Vizte též teorii ladění
Kytara má šest strun. Od nejtenčí po nejtlustší jsou vyjadřovány tóny
E H G D A E
Pamatujte si: Emil hodil granát do atomové elektrárny.
Nejoblíbenější metoda ladění kytary využívá toho, že jsou sousední struny od sebe vzdálené o pět půltónů = pět pražců (tvoří v souzvuku kvartu). Stisknu-li strunu na pátém pražci, má znít jako prázdná vyšší struna (na obrázku naznačeno čárami).
Výjimku tvoří druhá a třetí nejtenčí struna H a G, které mezi sebou mají 4 půltóny (pražce), takže se Géčko mačká na čtvrtém pražci.
Tato metoda je pro svoji jednoduchost oblíbená, ale má problém -- sčítají se chyby. Pokud uděláte chybku mezi prvními dvěma strunami, pak druhou chybku mezi druhou a třetí strunou atd. (někdy se chyby navzájem vyruší, ale někdy ne), takže nakonec to spolu vůbec nemusí ladit.
Další chyby mohou být způsobeny trošku nepřesnou polohou pátého pražce, což se sčítá v jednom směru (takže se chyby nikdy nevyruší). Proto se v praxi kytara ladí i jinak.
Struny, které mezi sebou mají pět půltónů, by spolu měly rezonovat. Jsou-li dobře naladěny, při brnknutí prázdné struny by se měly trochu rozechvět struny sousední. Je to trochu vidět. Spolehlivé to není, platí to jen u tlustších kovových strun.
Nejsem příznivcem ladiček, ale musím připustit, že pro začátečníky jsou neocenitelnou pomocí. Je to na baterky a stojí to pár stovek. Prostě se zapne ladička, brnká se a ladička ukazuje, kam se to má dotáhnout. Má to jen okrajové problémy:
Na mobilních telefonech existuje hodně aplikací, které umí dělat ladičku. Mají různou kvalitu. Já doporučuji aplikaci Cleartune, stojí asi stovku. Lze ji zkalibrovat a nastavit jiný než rovnoměrný temperament. Také se dříve používaly takové malé ladičkové harmoniky s kytarovými tóny. Jsou fantasticky nepřesné.
Nedoporučuji. Ale dá se to. Nechte si brnkat nebo foukat tóny prázdných strun a snažte se jim přiblížit. Z nejrůznějších důvodů ale bývají chyby obrovské.
Flažolet je zvláštní typ kytarového úderu -- struna se netiskne ke hmatníku, ale pouze dotýká v přesném místě. Těmito místy jsou u kytary body nad dvanáctým, sedmým a pátým pražcem (to jsou ty s tečkami; trochu to funguje i nad čtvrtým). Zní to jako zvoneček.
Při flažoletovém ladění se využívá toho, že různé flažolety sousedních strun znějí ve stejné výšce. Obvykle se zde začíná naladěním struny D, protože se podle ní ladí tři struny.
Flažoletové ladění se podobá ladění podle pátého pražce sousedních strun, ale výhodou je, že struny nikde nemačkám, takže případné mírně chybné polohy pražců se mi nepromítnou do výsledku. Proto se flažoletové ladění doporučuje u kytar s tvrdými strunami nebo s trochu ohnutým krkem.
Tato metoda je nevýhodná pro toho, kdo si není schopen zapamatovat melodii prázdných strun, což je asi většina populace.
Nakonec se musí zkontrolovat, zda se kytara naladila správně a případně opravit chyby.
Když přijdu na to, že dvě struny spolu neladí, tak musím napřed zjistit, která je blbě. Většinou je totiž blbě jenom jedna, ta druhá bývá správně. Kdybych začal kroutit tou správnou, tak si to leda ještě víc rozhodím, místo abych to opravil. K tomu tedy potřebuji vědět, která z těch dvou je hůř naladěná vůči ostatním strunám. Prostě ty dvě struny potřebuji poměřit s ostatními. Tomu říkám srovnávací testy. Strunu, která ladí hůř s ostatními, doladím.
Většinou využívám toho, že porovnávám dva tóny v oktávě. Vím, kde struny znějí do oktávy s prázdnými strunami:
Dost často se po naladění pro kontrolu brnkne nějaký akord. Pokud ještě zbývají nějaké nedoladěné struny, bývá to přitom slyšet. Tu se akord hraje pomaleji a poslouchá se, kdy zazní disharmonie. Špatná struna se pak doladí.
Pokud má nástroj křivý krk nebo odchlípnutou kobylku, tak souzvuky (a akordy) neznějí tak, jak mají znít, protože pražce pak nejsou přesně po půltónech. Jsou-li struny moc vysoko, při stisknutí se napínají více, než by měly, takže znějí výše. Na takový nástroj se pak nedá moc hrát, ale někdy pomůže kapodastr (přiblíží struny hmatníku) či snížení nebo posunutí kobylky.
Krom toho je každá kytara z principu nenaladitelná v přirozeném ladění. Mezi matematiky hrajícími na kytaru koluje vtip, že základem ladění kytary je rovnost 80 = 81. (Čtyřikrát kvarta a jedna velká tercie zdánlivě dává dvě oktávy, ale počítáno na zlomky je to 256/81* 5/4 = 320/81, což není 4 (dvě oktávy), ale 3,95.) Tahle malá chyba se musí mezi těch pět mezistrunových intervalů nějak rozředit.
Když kupuji novou kytaru nebo když zjišťuji, jak je nástroj naladitelný, tak to určuji podle dvanáctého pražce (mívá tečku). Využívám toho, že nad dvanáctým pražcem zní flažolet (dotýkám se lehce struny nad 12. pražcem, brnknu a odtáhnu prst), který je o oktávu větší od tónu prázdné struny. Ve stejné výšce má znít tón normálně stisknutý na dvanáctém pražci. Takže ty dva tóny porovnávám, mají být stejné.
Obvykle bývá stisknutý tón o něco vyšší. Ideálně by měly být naprosto stejné. Špatné kytary mají stisknutý tón mnohem vyšší. Jak se dají opravit:
Hlavní chyba bývá v tom, že jsou struny moc vysoko nad hmatníkem. Snížením strun se nebude struna tolik navíc napínat při stisku, takže se nebude deformovat její tón.
Nevím, jak přesně působí vlhkost a teplota na změnu tónů, každopádně změnu způsobují. Kdo by v tom hledal nějaká fyzikální pravidla, ten by podle mě pohořel, protože kromě teploty strun se mění teplota těla nástroje se složitou konstrukcí, a tak jsou změny netušené. Navíc každý nástroj a každé struny reagují odlišně.
Zná to každý, kdo někdy hrál na kytaru u ohně. Existuje jediná prevence: pokud budete hrát někde, kde vám na tom záleží, pak si nechte naladěné nástroje v té místnosti, kde budete hrát, a nikam je nenoste.
Pár dní trvá, než si nové struny zvyknou na natažení. To platí hlavně pro nylonky. Během prvních pár dnů se rozlaďují vcelku zběsilým tempem. Preventivní opatření: struny měnit vždy pár dnů před koncertem.
Dvanáctistrunná kytara se ladí hodně podobně jako normálně. Všechny struny má ale zdvojené. Obě zdvojené struny jsou velmi blízko sebe a při hraní se obě drží jedním prstem levé ruky. Takže na dvanáctistrunné kytaře je šest dvojic strun.
Dvě nejtenčí dvojice, totiž E a H, se skládají ze stejných strun. Ostatní čtyři dvojice G D A E se skládají ze struny tlusté, která se ladí stejně jako na normální kytaře, a ze struny tenké, která se ladí o oktávu výš. Přitom tenká struna je ve dvojici níže (níže z pohledu kytaristy při hře -- je tedy blíže tenké struně E), aby při brnkání palcem zněla více hluboká struna. Dvojice E a H neobsahují strunu o oktávu výše, protože se tak tenká struna nedá vyrobit. Přesněji řečeno by stále praskala, jak se to dost často stává tenké struně G.
Další: Hledání tónů, akordů a stupnic na hmatníku
Zajímavý odkaz: Kytara a její doladění (Petr Simandl)
Hudební nauku píše Yuhů, mail: janovsky@gmail.com