z kapsy jsem naštěstí napoprvé vytáhnul pade, což prý bylo akorát. Zas tak bohatej nejsem, abych bez mrknutí rozdával dvoukila.

Je teda fakt, že já osobně mám co vracet. Občas, když jsem na stopu vystupoval, tak mi řidiči začali nutit peníze, asi jsem vypadal fakt špatně. Ale nikdy bych si o peníze asi neřeknul. Jenomže to nevím, v jaké situaci ten člověk byl. Jednou třeba, když jsem v noci dojel do Bratislavy, jsem neměl ani jednu slovenskou korunu. Tenkrát mi moc pomohlo, že jsem dostal asi stovku od toho astrologa, co mě do Blavy přivezl.

Ten druhý stopař stál na tomtéž místě na Ruzyni s tabulkou LN. To je mým směrem, tak stavím. Bylo půl druhé noci, jeli jsme ve čtyřech, ale ještě by se stopař vešel. Doběhnul k autu. "Do Slanýho?", ohradil se. "Do Slanýho nechci, tam je tma. Díky."

Je fakt, že na Ruzyni měl světlo, kdežto u Slaného je křižovatka temná. Asi profík. Odjeli jsme a přemýšleli, jestli ho ve dvě v noci něco do Loun vezme.

Zato ten třetí taky profík nebyl. Jak udělali na Ruzyni teďko tu novou křižovatku mimoúrovňovou, tak se tam skoro nikde nedá stopovat. Teda spíš tam není kde zastavit. Jenomže když si nějaký stopař na to staré místo (kde není jak zastavit) stoupne, tak ho nikdo nevezme. Musím ho tedy vzít já.

Doklusal k autu, raději jsem mezitím zapnul takové to oboje blikání, jako že jsem rozbitej. To jsem udělal dobře, protože ten stopař zůstal stát u otevřených dveří a místo toho, aby mi rychle řekl, kam jede, zůstal venku a něco ťukal do mobilu. Inu... já jsem normálně v pohodě, ale když stojím napůl v příkopu a napůl v zákazu zastavení, tak mi to na klidu nepřidá.

Nějakým posuňkem jsem ho donutil nastoupit a měl jsem problém se rozjet a zařadit. Bylo jasné, že ten člověk nemluvil česky. Ukázal mi na mobilu MOST. Aha, tak proto ťukal do mobilu. "Česky?," ptal jsem se ho. Zavrtěl hlavou. "English?" Zavrtěl hlavou a ukázal si na ucho. Byl hluchoněmý. To jsem mu ani nemohl říci, že stál blbě. Aspoň jsem mu ukázal, když jsme jeli kolem, na správný plac za nájezdem k letišti. Až pojede příště, třeba mu to došlo, že se má postavit sem.

Komentáře:

trvalý odkaz

Jaro na můj způsob

Konečně se mi začíná plnit dětstký sen ohledně mé práce. Vždycky jsem se v myšlenkách pohyboval mezi dvěma extrémy:

• obávaný (ale pravděpodobný) stav, že budu muset každé ráno vstávat do práce v šest
• ideální stav, kdy budu z postele vstávat, kdy budu chtít, a nikam nebudu muset chodit

Takže teď jsem dosáhl toho druhého stavu. Už jsem to takhle vysvětloval mamince Helenky, když se ptala, co vlastně dělám: "Já se ráno vzbudím," povídal jsem, "uvařím si čaj, nasnídám se, vyřídím poštu, něco málo udělám ... a potom vstanu a jdu se projet na kole."

Letos je jaro asi tak o pět dnů napřed. Čehož si docela užívám. Když tedy vstanu, navařím si čaj a jdu si s noťasem sednout na balkón pod rozkvetlou třešeň. Říkal jsem si, že budu letos hodně fotit, ale nějak jsem se k tomu zatím nedostal. Začínají se mi strašně líbit stráně na Slánsku (v kraji jinak nudném a suchém), jak jsou porostlé trnkami. Teď ty trnky kvetou a já to zase nefotím. Neva. Stejně by se mi ty fotky akorát válely na disku.

Komentáře:

trvalý odkaz

Zdrželo mě nastavení deníčku

Že si přenesu údržbu deníčku na notebook, o tom přemýšlím od půlky března. Ale že mi to bude trvat do konce dubna, to jsem tak nějak netušil. Ukázalo se, že pro mě nastavení nejnovější verze EasyBlogu rozhodně není moc snadné.

Zažívám něco jako informační zahlcení. Dělám moc věcí najednou a nestíhám je dodělávat. Míra rozpracovanosti je šílená. Komunisti na to měli taky nějaký svůj termín -- rozestavěnost. Pamatuju si, že tenkrát některé stavby trvaly třeba šest let. Doufám, že nedopadnu stejně.

A tak mi během dubna uteklo pár příhod, na které asi budu těžko vzpomínat. Naštěstí mě znáte a víte, že by to byly jenom příhody trapné. Na druhou stranu, proč ne -- deníček je na vykecávání. Psaní je odpočinek.

Komentáře:

To jsou všechny příspěvky z měsíce únor 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.