Kapitola 2: Letecká škola - O rozbité ledničce - Jeden Ajčiho den - Hej, myš! - Země je kulatá - Dumča prohrává na body - Nuda, nuda - H E
Ajči se učí létat. Má k tomu spoustu příležitostí, protože zlobí. A já toho, kdo mě zlobí, většinou zahazuju. Svého kocourka za trest zahazuju asi tak dva metry daleko, ale když mě vážně nasere, tak letí tři i víc. Nejčastější příčina Ajčiho letu je pobyt na stole, kamž nesmí. Nebo když čůrá jinam, než má. Nebo když mi škube kytky už moc. Nebo když mi bezdůvodně zaútočí na obličej.
Zatím nejdelšímu letu předcházely tyto události: Pustil jsem si počítač, a protože mi ta mašina nabíhá déle jak půl minuty, šel jsem si v klidu postavit na čaj. Když jsem se vrátil, namísto Oldfielda (kterého mám normálně na ploše) jsem spatřil spuštěný setup a kocourek konfiguroval BIOS nebo co. Tak letěl. Daleko. Ale tentokrát za to chudáček skoro nemohl. Jenom zmáčknul ve správný čas správnou klávesu. Vůbec to ode mě nebylo výchovné. Jenom jsem měl strach, že mi s tím něco provedl. Ještě že mi počítač nezahesloval.
Ačkoli letěl Ajči již neméně stokrát, ještě se mu nikdy nic nestalo. Kočky jsou totiž podle všeho uzpůsobeny na padání. Vždycky dopadne na všechny čtyři. A to i když ho zahodím s nenulovou horizontální rotací. Buďto má neskutečnou kliku, nebo je to zřejmý příklad porušení zákona zachování momentu hybnosti.
Svou zahazovací politikou sleduji dva cíle. Jednak aby se kocourek odnaučil dělat věci, za které je trestán. Druhak ho chci naučit létat. V obou směrech dělá časem velké pokroky.
Rozbila se nám lednička, což Ajčiho zajímalo hned z několika důvodů. Jednak se začali lidé více motat kolem kočičího zdroje potravy. Druhak přišel pan opravář, který byl hodný a s kocourkem si hrál. Navíc měl spoustu přístrojů a hejblátek, což je pro technicky nadaného kocoura neodolatelné. Prolézal opravářovými přístroji, ale jen do té doby, než byla lednička odsunuta. Ona stála na jednom místě snad pět let. Za tu dobu jsme měli kocoury Máču a Číra, kteří si oba hráli s alobalovými kuličkami, které se jim vždy nakonec zakutálely pod ledničku. Všechny tři tucty kuliček se při odsunování ledničky na Ajčiho vyvalily, takže měl dva dny co honit a třetí důvod, proč mít radost z rozbité ledničky.
V ledničce se musel vyměnit výparník, to je ta hliníková krabice, která vlastně tvoří mrazák. Starou krabici jsem si odnesl do pokoje zamýšleje udělat si z ní poličku. Jenže by to bylo ošklivé. Tak jsem si ji zatím postavil na podlahu. Zakrátko se ukázalo, že Ajči, ačkoli by chtěl vlézt dovnitř, to neumí. Tak jsem mu tam dal nové peříčko na hraní, aby se snažil. Snažil se, ale nešlo mu to. Nedokázal vylézt na hranu, která, třebaže je velmi tupá, je relativně ostrá, takže se na ní kocour neudrží. Několikrát spadnul a natloukl si. Skočit dovnitř krabice přímo z podlahy si netroufnul a ze stolečku vedle to jenom obhlížel, stále se bál. Tak jsem do té hliníkové krabice dal olejovku, aby se zvýšila motivace. Motivace se zvýšila, úspěch nedostavil. Jenom zvláštní vzteklé mňoukání. Ouruoa!
To bylo přede dvěma dny. Dnes jsem koukal dovnitř a olejovka byla pryč. Takže se tam asi už dostal. Nebo rybičku sežrala myš. To je pravděpodobnější, protože peříčko tam zůstalo. Tvrdí se, že kočky žerou myši a můžou se utlouct po rybách. Je čas na bourání mýtů. Ve skutečnosti myši žerou ryby a kočka si přitom akorát natluče.
Dnes byl Ajči na výpravě. Došel až k vrátkům. Hrdina. Vydržel venku dost dlouho, ale to protože musel. Já jsem ho totiž pustil ven a pak mi bylo líto tepla, tak jsem zavřel domovní dveře. Načež jsem ho venku zapomněl. Chudinka pěkně promrznul. Raději si pak zalezl ke mně do postele, samozřejmě celý pod peřinu. Vyštvalo ho až moje hraní na flétnu. Já nerad, ale kocourek se tvářil, jako kdybych ho nenechal žít.
Litoval jsem jej jen do té doby, než jsem zjistil, že mi rozkousal kabel ke sluchátkům. To mu asi nikdy nevysvětlím, že to nemá. Případný odlet by těžko zpětně pochopil. Napřed bych ho musel naučit lidské řeči. Jednou to přijde, ale zatím je mu jenom jedenáct týdnů. Aspoň že už umí mňoukat. Ale stydí se. Dneska měl pozdravit Hanku do telefonu a vzmohl se jenom na předení. A předení, jak Hanka tvrdila, není po telefonu vůbec slyšet. Věřím.
Před chvilkou jsme šli do sklepa přiložit. Normálně mi vydrží na ramenou během celé procedury a nechá se i odnést nazpátek, ale tentokrát jej hromada uhlí zaujala. Povrch hromady měl totiž náhodou mezní nesypavý sklon, takže každý uvolněný kousíček uhlí se kutálel až dolů. Ajči na hromadu skočil, čímž uvolnil spoustu uhelných kamínků. Chytal je, přitom uvolňoval nové a měl z toho ze všeho hroznou radost. Teď mi spí na klíně a přede. Zapařím raději Warcrafta, ať má co chytat.
Dneska v noci spal Ajči zase u mě pod peřinou. Ve čtyři v noci mě probudilo bouchání cukřenky. Ten zvuk jsem znal, na cukr mi chodí myši. Zkusím zaklapnout víčko. (Cukřenku mám po ruce kvůli slazení čaje.) Už dříve jsem dvakrát zaklapnutím víčka cukřenky myšku lapil a odnesl jsem ji ven. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že úlovek ukážu kocourkovi. Spal tvrdě, ale zvuky ho upoutaly.
Napřed vůbec nechápal, že to šramocení vychází z cukřenky. Když se ale trochu pootevřela, popadl ho amok. Skákal po posteli, očka mu svítila, útočil na cukřenku a byl úplně bez sebe. Tak jsem vstal a položil zaklapnutou cukřenku na zem. Ajči ji očuchával a skákal okolo. Nakonec se osmělil a trochu víc do ní šťouchnul. Cukřenka se pootevřela a ven vykoukl myší čumáček. Bylo to jenom takové malinké pískle, sotva tři týdny staré. Myška po chvilce vyskočila ven, chtěla se rozběhnout do nějakého úkrytu, než se ale stačila vzpamatovat, byla chycena. Ajči ji vzal do tlamy (poprvé má myš!) a začal se s ní procházet po pokoji. Rozmýšlel se snad dvě minuty, kde ji položí, aby si ji lépe chytil a pohrál si. Nakonec se tím místem stal fíkusový háj. Byl jsem zvědav, zda myš uteče.
Jakmile ucítila, že ji kocour nedrží, rozeběhla se, co síly stačily. Kočku to překvapilo, ale vzpamatovala se. Než se myš ztratila mezi květináči, byla znovu chycena. Tentokrát už i vypískla. Znělo to nepříjemně, připadal jsem si jako vrah. Teď už šlo jedině o to, zda si ji kocour nechá utéci, ještě než ji usmrtí. Psychicky jsem se připravil na úděsné představení. Kočka si s myší dokáže hrát dlouhé hodiny. V tu chvíli mi bylo té myšky strašně líto. Raději jsem ji měl odnést na zahradu. Já totiž v pokoji myši nechci. Ale byla by živá, neumírala by v tlamě zlomyslného predátora! Ale zase kvůli tomu jsem si přece kočku pořídil! Aby myši chytala. A zabíjela. No jo, jenomže tentokrát ji nechytla, chytil jsem jí já a teď myšku mučím k smrti. Nemám mu ji vzít a vypustit na zahradě?
Než jsem si stačil psychické dilema dovést do hořkého konce, události mě předběhly. Při druhém pokusu o únik zaběhla myš pod menší postel a asi tam zná nějakou štěrbinu, protože ji kocour nedohledal. Hrabal tam, čuchal, mňoukal řka: "ouroa, svět je nespravedlivý, vrndoua". Přišel si stěžovat, já jsem ho poslal na nádraží, tak šel zase vzrušeně hledat. Božena Němcová by napsala, že "šukal po pokoji". (Co to kotě za noc všechno nestihne!) Vydrželo to dost dlouho, protože když přišel pokračovat ve spaní, bylo už trošku světlo. Takže populace myší u mě v pokoji je neklesající. Doufám jenom, že mi tahle myška raději přestane chodit na cukr.
Jak Ajči postupně začíná chodit ven, občas ho vezmu na ramenou na výlet. Úzkostlivě se mě drží, svět je přece tak studený a nepřátelský! Většinou si přeleze na římsu od domu, sedne si a pozoruje. Vydrží to pár minut a pak začne naříkat, že chce domů. Tak si zase nastoupí a jede se. Během uplynulých dnů jsem jej takhle několikrát na té římse nechal a odešel jsem. Po čtvrthodině jsem se vrátil a našel jsem ho ustrašeného na témže místě. Naříkal, ale byl rád, že už půjdeme do tepla. V tomhle ohledu je to totálně nesamostatné kotě. Předevčírem jsem ho takhle nechal na římse u kuchyně a šel jsem mu z druhé strany otevřít. Otevírajícího se okna se lekl, musel jsem ho hlasem přesvědčit, že jsem to opravdu já. Koukal na ten průchod jako tele na vrata.
Včera jsme šli na neobyčejně dlouhou procházku prvně kolem domu. V polovině cesty už byl Ajči notně neklidný a pokoušel se vystoupit. Nenechal jsem ho, a tak mi utekl až před posledním rohem. Začal prchat ke dveřím, ale nevěda, že dům lze obejít, to vzal nikoli nejkratší trasou, ale tou, kterou znal - nazpátek. Musel jsem jej dlouho přemlouvat, aby mi úplně neutekl, a pak nastalo ještě pár minut přemlouvání, aby se mnou ušel ještě ty dva poslední metry, alespoň za roh. Jakmile se k tomu odvážil, zasvítila mu očička vzrušením. Poznal domovní dveře, ale bál se tam jít, neboť nemohl uvěřit, že by mohly být tady. Cesta k nim přece vede na druhou stranu!
Když Ajči překonal strach a zašel domů, pochopil, že topologie je mocná věda. Zatím z ní ovládá poznatek, že některé objekty, minimálně dům a kus domu, lze obejít.
Dnes večer jsem šel vynést koš. Přitom jsem si nevšiml, že kotě proklouzlo dveřmi ven. Dvě hodiny mi nechybělo, až najednou něco skočilo na římsu od kuchyně. Pustil jsem ho dovnitř a byl na něj hrdý. Není až tak nesamostatný! On mňouknul víp uuuár a byl rád, že je v teple.
Opět se potkal můj živý kocourek s mým manšestrovým kocourkem a opět z toho bylo pozdvižení. Začal si pravděpodobně Dumča nějakým mocným kouzlem, ale na Ajčim to, pokud jsem si všiml, žádné následky nezanechalo. Takže se zase servali. Už od minula na sebe mají zálusk, minule to dopadlo nerozhodně 1:1. Tentokrát se prali dlouho, ani jsem to celé nesledoval. V jisté fázi, když Dumča zle prohrával, se pokusil spasit útěkem do rozbitého výparníku, který mám v pokuji na zemi a do kterého se, jak známo, Ajči bojí. Ale chyba lávky! V zápalu boje překonal Ajči strach, takže souboj pokračoval v hliníkové krabici. Já jsem si zatím četl. Ajči za mnou po chvíli přišel a tvrdil, že vyhrál.
Tak jsem našel chudáka Dumču na dně bývalého mrazáku. Krčil se tam hlavou dolů, manšestr měl pocuchaný, ocas zohýbaný. Vyndal jsem ho a chtěl jsem mu narovnat kostru (má ji z drátu), když jsem zjistil, že mu chybí přední noha. Také ležela na dně, manšestr pocuchaný, prostě noha. Tak má Dumča už jen tři, doufám, že to nebude mít vliv na jeho kouzlení. Ajči si připsal bod za překousání drátu, takže vede 2:1. Šanci na změnu skóre bude mít Dumča nejdříve poté, co mu tu nohu opravím. Vzhledem k tomu, že pořád buším do počítače (Ajči mi leží na klíně a pozoruje), to nebude tak brzo.
Ajči se nudí. Nemá do čeho píchnout. Je zima, takže venku není co dělat a je tam zima. Doma se nic nehýbe, hmyz spí, myši jsou zalezlé. Tak kocourek stále šmejdí a hledá nějaké hračky. Občas jej upoutá kulička, papírek, noviny, hadr nebo peříčko, ale celkem je to chabé. Mimochodem, dlouho jsem nechápal, kde vzal tolik peříček. A včera jsem nahoře na chodbě našel rozsypanou igelitovou tašku. V té tašce jsem měl peří, co mi kdysi dala kamarádka Hlavička na šípy. Tak už jich mám jenom polovinu.
Tuhle zase táta hledal mašlovačku. Tak říkáme takové té kuchyňské pomůcce upletené z pírek, co se tím natírají při pečení buchty nebo kuřata při grilování. Táta potřeboval grilovat kuře, jenže mašlovačka nebyla k nalezení. Až zase po dvou dnech jsem na chodbě našel podezřelé cosi. Bylo to upletené z pírek, ale mělo to poloviční velikost. Muselo to vonět tím grilovacím tukem, takže kočička neodolala a mašlovačku snědla.
Protože se Ajči tak nudí, občas se nad ním smiluji a hraji si s ním. Máme tři oblíbené hry. Nejoblíbenější je virtuální myšička. Klasický papírek na provázku, ten provázek je přidělán na klacek, jehož druhý konec držím. Takže se to lépe ovládá. Ajči za tím dokáže lítat hodiny. Jenom mě to po čase už tolik nebaví. To potom vždycky myšička vyletí na skříň, kde se ztratí. Druhá hra je manipulace alobalovou kuličkou, vlastně fotbal. Pravidla velí co nejdéle si s kuličkou hrát tak, aby k ní ten druhý nemohl. Musím přitom dávat pozor, abych to kotě nezašlápnul. Většinou to skončí tak, že si kocour kuličku odnese v zubech někam do úkrytu, nebo nám zapadne pod ledničku.
Třetí hrou je zápas ve volném stylu. Aby to nebylo pod mou úroveň, peru se s ním jednou rukou. Tato hra končí buďto útěkem dravé zvěře, nebo mou nesnesitelnou bolestí či snad dokonce krví. Jsem od toho pěkně poškrábaný. Pravidla nejsou, ale vyhraje ten, kdo soupeře chytí za krkem. (Ruka má krk tam, kde bývají hodinky.) Když moje ruka prohraje, tak musí hrát mrtvolu a počkat, než kocourka přestane bavit ožužlávání a pustí ji. Když je chycen kocourek (a to se stane zřídka), odlétá půl metru s vertikální rotací, což jej popudí k dalšímu útoku.
Zápas hrajeme ve dvou různých stylech. Měkký styl praktikuji při čtení. Tvrdý styl tehdy, když se na to soustředím. Překvapuje mě, že Ajči je rozeznává a když si čtu, tak tolik neškrábe a nekouše naplno. Přitom si myslím, že mou ruku chápe jako samostatnou entitu. Zbytek mého těla je pouze tělocvičné nářadí, popřípadě schovávačka.
Žádná hra ale nedokáže smazat základní Ajčiho pocit, totiž že je celkem stále ukrutná nuda.
Dneska jsem tátovi vysvětloval, jak se čte název televizní stanice HBO. Ejč bí ou, říkám, táta si to napsal, ale stále nemohl pochopit, proč se H čte ejč. Tak jsem žvatlal cosi o francouzském původu, nakonec mě ale táta začal podezřívat, že jsem podle toho nesmyslu pojmenoval kocoura. Což je sice blbost, ale také dobrý nápad. Co ty na to, Ejčí?
Uuí uáundrk. Prý ne.
Napište mi. © Yuhů! https://dusan.pc-slany.cz , Hlavní stránka