Kapitola 3: Výškolezec - Aport, kočko - Ž ž ž ž, kočičko, ž ž ž ž
Jak se zvětšuje Ajčiho tělesná kondice a psychická odvaha, troufá si do míst, která pro něj byla dříve nedostupná. Zcela novým ojedinělým prostředím je pro něj svět výškových budov, totiž skříní.
Začalo to zcela nevinně, když prozkoumával poličku. Očuchával knížky nebo se díval nahoru. A pak najednou skok. Krátký let a pak pád ze dvou metrů, když se na skříni nedokázal zachytit. Onen pád jej ale nevyvedl z míry, ba dokonce se mi zdálo, že jej ještě více navnadil. Kocour začal z té poličky zkoušet další a další skoky, které většinou končily pádem na zem, ale někdy jenom pádem zpátky na poličku. Načež se mu to asi při šestém skoku opravdu podařilo. Byl na skříni!
Mohlo by se zdát, že tím by popis Ajčiho dobrodružství mohl skončit. Leč byl to teprve začátek. Poté, co prozkoumal vršek jedné skříně, pustil se do dalších. Poslední skříň v mém pokoji byla po mnoha jiných pokusech zdolána severní cestou, totiž odvážným skokem ze skříně na skříň. Načež přišla řada na záclonové konzoly (tam se dá přece tak snadno vyšplhat!). Nyní probíhá obrazoborecká kampaň. Ajči chápe, že se po obrazech nedá dost dobře chodit, tak je zkouší alespoň shazovat. Je jediné místo v mém pokoji, kam se ještě nedostal - lustr.
A právě lustr se stal posledním útočištěm různých předmětů, jenž nechci dát té bestii v plen. On totiž jak se kocourek procházel po skříních, našel různé zajímavé věci. Například již jednou ukrytou sbírku peří nebo virtuální myšičku na klacku. Samozřejmě ji začal lovit a odnášet a ona byvši přivázaná na klacku vzala ten klacek s sebou. Klacek vzal s sebou jiné různé věci, které na skříni přechovávám. Po hluku, který následoval, jsem se rozhodl umístit peří a klacek s myškou na lustr, což je ale z estetického hlediska dlouhodobě neudržitelné.
Skvělá hra, která opět vznikla naprosto nevinně. Takhle jednou ve tři hodiny v noci jsem ležel v posteli, kde jsem právě dojedl sýr (byla to Niva). Papír jsem zmuchlal a zahodil do koše, jenže jsem se netrefil. Ajči, který to náhodou viděl, usoudil, že zmuchlaný papír má celkem atraktivní tvar a vůni, navíc se při pošťuchování kutálí a vydává přitom šustění. Takže si se zmuchlaným papírem začal hrát, lovil jej a přenášel si ho v tlamě. Samozřejmě jej po čase přinesl ke mně do postele. Zcela spontánně jsem jej hodil do koše, jenomže jsem se zase netrefil. Hra byla na světě. Od té chvíle mi Ajči vždycky tu věc přinesl, ať už jsem ji zahodil kamkoliv.
Asi na šestý pokus se mi konečně podařilo zasáhnout vnitřek koše, ale to jsem si měl raději odpustit. Koťátko koš povalilo a začalo svoji kořist hledat mezi rozsypanými odpadky. Tak jsem vstal, kocoura odletěl, odpadky vrátil do koše, ale papírovou kuličku jsem mu raději nechal venku. Věrně mi ji nosil do postele. Já jsem si zatím četl, zahazoval jsem mu kuličku, on pro ní chodil. Přitom využil i svoji čerstvou schopnost výškolezectví. Občas ji nenašel, tak jsem mu radil. Už trochu umí česky. A vždycky, když jsem to zahazoval, říkal jsem "ž ž ž ž", aby se naučil nové jednoduché slovo pro aportování.
Vzhledem k tomu, že jsme šli spát až v půl páté, vydržela mu tahle hra devadesát minut v kuse. Takže po dnešní noci umí Ajči aportovat.
Uchvácen aportovacími schopnostmi svého zvířátka začal jsem na veřejnosti proklamovat, že Ajči umí aportovat. Celá věc se má trochu jinak. Takže po pořádku:
Dva dny na to jsem začal předvádět aportování pro tátu v kuchyni. Ale skoro vůbec to nefungovalo. Dlouho trvalo, než Ajči pochopil, že ta divná koule z novin je nová hračka. Když už pro ni začal chodit, tak ji vůbec nikam nenosil, hrál si s ní na místě. Tisíckrát jsem mohl šeptat žžžž, nefungovalo to. Nakonec si Ajči kouli nosil pod stůl, tedy vůbec ne pode mě (abych mu ji mohl házet).
Pak jsem to s ním zkusil znova ve svém pokoji z postele. A zase to šlo. Jenomže pak jsem zjistil, že Ajči kuličku nenosí MNĚ, ale DO POSTELE. Ať jsem mu ji s výkřiky žžžž házel odkudkoli, vždy ji napřed ji odnesl do postele, teprve po čase, když se nehýbala, si ji začal zahazovat sám. Takže můj kocour neumí aportovat. Všechno, co umí, je odnést hozenou papírovou kouli do postele.
Ale umí to pěkně a rychle. Opravdová podívaná začne, pokud se mi podaří kuličku zahodit na nějaké špatně přístupné místo. Překvapuje mě vytrvalost, s jakou kocour po kuličce jde. (Dokonce se stane, že ho při cestě za kuličkou zaujme nice jiného, chvíli si s tím hraje, ale pak se vrátí k problému, jak se dostat ke kuličce! Čekal bych, že na to zapomene.) Teď teprve prozkoumal opravdu všechna místa mého (vlastně svého) pokoje. Nejhorší pro něj bylo dostat se do prostředních přihrádek skříně na oblečení. Do spodních to jde snadno, do nejvyššího se dostal seshora, ale ty prostřední byly opravdový oříšek. Mnohokrát spadnul a často si dal do tlamičky, letmo vyházel mnoho triček, ale nakonec se to naučil.
Někdy se stane, že nemůže kuličku najít. Potom přijde ke mě do postele a mňoukne vííp áá. Pak se většinou zvednu a jdu mu ji ukázat. Načež ji chytí a odnese do postele, jako by ji našel sám. Nebo hledá tak usilovně, že najde kuličku jinou (kterou nenašel minule, máme jich víc). Tak ji vezme a přinese ji místo té původní. Nebo miluje prázdné obaly od instantních polévek od Vitany, ty se dají také použít. Má to všechno jediný háček - v posteli se mi začínají vrstvit odpadky!
Napište mi. © Yuhů! https://dusan.pc-slany.cz , Hlavní stránka