O cestování autostopem 7

Cestování stopem

Píše Yuhů

Domovská stránka
kontakt:
janovsky@gmail.com

Na této stránce:

Stopování v zahraničí
Stopování v Německu (od Martiny)
Stopování s kolem
Co závisí na věku
Kam mizí stopaři
Sváteční stopař povídá
Stopařská latina
Trpělivost

Možná si říkáte, kam se poděla pátá a šestá kapitola, když tohle je kapitola číslo 7. Ale tak už to chodí: ani stopování, ani čtení stránek si nemůžete naplánovat předem. Taky si myslím, že pojedu do Hradce, ale skončím v Nitře. Zvykejte si.

Tyhle věci píšu po jedenácti letech od doby, co tyhle texty vznikly. Nabral jsem cestou nějaká moudra a je čas to hodit na papír. Totiž na web.

Stopování v zahraničí

"Jak se stopuje v zahraničí," byl dříve nejčastější dotaz, ale já moc nevěděl, protože jsem v zahraničí (kromě Slovenska) tenkrát necestoval. Od té doby jsem něco projel. Tak teď už to vím.

Stopování v zahraničí je hodně stejné jako u nás. Těch věcí, které jsou stejné, je mnohem víc než toho, v čem se stopování u nás a jinde liší.

V Německu a Rakousku nesmíte na dálnici. To u nás taky ne, ale tam jsou přísnější. Je nutné stopovat na nájezdech (to jde blbě) nebo na výjezdech z benzínek a parkovišť (těch je málo). Výhodou německých dálnic je ovšem to, že na jeden zátah často ujedete kus světa. V Itálii je problém se na dálnici vůbec fyzicky dostat, tam se ale dobře stopuje před turnikety na placení.

V Turecku a na Balkáně se prý dříve za svezení stopem platilo. Prostě si řidiš vyžádal nějaký bakšiš. Dneska už se neplatí, alespoň já žádnou takovou zkušenost nemám a že jsem se tam něco najezdil. (Aktualizace: tak přece: náklaďák z Kahty do Diyarbakiru si řekl o deset lir.) V zapadlých končinách Turecka chudým vesničanům při vystupování nabízím pár lir na přilepšení, většinou si je ale nevezmou, ani když nabídku opakuju.

V Tunisku, v Turecku, Maroku a i jinde na frekventovaných trasách jezdí louage, respektive minibusy, respektive grand-taxi, které cestou nabírají cestující. Normálně se na ně mává, což je problém, protože ostatní řidiči potom nechápou, že stopuju. Myslí si, že mávám na louage, tak neberou. V severním Tunisku je proto stopování příšerné. To znamená, že je potřeba frekventované trasy projíždět autobusem nebo zase zajít k benzínce a stopovat hlavně kamióny. Na trasách, kde mikrobusy nejezdí, je to pohoda, tam berou dobře.

Ve Španělsku lidé berou málo, prý je to pozůstatek z období Franka. I v Portugalsku skoro častěji berou cizinci než místní. Kdekoli v západní Evropě je potěšení stopovat na venkově nebo v horách, kde jsou silničky úzké a lidé milí. Francie úžasná, kromě dálnic. Belgie je extrémně špatná, ale mám z ní jenom jednu zkušenost, pak už jsem tam nejezdil.

Ale možná moc zobecňuju. Všude jsou dobří lidé. Stopování je v podstatě všude stejné.

Nádherně se nám stopovalo na Korsice, ale je fakt, že jsem s sebou měl krásnou Kačenku. Hezká kamarádka funguje všude. Vlastně v Portugalsku nás taky brali spíš kvůli Helence než kvůli mně. Kamarádky jsou základ.

Docela dobré informace o tom, kam přesně jít kde stopovat, jsou na Hitchwiki Maps http://hitchwiki.org/maps/.

Stopování v Německu (od Martiny)

Následující povídání mi poslala Martina a je tak dobré, že ho sem dávám bez úprav (jenom ztučňuju):

Stopování je v základních principech všude ve střední Evropě takřka stejné, avšak v některých věcech se dost různí. Především to je charakter silniční sítě a místní zvyky (dodržování předpisů a podobně), v neposlední řadě také pojetí vzdálenosti. Skoro bych řekla, že si s příjezdem do Německa opravdu představím, jak se ta Česká republika "nafukuje" :)

Tím, že je v Německu kvalitní dálniční síť s neomezenou rychlostí, je poměrně jednoduché se po dálnici dostat kamkoli velmi rychle. Když se v Čechách řekne 100 km, znamená to už poměrně solidní vzdálenost, ale v Německu je to nic, jen půlhodina jízdy autem. Takže ačkoliv je Německo docela velká země, jízdními časy je to prostě jen nafouknuté Česko.

A mnozí Němci se podle toho chovají. Není pro ně problém zavést stopaře 50 km jiným směrem, nedávno nás dokonce jeden hodil asi 100 km za svou destinaci (tím si kvůli nám zajel 200 km) a bral to jako běžnou laskavost. V Čechách je to spíš nepředstavitelné - většina lidí, když hodí stopaře o dva výjezdy z pražského okruhu dál, než by musela, má zpravidla dobré skutky vyčerpané na měsíc dopředu :) A že by mi někdo, kdo jede do Prahy, jen tak řekl, že mě sveze až do Tábora (kde bydlím), o tom se mi radši ani nezdá.

Když chci v Německu cestovat opravdu rychle, nezajíždím do měst, ale nechávám se vyhodit na dálničních pumpách a odpočívadlech, na jejichž výjezdu pak stopuji (zásadně s cedulí), případně můžu obcházet kamiony a ptát se řidičů. Ve dvou lidech je to ale s kamiony spíš horší, protože dost řidičů dbá na předpisy a nechce brát k sobě do auta dva lidi, když má oficiálně místo jenom na jednoho. Beztak je lepší stopovat osobáky, když se chce člověk dostat do cíle rychle (osobák > rychlost, kamion > vzdálenost, jistota).

Jakmile se člověk dostane mimo dálnici, bývá obvykle problém najít vhodné místo na stopování. U nás poslouží například autobusová zastávka, ale v Nemecku ne. Je tam totiž plná čára, přes kterou se prostě nepřejíždí. Jednou jsme stopovali na autobusové zastávce tak dlouho, že nám nakonec zastavil autobus :)

V Rakousku je to naopak trochu jako u nás. Pokud pominu dálnice, kterých v některých místech taky zrovna moc není, dá se celkem bez problému mávat na zastávkách, parkovištích, vjezdech na pumpy / výjezdech z pump nebo na různých pláccích okolo silnice, nejlépe na konci obce, kde ještě platí omezení rychlosti, ale většina lidí, která tudy projíždí, už nejede jenom pár set metrů ke svému domu.

Tolik Martina.

Stopování s kolem

Myslím opravdu jízdní kolo. Dokud jsem to nezkusil, nevěřil jsem. Ale funguje to.

To prostě vezmu kolo a někam jedu na kole. Když už se mi jet nechce, tak to u nějaké frekventované silnice zapíchnu, kolo si o sebe opřu, aby bylo vidět, a mávám na kamióny, náklaďáky a podobně velká auta, do kterých se kolo snadno vejde. Náklaďák zastaví, kolo se hodí na korbu nebo dozadu do nákladního prostoru a hurá, jede se. Jednoduché jak facka.

Bál jsem se, že mi nebudou stavět. Jako cyklista mám ale pár výhod:

Samozřejmě je nevýhodou, že se kolo do každého auta nevejde. Takže to musí být aspoň průměrně frekventovaná silnice, kde jezdí náklaďáky a nejlépe dodávky. A chce to dojet na opravdu dobré místo k zastavení.

Stopovat s kolem mě naučil Jeroným (autor mnou provozovaných stránek o brašnách cyklobrasny.cz). První stopování jsem s ním zažil na dálnici v jižním Turecku, kde jsme byli tři lidi se třemi koly. Myslel jsem si, že je magor, protože tři lidi se třemi koly přece nikdo nemůže vzít. Můj omyl trval slabých deset minut, vzal nás na korbu starý náklaďák (důkazová fotka). Pak už jsem se fakt nebál ani stopovat s kolem po Turecku sám. V Čechách jsem jel jenom jednou z Řevničova do Slaného, ale taky to fungovalo. Ani jsem si nestihnul sundat přilbu.

Podobně někteří kamarádi popisují stopování s lyžemi, se psem, s harfou a s podobně neskladnými věcmi. Evidentně to jde.

Co závisí na věku

Kamarádi mi říkají, že už jsou na stop staří. Že už by je prý nebrali. Dlouho jsem přemýšlel, jestli řidiči berou stopaře podle věku. Možná, že holky jo, ale jinak si myslím, že se řidič podle věku neorientuje.

Takže myslím, že na věku stopaře nezáleží.

Je ale evidentní, že starší lidé stopují méně. Není to tím, že by je nebrali. Je to tím, že se jim nechce. Už mají peníze, tak stopovat nepotřebují. Uzavírají se do sebe, tak si nechtějí povídat. Méně cestují (nikdo je nezve na akce), tak nejezdí. To na věku většinou záleží. Proto cestují spíš mladší.

Já rozhodně nepociťuju, že by se mi stopem jezdilo nějak hůř, než když mi bylo třeba dvacet. Ale je možné, že řidiči teď víc berou.

Kam mizí stopaři

Stopařů je na českých silnicích k vidění mnohem méně, než bývalo zvykem třeba v osmdesátých nebo devadesátých letech. (Pro historiky, kteří tento text vyhrabali v galaktickém archivu, dodávám, že mluvím o devadesátých letech dvacátého století... ehm, "našeho letopočtu") Proč dřív jezdilo víc stopařů a proč jich je teď méně? Konvenční vysvětlení jsou tato:

Takže to byla ta obvyklá vysvětlení. Přidám ještě jedno svoje netradiční, "optické":

 Sváteční stopař povídá

Platí nepřímá úměra:

Z toho snadno plyne, že kdo jel stopem jednou nebo dvakrát, dokáže o tom povídat hodinu. Pro takového svátečního stopaře je to totiž velké dobrodružství:

No prostě povídají.

U stopařů, kteří jezdí často, se mi naopak nestalo, že bych tyhle popisy slyšel. Je to pro ně všechno normální, předem vědí, jak to dopadne (samozřejmě dojedou), že budou v roli hosta, že ti řidiči budou zajímaví. Proč o tom povídat?

Stopařská latina

Když jsem na těchto stránkách míval fórum (to bylo, než Radimovi lehla databáze), tak se v komentářích vrstvily příběhy. Lidi si strašně vymýšlejí. Hlavně, pokud jeli sami.

Se stopováním je to totiž tak, že:

Stopařská latina obsahuje různé příběhy. Víc si vymýšlejí kluci. Většinou je scénář variantami a kombinacemi následujících témat:

Jasně, proč ne? Na stopu se přece může stát všechno.

Trpělivost

Honza Kňourek mě poprosil, abych do téhle stránky dopsal, že stopování naučí trpělivosti. To je úplně pravda, protože při stání na silnici prostě musím počkat a nemůžu nic uspíšit. Takže pro pořádek:

Přičemž trpělivost se v životě hodí.

Popis další kapitoly tady není, protože žádná další zatím není. Třeba někdy bude.

Hlavní stránka - Druhá kapitola - Třetí kapitola - Čtvrtá kapitola - Holky na stopu - Z pohledu řidiče - Sedmá kapitola

Yuhů! janovsky@gmail.com
Hlavní stránka autora: yuhu.cz