Autostop z pohledu řidiče

Cestování stopem

Píše Yuhů

Domovská stránka
kontakt:
janovsky@gmail.com

Na této stránce:

Když jsem začal jezdit
Zákaz zastavení
Nebo není kde zastavit
Šmouha u silnice
Stopovací cedule podruhé
Radost brát

Když jsem začal jezdit

Když jsem začal jezdit firemním autem, začal jsem vnímat stopování trochu jinak. Ne že bych přestal být fanouškem autostopu a ne že bych přestal stopovat. Spíš jsem si uvědomil některé souvislosti a nabral zkušenosti, které mi jako neřidiči unikaly. Myslím, že se mi díky nim i lépe stopuje, protože jak se dokážu vžít do řidičů, tak při stopování potom dělám méně chyb.

Ačkoli se snažím poctivě brát všechny stopaře, které na silnici vidím, občas jim potom cestou musím trošku vynadat. Nejčastěji jim vyčítám, že mávali v zákazu zastavení, že nebyli vidět nebo že nešla přečíst cedule.

Zákaz zastavení

Každý stopař by si měl udělat řidičák, minimálně aby poznal, kde je zákaz zastavení. Když je totiž někde zákaz zastavení, tak stopaři nelze zastavit. Respektive stopaři lze zastavit pouze za cenu přestupku, někdy dokonce za cenu ohrožení bezpečnosti.

O tom, kde je zákaz zastavení, pojednává paragraf 27 zákona o silničním provozu. Pro stopaře a pro řidiče, kteří jim chtějí zastavit, je paragraf velmi přísný, ale obvykle má svou logiku. Když totiž řidič zastaví na nějakém hodně pitomém místě, tak může snadno způsobit nehodu. Takže i když řidič znalý zákona chce stopaři zastavit, často volí možnost nedopustit se přestupku a nechá stopaře na silnici jeho osudu. Skoro mám chuť okopírovat sem ten kus zákona, ale raději to napíšu svými slovy. (Ta odůvodnění jsou z mé hlavy.)

Zastavit se nesmí:

Dále se nesmí zastavit v podjezdu, na železničním přejezdu a 15 metrů okolo nich. Asi že je to nebezpečné, ale podjezd je fakt smůla, protože tam neprší a je tam stín. Za železničním přejezdem se stopuje dobře (auta tam jedou pomalu), ale musí se tedy aspoň 15 metrů daleko.

Největší pakárna z hlediska stopaře je, že se nesmí zastavit "před vjezdem na pozemní komunikaci z polní nebo lesní cesty nebo z místa ležícího mimo pozemní komunikaci". Pochopil bych, že se tam nesmí stát, ale pro zastavení je to často jediný prostor, který vedle silnice řidičům zbývá. Naštěstí pro stopaře a naneštěstí pro dodržování práva před těmito odbočkami řidiči rádi zastavují, možná protože nejsou schopni rozpoznat tu polní cestu. Soudím, že v takovém případě je naštěstí ohrožení bezpečnosti minimální. Leda by zrovna jel traktor, který tam chce vjet (pravděpodobnost skoro nula).

Dále se nesmí zastavit mimo obec na silnici 1. třídy. A když je zhoršená viditelnost, tak ani na silnicích 2. a 3. třídy (tedy v podstatě na všech). To znamená, že mimo obec stopař musí najít místo, kde je vedle jízdního pruhu za krajnicí dostatečné místo pro zastavení (to znamená velké místo) a zároveň to není odbočka, zastávka atd. To je dost nadlidský úkol.  Dost často to znamená, že je lepší vrátit se do obce, protože tam řidič zastavit smí.

Taky pozor na značku "zákaz zastavení". Někdy si za ni stoupnu a nevím o ní.

Nebo není kde zastavit

Zákaz zastavení je situace, kdy se zastavit nesmí. Ovšem někteří stopaři mě vystavují situaci, kde zastavit vysloveně nemůžu. Když je někde zatáčka, plná čára a za krajnicí křoví nebo svodidla, tak se nedá čarovat. Jednou jsem se takhle musel po kilometru otočit, dojet zpátky, zastavit za krajnicí v protisměru a ke stopařům dojít, že je vezmu. Ale takovou magořinu normální řidiči nedělají.

Jednou jsem vzal kluka, který mával na nájezdu ze šestky na Pražský okruh směrem na Chomutov. Stál na vnitřní (!) straně táhlé zatáčky. Byly tam sice dva pruhy, ale sedmdesátka a všude svodidla. Bylo ho vidět až na poslední chvíli z pěti metrů a nešlo tam zastavit bez rizika okamžité havárie. Musel jsem odbočit do levého pruhu, zapnout blikačku a zastavit na vnější straně zatáčky v levém pruhu za zatáčkou, aby do mě někdo nepraštil. Dobíhal mě asi 150 metrů a bál se, že ta blikačka znamená, že ho nevezmu. Stál tam prý šest hodin, čemuž se nedivím.

Šmouha u silnice

Stává se mi, že stopaře prostě nevidím. Nebo ho zahlédnu až na poslední chvíli. Hlavně se to děje v noci a za šera. Vidím výborně, ale stejně se mi stopař za šera občas jeví jako jakási šmouha u silnice, i když stojí pod lampou. Případně ho považuji za náhodného chodce, který nestopuje.

Z pohledu stopaře situace vypadá samozřejmě jinak. Pokud je šero, jsou stopařovy oči uvyklé na málo světla, a tak auta stopař vnímá naprosto jasně. Neuvědomí si, že je šero a že řidiči, kteří si svítí na cestu a mají oči uvyklé barvě obzoru či světlům svého auta, stopaře prostě nevidí. Natož aby přečetli jeho ceduli.

Takže kluci a holky, koukejte si pořídit:

Stopovací cedule podruhé

O ceduli u jsem psal před jedenácti lety v jedné z předchozích kapitol. Někteří stopaři se ale zřejmě nepoučili (nebo tyhle stránky nejsou tak populární).

Ty cedule prostě nejdou přečíst.

Jsou malé, napsané propiskou nebo čím, obsahují moc písmen, lesknou se. Na dálnici přečíst nejdou vůbec, ale kolikrát i když vyjíždím z Prahy po šestce na KV, kde jedu padesátkou, prostě nepřečtu, kam stopař chce. Když jedu po sedmičce na Chomutov, přečtu v rychlosti 70 km/h teprve z deseti metrů sotva první písmeno a další už nestihnu (to naštěstí většinou stačí). Takže znova o stopovací ceduli:

Radost brát

Musím říct, že si stopování z pozice řidiče dost užívám. Kolikrát jsem i smutný, že na silnici nikoho stopovat nevidím. Jiní řidiči mi ty stopaře vyžrali. No jo no, to nevadí, hlavně že stopaři dojeli.

Trochu bych zmínil smrad. Úplně se děsím představy, kolikrát jsem smrděl na stopu já. Asi často. Ale takovou chemickou bombu, jakou občas vezmu do auta, jsem doufám nepředstavoval. Dneska jezdí stopem víc příjmově slabších lidí (jezdí i do práce) a řidiči je moc nechtějí brát. Vypadají totiž, že budou páchnout. A skutečně páchnou. Takže pěkně prosím, milý stopaři, pokud se můžeš před cestou umýt, pak tak učiň. Jinak už ta statistika smradlavých stopařů povede k tomu, že řidiči raději přestanou brát.

Rád si se stopaři povídám. Dřív, když jsem víc sám stopoval, jsem paradoxně tolik stopařů nepotkával. A povídání se stopaři je minimálně stejně zajímavé jako povídání s řidiči.

Další, sedmá kapitola pojednává o těchto tématech: Stopování v zahraničí - Stopování v Německu (od Martiny) - Stopování s kolem - Co závisí na věku - Kam mizí stopaři - Sváteční stopař povídá - Stopařská latina

Hlavní stránka - Druhá kapitola - Třetí kapitola - Čtvrtá kapitola - Holky na stopu - Z pohledu řidiče - Sedmí kapitola - Webové odkazy

Yuhů! janovsky@gmail.com
Hlavní stránka autora: http://dusan.pc-slany.cz