Ve svém výkladu používám pro označování černých klapek zásadně křížků:
Mnozí asi vědí, že kromě křížků existují také béčka. Zápis v notách vypadá prostě tak, že se před notu napíše křížek nebo béčko. Co to znamená:
# | Křížky o půltón zvyšují. | čtou se jako "is" | například C# [cis] |
b | Béčka o půltón snižují. | čtou se jako "es" | například Db [des] |
Každá černá klapka se dá zapsat:
C | C# [cis] | D | D# [dys] | E | F | F# [fis] | G | G# [gis] | A | A# [ais] | H |
Db [des] | Eb [es] | Gb [ges] | Ab [as] | Hb = B [hes, bé] |
Je třeba C# ten samý tón jako Db? Záleží na tom, jaké se používá temperování. V dnešní hudbě už platí, že C# = Db, protože moderní nástroje se ladí podle tak zvaného rovnoměrného temperování. Takže se ty tóny dají v praxi považovat za stejné. Dříve to úplně neplatilo. Protože se používalo k ladění přirozené ladění nebo středotónové temperování, ty tóny C# a Db se frekvencí maličko lišily. Ale i tehdy se to lišilo tak strašně málo, že například u loutny se ten rozdíl ignoruje. A u klavíru se ignoruje z principu, protože nemá místo na dvě černé klapky vedle sebe.
Enharmonická záměna je název pro ignorování toho rozdílu. Díky enharmonické záměně mohu všechny půltóny zapisovat pomocí křížků, takže nemusím používat béčka.
Flétnisté a kytaristé (a vlastně ani klavíristé) skutečně neřeší, jestli hrají G# nebo Ab. Trochu jinak je to u harfy nebo u houslí. U harfy musím přemýšlet, jestli snížím tón A, nebo zvýším tón G. (Většinou to plyne z předznamenání.) A u houslí nebo violy na hraní tohoto stejného tónu použiji vždy jiný prst. Jiné rozdíly v tom ale nejsou.
Rozlišování křížků a béček u podobných tónu se používá leda v matematických teoriích hudby. Historicky se rozlišují zejména dva systémy ladění. Přirozené ladění a rovnoměrně temperované ladění:
Přirozené ladění | Temperované ladění |
---|---|
křížky a béčka rozlišuje | křížky a béčka nerozlišuje |
zní perfektně pouze v několika blízkých tóninách, v jiných neladí | zní uspokojivě ve všech tóninách |
používalo se dříve, ladí se podle něj některé nástroje | používá se dnes na většině nástrojů |
základním intervalem je kvinta (7 půltónů) | základním intervalem je půltón |
V praxi se ještě používala jiná temperování. U varhaníků v 18 století se prosadilo tak zvané mean-tone ladění (středotónové). V některých dobrý ladičkách lze nastavit i staré ladění pythagorajské. Jsem schopen to vysvětlit jedině matematikou a u tabule, ne na web.
Na většině nástrojů je naprosto jedno, jestli se černo-klapkový tón zapíše s béčkem nebo s křížkem.
Na houslích a vůbec na smyčcích to ale jedno není, protože jméno tónu určuje, kterým prstem se má nota hrát. Křížek nebo béčko vlastně jenom posouvá prst z přirozené polohy.
Od té doby, co hraju na harfu, také velmi rozlišuju mezi křížky a béčky. Křížek či béčko mi říká, jestli mám jednu strunu zvýšit, nebo jinou snížit.
Matematici jsou chytří lidé, takže jim stačí jen napovědět, kde hledat tajemství různých ladění: zkuste si vypočítat dvě na sedm dvanáctin (kvinta), dvě na pět dvanáctin (kvarta), dvě na čtyři dvanáctiny (tercie) a pak si ta tři čísla prohlédněte.
Hudební nauku píše Yuhů, mail: janovsky@gmail.com