Akordy do určité melodie se dají zjistit třemi způsoby:
tento text bude o tom, jak se akordy do písně odvozují.
To, jaké se mají k písni hrát akordy a kdy se střídají, se také někdy říká harmonie písně.
Já jsem se učil odvozovat akordy do písniček celé dva roky. A přitom si myslím, že mám docela sluch a talent. Takže nepropadejte panice, pokud se to nebude dařit hned od začátku.
To je důvod, proč se do zpěvníků píší akordy. Spousta lidí bez zpěvníku nedokáže hrát (a není se co divit). Je ale pravda, že při delším hraní podle zpěvníků akordy jaksi přejdou do krve, a jejich odvozování se tak lze naučit jaksi samo od sebe.
Hlavně tu písničku musíte znát a pokud možno ji mít "naposlouchanou".
Základní akord, tedy tóninu, si lze zvolit. Naprosto libovolně (pokud nehrajete s nahrávkou). Nejlepší je začínat akordem C dur (Amol) nebo G dur (Emol), protože se to na kytaře i na klavíru dobře mačká. Tónina se většinou volí tak, aby se dala písnička dobře zazpívat (bez příliš hlubokých nebo příliš vysokých tónů), ale to je pro začátek úplně jedno. Prostě si zvolte tóninu.
Dobrý nápad je zahrát si základní akord před zpíváním a teprve do něj začít podle sluchu zpívat. Zpívat podle akordů je totiž mnohem snazší, než se snažit doprovodit náhodně začnuvší zpěv. Je těžké odposlouchat, ve které z dvanácti tónin se vlastně zpívá a vytvořit ke zpěvu doprovod. To skoro nejde. Proto většina folkových písní začíná napřed akordem na kytaru a teprve potom se připojí zpěv.
Základní akord (totéž, co tónika v kadenci) je durový, nebo molový. Musí se to zkusit: když zní durový divně a nejde na něj začít zpívat, je potřeba zahrát molový (a naopak). Chcete-li například hrát v Cdur (jenom na bílé klapky na klavíru), tak si před zpěvem zahrajte akord Cdur a teprve do něj začněte zpívat. Když to zní divně a začít zpívat nejde, zkuste místo durového akordu mollový, tedy třeba Amoll.
Ke každé tónině (základnímu akordu) se váže šest charakteristických akordů. Např. v tónině Cdur (bez předznamenání) jsou to Cdur, Fdur, Gdur, Amoll, Dmoll a Emoll. Tónina Gdur (předznamenání jeden křížek) má charakteristické akordy Gdur, Cdur, Ddur, Emoll, Amoll a Hmoll. V naprosté většině případů si s těmito šesti akordy vystačíte pro doprovod běžné písně.
Je slyšet, kdy (ve které chvíli) se akord má změnit. Pokud to neslyšíte, je to ta chvíle, kdy předchozí akord už zní blbě. Tak to už je pozdě, už se akord měl vyměnit. Prostě to musíte slyšet podle toho, jak máte písničku naposlouchanou. Hodně často (ale naprosto ne vždy) přichází chvíle na výměnu akordu na začátku taktu.
Základní pravidlo, které jsem si odvodil, zní:
Nelze to říci jednodušeji a je to nejdůležitější pravidlo.
Příklad. Slyším, že na konci taktu je v melodii tón F. Vím, že hraji v tónině Cdur. Z toho plyne, že musím zahrát buď Fdur, nebo Dmoll, protože
Matematik by tedy řekl, že hledáme průnik množiny charakteristických akordů s množinou normálních akordů obsahujících tón F. Je tedy potřeba vědět, v jaké tónině hraji, nastudovat si charakteristické akordy tónin a také složení akordů. Není to zrovna snadné, ale protože charaktreristických akordů je pouze šest, dá se to prostě vyzkoušet.
Jak poznat začátek taktu? Většinou se tomu říká "těžká doba", místo, kdy se vám chce dupnout. V evropské hudbě to přibližně tak platí.
Další pravidlo, kterého jsem si všimnul, se týká míst, kdy v písni zazní půltón. Jako půltón označuji tón, který nepatří do základní stupnice tóniny, ve které se hraje (opět je tedy důležité vědět, v jaké tónině se hraje a jaké má která stupnice složení). Například do stupnice Cdur patří pouze bílé klapky na klavíru, takže každá černá klapka, která zazní v písni stupnice Cdur, je v písni půltónem. Teď to pravidlo:
Nalezení takového akordu, který nepatří do kadence, je mnohem obtížnější než nalezení akordu z kadence, prostě protože se jich musí vyzkoušet víc.
Z výše uvedených pravidel vyplývá zajímavý fakt. Protože jeden tón se vyskytuje v mnoha různých akordech (v šesti základních a ve dvou až třech kadenčních, divoké akordy nepočítaje), teoreticky nelze pouze podle melodie určit, jaký akord se má kdy hrát. Někdy jsou skutečně možné varianty doprovodu. Dobře ale tušíte, že většinou je správná jenom jedna. Tam je potřeba zapojit sluch a víc možných akordů prostě vyzkoušet.
Laik vnímá v hudbě melodii (zpěv) a rytmus (bubny). Hudebník vnímá ještě navíc "harmonii". Naučit se hledat akordy je totéž jako naučit se slyšet harmonii. Zkušení kytaristé nebo klavíristé prostě "vědí", že teď má přijít dominanta nebo třeba mollová tónika, protože to tam prostě "slyší". Na to, abych znal harmonii písně, ji napřed musím slyšet, nebo ji mít napsanou v notách. Pokud mi někdo zazpívá jenom melodii bez ničeho, tak ji sice umím doprovodit, ale nemám žádnou jistotu, že ji doprovázím stejně správně.
Basa na těžkou dobu zpravidla hraje tón, podle kterého se jmenuje akord (tedy k akordu Amoll hraje A, k akordu Adur taky A, k akordu Cdur hraje C atd.). Slyšíte-li basu, můžete podle ní poznat akord (a podle tóniny uhodnout, jestli je to dur nebo moll nebo nějaká jiná potvora).
Některé písničky najednou uprostřed změní tóninu. Takové změně se říká "modulace". Potom je samozřejmě potřeba začít hrát akordy, které patří do té nové tóniny. Nebo se tónina mění na refrén. Nejznámější taková píseň je Bedna od whiskey (sloka v Amollu a refrén v Aduru, tedy o 3 křížky jinde, s úplně jinými akordy).
Tímto se odvažuju na tenký led, protože dál píšu jenom nějaké svoje pocity. Dobrý nápad je přeskočit to a číst rovnou další stránku.
Mám pocit, že v každé písni existuje takový jako rituál, který říká, že akordy se točí v jakýchsi kolečcích. Kolečko se obvykle otočí za jednu sloku dvakrát nebo čtyřikrát, totéž s obměnou v refrénu. V kolečku je většinou na začátku tónika, pak nějaké střídání dvou tří různých akordů (molových, tónických, subdominantích) a kolečko končí durovou dominantou, která přechází zpátky do tóniky, čímž začíná nové kolečko.
Například v tónině Cdur v durové písni to vypadá nějak takhle:
Cdur - {střídání Amoll, Fdur, Dmoll, Cdur, Emoll v různém pořadí} - Gdur - a znovu Cdur
Nebo v tónině Cdur, ale v mollové variantě (tedy v Amoll) to vypadá takto:
Amoll - {střídání Cdur, Dmol, Fdur, Amoll, Gdur, Emoll} - pak {Gdur nebo Emoll} a znovu - Amoll.
Můžete si všimnout, že v mollové variantě mám na konci na výběr dva dominantní akordy (Gdur nebo Emoll).
Eduard Ingriš, rodák ze Zlonic (stejně jako moje nejúžasnější kamarádka Hanička), píše ve své stařičké knížce Veselé učení na kytaru o subdominantě a tónice toto:
"Prosím tě, co je to vlastně ta tónka a dominanta?"
Když tuto otázku Vašek slyšel, vzal kytaru, přejel přes ni akordem C a řekl: "To je tonika." Potom podobným způsobem zahrál akord G7 a řekl: "To je dominanta." Jinak to vysvětliti nedovedl. Něco na tom pravdy bylo. Porovnejte sami.
Tonika - základní akord (tonický kvintakord) je akord postavený na prvním stupni ve stupnici. Je to akord, který nás uklidňuje a uspokojuje a po kterém si naše ucho nepřeje dalšího akordu. Obyčejně jím píseň začíná a končí.
Dominanta (doinantní septakord) je akord postavený na pátém stupni ve stupnici (počítáme-i od prvního tónu). Je to akord, který nás neuspokojuje, naopak zneklidňuje, a přejem si po něm ještě akordu tonického. (Pro větší jednoduchost budu tak nazývat tonický kvintakord a moji přísní pp. profesioři konservatoře mi to jistě odpustí.)
(citace z Eduard Inriš, Praha 1939, vydal v reprintu Konvoj, Brno 2009)
Špunt tvrdí, že akordy se střídají tak, aby v nich byla postupka tónů, buďto vzestupná nebo sestupná. Znamená to, že v posloupnosti akordů lze téměř vždy najít nějakou řadu tónů, která buďto stále po jednom stoupá, nebo po jednom klesá. Případně může stoupat či klesat jenom po půltónech. Místy se může postupka obrátit a kráčet opačným směrem, případně skončit. Pro který (ze tří) tónů akordu to platí, není samozřejmé, musí se to vlastně vypočítat. Mám pocit, že to platí spíše pro jazzovou hudbu než pro klasickou.
Folková píseň (zejm. od 50. do 80. let) přidává běžně mezi charakteristické akordy dur na třetím stupni. Jinak řečeno nahrazuje kadenční mollovou dominantu durovou variantou. Většinou to dělá na konci "kolečka". Například v tónině Cdur tam běžně používá akord Edur (většinou namísto Emoll) a v melodii tón G#. Možná to ale máme už v národní povaze, protože podobný trik máme i v národní hymně, kde chvíli zazní melodická stupnice.
Chcete-li zahrát western, nahraďte molovou subdominantu buďto durovým akordem od zmenšeného sedmého stupně, nebo durovým akordem od druhého stupně. Tedy například v tónině Cdur to jsou mimokadenční akordy Bdur a Ddur (a nahrazují Dmoll).
Chcete-li hrát Ježka, místo subdominanty použijte dominantu zvýšenou o půltón. Takže například v Cduru zahrajte G#dur tam, kde byste normálně zahráli Fdur. A zahrajte Fmoll tam, kde byste normálně zahráli Dmoll.
Kdo chce hrát Šlitra, potřebuje často tóniku střídat s její sedmičkou a po subdominantě molovou variantu (čtvrtého stupně). Tedy například v Cdur potřebujete C7 a Fdur střídat s Fmollem.
České lidovky používají často místo durové dominanty dominantní septakord. Takže v tónině Cdur se hraje G7 místo Gdur.
A tak dále.
Když mám písničku a neznám akordy
Jsou dvě možnosti, jak akordy najít.
1) někde si tu písničku najít s akordy. Typicky na webu v nějakém zpěvníku.
2) když není ve zpěvníku s akordy, tak je potřeba akordy odposlouchat. To už není úplně snadné, ale dá se to naučit. Postup je následující:
Předpokládám, že mám text písně s akordy. Akordy jsou v nějaké tónině. Tónina se dá zjistit podle prvního akordu nebo podle předznamenání (pokud mám noty). Tomu budu říkat původní tónina. Například A dur.
Rozhodnu se, v jaké tónině to chci zpívat. Většinou podle toho, co se mi dobře hraje nebo co dobře vyzpívám. Například C dur.
Nakreslím si kvartový (kvintový), nebo chromatický kruh. Já na transponování většinou používám kvartový, použít se dají oba. Zpočátku je potřeba si to nakreslit, prakticky se to potom dělá zpaměti.
Takže budu chtít transponovat píseň z A dur do C dur. Podívám se na kvartový kruh. C je na pozici 0, A na pozici 3. Takže všechny akordy upravím tak, že jim odečtu trojku. Například akord Edur v původní tónině se do nové tóniny převede na G dur, protože E dur má pozici 4 (vidím na kruhu). Odečítám 3, vyjde mi 1. Kouknu se na kruh a najdu si akord na pozici 1, což je G dur.
Podobně lze dělat transpozici na chromatickém kruhu. C má pozici 0 A má pozici 9. Takže odečítám devítku. Pokud bych se někde dostal pod nulu, tak přičtu dvanáctku (dvanáctku můžu přičíat a odčítat dle libosti, vše je modulo 12). Takže E má na chromatickém kruhu pozici 4. Plus 12 mínus 9 je 7. 7 je pozice G, takže G dur. Takhle se transponuje.
Další: Teorie ladění
Hudební nauku píše Yuhů, mail: janovsky@gmail.com