Proč se tónu B říká B

V českém prostředí se pro jednu černou klapku ustálilo označení B. Není to úplně logické.

• Mnohem logičtější by bylo, kdyby se tomuto tónu říkalo Hes (Hb), protože je to o půltón snížený tón H.
• Případně by bylo logické, kdyby se mu říkalo Ais (A#), protože je to o půltón zvýšený tón A.
• Aby zmatku nebylo málo, občas je i v českých zpěvnících vidět americké označení Bb.

Aby bylo jasné, o čem mluvím, použiji opět svůj obrázek klávesnice. Jde o tu klapku označenou jako B. Bude i hodně řeč o tónu H.

Jako většina podivností v klasické hudební teorii je i podivný název tónu B ukryt v historii.

Pohádka o dvou B

Kdysi dávno za čtvero horami (Brdy, Šumava, Alpy, Apeniny) a čtvero řekami (Berounka, Otava, Dunaj, Pád) si v daleké zemi zpívali gregoriánské chorály a pro zachování melodií si označili tóny písmenky. Začali hezky od A a označovali jenom takové tóny, které měly svou strunu na harfě. To jsou ty, které jsou dnes bílé klapky na klavíru. Takže jim vyšlo A B C D E F G. Po tónu G přichází opět tón A. Všechno je logické. Zpívali hodně v C duru (možná i v nějakém divném módu).

Občas ale potřebovali něco zazpívat v jiné tónině. Používali k tomu výhradně F dur. Na to ale potřebovali jeden tón o půltón snížit. Na harfu laděnou do C duru taky nemůžete zahrát písničku v F duru. Harfu musíte do F duru přeladit. Stačí ale přeladit jeden tón. Konkrétně tón B je potřeba snížit o půl tón. (I dnes, když chcete hrát v F duru, tak místo tónu H hrajete tón B. V notách se na linku tónu H píše předznamenání, které ukazuje, že se bude hrát v F duru.) Vznikne tak stupnice F G A b C D E.

Aby se i po snížení tónu B dala písnička zapsat, místo písmenka velkého B se pro podladěné B začala používat značka malého b. Vznikly tedy dva tóny B:

1. B, naše dnešní H
2. b, naše dnešní B

Tyto dva tóny se lišily o půltón. Malému b se říkalo měkké b nebo kulaté b. Velkému B se říkalo tvrdé B nebo též hranaté B.

(Poznámka: je možné, že pojmy "malé" a "velké" B jsou jenom moje pojmy. V době psaní tohoto článku jsem se domníval, že to tak bylo. Z dalších zdrojů jsem nabyl dojmu, že šlo spíše o B hranaté a B kulaté. Přesto zbytek textu nechávám s malým b a velkým B.)

Pak šla písmenka B a b do světa. Došla mimo jiné do Německa a do Anglie. Napřed si ale povíme, že se začala používat jako značka pro zvýšení a snížení tónu.

B a b jako princip zvýšení a snížení

Nevím proč, ale v době gregoriánských zpěvů fakt nepoužívali jiné tóniny než C dur a F dur. Vedlo to k tomu, že jediný tón, který bylo potřeba zvyšovat a snižovat, byl právě tón B. Jiné tóny nezvyšovali a nesnižovali. To vedlo k tomu, že se symboly B a b staly symbolickou zkratkou pro zvýšení nebo snížení o půltón.

• Tvrdé, hranaté (quadratum), ostré B se stalo symbolem pro zvýšení. Grafickou úpravou se z něj stal symbol křížku # (anglicky sharp).
• Měkké, kulaté (rotundum) b se stalo symbolem pro snížení.  (Anglicky flat.) Symbol béčka je v tomto případě jasný.

V Německu

Nevím jistě, jestli se tohle stalo v Německu, ale myslím, že ano. Když tedy dorazila písmenka B a b do Německa, cítili hudebníci potřebu je nějak odlišit. Všimli si přitom zajímavé náhody. Písmenko H má dvě vlastnosti:

1. H vypadá trochu jako hranaté B
2. H je v abecedě po G. Sice na klávesnici nenásleduje ihned po G (po G je A), ale jako další volné písmenko abecedy se nabízí pro označení nějakého dalšího tónu.

Aby tedy Němci oba tóny odlišili, začali vyšší z obou tónů B označovat symbolem H. (Všimněte si celkové podoby symbolu H a symbolu #.) To je naše dnešní H.

Pro malé b se ujalo označení B, ostatně protože to B původně bylo. Třebas malé. Čistě formálně jde o tón Hb, tedy Hes, protože je to nejčastěji snížené H. Použiji-li enharmonickou záměnu, můžu tentýž tón označit i jako A#, tedy Ais.

V Anglii

V Anglii se písmenná označení tónů zachovala tak, jak byla původně. Tedy A B C D E F G. Aby se oba tóny B a b odlišily, na malé kulaté b se prostě zapomnělo (tedy skoro zapomnělo, zůstalo b jako označení snížení o půltón). B zůstalo původnímu velkému B.

• Naše dnešní H se v anglosaské notaci označuje jako B.
• Naše dnešní B se logicky označuje jako Bb, tedy snížený náš tón H. Bb čtou jako B flat [bí flet]. Například ve Švédsku prý také používají Bb a říkají tomu Bes.

Toto značení doputovalo kromě dalších zemí i do Ameriky. Tamní zpěvníky označují B jako Bb, a tak i dnešní české zpěvníky často toto značení přejímají. Uvidíte-li tedy akord Bb dur, je to prostě náš B dur.

 

Zdroj: píšu zpaměti, původně jsem se o tom dozvěděl v časopise Vesmír koncem 90. let v jazykovém sloupku Pavly Loucké. Později jsem si to párkrát potvrdil, ale už nevím kde.