Naučte se, kde je které písmenko. Není to těžké a je to potřeba. Takové učení je zajímavá hra. Když mám někde čas, například při čekání na autobus, zkouším si popaměti psát. Zvolím si slovo nebo větu a v duchu si ji napíšu.
Má to dvě fáze: vzpomínání a osahávání.
Vzpomínání je dobré, pokud jsem se ještě nenaučil, kde je které písmenko. Pokud narazím na písmenko, které nevím kde je, zapamatuji si to a pak se někdy podívám.
Při osahávání (čili psaní po paměti) se nepřemýšlí nad tím, kde klávesa je, ale který prst ji mačká. Zároveň se ten pohyb provede. Smyslem takové hry je snaha přestat chápat klávesy jako místa a začít je chápat jako pohyby prstů. Je to docela těžké.
Podobá se to hraní na kytaru. Hráč se také napřed dívá na hmatník, ale časem toho nechá a prsty se začnou do správných akordů kroutit jakoby samy. A bez toho rychle hrát (ani psát) nejde.
V češtině se některá slova vyskytují hodně často. Vyplatí se věnovat jim trochu více pozornosti. Nejlepší a nejsnazší je naučit se mačkat zpaměti některé dvojice kláves po sobě. Jde o tyto dvojice kláves:
se ch ou
Ty jsou úplně základní a strašně pomohou. Další věc je naučit se perfektně zpaměti svoje jméno:
Dušan Janovský
vy se ale učte to svoje. Pak přijdou na řadu častá slova a předpony:
jsem jsme ne vy si ale -li že atd.
A pak už je to jedno. Hlavně to člověka musí bavit.
Nejlepší motivace je muset občas něco přepisovat. Při přepisování se musí koukat na tři místa:
Kdyby odpadlo koukání na klávesnici, tak to bude super, ne? Pak už stačí koukat jenom na dvě místa. Zkušení opisovatelé, kteří nedělají chyby, nakonec koukají jenom do předlohy. To je pak jinej fofr.
Už jsem zmínil, že si nemyslím, že by bylo nutné nekoukat na klávesnici od začátku. Osobně jsem se naučil správný prstoklad, i když jsem se na to koukal, stejně jako někteří kamarádi. Dříve nebo později ale přijde čas, kdy je dobré přestat na klávesnici koukat, protože prsty prostě začnou být rychlejší než oči. Než oko správnou klávesu najde, už je tam prst.
Ve chvíli, kdy máte zafixovaný dobrý prstoklad, ale chcete se přestat na některé klapky dívat, mám v zásobě triky. Jde o to, že z kláves zmizí správná písmenka:
Mírnější formou je přelepení písmenek. Nastříháte si kousky neprůhledné lepenky a přelepíte písmenka. Dokonce se prý prodávají malé kousky lepenky, které se náhodou přesně na to hodí. (Ivo mi nedávno ukazoval, jak si matoucí česká písmenka na klávesnici notebooku zabarvil černým lakem. On to ale udělal, aby ho to nemátlo. Já to ale doporučuji udělat ze zcela opačného důvodu -- aby to mátlo.) Jakmile z klávesnice zmizí obrázky písmenek, nemá smysl na ni hledět, což je dobré.
Prý se dá koupit i klávesnice bez popisků.
Někteří lidé mají na klávesnici takový šuplík a v něm mají zastrčené ruce. Takže na klapky nevidí. Honza Hučín zase píše na počítači potmě, aby nebudil rodinu. Pak na to taky nekouká.
Hustší forma zaslepení kláves je jejich prohození. Klávesy se prostě vyloupou (jde to dobře otočenou lžičkou nebo příborovým nožem) a do klávesnice se vrátí na nesprávná místa. Pak už je koukání na klávesnici při psaní vyloženě nebezpečné. Mám tipy:
Dávejte si bacha na prohazování klapek na notebooku. Ulamují se jim zespoda čudlíčky.