Kapitola 10: Můrolov - Zuzka - Nové hry - Rozebraný počítač - Citrón
Po ptácích se Ajči vrhnul na lov nočních motýlů. Má na to vcelku dobré podmínky, neboť já si po nocích čtu s otevřenými dveřmi na balkón. Můry přilétají a kočička loví. A jde jí to. Prostě si najde můru a zaútočí na ní. Pak už záleží jen na tom, jak je můra vysoko. Někdy kocour běhá po podlaze pokoje se vztyčenou hlavou upřenou ke stropu, kde poletuje zmatený hmyz. Ale je jenom otázka času, než se vyhlédnutá kořist usadí někde poblíž lampičky.
Lampičku mám nad postelí, ve které při čtení většinou ležím, a tak je mnoho kočičích útoků vedeno nad mým tělem. Nezřídka dostanu packou, to když mi prchající můra přeletí nízko nad obličejem; jindy se zase pro Ajčiho odraz nejlépe hodí moje čelo. Ale to se dá vydržet. Je to sranda pozorovat a alespoň se kočka zabaví sama a mě nechá na pokoji.
Dříve si Ajči s chycenými můrami dokázal dlouho hrát, nevraždil je rovnou, jen je trochu muchloval. Každá můra mu pár minut vydržela. Když chcípla, tak ji snědl, to je normální. Ale teď, jak už je těch můr více (vrcholí léto), tak to nestíhá a rovnou je jí. To mu vždycky řeknu: hele, Ajči, můra taptap!, ukážu mu jí a on vystřelí, udělá chramst a je po můře. Hulvát.
Onehdy přišla na návštěvu Zuzana. Je to velká milovnice koček (ještě větší než Ajši), sama má doma nááádhernou kočičí dámu jménem Dolly, která je šedivá (ale prý je modrá, což je pozoruhodné). Zuzce jsem od vánoc říkal, že se má přijít podívat na koťátko, a ona říkala že no to musí, ale neví kdy. Nakonec tedy už koťátko neviděla -- je to pořádný kocour. Představil jsem je, Zuzana řekla ahoj Ajči, on se styděl a neřekl nic. Ale pak ostych pominul a povídali si spolu kočičštinou (Ajčiho překvapilo, že to umí i bytost, jež není kočka ani Yuhů), měli si co říct.
Načež jsem předváděl, jak je Ajči hodný kocourek, co všechno umí a jak si spolu hrajeme. Obával jsem se, že virtuální myšička nebude to pravé, Ajčiho to poslední dobou moc nezajímá. Nehoní jí a polehává. Tož zkusil jsem mu tu mašličku na provázku ukázat.
Nevím, čím to bylo, ale Ajči se v tu chvíli z té pitomé hračky mohl zbláznit radostí. Bylo to neuvěřitelné. Běhal za ní bez ustání, nelehal si moc a útočil i z pozic, kde ho V-myš musela vidět. Dováděli spolu okolo báglu ležícího na zemi a já měl radost, že to Zuzka vidí. A v tom právě asi spočívá ono tajemství kocourovy aktivity: on se prostě předváděl. Což o to, to já taky.
Pak jsme se zase chvilku prali. Kdo neviděl, jak to vypadá, když se moje ruka pere s kočkou, nepochopí, o co jde. Ale Zuzana to viděla a taky nepochopila -- řekla mi totiž: Už abys měl ženskou, abys pak nedělal takovýhle blbosti! Prostě byla úplně mimo -- tohle je sport -- to vůbec nepochopila!
Nebo pochopila?
Kočky jsou v mládí hravé a v dospělosti je to opouští. Dospělost přichází zhruba po devíti měsících života. Ajči už je skoro dospělý, přesto jej hravost ani v nejmenším neopouští. A tak i když některé hry už nehrajeme (žžž nebo schovávaná), objevují se nové.
V první řadě se kocourek začíná prát s mýma nohama. Nejraději v posteli, kde se mu nohy mohou schovávat pod peřinu. Vždycky proti němu nastoupím jenom s jednou, aby to bylo fér, ale pokud se mu podaří mě chytit nad kotníkem a zakousnout, nastupuje reflexivně moje druhá noha, aby kočku setřásla. Ono to totiž nejde vydržet -- jsem na chodidlech lechtivý -- když zadní pracky při zakousávání usilovně škrábou do chodidla!
Dříve jsme si hrávali s kuličkou žžž, ale to už ho nebaví. Tak jsme vymysleli fff, to jsou tři brka sdrátovaná sponkou do tvaru ptačího křídla. Když se to dobře hodí, tak to chvíli letí. Kocoura na tom vzrušují právě ta brka, to je u koček normální, že peří nenechají na pokoji. Tohle navíc umí odlétnout, když to Yuhů zahodí. Ajči se za tím rozběhne a přinese mi to zpátky do postele. Prostě jako žžž, ale říkám u toho fff.
Poslední novou hru si Ajči vymyslel sám. Vzal si takový textilní knoflík od peřiny, někde to urval asi, bílé to je. Tak ten vzal a schoval si to do mikroténové tašky, která náhodou ležela na zemi uprostřed mého pokoje. Vylezl a chvíli to z povzdálí pozoroval. V pravou chvíli se pak do věci vložil. Ajči na tu tašku udělal naprosto frontální útok, ona ustupovala, tak ji během půl sekundy přesunul o tři metry. Pak našel otvor, vřítil se dovnitř, objevil knoflík, zavrčel a cupoval, cupoval, cupoval tašku, až z ní mnoho nezbylo. Šíleně to šustilo. Byl uvnitř určitě několik minut a když vylezl, hrozně se divil, čemu se směji a proč nedýchám a pak hýkám.
Během uplynulých tří dnů jsem takhle oželel tři větší sáčky, které jsem si "náhodou" odložil uprostřed pokoje. Inovací je, že Ajči už ten knoflík nepotřebuje, jde programově po té tašce a cupuje, cupuje, cupuje.
Ježto mi před nedávnem trochu padal systém a došlo i na formátování disku a hardwarovou kontrolu, kočička si přišla na své pozorujíc rozebírání počítače. Některé součástky Ajčiho obzvlášť upoutaly. Lovné šrouby jsou klasika, těch už si skoro nevšímal. Mnohem víc jej zaujaly různé kabely uvnitř skříně. Trochu ožužlal některé napájecí kabely a vytrhnul propojení mezi CD a zvukovkou. To se stane i větším odborníkům, čili v pohodě.
Horší to bylo, když jsem se vrátil domů s naformátovaným diskem. Předtím jsem nechal otevřený počítač stát na zemi. Ajči ležel vedle, nožičky roztažené, hlavu uprostřed kabelů. Odpojená kšanda od disku jej nenechávala klidným. Měl z toho evidentní rozkoš. Jednoznačně řečeno, hrál si s počítačem.
Trochu jsem mu vynadal, ale nechal jsem to být. Pro kocourka byl největší trest, že jsem kasli zavřel a postavil na své místo. Teď často bloumá kolem a sleduje, zda nevykoukne nějaký ten lovný kabel. Také od té doby divně vrní větrák, asi z něj budu muset vytáhnout ty chlupy.
Byl jsem navštívit kamarádku Ajši a podívat se na její koťátko Jasmínku. Ale Ajši zrovna nebyla doma a otevřela mi jenom paní Ajši a říkala, že Jana doma nebude. Ale pak jsem se zmínil o Jasmínce a ona hned že mi ji musí ukázat a taky že jo. Přinesla ji ke vrátkům.
Načež Jasmínka je úplně skvělé koťátko. Roztomilé, hodné, hravé, zvědavé. Závidíme Ajši a paní Ajši takhle báječnou kočičku. Prý také spí v posteli. A je rozmazlená, no trochu.
Už jsem o Jasmínce od Ajši a od Marvina leccos slyšel (Marvin mi dokonce poslal jeden mail), ale takhle naživo se mi líbila moc moc.
Ajči mě zrovna teď nemá moc rád. Normálně, když si spolu povídáme a já přitom jím, mu dávám očuchat kousky jídla. On to vždycky očuchá a většinou nic nechce. Zrovna dneska jsem si ale krájel citrón a taky jsem mu dal čuchnout. Stala se divná věc.
Ajči si k citrónu čuchnul a šíleně se ušklíbnul. Myslím, že mu ta vůně hodně vadila (jako mně vadí jiné věci, třeba syntetická rozpouštědla). Pak jsem mu dal čuchnout ještě jednou, ale to jsem asi neměl dělat. Tentokrát mě totiž poté, co ucítil citrón, praštil packou přes ruku. Takovým lvím pohybem seshora dolů a jenom jemně. Prostě naznačil něco jako: "ty ty ty, ošklivý Yuhů, nedávej mi čuchat k jedovatým věcem". Což jsem respektoval.
Mluvení už nám jde, ale občas máme teda zádrhely v komunikaci. Ukázalo se to vzápětí. Dal jsem totiž Ajčimu přivonět ke kousku sýra. Kocourek to považoval za další provokaci a domníval se, že mám opět citrón. Tentokrát zaútočil zcela regulérně a děsně mi zfackoval tu ruku, která sýr držela. Patří mi to.
Napište mi. © Yuhů! https://dusan.pc-slany.cz , Hlavní stránka