Píseň o Hiawatě
Stránku spravuje Yuhů
Anglický originál
H. W. Longfellow
Český překlad
Josef Václav Sládek

Henry W. Longfellow:
Píseň o Hiawatě

Přeložil Josef Václav Sládek

Obsah:

Úvod

  1. Dýmka míru
  2. Čtvero větrů
  3. Hiawatovo dětství
  4. Hiawata a Mudžekíwis
  5. Hiawata se postí
  6. Hiawatovi přátelé
  7. Hiawatův člunek
  8. Hiawata loví ryby
  9. Hiawata a Perlí péro
  10. Hiawatovy námluvy
  11. Hiawatova svatba
  12. Syn večernice
  13. Žehnání polím
  14. Obrázkové písmo
  15. Hiawata truchlí
  16. Paupukíwis
  17. Honba na Paupukíwa
  18. Smrt Kwasindova
  19. Duchové
  20. Hlad
  21. Noha bělochova
  22. Hiawatův odchod

Poznámka editora

 

Překladatelova předmluva

Básník H. W. Longfellow píše v úvodu k Písni o Hiawatě:

„Tato Indianská Edda — smím-li ji tak nazývati — zakládá se na podání rozšířeném u Severoamerických Indiánů o zázračné osobě, kterou jim seslal Velký duch, aby vyčistila řeky, jezera, loviště a naučila je uměním pokoje. Některými kmeny zván tento hrdina Mičabu, Čiabo, Manabozo, Tarenjawagon, a jiní jej nazývali Hiawata. Do těchto podání vetkal jsem jiné podivné Indianské báje a pohádky, čerpané ponejvíce z děl Schoolcraftových. — Dějiště této básně jest mezi Odžibwejci na jižním břehu Velké vody, Jezera hořejšího.“ —

První překlad tohoto díla na jazyk český psal jsem v zimě r. 1868-1869 na farmě moravského osadníka Nechuty Trávníčka, ležící tenkráte ještě v samém pralese as na angl. míli od břehu jezera Michiganského. Bouřné vlny jeho znívaly noční tišinou, hustými hvozdy až k nám, a když utuhly v led, rozléhával se jeho praskot nocí jako hřmění děl trhaje na stopy silný ledový krunýř rázem na míle daleko. Na severu planula co noc žhnoucí záře Půlnoční a u našeho hřejícího krbu poslouchával starý Trávníček s dobrou svou ženou, Hanačkou a osmdesátiletou matkou tyto pohádky z nové vlasti. Vše bylo tu ještě plno Indianského ovzduší. Ano, oraje i plný okřín šípových hrotů „z pazourku, jaspisu a chalcedonu“ našel Trávníček a přinesl domů, řka, že snad také zde bydlíval druhdy „starý šípař", jako onen z domoviny Dakoťanů.

Budiž mi prominuta tato vzpomínka na dobré, dobré lidi, z nichž jednomu věnuji tento překlad s vděčností za vše. Překlad tehdejší byl částečně otištěn v amerických „Národních novinách“ a nezůstalo po něm stopy.

Překlad druhý, psaný v Čechách, byl vydán v Grégrově „Poesii světové“ r. 1872. Byla to práce, s kterou, když jsem ji po letech do ruky vzal, nikterak jsem nebyl spokojen.
A tak začal jsem ji opravovati, až odloživ vše, celou báseň přepracoval jsem znovu. A i teď podávám jen mdlý obraz originálu. Ale trochu bleskotu „Velké vody", od níž nedaleko přeložena byla ponejprv, trochu vůně preriové, trochu pralesových ozvěn i s jásavým zpěvem Owejsy a táhlým smutným zabědováním bukače Šušůgy snad v ní přece zbylo.

V Praze v lednu 1909.

J. V. S.

Úvod.

Tážete se, odkud vzal jsem
tyto pověsti a báje,
s doubravin a lesů vůní,
s mlhami a rosou lučin,
s chumly dýmů wigwamových,
se šumotem velkých proudů,
s častým téhož hlaholením,
s divokými ozvěnami
jako v horách rachot hromu?

A já dím a odpovídám:
„Z lesů jsou a travných stepí,
od půlnočních Velkých jezer,
z domoviny Odžibwejské,
z domoviny Dakoťanů,
z hor a slatin, mokřin, bažin,
kde Šušůga, bukač, loví
mezi třtinou, rákosinou.
Povídám, jak slyšel jsem je
se rtů líbezného pěvce,
hudebníka Nawadahy.“

Ptáte se, kde Nawadaha
divoké ty našel zpěvy,
divné pohádky a báje?
A já dím a odpovídám:
„V hnízdech ptačích po lesině,
v doupatech je našel bobra,
v buvolí je našel stopě,
ve skalnatém orlím loži.
Všechno mu je ptactvo pělo
v mokřinách a na slatinách,
v zasmušilých třaskaviskách.
Četowejk je, čejka pěla,
lednáč Mang a husa Wawa,
bukač, modravý Šušůga,
stepní chřástal Muškodasa.“

Ptáte-li se ještě dále:
kdo to byl, ten Nawadaha?
povídej o Nawadaze. —
Na to vaše ptaní přímo
odpovídám v tato slova:

„V údolině Awasentské,
v zeleném a tichém dolu,
u líbezných vodních proudů
bydlil pěvec Nawadaha.
Kolem vísky indianské
šířila se luka, pole,
za nimi se hvozdy táhly,
stály háje zpěvných sosen,
tmavé v létě, bílé v zimě,
věčně zpěvné, věčně kvílné.

A ty ledné vodní proudy
stopovat jste mohli dolem
po šumotu v jarní době,
po olšinách v letním čase,
bílých mlhách v podjesení,
černotmavých pruhách v zimě.
U těch proudů bydlil zpěvák
v údolině Tawasenské,
v zeleném a tichém dolu.

Tady pěl o Hiawatě,
zpíval píseň Hiawaty,
jeho divné narození,
jeho divuplné bytí,
jak se modlil, jak se postil,
žil a trpěl, namáhal se
k zdaru lidských pokolení,
k zvelebení svého lidu.

Vy, kdož v přírodě jste rádi,
milujete slunce v trávě,
milujete stíny lesů,
milujete vítr v snětích,
pršky, sněžnou chumelici,
hukot velkých řek, jak hradbou
borových se kmenů ženou,
v horských roklích rachot hromu,
jehož ozvy nespočetné
třepou se jak orli v hnízdech,
slyšte divoké ty báje,
tento zpěv o Hiawatě.

Vy, kdož milujete zvěsti,
pohádky a písně lidu,
volající hlas co z dáli,
bychom stáli, naslouchali,
mluvící tak dětsky, prostě,
sluch že sotva rozpoznává,
či to píseň, nebo slova,
slyšte tu zvěsť indiánskou,
tento zpěv o Hiawatě.

Vy, jichž srdce prosté, svěží
v přírodu a Boha věří,
věří, že je po vše věky
každé lidské srdce lidským,
že i v prsou divochových
touhy jsou a zápas, boje
a dobro, jež nechápají;
že ty ruce bezpomocné,
po tmách slepě tápajíce,
v nich se dotknou ruky boží,
jež je pozvedá a sílí,
poslyšte ty prosté děje,
tento zpěv o Hiawatě.

Vy, kdož někdy na potulkách
zelenými luhy, v kraji,
spletité kde ostružiny
věsí stružce rudých malin
po zdech mechem sšedivělých,
zapadlém kdes na hřbitově
na chvilku se zastavíte,
zamyslíte, zadumáte
nad nápisem zašlým zpola,
psaným sice neuměle,
nevzletným a prostým slovem,
ale přece každou črtou
plným doufání a hoře,
plným těchy nejtklivější
o tomto i Onom světě, —
vy ten drsný čtěte nápis,
tento zpěv o Hiawatě.

Dýmka míru.

Na strminy na prerii,
na Dýmkové rudé lomy
velmocný Giče Manito,
žití pán, sestoupiv dolů,
na červených tesech lomu
vzpřímen stál a volal kmeny,
rody lidské dohromady.
Ze stop jeho tekla řeka,
poskočila v záři ranní,
řítila se v propast, plála
jak Iškůda, vlasatice;
Duch pak, nachýliv se k zemi,
jal se prstem po lučině
klikatou jí značil dráhu,
řka: „Tou cestou půjdeš dále!“

Z červeného skály tesu
rudou kámen vylomil si,
vykroužil si dýmku z něho,
ozdobil ji podobami;
z břehu řeky dlouhý rákos
vytrhl za trysku k dýmce,
s listy tmavozelenými;
naplnil si dýmku korou,
líčím vrby červenavé,
zadýchal na blízké lesy,
až se větve o se třely,
zapálily, v plápol vzňaly;
na horách pak, vzpřímen stoje,
zakouřil Giče Manito
z kalumetu, dýmky míru
na znamení lidským kmenům.

Vzhůru tichým ranním vzduchem
dým se vznášel zvolna, zvolna;
nejprv jako tmavá čára,
potom hustší, modrá pára,
potom oblak sněhobílý
rozvitý jak vrchy stromů,
stále vzhůru, vzhůru, vzhůru,
až se dotknul nebes týnu,
v nebeskou až vraziv klenbu,
kol se po ní rozkotoučil.

Z údoliny Tawasentské,
z údoliny Wajomingské,
od doubravin Tuskaluzských,
od dalekých Skalných vrchů,
od půlnočních řek a jezer
spatřily ten znak vše kmeny,
viděly, jak stoupá v dáli
Pukwana, kouř z dýmky míru.
A tu prorokové lidu
děli: „Vizte tam Pukwanu!
Znakem tím, jenž kyne v dáli,
vrbová jak haluz mává,
jako ruka kývající,
velmocný Giče Manito
volá kmeny dohromady
volá v radu bojovníky.“

Po řek toku, preriemi,
scházeli se bojovníci:
Delawéři, Mohâkové,
Čoktavi a Komančové,
Šošonci a Černonošci,
Pâniové, Omahové,
Mandani a Dakoťané,
Huronci a Odžibwejští;
všechny svolal bojovníky
tento odznak z dýmky míru
k velkým horám preriovým,
dýmkovcovým rudým lomům.

A tu stáli na travině
vyzbrojeni jako k boji,
zbarveni jak listí v říjnu,
zbarveni jak nebe z rána;
divě na se pohlíželi,
v tvářích vzpurnou vyzývavost,
v srdcích věkovité sváry,
poděděnou zášť a dávnou
po praotcích pomstychtivost.

Velmocný Giče Manito,
tvůrce lidí, hleděl na ně
s účastenstvím, útrpností,
soucitem a láskou otce;
hleděl na ten hněv a spory,
jen co na svár mezi dětmi,
na rozbroj a vádu dětí.

Pravici nad nimi vztáhnul,
aby zkrotil vzpurnou mysl
horečku a žízeň jejich
stišil pravice své stínem.
Velebným pak mluvil hlasem
jako hukot dálné vody,
v hluboké když rokle padá,
varoval je, káral takto:
„Ó mé děti, bědné děti,
vyslechněte moudrá slova,
poslechněte varování
se rtů Ducha velikého,
pána žití, jenž vás stvořil:

Dal jsem vám zem širou k honbě,
dal vám řeky za loviště,
medvěda jsem dal a srnu,
dal vám buvola i soba,
husu divokou a bobra,
bahna ptactvem naplnil jsem,
proč mi nejste spokojeni,
chcete honit jedni druhých?

Jsem už syt těch vašich svárů,
bojů, krve prolévání,
toho pomsty svolávání,
nesvárů a zápolení;
v jednotě jen vaše síla,
nebezpečí v nesvornosti,
protož v míru od té chvíle
jako bratři žijte spolu.

Chci vám poslat muže, věštce,
spasitele lidských kmenů,
aby vodil vás a učil,
pracoval a trpěl s vámi.
Jeho radám sluch-li dáte,
porostete, zmohutníte;
nebude-li výstrah dbáno,
uvadnete, zahynete.

V řece teď se vykoupejte,
válečnou si barvu smyjte,
s prstů krvavé ty stopy;
zakopejte zbroj a mlaty,
z lomů beřte rudý kámen,
nakrouhejte dýmek míru,
rákosu si natrhejte,
ozdobte ho rudým peřím,
pokuřte si dýmku míru
a jak bratři žijte spolu.“

Na zem svrhli bojovníci
pláště, srnčí kamizoly,
zbroj a válečnickou strůji,
skočili do šumné řeky,
myli barvu války s tváří.
Čistá voda k nim se proudí,
průzračná a světlá dolů
od stop Ducha velikého;
rmutná voda od nich proudí,
kalná, rudě pruhovaná,
jak by krve cedil do ní.

Vyšli z řeky bojovníci
čisti, bez válečné barvy,
svoje mlaty zakopali,
všechny zbraně pochovali.
Velmocný Giče Manito,
Velký duch a tvůrce smavě
hleděl na své siré děti.

Mlčky všichni bojovníci
kamene si nalámali,
nakroužili dýmek míru;
natrhali dlouhé třtiny,
skvoucí peří dali na ni,
a tak vraceli se domů.
Ale Vládce žití vstoupal
oblačnými oponami,
nebeskými veřejemi
vzhůru, až jim zmizel s očí
v choulícím se kolem dýmu,
to v Pukwaně z dýmky míru.

Čtvero větrů.

„Čest a sláva Mudžekíwu!“
volali jsou mladí, staří,
když se, vítěz, vracel domů
s wampumovým svatým pásem
z domoviny Wabasovy,
tam, kde Bílý králík vládne.

Ukrad’ on pás wampumový,
s šíje vzal ho Miše Mokwě
hor velkému medvědisku,
postrachu a hrůze lidí,
jak tu usnul obrovitý,
ležel na vrcholku hory,
sám jak skála mechovatá,
šedě, hnědě kropenatá.

Potichu se dokrad’ k němu,
netvora až rudé drápy
skoro se ho dotýkaly,
skoro až ho hrůzou jaly,
horký dech až jeho nozder
do rukou hřál Mudžekíwa,
pás když táhl wampumový
přes ty oblé, hluché uši,
malé, nevidomé oči,
přes ten dlouhý nos a nozdry,
černý čenich jeho nozder,
z kterých těžký dech a supot
do rukou hřál Mudžekíwa.

Potom napřáh’ mlat a vzkřiknul
hlučnou, dlouhou výzvu k boji,
udeřil pak mohutného
Miše Mokwu vprostřed čela,
zrovna mezi malé oči.

Omráčený pádnou ranou
zved’ se velký medvěd horský,
nohy však se pod ním třásly,
a jak žena zaskomíral,
potácel se, zavrávoral,
na zadní když sedal tlapy.

Ale silný Mudžekíwis
před ním stoje beze strachu,
hlasitě se posmíval mu,
pohrdlivě pravil takto:

„Slyš medvěde, ty jsi baba,
nejsi rek, jak’s holedbal se,
sic bys mlčel, neskomíral
jako ubožácká žena.
Však to víš, jak naše kmeny
válčily už dlouho spolu,
teď, nás vida silnějšími,
odkrádáš se do lesiny,
v horských koutech ukrýváš se.
Kdybys mne byl přemoh’ v boji,
byl bych ani nepovzdechl,
ale ty tu dřepíš, sténáš,
hanbíš kmen svůj neříkáním
jak ubohá Šaugojeda,
uděšená, stará žena!“

Děl a napřáh’ mlat svůj znova,
zas udeřil Miše Mokwu
do samého středu čela,
prorazil mu leb, jak láme
led, kdo v zimě ryby loví.
Tak byl zabit Miše Mokwa,
velké horské medvědisko,
strach a hrůza všeho lidu.

„Čest a sláva Mudžekíwu!“
zajásali jedním hlasem.
„Čest a sláva Mudžekíwu!
buď on Větrem západovým,
ode dneška na vše časy
nejvyšší ať drží vládu
nade všemi větry nebes.
Nezvete ho Mudžekíwis,
Kabejun ať nazývá se,
Západním ať zván je větrem.“

Tak byl zvolen Mudžekíwis
otcem všechněch nebes větrů.
Západ nechal samu sobě,
větry druhé rozdal dětem.
Východní dal Wabunovi,
jižní dostal Šawondasi,
divoký a krutý sever
urputný Kabibonoka.

Mladý byl a krásný Wabun;
on to byl, jenž jaro vodil,
on, jenž stříbrnými šípy
honil tmu přes hory, doly,
jehož líce pruhovány
nejskvělejším karmasínem,
jehož hlas probouzel vísku,
volal jelena i lovce.

Ale sám byl Wabun v nebi;
ač mu ptáci zvučně pěli,
ač mu květy z luk i luhů
všecek vzduch plnily vůní,
ač mu lesiny a řeky
zněly, pěly, když se blížil,
přece jen měl srdce smutné,
neboť samoten byl v nebi.

Jednou ráno hledě k zemi,
celá ves kdy ještě spala,
mlha v řeku ulehala
jako duch, jejž úsvit plaší,
spatřil dívku na lučině
chodit samu, samotinku,
trhat lekníny a třtiny
podle řeky na lučině.

Každým jitrem, hledě k zemi,
prvně shled’, jak dívají se
k němu její modré oči,
dvé to modrých jezer v sítí;
až si dívku zamiloval
jeho příchod čekající:
byliť oba osamělí,
v nebi on, na zemi ona.

Počal ucházet se o ni
laskáním a usmíváním,
září slunce, luznou řečí,
zpíváním a povzdycháním
libým stromů šelestěním,
tklivou hudbou, sladkou vůní,
k ňadrům až si přivinul ji;
nachovým ji zastřel pláštěm,
ve hvězdu až proměnil ji,
jež se na prsou mu chvěje.
A tak na věky je vidět
po nebesku chodit spolu
Wabuna a Wabun Annung,
Wabuna a Hvězdu jitřní.

Divoký Kabibonoka
mezi ledovci měl sídlo
pod věčnými závějemi
v domovině Wabasově,
tam, kde Bílý králík vládne,
n to byl, jenž v podjeseni
barvil stromy šarlatově,
kropil listí žlutě, rudě,
on, jenž sněžnou metelici
se sykotem honil hvozdy,
mrazil jezera a řeky,
pudil kajky, racky k jihu,
kulíky a kormorány
v hnízda z řas a mořské trávy
v kraje, kde vlád Šawondasi.

Jednou zlý Kabibonoka
vyšel ze své sněžné chaty,
z pod svých krovů ledovcových.
Posněžené vlasy za ním
proudily se jako řeka,
jako černá, zimní řeka,
k poledni jak byl a hnal se
přes umrzlou step a vody.

A tu v třtině, rákosině
dopad’ norka, Šingebisa,
jak vlek’ ryby na provázcích,
po umrzlých třaskaviskách
toulaje se bažinami
ač kmen jeho byl už dávno
odlét’ k vlastem Šawondasa.

Rozkřik’ se Kabibonoka:
„Kdo se tady protiví mi,
kdo si troufá dlít v mé říši,
divoká když husa Wawa
na poledne odletěla,
a Šušůga, modrý bukač
dávno už je na poledni?
vrazím já mu do wigwamu,
čadící mu oheň shasím!“

V noci pak se přihnal k stanu,
rozdivočen vyl a kvílel,
zasypal ho závějemi,
skučel dolů do komína,
zalomcoval stěžejemi,
třepal vchodu oponami;
ale Šingebis se nebál,
dělal, jak by neslyšel ho;
velkých dřev on měltě čtvero,
každé dřevo měsíc tepla,
a dost ryb měl za potravu.
A tak seděl u plamene,
v teple, vesel, jed’ a smál se,
zpíval si: „Kabibonoko,
také ty jsi smrtelníkem!“

Vrazil tam Kabibonoka;
i ač norek, že je tady
ucítil po mrazném chladu,
po ledovém dechu jeho,
přec neustal ve zpívání,
přec neustal v posmívání,
obrátil jen dřevo trochu,
rozmdychal jen oheň více,
komínem až jiskry vzlétly.

S Kabibonokova čela,
s jeho vlasů posněžených
v těžkých kapkách pot se řinul,
důlky tvořil na popelu,
jako pod okapy stanů,
jako s mokrých větví sosen
z jara kape, sníh když taje,
tvoře důlky na závějích.

Konečně se pozved’ zmožen,
nemoh’ snésti žár a výsměch,
veselý zpěv Šingebisův;
o překot se ven vyřítil,
dupnul na sníh ukoralý,
dupnul na jezera, řeky,
sníh až ukřeh’ ještě více,
ledy ještě zmohutněly;
a pak vyzval Šingebisa,
aby vyšel ku zápasu,
aby nah s ním potýkal se
na umrzlých třaskaviskách.

Šingebis to slyšel, vyšel,
celou noc na třaskaviskách
bil se nah se severákem,
divokým Kabibonokou,
supavý až dech mu zmdléval,
mrazný dech mu sláb’ a zpátky
zavrávoral, potácel se,
couval poraněn a zmožen
do království Wabasova,
tam, kde Bílý králík vládne.
Dlouho ještě rozlehal se
za ním posměch Šingebisův,
jeho zpěv: „Kabibonoko,
také ty jsi smrtelníkem!“

Šawondasi, tlustý, líný,
na dalekém bydel jihu,
v spavé, snivé slunce záři,
v nikdy nekončícím létě.
On to byl, jenž lesní ptactvo
posílával ku severu,
sílal čermáka Opečí,
sílal modráčka Owejsu,
sílal Šâ-šâ, vlaštovici,
husu Wawu, tabák, tykve,
hrozny v stružcích purpurových.

Z jeho dýmky kouř když vstoupal,
modrou zámhou plnil nebe,
plnil ovzduch něhou snivou,
dával chvějný bleskot vodě,
uhlazoval drsné hory,
nosil Indiánské léto
v smutné kraje na severu,
když tam začal Měsíc sněžnic.

Bezstarostný Šawondasi
v žití přece stín měl jeden,
jednu bolest přec měl v srdci.
Kdys, jak hleděl ku severu,
daleko tam na prerii,
stojící uviděl dívku,
stepilou a štíhlou dívku
samotnou stát na prerii.
Šaty měla, zeleň skvoucí,
vlasy jako slunce záře.

Den tak po dni hleděl za ní,
den tak po dni vzdychal po ní,
den tak po dni srdce v prsou
víc mu žehlo láskou, touhou
po děvušce zlatovlasé.
byl však tuze tlustý, líný,
než by hnul se, přiblížil se,
netečný a pohodlný
k námluvám a přemlouvání;
a tak jen se díval stále,
seděl jen a vzdychal touhou
po děvušce na prerii.

Až, kdys hledě ku severu,
spatřil její žluté vlasy
proměněny, poběleny
jako nejbělejším sněhem.

„Ó můj bratře na severu,
v domovině Wabasově,
v bílých vlastech králíkových,
tys mi ukrad’ moji dívku,
ty jsi vložil ruku na ni,
tys mou dívku odloudil mi
severními pohádkami!“

Tak ubohý Šawondasi
do vzduchu si povzdychával.
A tu jižní vítr stepí
zavál teplým dechem lásky,
povzdycháním Šawondasa
až byl vzduch jak plný sněhu,
jako bodláčího pýří,
a ta dávka zlatovlasá
zmizela mu z očí na vždy.
Nikdy více Šawondasi
neuviděl zlatovlásku!

Ach, ubohý Šawondasi!
nebyla to žena, dívka,
za kterou’s tak hleděl, vzdychal
ale byla pampeliška,
za níž celé snivé léto
pohlížel jsi s takou touhou,
vzdychal s takou vroucí láskou
až jsi na vždy do povětří
rozfoukal je svými vzdechy. —
Oklamaný Šawondasi!

Tak to bylo s čtyřmi větry,
tak synové Mudžekíwa
na nebi svá měli sidla,
každý na svém úhlu nebes.
Sobě vítr západový
nechal mocný Mudžekíwis.

Hiawatovo dětství.

Za dnů dávno zapomněných,
věků, zašlých v nepaměti,
večerního za soumraku
s úplňku spadla Nakomis,
ona, choť, ne ale matka.

S družkami jak sobě hrála,
houpala se na révoví,
sokyně, dřív zavržená,
plna záští, žárlivosti,
lupenaté protla spony,
spletitou prosekla révu,
a Nakomis uděšená
spadla dolů za soumraku
na Muskodej, na travinu,
na prerii plnou květů.
„Hle, to hvězda,“ lidé děli,
„hle, to hvězda s nebe padá!“

Tady v mechu, kapradinách,
v lučních květech liliových
na Muskodej, na travině
v měsíčné a hvězdné záři
povila Nakomis dcerku.
Wenona ji zvala jménem,
prvorozenou svou dcerku.
A ta dcerka Nakomina
vyrostla jak luční lilje
v stepilou a štíhlou dívku
s krásou svitu měsíčného,
spanilostí hvězdné záře.

Varovala ji Nakomis,
přečasto jí říkávala:
„Chraň se, dítě, Mudžekíwa,
západního větru chraň se,
neposlouchej, co ti šepce,
neulehej do traviny,
neshýbej se mezi lilje,
sice přijde, ublíží ti.“

Nedbala však dcerka výstrah,
nedbala té moudré rady;
a tu večer přišel Západ;
květům, listům šepotaje,
květy, trávy ohýbaje,
našel spanilou Wenonu
ležet mezi lilijemi;
sladkými ji lákal slovy,
lákal něžným lichocením,
v bolestech až porodila
synka lásky, dítě žalu.

Tak náš zrozen Hiawata,
zázračné a divné dítě.
Ale dcera Nakomina,
něžná matka Hiawaty,
zármutkem se usoužila,
opuštěna věrolomným
klamným Větrem západovým,
nelítostným Mudžekíwem.

Pro svou dcerku hořce, dlouho
plakala smutná Nakomis:
„Ó kéž já bych mrtva byla,“
štkala tiše, „jako ty jsi!
Konec práce, konec pláče,
Wahanowin, Wahanowin!“

Na pobřeží Giče Gumí,
u bleskotné Velké vody
stálo sídlo Nakomino,
wigwam stál rozenky luny.
Za ním hvozdy zvedaly se
černé sosny, zasmušilé,
šáchovité borovice;
před ním voda vlnila se,
křišťálová, slunná voda,
bleskotavá Velká voda.

Zde Nakomis ustaralá
odchovala Hiawatu;
v houpačce ho kolébala,
stlané měkce mechem, třtinou,
spjaté poutky sobovými,
tišila ho v dětském pláči:
„Huš! nahý tě medvěd vezme!“
zpíváním ho uspávala:
„Ewa-jí má sůvko malá!
kdo to svítí ve wigwamu
očima tak velikýma?
Ewa-jí má sůvka malá.“

Mnohému ho naučila:
o hvězdách, jak nebem svítí,
Iškůdu mu ukázala
s ohnivými kadeřemi,
tanec duchů, nebožtíků,
bojovníky s péry, mlaty,
jak se nesou ku severu
za mrazivých zimních nocí;
širou, bílou dráhu nebem,
stezku duchů, cestu stínů,
jak jde kosmo přes oblohu,
plna duchů, plna stínů.

Večer v létě před wigwamem
sedal malý Hiawaha,
naslouchal, jak sosny šumí,
naslouchal, jak šplouchá voda.
„Minne-wawa,“ pěly sosny,
„Mudwej-óška,“ šplouná voda.
Viděl mušku Wawatejsí
poletovat za soumraku
mihotavým se světélkem,
ozařovat luh a křoví.
A hned zpíval dětskou píseň
naučenou od Nakomis:
„Wawatejsí, ohniváčku,
mihotavá, skvoucí muško,
tancující, žhnoucí tvore,
posviť ty mi tím světélkem
než ulehnu do kolébky,
nežli k spaní zavru víčka.“

Viděl z vod vycházet měsíc,
kulatit a chvět se vody,
viděl na něm skvrny, stíny,
šeptal: „Co to je, Nakomis?“
Odvětí dobrá Nakomis:
„Jednou vojín velmi krutý
chyt svou bábu, vyhodil ji
ku obloze o půlnoci,
rovnou, přímo do měsíce;
to tam vidět její tělo.“

Viděl duhu na obloze,
na východním nebi duhu,
šeptal: „Co to je, Nakomis?“
Odvětí dobrá Nakomis:
„To tam vidět nebe květů.
Všechno kvítí po lesině,
všechny lilje na prérii,
na zemi když zvadnou, schřadnou,
na nebi zas rozkvétají.“

Slyšel sovu o půlnoci
hukotat a smát se v lese.
„Co to je?“ vzkřik’ uděšeně,
zvolal: „Co to je, Nakomis?“
Odvětí dobrá Nakomis:
„To je sovák jen a sova,
hovoří svou rodnou řečí,
mluví, hašteří se spolu.“

Na to Malý Hiawata
naučil se řeči ptáků,
tajemstvím a jménům jejich;
jak si staví hnízda v létě,
kde se v zimě ukrývají,
mluvil s nimi na potkání,
zval je drůbež Hiawaty.

Naučil se řeči zvířat,
tajemstvím a jménům jejich;
jak si bobr staví boudu,
veverka kde jádra skrývá,
proč je sob tak rychlý v běhu,
a proč králík je tak plachý;
mluvil s nimi na potkání,
zval je bratry Hiawaty.

Pak Ajagů, velký chlubič,
divných bájí vypravovač,
cestovatel, nadsazovač,
přítel ustárlé Nakomis,
luk udělal Hiawatě;
oblouk z větve jasanové,
šípy dub, hrot pazourkový,
k letu peřím okřídlené,
tetivu ze srnčí kůže.

Potom řekl Hiawatě:
„Jdi, můj synku, do lesiny,
červená kde stádí srna,
slavného nám ulov srnce,
ulov srnce paroháče.“

Bez meškání do lesiny
sám si vyšel Hiawata,
pyšně s lukem svým a šípy.
Kol a nad ním pěli ptáci,
zpíval čermáček Opečí,
zpíval modráček Owejsa:
„Nestřílej nás, Hiawato!“

Dubem vedle skotačila
veveřice Adžidaumo
semo tamo mezi větvím,
luskala a štěhotala,
smála se a chechotala:
„Nestřílej mne, Hiawato!“

S pěšiny mu odhopkoval
králík stranou; kousek dále
posadil se na bobeček,
polo žertem, polo strachy,
pravil k mladičkému lovci:
„Nestřílej mne, Hiawato!“

Ale nedbal, neslyšel jich,
na rudé jen myslil srny.
Upíraje zrak v jich stopu,
jak tu vedla dolů k řece,
vedla k brodu na řečišti,
šel jak ten, kdo ve snách kráčí.

Ukryt v olší, čekal potom,
až se zvíře objevilo,
parohů až dvé tam spatřil,
oči dvé pozírat z houští,
nozdry vítr lapající,
a pak srnec vyšel stezkou,
světly, stíny kropenatý.

Srdce tlouklo Hiawatě,
chvělo se jak listí nad ním,
jako lupen osykový,
po stezce jak srnec kráčel.

Pak se zvednuv na koleno,
šíp namířil Hiawata;
sotva haluz pohnula se,
sotva lístek zašelestil,
bdělý srn však zarazil se,
zadupal kopýtky všemi,
slouchal s během pozdviženým,
skočil zrovna proti střele.
Ó ta zpěvná, krutá střela
jako vosa bzučíc bodla!

Mrtev ležel srnec v lese
u brodu a bázlivé se
srdce už mu nepohnulo;
ale srdce Hiawaty
raduje se, buší, jásá,
k domovu jak srnce nese,
kde Nakomis i Ajagů
vítají ho pochvalami.

Z kože srnčí plášť Nakomis
udělala Hiawatě,
ze zvěřiny ustrojila
hostinu na jeho poctu.

Z celé vísky přišli hosté,
chválili ho, nazvali ho
Srdcem-silný, Sóngetáa,
Srdcem-lednáč, Mangotejsí.

Hiawata a Mudžekíwis.

Z roků dětských v mužná léta
vyspěl teď náš Hiawata;
znal vše lovců dovednosti,
všechnu moudrost starých lidí,
junů hry a kratochvíle,
umění a práce mužů.

Hbitých noh byl Hiawata;
s luku uměl pustit střelu
a tak rychle rozběhnout se,
šíp že za ním dopad’ k zemi.
Silných ruk byl Hiawata;
deset šípů střelil vzhůru
s takou silou a tak hbitě,
poslední že letěl z luku,
nežli první dopad k zemi.

Kouzelné měl rukavice,
Mindžekawun, ze srnčiny;
na ruce když oblékl je,
mohl skály rozbíjeti,
v drť a prach je rozemílat.
Kouzelné měl mokasiny,
udělané ze srnčiny;
když je připjal na kotníky,
na nohy když uvázal je,
každým krokem ušel míli.

Často ptával se Nakomis
po svém otci Mudžekíwu,
osudnou až tajnost zvěděl
o své matky spanilosti,
Pronevěře svého otce.
Zažehlo mu srdce v těle
jako uhel rozžhavený.

Jednou děl staré Nakomis:
„Podívám se k Mudžekíwu,
zvědět, jak se daří otci
u bran Větru západního,
u bran večerního slunce.

Z jizby vyšel Hiawata
na lov ozbrojen a cestu,
v srnčích spodkách, kamizole
skvostné perletí a brky.
Na hlavě měl orlí péra,
na těle pás wampumový,
jasanový luk měl v ruce
s tetivou ze sobích svazů;
v toulu dubové měl šípy,
jaspisové, okřídlené;
rukavice Mindžekawun,
čarodějné mokasíny.

Varuje stará Nakomis:
„Neodcházej, Hiawato,
v říši Větru západního,
do království Mudžekíwa;
svými kouzly ublíží ti,
ubije tě svojí lestí.“

Ale chrabrý Hiawata
nedbal jejích ženských řečí,
rázem v lesy vykročil si,
každým krokem ušel míli.

Brunátné je nad ním nebe,
brunátná je pod ním země,
horký, mrtvý vzduch mu kolem,
dýmu pln a žhnoucí páry,
jako les a step když hoří;
neb mu žehlo srdce v těle
jako uhel rozžhavený.

A tak spěchal v západ, v západ,
předstih’ nejbystřejší srnu,
buvola i stepní sajku;
přešel šumný Eskonâbâ,
přešel velký Mississippi,
minul Hory preriové,
minul vlasti Vran a Lišek,
prošel sídla Černonožců,
až tak dospěl k Skalným horám,
v říši Větru západního,
vichřičných kde na vrcholích
seděl stařec Mudžekíwis,
vládce všech nebeských větrů.

Žasem jat byl Hiawata
pohlednuv na svého otce.
Divoce po vichru kolem
šlehaly a proudily se
jeho vlasy mrakovité,
skvěly se jak chumelice,
zářily jak vlasatice
s ohnivými kadeřemi.

Radostí jat Mudžekíwis,
pohleděv na Hiawatu;
viděl opět svoje mládí
zkvétat v tváři Hiawaty,
viděl krásu Wenoninu
znovu povstávati z hrobu.
„Vítej,“ zvolal, „Hiawato,
v říši větru západního!
Dlouho jsme tě očekával;
mladost sladká, stáří trudné,
mladost žárná, stáří mrazné;
zašlé dny mi nazpět neseš,
moje mládí plné ohně,
i mou spanilou Wenonu.“

Mnohý den tak rozmlouvali,
ptali se a naslouchali,
čekali a povídali.
Mnoho velký Mudžekíwis
bývalou se chlubil silou,
mnohým těžkým dobrodružstvím,
neúkrotnou srdnatostí,
neporazitelným tělem.

Trpělivě Hiawata
naslouchal otcově chloubě,
s úsměvem jen seděl, slouchal,
ani hnutím nepohrozil,
hledem, hlesem nezradil se;
srdce však mu žehlo v těle
jako uhel rozžhavený.

Potom řek’: „Ó Mudžekíwe,
což ti pranic neublíží,
nebojíš se praničeho?“
A mohutný Mudžekíwis,
blahosklonný, velký v chloubě
řekl: „Nic mi neublíží,
nic, než tamta černá skála,
nic, než osudný ten Wâbík.“

Hledě pak na Hiawatu
moudrým, dobrotivým zrakem,
se vší otce laskavostí,
hledě s pýchou na tu krásu
stepilého svého syna,
děl: „Můj synu, Hiawatu,
což ti pranic neublíží,
nebojíš se praničeho?“

Ostražitý Hiawata
mžik, jak nejist, zamyslil se,
mlčel však a rozvažoval;
potom řekl: „Věru pranic,
jenom tam ta velká třtina,
jenom veliká Apukwa.“

Zvolna povstal Mudžekíwis,
ruku vztáh’ po velké třtině. —
Hrůzou vykřik’ Hiawata,
strachem dobře nastrojeným:
„Kago, kago, — netýkej se!“
„Ah, kawín!“ děl Mudžekíwis,
„věru ani nedotknu se.“

O jiném teď hovořili;
zprv o bratřích Hiawaty,
Wabunovi na východě,
Šawondasim, větru jižním,
severním Kabibonoce,
pak o matce Hiawaty,
o Wenoně ušlechtilé,
jejím narození v trávě,
její smrti, jak Nakomis
vzpomínala, vyprávěla.

A teď zvolal Hiawata:
„Tys to byl, ó Mudžekíwe,
jenž jsi usmrtil Wenonu,
vzal jí krásu, mladé žití,
zlomil lilji na prerii,
zašlapal ji pod nohama;
přiznáváš se, přiznáváš se!“
A mohutný Mudžekíwis
potřás’ větrem kadeřemi,
sklonil šedou hlavu v tísni,
kývnul, mlčky přiznával se.

Vyskočil teď Hiawata,
hrozbu v zraku, v každém hnutí,
vložil pěst na černou skálu,
na osudný, černý Wâbík.
Rukavice Mindžekawun
rázem útes rozpoltily,
v balvany ho rozdrtily;
a on na otce je metal,
kajícného Mudžekíwa,
neb mu žehlo v srdce těle
jako uhel rozžhavený.

Vládce větru západního
zpět odvíval skalní kusy,
dechem nozder, bouří hněvu,
zpět na svého protivníka;
Apukwy se chopil, třtiny,
s kořeny a vlákny vytrh’
z bahna třtinu obrovitou. —
Hlučně smál se Hiawata!

Boj teď začal paží k paži
na život a na smrt v horách;
z hnízda svého zaskřehotal
Kenjů, velký orel války,
usedal kol na útesích,
kroužil, třepal perutěmi.

Jako v bouři strom se zmítá,
šlehá vzduchem velká třtina,
v spoustách velkých, těžkých, s třeskem
osudný se řítí Wâbík;
až se vřavou, zmatkem boje
třásla zem a vzduch byl plný
pokřiků a halasení
a hrom v skalách vyrušený
odpovídal: „Ba-im-wawa!“

A již couvá Mudžekíwis,
přes hory se žene v západ,
klopýtá s hor dolů v západ,
couvá v boji tři dny celé,
stále stíhán Hiawatou
k dveřím Větru západního,
k branám večerního slunce,
země kraji nejzazšímu,
prázdného kde do prostoru
padá slunce, jako šerem
plameňák v své hnízdo klesá
na bažinách zasmušilých.

„Dosti!“ zvolal Mudžekíwis,
„dost, můj synu Hiawato,
usmrtit mne možno není,
nelzeť ubít nesmrtelných.
Jenom zkoušet chtěl jsem tebe,
tvoji zdatnost, udatenství;
odměnu teď vezmi za ně.

Vrať se domů k svému lidu,
živ buď s nimi, pracuj s nimi,
vyhlaď vše, co zemi souží,
vyčisť loviště a řeky,
pobij draky, kouzelníky,
Wendigů obrovské plémě,
všechny hady, Kenabíky,
jako já kdys Miše Mokwu,
velké, horské medvědisko.

Jdi a smrt až přiblíží se,
hrozné oči Paugukovy
temnotou se uprou na tě,
rozdělím svou říši s tebou,
a ty budeš vládcem větru
severozápadového,
domácného Kíwejdyna.“

Tak ten slavný boj byl sveden
za hrozných dob Šašanových,
za dnů dávno pominulých
v říši Větru západního.
Po dnes lovec jeho stopy
vidí v horách, po údolích,
obrovskou růst vidí třtinu
podle potoků a tůní,
vidí spousty Wâbíkové
ležet v každé údolině.

Domů teď šel Hiawata;
líbezný mu kraj byl kolem,
líbezné i nebe nad ním,
neboť všechna hořkost hněvu
od něho již odstoupila,
z mozku všechna pomstychtivost,
ze srdce horečný úpal.

Jenom jednou zvolnil kroky,
pomeškal a zastavil se,
aby nakoupil si hrotů
stařičkého u šípaře
v domovině Dakoťanů,
kde vodopád Minnehaha
probleskává skrze duby,
směje se a v žleb se vrhá.

Tady řezal starý šípař
hroty k šípům, pískovcové;
pazourkové, jaspisové,
hroty k šípům z chalcedonu,
hladké, ostré na pokraji,
tvrdé, břitké, drahocenné.

A měl dcerku černobrvou,
záhadnou jak Minnehaha,
když tam stín a slunce hrály:
oči smavé a zas vážné,
nohy bystré jak ta řeka,
vlasy proudné jak ty slapy,
smích jako ta hudba vody.
A on zval ji podle řeky,
zval ji podle vodopádu
„Minnehaha, Smavá voda".

Zda to bylo pro ty šípy,
pro ty hroty pazourkové,
jaspisové, z chalcedonu,
že náš stanul Hiawata
v domovině Dakoťanů,
nebo snad, by viděl dívku,
uviděl, jak Smavá voda
pokukuje z pod záclony,
aby zaslech’ její šaty
šustit za oponou vlavou,
jako viděl Minnehahu
probleskávat, zářit větvím,
jako slyšel Smavou vodu
z podzávoje větvitého?

Kdo zná myšlenky a snění
žárných skrání mladých mužů,
poví, jakých krásných vidin
plno srdce Hiawaty?
Vše, co řek’ staré Nakomis,
když se večer vrátil domů,
bylo, jak se viděl s otcem,
potýkal se s Mudžekíwem,
ale slůvkem nezmínil se
o šípech a Smavé vodě.

Hiawata se postí.

Slyšte teď, jak Hiawata
modlil se a postil v lese;
ne o větší zdatnost v honbě,
no o větší zručnost v lovu,
ani o vítězství v bitvě,
slávu mezi bojovníky,
ale dobro svého lidu,
zvelebení lidských kmenů.

Napřed k postu vztyčil stánek,
postavil si wigwam v lese
u bleskotné Velké vody,
v líbezné a milé vesně,
v měsíci, když listí raší;
pak se v snech a u vidění
sedm dní a nocí postil.

Prvního dne svého postu
listnatými bloudil lesy,
viděl z houští běžet srnu,
králíka se v doupě skrývat,
slyšel, jak si bažant, Bena,
bubnuje a veveřice
chřestí v kupkách žaludových;
viděl doupňáka Omimi,
jak si v sosnách hnízdo staví,
divoká jak husa Wawa
v hejnech letí k bahnům v půlnoc,
svrčí křídly, kvílí vzduchem.
„Pane žití,“ zvolal teskně,
„jest nám žít než o těch věcech?“

Druhého dne svého postu
bloudil podél břehu řeky
po Muskodej, po travině;
viděl rýži Manomoný,
černou jahodu Minagu,
ostružinu Odaminu,
viděl srstku Šabominu,
vinnou révu Bemagutu
po olšových pnout se větvích,
všechen vzduch kol plnit vůní.
„Pane žití,“ zvolal teskně,
„jest nám žít než o těch věcech?“

Třetího dne svého postu
sed’ a dumal u jezera,
u průsvitné, tiché vody;
viděl vyzu Námu pluskat,
z vod jak v perlách wampumových,
žlutého okouna Sáwu
ve vodě jak paprsk slunce;
viděl štiku, Maskenožu,
viděl sledě, Okawise;
viděl raka, Šagašía;
„Pane žití,“ zvolal teskně,
„jest nám žít než o těch věcech?“

Čtvrtého dne svého postu
zemdlen ležel ve svém stanu,
hleděl z lůžka listnatého
s víčky zpola zavřenými,
v stinných snech a u vidění
na krajinu splývající,
mrakotné a chvějné luhy,
na bleskotající vodu,
záři slunce západního.

A hle, jinoch se mu blížil
v zeleném a žlutém šatu,
soumrakem jda purpurovým,
září západního slunce;
nad čelem zelená péra,
vlasy hebké měl a zlaté.

Stanul u veřejí, dlouho
pohlížel na Hiawatu,
s účastí a útrpností,
na tvář, tělo umořené,
a jak ševel Jihu v stromech
řekl: „Ó můj Hiawato,
modlitby tvé slyší nebe,
neboť nejsou jako jiných
o větší jen zdatnost v honbě,
o větší jen zručnost v lovu,
ani o vítězství v bitvách,
slávu mezi bojovníky,
ale jsou o dobro lidu,
zvelebení lidských kmenů.

Poslán jsem od Vládce žití,
já, Mondamin, přítel lidí,
abych řek’ ti, naučil tě
jak bys prací, lopocením
dobyl toho, zač jsi prosil.
Povstaň s lůžka listnatého,
june, vstaň a zápol se mnou.“

Zemdlen hladem, Hiawata
povstal s lůžka listnatého,
z polšerého vyšel stanu,
v záři slunce západního,
potýkal se s Mondaminem.
Jeho tknutím novou jarost
cítil tepat mozkem, hrudí,
nový život, naděj, sílu
proudit každým činem, svalem.

Tak tu spolu zápasili
v záři slunce západního,
a čím více zápolili,
silněl více Hiawata;
kol až tma se rozestřela
a Šušůga, bukač, z hnízda
ve smrčinách zanaříkal,
hladem zakvílel a tísní.

„Dosti!“ — řekl teď Mondamin,
usmáv se na Hiawatu;
„zítra však s večerním sluncem
přijdu opět zkoušet tebe.“
Děl a zmizel beze stopy;
zdáli v zem, jak déšť se vpíjí,
nebo vzhůru, mha jak stoupá,
neznamenal Hiawata;
viděl jenom, že tu není,
a že sám tu zůstal, umdlen
s pozamženou vodou dole,
s hvězdami, jež vrávoraly.

Na zítři, když slunce, dolů
po nebeské báni spějíc,
jako rudá, žhnoucí jiskra
s krbu Velikého ducha
kleslo do vod západových,
přišel Mondamin zas k boji,
k zápolení s Hiawatou;
přišel tiše jako rosa
jevící se z prázdna vzduchu,
v prázdný vzduch se vracející,
berouc tvar, když země tkne se,
ale nikým neviděna,
jak se snáší, jak se vznáší.

Po třikráte zápasili
v slávě západního slunce,
kol až tma se rozestřela
a Šušůga, bukač, z hnízda
ve smrčinách zanaříkal,
hladem zakvílel a tísní.

A Mondamin stanul, slouchal;
vysoký tu stál a krásný
v zeleném a žlutém šatu;
semo tamo péra nad ním
kývala se jeho dechem,
a pot vyvstal po zápasu
na něm jako kapky rosy.
A on zvolal: „Hiawato,
udatně jsi bil se se mnou,
potýkal se potřikráte
a Pán žití, jenž nás vidí,
vítězstvím obdaří tebe.“

Potom usmál se a řekl:
„Zítra poslední den boje,
poslední je tvého postu;
zvítězíš a přemůžeš mne.
Uprav potom lůžko pro mne,
kde by déšť moh’ na mne padat’,
kde by slunce zahřávalo;
kývavá mi strhni péra,
zelené a žluté šaty,
slož mne v zem a hleď, by kyprá,
sypká byla nad mou hlavou.

V snách ať ruka neruší mne,
červ a plevel netrápí mne,
havrani ať Kaganové
soužit nejdou mne a rušit;
jenom ty sem choď mne hlídat,
než se vzbudím, pohnu, vzkřísím,
poskočím zas v slunce záři.

A tak zmizel. Této noci
pokojně spal Hiawata.
Ale slyšel Wawonejsu,
lelka slyšel bědovati,
sedícího na wigwamu;
slyšel potok Sebowišu
šplounat, bublat blízko sebe,
mluvit do šerého lesa;
slyšel větví povzdychání,
zvedajících, klonících se,
kol jak noční vítr táhnul,
slyšel vše, jak ve snách slýchat
dálný ševel, šepot snivý.
Pokojně spal Hiawata.

Ráno, sedmého dne postu,
ke stanu přišla Nakomis,
nesouc pokrm Hiawatě,
prosíc ho a naříkajíc,
aby hlad ho nepřemohl,
osudným se půst mu nestal.

Nevzal sousta, nedotknul se,
řek’ jen: „Posečkej, Nakomis,
až se večer slunce schýlí,
až se temno vůkol snese
i až zavolá Šušůga
z třaskavisek osamělých,
ohlásí, že den se skončil.

Plačky vrátila se domů
v starostech o Hiawatu,
v bázni, že mu zemdlí síla,
osudným se půst mu stane.
A on zatím čekal znaven
zas na příchod Mondamina,
až se stíny ku východu
dloužily přes luh a lesy,
s oblohy až slunce kleslo,
plujíc v západ nad vodami,
na podzim jak lupen rudý
sprchnuv, pluje po hladině,
padá, tone do hlubiny.

A tu hle, již Mondamina
se skvoucím a hebkým vlasem,
zeleným a žlutým šatem,
s dlouhým, lesklým chocholíkem
stát a kývat u veřeji!
Jako ten, kdo ve snu chodí,
bled a sláb, však neohrožen,
před stan vyšel Hiawata,
potýkal se s Mondaminem.
Kolem něho kraj se točil,
les a nebe vrávoraly,
v prsou srdce bušilo mu,
jak se vyza třepe, hází,
strhat chtějíc oka sítě.
Plamenovým kruhem kolem
žeh’ a hořel rudý obzor,
stero sluncí hledět zdá se
na ten zápol bojovníků.

A tu náhle na travině
samoten stál Hiawata,
oddychuje prudkým bojem,
chvěje se od zápolení;
a hle, před ním, bezdech, neživ,
ležel jun, vlas rozcuchaný,
chochol, šaty potrhány
v záři slunce západního.

A vítězný Hiawata
vykopal mu hrob, jak přál si,
svlekl s šatů Mondamina,
otrhal mu zdraná péra,
položil ho v zem a prstí
lehkou, kyprou zasypal ho.
Z třaskavisek zasmušilých
ozval se bukač Šušůga,
zabědoval, zanaříkal
hlasem bolesti a tísně.

Pak šel domů Hiawata,
do stanu k staré Nakomis,
neboť sedmero dní postu
naplněno, dovršeno.
Ale místa nezapomněl
svého boje s Mondaminem,
nezapomněl, nezanedbal
hrobu, Mondamin kde ležel
spící v dešti, ve slunečnu
tam, kde šat a chochol zdraný
bledly v dešti na slunečnu.

Den co den jej Hiawata
chodil hlídat, opatrovat;
tmavý rov tam stále kypřil,
dbal, by čist byl hmyzu, bejlí,
plašil posměchem a křikem
Kagagího, krále vranů.

Hle, tu náhle z prsti dralo
zvolna se zelené pírko,
potom druhé a zas jiné,
a než léto skončilo se,
stála tu v své celé kráse
kukuřice v skvoucím šatu,
s hebkým, dlouhým, žlutým vlasem.
„Hle!“ zajásal Hiawata,
u radostném vytržení,
„toť Mondamin, ano, věru,
toť Mondamin, přítel lidu!“

Zavolal starou Nakomis,
Ajaga, velkého chloubce,
ukázal jim kukuřici,
vypravoval o vidění,
o svém boji, o vítězství,
o tom novém daru lidem,
jenž jim bude krmí navždy.

Posléze, když podzim zbarvil
dlouhé, svěží listí žlutě,
šťavnatá a měkká zrnka
stvrdla, sžloutla jako wampum,
sebral všechny zralé klasy,
otrhal s nich suché slupky,
jako kdys šat s bojovníka
a pak prvně slavil svátek
Mondaminův, lidu nový
dal ten dar Velkého ducha.

Hiawatovi přátelé.

Dvé měl přátel Hiawata,
vyvolených ze všech jiných,
oddaných mu nejvroucněji,
kterým ve štěstí a žalu
dával srdce ruku pravou;
byl to pěvec Čibiabos
a byl Kwasind, velký silák.

Přímá stezka mezi nimi
nikdy travou nezarostla,
nikdy ptáci, podštěváci,
lháři ani klevetáři
nenalezli u nich slechu,
nevoli v nich nevznítili;
neboť znali svoje taje,
s nahým srdcem rozmlouvali,
přemítali, rozjímali
o dobru a blahu lidí.

Nejdražším byl Hiawatě
ušlechtilý Čibiabos,
nejlepší všech hudebníků,
nejlíbeznější všech pěvců.
Krásný byl a jako dítě,
myslí muž a srdcem žena,
povolný jak proutek vrby,
statný srn jak parohatý.

Zpíval-li, ves naslouchala;
skupili se bojovníci,
ženy přišly, poslouchaly:
teď jim duše vznítil žárem,
teď je v soucit rozteskňoval.

Z duté třtiny nařezal si
píšťaly tak libozvučné,
že i potok Sebowiša
přestal bublat po lesině,
ptáci zpívat přestávali
a veverka Adžidaumo
v dubu zmlkla v štěhotání
a Wabaso, králík, vzpříma
used’, díval se a slouchal.

Ano, potok Sebowiša
stich’ a děl: „Ó Čibiabe,
nauč vlny mé téct hudbou
měkkou, jak tvá píseň zpívá!“
Ano, modráček Owejsa,
závistiv, děl: „Čibiabe,
nauč mne tak divým zvukům,
písním plným žhnoucí vášně!“

Ano, čermáček Opečí
vesel děl: „Ó Čibiabe,
nauč mne tak sladkým zvukům
písním plným veselosti!“

A žeť lelek, Wawonejsa,
zavzdychal: „Ó Čibiabe,
nauč mne tak smutným zvukům,
písním plným tesklivosti!“

Všechny hlasy po přírodě
braly něhu z jeho zpěvu,
všechna lidská srdce tála
dojemností hudby jeho.
Opěvovalť mír a volnost,
krásu, lásku, roztoužení,
smrt a nesmrtelné žití
na Ostrovech vyvolenců,
v světlé říši Ponemově,
v zemi tam na Onom světě.

Předrahým bal Hiawatě
ušlechtilý Čibiabos,
nejlepší všech hudebníků,
nejlíbeznější všech pěvců;
pro tu něžnost miloval jej,
pro to kouzlo jeho zpěvu.

Drahým také Hiawatě
veliký byl silák Kwasind,
nejsilnější smrtelníků,
nejmocnější mezi všemi.
Miloval jej pro tu sílu
a pro jeho dobrotivost.

Líný v dětství býval Kwasind,
netečný a zmlklý, snivý;
nikdy sobě nehrál s dětmi,
ryb nechytal, na lov nešel,
nebyl jako jiné děti;
ale mnoho postíval se,
k Manitovi modlíval se,
ke Strážnému svému duchu.

„Líný Kwasinde,“ dí matka,
„nikdy v práci nepomůžeš;
v létě se mi potuluješ
po polích a po lesině,
v zimě se mi povaluješ
u oharků ve wigwamu.

V nejkrutější zimě musím
sekat led, když ryby lovím;
k sítím ruky nepřiložíš:
hle, tam visí u veřejí,
vyždímej je, Jenadize,
jdi a na slunci je usuš.“

Zvolna Kwasind z popeliště
vstal, však hněvně neodmluvil;
mlčky vyšel ze světnice,
chopil sítě rozvěšené,
krápající, zmrzající,
jako slámy vích je ždímal,
jako vích je rozeždímal,
nemoh’ ždímat, nerozždímat,
takovou měl v prstech sílu.

„Líný Kwasinde,“ děl otec,
„v honbě nikdy nepomůžeš;
vezmeš luk a rozlomíš ho,
šíp a rázem rozštěpíš ho,
do lesa pojď aspoň se mnou,
abys lov mi dones domů.“

Tak šli spolu úžlabinou
kudy potok ved’ je dále;
buvolí a srnčí stopy
v bahně byly na pokraji.
Šli, až průchod uviděli
zamezený, zahrazený
vývraty, jež vzhůru, dolů,
kříž a krážem ležely tu,
bránily jim v další chůzi.

„Vrátíme se,“ řekl starý,
„přes ty kmeny nepřelezem,
vever se tu nepřešplhá,
kolčava se neprotáhne!“
Řek’ a dýmku zapálil si,
used’, kouřil, uvažoval.
Ale než dokouřil dýmku,
hle, už byla cesta volna;
všechny kmeny Kwasind zvedl,
odházel je v pravo, v levo,
metal sosny jako šípy,
házel cedry jako kopí.

„Líný Kwasinde,“ dí hoši
hrající si na lučině,
„proč tak civíš, hledíš na nás
o balvan se opíraje?
Pojď a zápol s ostatními,
pojď a k terči házej s námi.“

Líný Kwasind neodvětil
na jich výzvu, nehles’ ani,
vstal jen zvolna, obrátil se,
chopil balvan, vyvrátil ho
jedním rázem ze základů,
na chvilku jím popovážel
a pak do řeky jej vmetl,
do proudného Pauwatingu,
kde ho po dnes vídat v létě.

Jednou po pěnivé řece
peřejemi Pauwatingu
Kwasind plul se svými druhy;
a tu spatřil v proudu bobra,
Amíka, všech bobrů krále,
zápasiti s peřejemi,
zvedat se a klesat vodou.

Beze slova, bez rozpaků
Kwasind střemhlav skočil dolů,
potopil se do peřejí,
proudem, vírem honil bobra,
hnal se mezi výspy za ním,
pod vodou tak dlouho zůstal,
soudruzi že uděšení
vzkřikli: „Už je po Kwasindu,
už ho nikdy nespatříme!“

Leč v té chvíli vynořil se,
zajásal a na ramenou
lesknoucích se nesl bobra,
mrtva, vodou crčícího
vynášel všech bobrů krále.

A ti dva, jak už jsem řekl,
byli druzi Hiawaty,
Čibiabos, hudec, pěvec,
a s ním Kwasind, velký silák.
Dlouho žili v míru spolu,
rozmlouvali s nahým srdcem,
přemýšleli, radili se
o dobru a blahu lidí,

Hiawatův člunek.

„Dej mi kůru svou, ó břízo,
žlutou kůru svou, ó břízo,
rostoucí u šumné vody,
štíhlá, krásná v údolině!
Vystavím si lehký člunek,
rychlý Čímón, který plavně
po řece se bude nésti
jako žlutý lupen v říjnu,
jako žlutý vodní leknín.

Odlož ten svůj plášť, ó břízo!
odlož kožich z bílé kože,
neboť léto už se blíží,
slunce hřeje po obloze,
netřeba ti toho pláště!“

Takto hlučně Hiawata
volal v osamělém lese
u šumivé Taquamena,
vesele když ptáci pěli,
v měsíci, kdy listí raší
a když slunce probuzené
poskočí a dí: „Mne vizte!
Gízis, velké slunce, vizte!“

A tu strom větvemi všemi
zašelestil raním vánkem,
pozavzdychav trpělivě:
„Vezmi plášť můj, Hiawato!“

Nožem zaříz kolem břízy
pod větvemi nejnižšími,
potom zvolna nad kořeny,
až z ní míza vyprýštěla;
po kmenu pak s hůry, dolů,
rozříz kůru jedním rázem,
dřevěným ji nadzved’ klínem,
sloup’ ji s kmene bez trhliny.

„Dej mi suků svých, ó cedre,
ohebných a silných větví,
aby loďku upevnily,
pode mnou ji utvrdily!“

Vrchem cedru ozvalo se
zašumění, výkřik hrůzy,
utlumené zareptání;
potom zašept’ skláněje se:
„Vezmi suky, Hiawato!“

Nasekal si větví s cedru,
udělal z nich kostru člunu,
jak dva luky přiohnul je,
jak dva luky spjaté spolu.

„Dej mi, kmeni modřínový,
kořeny své vláknovité,
abych jimi sešil člunek,
abych svázal konce k sobě,
by tam voda nevcházela,
by mne řeka nesmáčela!“

A tu modřín každým svazem
pozachvěl se v ranním vzduchu,
třásněmi se dotk’ mu čela,
pravil dlouhým, teskným vzdechem:
„Vezmi všechny, Hiawato!“

Ze země pak vytrh’ svazy,
tuhá vlákna modřínová,
kůru jimi sešil pevně,
přivázal na kostru člunu.

„Dej mi balšámu, ó chvůje,
balšámu a pryskyřice,
aby každý šev se scelil,
by tam voda nevcházela,
by mne řeka nezmáčela!“

Zasmušilá, velká chvůje
zavzdychala tmavým šatem,
jako břehy oblázkové
zachřestila, zaplakala:
„Vezmi balšám, Hiawato!“

Vzal on slzy balšámové,
chvojové vzal pryskyřice,
potřel každý šev a štěrbu,
každý otvor proti vodě.

Bodel svých mi dej, ó ježku,
vše svá bodla, Káchu, ježku!
udělám z nich pro svou krásku
pás a halži a dvě hvězdy,
aby její ňadra kryly.“

Z dutě stromu ježek na něj
pohled’ zraky ospalými,
střílel bodla ven jak šípy,
mumlal houští svého vousu:
„Vezmi bodla, Hiawato!“

Se země hned sebral bodla,
vše ty lesklé, malé šípy
zbarvil modře, rudě, žlutě
kořínků a jahod šťavou,
na lodici upevnil je;
lesklý pás dal kolem pasu,
kolem přídy třpytnou halži,
na prsa dvě hvězdy skvoucí.

Takto člunek dohotoven
v údolině podle řeky,
dohotoven v nitru lesa.
A tak byl v něm život lesa,
všechen jeho taj i kouzlo,
lehkost břízy, tuhost cedru,
vláčnost svazů modřínových;
a on řekou lehce splýval
jako žlutý lupen v říjnu,
jako žlutý vodní leknín.

Vesel neměl Hiawata,
nebyloť mu vesel třeba;
myšlenky mu byly vesly,
jeho přání plavby vůdcem;
rychle, zvolna plul a bočil
v pravo, v levo, podle vůle.

Potom zvolal na Kwasinda,
na přítele, na siláka:
„Pojď a řeku vyčistíme
od písčin a kmenů na dně.“

Střemhlav Kwasind vrh’ se dolů,
jako vydra potápí se,
ponořil se jako bobr,
po pás v řece postavil se
po samé až důlky paží,
plaval, křičel, potopené
tahal kmeny, tahal větve,
dlaňmi písky odhrnoval,
nohama spleť řas a bahno.

A tak plul náš Hiawata
po šumící Taquemanâ,
záhyby a oklikami,
hlubinami, mělčinami,
zatím co se přítel Kwasind
mělkem brodil, hloubkou ploval.

Vzhůru, dolů řekou pluli,
semo tamo skrze výspy,
kořáň, písky odstranili,
vytahali mrtvé stromy,
učinili plavbu jistou,
udělali plavcům dráhu
od pramenů řeky v horách
dolů k vodám Pauwatingu
do zátoky Taquemanské.

Hiawata loví ryby.

Do dáli po Giče Gumí.
po bleskotné Velké vodě,
s vlascem z lýka cedrového,
skrouceného lýka cedru
na lov jesetera Námy,
Miše Námy, všech ryb krále,
s jásotem, v březovém člunu
sám si vyplul Hiawata.

Průsvitnou a čistou vodou
viděl dole ryby plovat,
hluboko pod sebou dole;
plul tam žlutý okoun, Sáwa,
jako paprsk slunce vodou,
vlekl se tam rak Šâgaší,
jako pavouk na dně leza,
písčitém a bílém na dně.

V zadu seděl Hiawata
s vlascem z lýka cedrového,
v chocholu mu ranní vánek
pohrával jak v sosny snětích;
v předu, chvostek vzhůru, sedla
veveřice Adžidaumo;
v její srsti vánek ranní
hrál jak v trávě na prerii.

Na dně bílém, písečnatém
ležel netvor Miše Náma,
jeseter, král ryb tam ležel;
skrze žábry dýchal vodu,
ploutvemi si popovíval,
ocas metl písek na dně.

Ležel on tu v plné zbroji,
oba spánky štítem kryty,
čelo pláty kostěnými,
obě strany, hřbet a plece
pláty s bodly trčícími.
Bojovně byl namalován,
žíhán modře, rudě, žlutě,
hnědě, černě kropenatý.
Ležel na dně, nachovými
ploutvemi si povívaje,
když tam nad něj Hiawata
na březovém připlul člunu
s vlascem z lýka cedrového.

„Zaber!“ zvolal Hiawata
dolů k němu do hlubiny,
„zaber, Námo, jesetere,
z vody dole vypluj vzhůru,
pokusme se, kdo je s koho!“
Cedrový hned spustil vlasec
průsvitnou a čistou vodou,
čekal marněna odpověď,
dlouho čekal na odpověď,
volal hlučněji a hlučněj’:
„Zaber mi, ó rybí králi!“

Tiše ležel Miše Náma,
zvolna vodou povívaje,
pohlížeje k Hiawatě,
naslouchaje křiku, ryku,
zbytečnému hlomození,
až měl toho hluku dosti;
zavolal si na Kenožu,
velkou štiku, Maskenožu:
„Zaber tomu nezdvořáku,
strhni vlasec Hiawatě!“

V prstech cítil Hiawata,
jak to rázem vlascem trhlo,
a jak táh’, šlo tak to ztuha,
člun že hrotmo postavil se
březový jak vývrat v řece,
veveřicí Adžidaumo
luskající na vrcholu.

Pohrdlivě Hiawata
viděl rybu stoupat vzhůru,
viděl štiku Maskenožu
vystupovat blíž a blíže;
a on zvolal na ni vodou:
„Esa, esa! hanba tobě!
tys jen štika Maskenoža,
nejsi ryba, jíž si žádám,
nejsi ty mi rybím králem!

Kroužíc dolů, ke dnu štika
klesala ve velkém zmatku
a mohutný Miše Náma
řekl pražmě, Ugudwaši,
s nachovými šupinami:
„Zaber tomu vychloubači,
strhni vlasec Hiawatě!“

Zvolna, svítíc, kolotajíc
Ugudwaš se noří z hloubky,
chytne vlasec Hiawatův,
celou tíží naň se věsí,
rozviřuje kolem vodu,
točí loďkou kol a kolem
zčeřenými víru kruhy,
až se vlní vodní kruhy
k dálným břehům písečnatým,
až na dálném břehu třtiny,
lekníny se rozhoupaly.

Ale vida Hiawata,
jak se zvolna noří z vody,
pozvedá svůj kotouč skvoucí,
hlučným smíchem zahlaholil:
„Esa, esa! hanba tobě!
tys jen Ugudwaš, jsi pražma,
nejsi ryba, jíž si žádám,
nejsi ty mi rybím králem!“

Zvolna, svítíc, kolotajíc,
Ugudwaš se v hloubku noří;
znov pak slyší Miše Náma
hlučný pokřik Hiawatův,
slyší jeho vzdornou výzvu,
posměšné to halasení
po vodě se rozlehati.

Z bílého teď na dně písku
pozvedl se ve svém hněvu,
brněnými pláty chřestě,
barvou válečnou jen hoře.
Vyřítil se ve svém hněvu
bleskotně do slunce záře,
rozevřel svou velkou tlamu,
shltil člun i s Hiawatou.

Dolů do té tmavé sluje
střemhlav letěl Hiawata,
jako kmen po tmavé řece
střelmo letí dravým proudem,
ocitnul se ve tmě čiré,
tápal kol v bezmocném žasu,
až tu cítil velké srdce
bít a dmout se ve tmě čiré.

A on pěstí ve svém hněvu
udeřil v to srdce Námy,
ucítil rybího krále
zachvět se na celém těle,
slyšel vodu kloktat kolem,
jak jí pluskal, mrskal sebou,
srdcem chor a sláb a znaven.

Napříč nyní Hiawata
pro jistotu opřel člunek,
aby v jícnu Míše Námy
ve zmatku a vřavě nebyl
vyvržen a nezahynul.
Veveřice Adžidaumo
luskala a štěhotala,
vesele mu pomáhala,
až ta práce dokonána.

Pak jí řekl Hiawata:
„Malá družku, veveřice,
statně jsi mi pomáhala,
vezmi díky Hiawaty
a též jméno, jež ti dává
Ode dneška na vše časy
budou hoši zváti tebe
Adžidaumo, „Chvostek vzhůru".

Ještě jednou Miše Náma
zachvěl se a škytnul v hloubí;
potom stich’ a houral k zemi,
až zachřestil o oblázky,
až jej slyšel Hiawata
naraziti na pobřeží,
zachřestiti o oblázky,
a tak věděl, Miše Náma
na břehu že mrtev leží.

Potom zaslech’ šum a třepot
jako rojících se křídel,
slyšel skřek a hlomození,
zápasení dravých ptáků,
spatřil pablesk světla s hůry
svitající žebry Námy,
lesklé oči mořských orlů,
Kajošků, jak prokukují,
otvorem tam hledí k němu,
slyšel, jak si povídají:
„Toť náš bratr, Hiawata!“

A on zvolal na ně zdola,
jásavým z té kobky hlasem:
„Mořští orli, bratři moji,
jesetra jsem zabil, Námu,
udělejte otvor větší,
rozšiřte ho svými spáry,
pomozte mi z této sluje,
a tak budou lidé na vždy
mluviti o vašem činu,
Kajošky vás budou zváti,
statečnými tesaříky.“

Divocí a hluční orli
pracovali zobci, spáry,
udělali otvor větší,
z mocných žeber Miše Námy,
z vězení a nebezpečí,
z těla jesetera Námy
z hrozícího utonutí
vyprostili Hiawatu.

Hle, a blízko u wigwamu
na břehu stál Hiawata,
zavolal starou Nakomis,
zavolal a kýval na ni,
ukazuje na jesetra,
jak tu ležel na oblázcích,
jako ho mořští orli klovou.

„Zabil já tě Miše Námu,
krále ryb jsem zabil,“ pravil.
„Viz, jej mořští orli klovou,
moji druzi Kajoškové.
Neodháněj jich, Nakomis,
velkého mne nebezpečí
uchránili v těle Námy;
počkej, až jen dohodují,
naklovou se do sytosti
až se vrátí při západu
domů, do hnízd na bažinách,
potom přines mis a kotlů,
na zimu nám navař tuku.“

Čekala až do západu,
až s zvedal bledý měsíc,
noční slunce, nad vod tiší,
až se sytí Kajoškové
zvedli s křikem od svých hodů,
do západní žhnoucí záře
veslovali k dálným výspám
na svá hnízda v rákosinách

Spat odešel Hiawata
a Nakomis pracovala
trpělivě při měsíci,
až ho slunce vystřídalo,
východní až nebe zrudlo
a zas lační Kajoškové
z rákosnatých výsep s křikem
vrátili se ke snídani.

Po tři celé dny a noci
mořští orli a Nakomis
brali tučné maso Námy,
až se vlny žebry lily,
orli již se neslétali,
na písku pak nezůstalo
nic, než kostra Miše Námy.

Hiawata a Perlí péro.

Na pobřeží Giče Gumí,
u bleskotné Velké vody
stála stařena Nakomis
ukazujíc prstem v západ,
přes pláň vodní kynouc v západ
v dál k oblakům purpurovým.

Vzpurně rudé slunce v sklonu
oblohou si žehlo dráhu,
za sebou ji zažehalo,
jako čety bojovníků
na ústupu step když pálí.
Na východě slunce noci,
měsíc, vyšed ze zálohy,
za krvavou dal se stopou,
po hořící dal se dráze
se záplavou její v tváři.

A Nakomis, stará žena,
ukazujíc ku západu,
takto děla Hiawatě:
„Hle, tam bydlí Perlí péro,
Megisogwon, čarodějník,
Manito na skvosty, wampum,
střežen hady ohnivými,
chráněn černou smolnou vodou.
Však tam vidět velké hady,
ohnivé ty Kenabíky
svíjeti se, hrát si vodou;
vidět černou, smolnou vodu,
za nimi jak v dál se táhne,
ku oblakům purpurovým.

On mi zabil mého otce
lstí a zlými nástrahami,
s měsíce když dolů sešel,
aby na zemi mne hledal.
On, ten mocný čarodějník
zimnici posílá z bažin,
morové posílá páry,
vydechliny jedovaté,
bílý opar z třaskavisek,
nemoc, úmor mezi lidi.

Vezmi luk, ó Hiawato,
vezmi šípy jaspisové,
vezmi mlat svůj, Puggawaugun,
březovou svou loďku k plavbě,
vezmi tuku z Miše Námy,
potři její boky, abys
ruče proplul smolnou vodou.
Zabij zlého kouzelníka,
ochraň lidi od zimnice,
která dýše po bažinách,
pomsti vraždu mého otce.“

Bez odkladu Hiawata
oděl se svou celou zbrojí,
na vodu hned pustil člunek,
potleskal ho dlaní v boky,
děl: „Můj člunku milovaný,
Čímóne, tam poskoč k předu,
ohnivé kde vidíš hady
a tu černou, smolnou vodu.

K předu skočil Čímón jaře,
a náš čacký Hiawata
válečnou si zapěl píseň,
divokou a žalozvěstnou;
nad ním Kejnů, orel války,
velký orel, král všech ptáků,
sřehotaje, brázdil nebe.

Brzo doplul žhnoucích hadů,
Kenabíků, velkých hadů,
jak tu leží obrovití,
blýskají se, vlní vodou,
v klubkách leží napříč cesty,
pozvedají žhnoucí hřívy,
vydechují žhnoucí páry,
tak, že nikdo nemůž’ dále.

Bez bázně však Hiawata
hlučným hlasem zvolal takto:
„Propusťte mne, Kenabíci,
propusťte mne cestou dále!“
Ale oni žhnoucím dechem
odsyčeli, odvětili:
„Zpátky, zpátky, Šaugodejo,
ke staré Nakomis, babo!“

Pozved’ hněvný Hiawata
luk svůj mocný, jasanový,
chopil šípy jaspisové,
střílel ruče mezi hady.
Každé struny zadrnknutí
bylo výkřik boje, smrti,
každé střely zahvizdnutí
smrtelný zpěv Kenabíkům.

V zkrvavené vodě mrtvi
váleli se žhnoucí hadi,
mezi nimi Hiawata
proplul zdráv a zvolal vesel:
„V před, Čímone, člunku milý,
v před do černé smolné vody!“

Potom tukem Miše Námy
přídu natřel mu a boky,
olejem je natřel, aby
rychle projel smolnou vodou.

Celou noc plul po té vodě,
po té líné, těžké vodě,
kryté plísní věků, černé
hnijícími sítinami,
stvoly, listím leknínovým,
stuchlé, mrtvé, rmutné, smutné,
kmitem luny svítající,
bludičkami, ohni duchů,
jimiž v noci nebožtíci
v smutných táborech si svítí.

Vzduch byl od měsíce bílý,
všecka voda černá stíny,
kol Sugemy, moskitové
válečnou si pěli píseň,
žhnoucí mouchy Wawatejsy
světélky ho zaváděly
a Dahinda, býčí žába
hlavu zvedla do měsíčna,
upřela naň žluté oči,
povzdechla a klesla dolů,
a hned na to tisíc hvizdů
odpovídá přes bažiny
a Šušůga, bukač, zdáli
od pobřeží rákositých
hlásá příchod bohatýra.

Tak jel v západ Hiawata
v Megisogwanovu říši,
k zemi jel Perlího péra,
vychrtlý až bledý měsíc
rovnou před ním v tvář mu hleděl,
od zadu až horké slunce
do plecí mu zažehalo,
před sebou pak na výšině
viděl státi skvoucí wigwam,
kde měl skvosty své a wampum
nejmocnější z kouzelníků.

Ještě jednou člunek v boky
potleskal a zvolal: „K předu!“
Člun se vzepjal každým svazem,
a pak jedním velkým skokem
vítězně se vrhnul k předu,
přes lekníny, trávy, třtiny,
a tak rázem suchou nohou
k zemi přistal Hiawata.

Ruče zved’ luk jasanový,
opřel jeden konec v písek,
středem tisk’ ho ke kolenu,
napjal tužej věrnou strunu,
přiložil šíp jaspisový,
namířil na skvoucí wigwam,
poslal ho co hlasatele,
zpěvného co posla svého,
s halasnou a hrdou výzvou:
„Vyjdi ven, ó Perlí péro,
Hiawata čeká na tě!“

Rázem ze skvoucího stanu
vyšel mocný Megisogwon,
vysoký a hřmotných plecí,
snědý, hrozný v obličeji,
od hlavy až k patám oděn
wampumem a v plné zbroji,
malován jak ranní nebe,
žíhán rudě, modře, žlutě;
chochol z orlích per mu s hlavy
vlál a kýval vzhůru dolů.

„Znám tě dobře, Hiawato!“
zvolal jako hlasem hromu,
hlučně se mu posmívaje.
„Pospěš domů, Šaugodejo,
zpátky mezi žen, sketo,
zpátky ke staré Nakomis!
zabiju tě, jak tu stojíš,
jak jsem jí kdys otce zabil!“

Neohrožen, beze strachu
odvětil náš Hiawata:
„Velká slova nejsou mlaty,
chlubný dech ne luku struna,
výsměch nemá ostří šípu,
skutky lepší jsou, než slova,
činy mocnější, než chlouba.“

Potom začal velký zápas,
jak ho slunce nevidělo,
ani bitevní kdy ptáci.
Celý letní den se byli,
od východu do západu;
neboť střely Hiawaty
bezmocně se odrážely
od košile wampumové,
malomocně dopadaly
rukavice Mindžekawun,
rány mohutného mlatu.
Ten by býval tříštil skály,
černou tkáň však neprorazil
košile té wampumové.

Až konečně při západu,
opřen o luk jasanový,
znaven, zraněn, zoufající,
s těžkým mlatem roztříštěným,
rukavice rozedrány,
s třemi už jen šípy v toulu
pod smrkem stál Hiawata,
s jehož větví mech se třásnil,
jehož kmen byl pokryt celý
koží, z které nebožtíci
šijou sobě mokasíny
žlutavou a bílou hubkou.

A tu s větvě nenadále
zapěl nad ním datel, Mama:
„Svými šípy, Hiawato,
zamiř k hlavě kouzelníka,
zamiř pod chocholík vlasů,
pod dlouhou a černou kštici,
neb jen tam je zranitelný.“

Jaspisový, okřídlený
vyletěl šíp Hiawatův,
zrovna když se Megisogwon
shýbal, chtěje balvan zvednout;
zrovna v lebku se mu vbodl
u kořene dlouhých vlasů.
Zavrávoral, v před se kácel,
jako buvol poraněný,
ano jak Pežekí, buvol.
na prerii posněžené.

Rychlej’ letla druhá střela,
touže cestou jako první,
bodla hlouběji než první,
poranila víc než první.
zachvěla se čaroději
kolena, jak větrem třtina
chvěje se a prohýbá se.

Ale poslední šíp letěl
nejprudčej’ a nejhloub zranil;
a mohutný Migisogwon
spatřil oči Paugukovy,
žhnoucí, duté oči smrti,
jak se na něj upírají,
slyšel smrt, jak tmou naň volá.
Mrtev u noh Hiawaty
ležel velký Perlí péro,
nejmocnější z kouzelníků.

Potom vděčný Hiawata
zavolal na datla, Mamu,
sedícího mezi větvím
zasmušilé sosny nad ním;
na počest pak jeho služby
zbarvil krví chochol pírek
na maličké hlavě Mamy;
a tak do dneška ho nosí,
nachový ten chochol pírek
na památku oné služby.

S Megisogwonova těla
košili svlek’ wampumovou
jako slavnou kořist z bitvy,
jako odznak vítězový.
Tělo nechal na pobřeží
zpola zemi, zpola vodě;
v písku nohy pochovány,
do vody se topil tváří.
Nad ním kroužil skřehotaje
Kejnů, velký orel války,
vesloval vždy užším kruhem
snášeje se blíž a blíže.

Z wigwamu teď Hiawata
vynes’ poklad čarodějův,
skvostné kožešiny, wampum,
kože buvolí a bobří,
soboliny, hermeliny,
šňůry, pásy, měšce, touly
perličkami vykládané,
plné šípů stříbrorohých.

S jásotem plul potom domů,
zas přes černou, smolnou vodu,
přes válející se hady,
slavnou kořist nesa z bitvy
s hlučným zpěvem vítězovým.

Na břehu stála Nakomis,
na břehu stál Čibiabos,
s nimi Kwasind, velký silák,
čekajíce na hrdinu,
slouchajíce jeho zpěvu.
Všechen ze vsi lid ho vítal
zpěvem, tancem, vystrojil mu
slavnou hostinu a volal:
„Cest a sláva Hiawatě,
zabil velké Perlí péro,
největšího z čarodějů,
který horečku k nám sílal,
bílé páry z třaskavisek,
nemoc, úmor mezi lidi!“

Na vždy drahým Hiawatě
zůstal potom datel Mama.
A té přízně na znamení,
na přátelskou upomínku
ozdobil si trysku dýmky
jeho pírky nachovými,
krvavými pírky Mamy.
O poklady kouzelníka,
celou slavnou kořist boje,
se vším lidem rozdělil se,
podaroval všechny stejně.

Hiawatovy námluvy.

Jako tetiva je luku,
tak je muži družka-žena,
ač jím vládne, poslouchá ho,
ač jej táhne, sleduje ho,
ničímť jeden bez druhého.

Takto mladý Hiawata
k sobě děl a uvažoval,
přerůznými zmítán city,
nadějí a touhou, bázní,
stále sně o Minnehaze,
o spanilé Smavé vodě
v domovině Dakoťanů.

„Vezmi dívku svého lidu,“
varuje stará Nakomis,
nechoď na východ, ni západ
neznámou nám pro cizinku.
Jako oheň na záhrobě
souseda je prostá dcerka,
jako hvězd a luny záře
z cizinek ta nejkrásnější.“

Tak Nakomis zrazovala,
ale Hiawata řekl
jenom to: „Drahá Nakomis,
milý je svit na záhrobě,
já však světlo hvězd mám radši,
milejší mi luny záře.“

Vážně dí stará Nakomis:
„Lenivou k nám nevoď dávku,
ženu rukou neobratných,
dívku neochotných nohou;
přiveď ženu hybkých prstů,
srdce, ruky jdoucích spolu,
noh, jež běží bez vyzvání.“

S úsměvem děl Hiawata:
„V domovině Dakoťanů
žije dcerka šípařova
Minnehaha, Smavá voda,
ze všech dívek nejkrásnější;
přivedu ji do wigwamu,
poběhne ti bez vyzvání,
bude tobě hvězdnou září
měsíční i záhrobovou,
září slunce mému lidu.“

Ještě zrazuje Nakomis:
„Cizinku sem domů nevoď
z domoviny Dakoťanů.
Krutí jsou ti Dakoťané,
často měli války s námi,
sporů ještě vzpomínáno,
jizvy bolí, otevrou se.“

S úsměvem děl Hiawata:
„Zrovna proto vzal bych sobě
spanilou tu Dakoťanku
pro spojení našich kmenů,
starých svárů zapomnění,
starých jizev zahojení.“

Tak se vydal Hiawata
v dál do země Dakoťanů,
domoviny krásných dívek,
přes traviny, přes slatiny,
skrze nekonečné lesy,
zamlklým tišinami.

Kouzelnými mokasíny
každým krokem ušel míli,
přece však mu cesta dlouhá:
kroky srdce předstihuje.
A tak spěchal bez oddechu,
vodopád až Minnehahu
uslyšel se smáti v dáli,
slyšel, jak naň volá tichem.
„Milý hlas to,“ zašeptal si,
„milý hlas, jenž tak mne volá.“

Na pokraji doubraviny
polo v slunci, polo v stínu
houfce plavých srn se pásly,
nevidouce Hiawatu.
Řekl šeptem k luku: „Nechyb!“
řekl k šípu: „Rovnou k cíli!“
poslal přímo zpěvnou střelu
v rudé srdce paroháče;
hodil srnce přes rameno,
chvátal dále bez oddechu.

Na zápraží u wigwamu
seděl šedý, starý šípař
v domovině Dakoťanů,
řezal hroty jaspisové,
řezal hroty z chalcedonu.
Po boku mu ve své kráse
sedí lepá Minnehaha,
jeho dcerka, Smavá voda,
pletouc rohož rákosovou.
Na minulost myslí stařec,
na budoucno myslí dívka.

Vzpomínal, jak tady seděl,
dnů, kdy šípy takovými
střílel buvola a srnu,
na Muskodej, na prerii;
divokou jak husu střílel,
v letu k jihu hlučnou Wawu;
vzpomínal čet bojovníků,
jak tu šípy kupovaly,
nemohlitě válčit bez nich!
Ó tak statných bojovníků
na širé už zemi není!
teď jsou muži jako ženy,
jedinou jim jazyk zbraní.

Ona lovce vzpomíná si,
z kmene jiného a kraje,
mladistvého, stepilého,
který přišel jednou s jara
od otce nakoupit šípů,
odpočinul ve wigwamu,
dlouho váhal u veřejí,
ohlížel se odcházeje.
Slyšela, jak otec chválí
jeho srdnatost a moudrost.
Přijde-li pro šípy zase
k vodopádu Minnehaze?
Na pletenku klesly ruce,
oči v sny se zadumaly.
Myšlenkami slyší kroky,
slyší šust a praskot větví
a tu náhle s hořícími
lícemi a žhnoucím čelem
srnce maje přes rameno
z lesa vystoup’ Hiawata.

Rázem starý šípař vážně
pozved’ oči od své práce,
odložil hrot nehotový,
pokynul mu do veřejí,
děl, jak vstával ku pozdravu:
„Buď nám vítán, Hiawato!“

K nohám Smavé vody složil
Hiawata svoje břímě;
shodil s plecí plavou srnu.
A tu dívka k němu vzhůru
pohleděla od pletenky,
vlídným hledem díc a hlasem:
„Buď nám vítán, Hiawato!“

Velmi prostranný byl wigwam
z vydělané srnčí kůže
s Dakotskými bohy v barvách
kreslenými na oponách;
vchod tak vysoký, že sotva
Hiawata přichýlil se,
sotva jeho orlí péra
vrchu dotkla se, jak vcházel.

Potom vstala Smavá voda
se země a doložila
pletenku svou nehotovou;
pokrm před ně postavila,
z potůčku přinesla vodu;
pokrm na hliněných miskách,
číše z dřeva lipového;
naslouchala, host jak mluví
a jak otec odpovídá,
rtem však sama nepohnula,
ani slůvka neprohlesla.

Ano, jenom jako ve snu
naslouchala Hiawatě,
když povídal o Nakomis,
jak mu v dětství matkou byla,
když povídal o svých druzích,
Čibiabu, hudebníku,
o siláku Kwasindovi,
o hojnosti, blahém štěstí
v domovině Obžibwejské,
v utěšené, klidné zemi.

„Po přemnohých letech války,
bojův, krve prolévání,“
pokračoval Hiawata,
„nastal pokoj mezi kmeny,
Dakotským a Obžibwejským,“
A pak dodal, mluvě zvolna:
„Aby pokoj trval navždy,
těsněji spjal ruce naše,
pevněj’ spojil naše srdce,
za ženu mi dej tu dívku,
Minnehahu, Smavou vodu,
nejkrásnější z Dakoťanek.“

Chvilku starý šípař váhal,
přemýšlel, než odpověděl;
pokuřoval mlčky chvíli,
podled’ hrdě k Hiawatě,
podled’ něžně k Smavé vodě
a pak řekl velmi vážně:
„Ano, chce-li Minnehaha;
mluv tvé srdce, Minnehaho!“

A tu sličná Smavá voda
ještě milejší se zdála,
jak tu stála chtíc a nechtíc,
přistoupila k Hiawatě,
tiše k němu usedla si
a pak děla s uzarděním:
„Půjdu za tebou, můj choti!“

Ano, tak náš Hiawata
o nevěstu ucházel se,
takto v zemi Dakoťanů
dostal dcerku šípařovu.

S wigwamem pak rozloučil se
veda s sebou Smavou vodu;
ruku v ruce tak šli spolu
přes lesy a přes traviny,
zanechali starce sama
u veřejí wigwamových;
slyšeli slap Minnehahu,
zdaleka jak na ně volá,
z odlehlé jak šumí dáli:
„Měj se dobře, Minnehaho!“

Starý šípař potom dal se
poznovu do svého díla,
used’ slunných u veřejí,
zašeptal si tak a pravil:
„Tak nás dcery opouštějí
milené, nás milující!
Zrovna když se naučily,
jak nám býti ku pomoci,
když se v stáří opřem o ně,
přijde mladík s vlavým peřím,
s rákosovou píšťaličkou,
cizinec, a hude vískou,
kývne dívce nejkrásnější,
a jde za ním, kam ji vede,
nechá všeho pro cizince!“

Milá byla cesta domů
skrze nekonečné lesy,
přes traviny, hornatiny,
přes řeky a hory, doly.
Krátkou však se jemu zdála,
ač jen zvolna dál se brali,
ač své kroky uvolňoval
podle kroků Smavé vody.

Přes široké, dravé řeky
v náruči přenášel dívku;
lehká mu jak pírko byla,
jako pírko na chocholu;
prosekával houštím stezku,
rozhrnoval svislé suky,
na noc loubí uplet’ z větví,
lůžko z klestí jedlového,
před vchodem pak zažeh’ oheň
ze smrkových suchých šišek.

Všechny vánky putující
s nimi šly přes luka, lesy;
všechny hvězdy noční na ně
hleděly a střežily je
nespícími zraky ve snu.
Ze své skrýše v dubu na ně
pohlížela veveřice
zvědavým je kokem střežíc;
a Wabaso, králík, s cesty
běžel jim a pokukoval,
pošilhával ze své nory,
posedával na bobeček,
zvědav, střeže milující.

Milá byla cesta domů!
Hlučně, libě ptáci pěli
o štěstí a srdce klidu;
zpíval modráček Owejsa:
„Šťasten jsi, ó Hiawato,
že máš takou něžnou ženu!“
Zpíval čermáček Opečí:
„Šťastná jsi, ó Smavá vodo,
že máš čackého tak muže!“

S nebe slunce přívětivě
dívalo se listím na ně,
pravilo jim: „Ó mé děti,
láska září, hněv je stínem,
život pestrý stínem, záři,
vládni láskou, Hiawato!“

S nebe měsíc hleděl na ně,
plně stan tajemným leskem,
šeptal jim: „Ó dítky moje,
den je rušný, noc ne tichá,
muž je vzpurný, žena slabá;
sleduji, ač půl mám vlády:
trpělivou oddaností
vládni ty, ó Smavá vodo!“

Tak se ubírali domů,
takto přived Hiawata
do stanu staré Nakomis
záři luny, hvězdu krbu,
záři slunce svému lidu,
Minnehahu, Smavou vodu,
ze všech žen tu nejkrásnější
v domovině Dakoťanů,
v domovině krásných dívek.

Hiawatova svatba.

Slyšte teď, jak Paupukíwis,
hezký Jenadize, tančil
o veselce Hiawaty;
jak tam něžný Čibiabos,
nejsladší všech hudebníků,
zpíval písně lásky, touhy;
jak Ajagů, velký chlubič,
divných bájí vypravovač,
povídal své divné zkazky,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.

Skvělou hostinu Nakomis
o veselce vystrojila;
lipové vše byly mísy,
bílé, hladce vyleštěné;
lžíce z rohu buvolího,
černé, hladce vyleštěné.
Rozeslala po dědině
posly s proutky vrbovými,
na znamení, že jsou zváni
o veselce na hostinu.
Sešli se pak svatebníci
ve svém nejbohatším šatu:
v kožešinách, s pásy z wampum,
skvělé péry, malováním,
třásněmi a perličkami.

Napřed měli vyzu, Námu,
s velkou štikou Maskenožou,
chycené a upravené
od samé staré Nakomis;
potom s morkem buvolovým
pemikan a srnčí kýtu;
buvolový hrb a potom
žlutý koláč Mondamina,
na konec pak říční rýži.

Ale vlídný Hiawata,
ani milá Smavá voda,
ani pečlivá Nakomis
pokrmů se nedotknuli;
jenom druhým podávali,
sloužili jen hostům tiše.
A když hody dokončeny,
čilá, čiperná Nakomis
z velkého vydřího měchu
naplnila rudá dýmky
tabákovým listem z jihu,
s korou vrby červenavé,
vonným kořením a listím.

Potom řekla: „Paupukíwe,
veselý nám ukaž tanec,
Žebráckým nás pobav tancem,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.“

A tu hezký Paupukíwis,
nicnedělač, Jenadize,
veselý ten zlomyslník,
jehož zvali Bouřiplachem,
povstal z hostů shromážděných.

Mistrem v hrách byl, v kratochvílích,
v bujném tanci na sněžnicích,
v metu k terči, ve hře s míčem,
mistrem byl od ve hrách smělých,
zručnost kde a štěstí vládnou,
v Pugawéngu, ve hře v kostky,
v Kuntasů, hře kaménkové.

Zván byl sic u bojovníků
slaboch, sketa, Šaugojodeja,
hráč a lenoch Jenadize,
ale málo dbal jich vtipů,
potupného vysmívání,
neboť ženy měly rády
spanilého Paupukíwa.

Košili měl z lanní jirchy,
bílou, jemnou, s hermelínem,
wampumem a perličkami;
spodky měl ze srnčí kůže,
s hranostajem, bodly ježka;
mokasíny z jelenice
s korálky a bodlicemi;
na hlavě puch labuťový,
nad patami liščí chvosty;
v jedné ruce vějíř z peří,
v druhé ruce držel dýmku.

Pruhovaná rudě, žlutě,
blankytně a šarlatově
skvěla se tvář Paupukíwa.
S čela vlasy splývaly mu
hladké, žensky rozčesané,
lesklé, olejem se skvící,
vonnou travou propletené.
Takto povstal mezi hosty
za zpěvu a píšťal hraní,
k bubínků a hlasů znění
hezký Paupukíw a jal se
tajemná svá tančit kola.

Napřed tančil slavnou mírou,
velmi zvolna v kroku, hnutí,
semo, tamo mezi smrky,
sluncem stínem, našlapuje
zlehka, zticha jako pantr.
Potom rychleji a rychlej’,
v kruzích toče se a víře,
přeskakuje svatebčany,
kolem wigwamu se honě,
až se listí vírem zvedlo,
až se prach a vítr smrští
kolem něho roztočily.

Na to po písčitém břehu
Veliké jezerní vody
šíleným se honil během,
dupal v písek, rozmetával
divoce ho kolem sebe,
ze větru až stal se vichr,
až se písek zved’ a sypal
závějemi po krajině,
břehy, chlumy pokrývaje,
násypy Nago-wudžskými.

Tak veselý Paupukíwis
Žebráckým je bavil tancem;
a když skončil, posadil se,
usmíval se, ovíval se
vějířem z krutího peří.

Potom zvali Čibiaba,
pobratyma Hiawaty,
nejsladšího ze všech pěvců,
nejlepšího z hudebníků:
zazpívej nám, Čibiabe,
píseň lásky, píseň touhy,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.“

A tu milý Čibiabos
jal se zpívat něžné , sladce
dojemným a tklivým hlasem
píseň lásky, píseň touhy,
hledě stále k Hiawatě,
hledě k sličné Smavé vodě,
pěje měkce v tato slova:

„Onawej, má milá, vzbuď se,
divoký ty lesní květe!
divoké ty stepní páče
očí krotkých jako laňka.

Jenom pohledíš-li na mne,
já jsem šťasten, já jsem šťasten,
jako lilje na prerii,
když ucítí krůpěj rosy.

Sladkýť dech tvůj jako vůně
lučních květů bývá ráno,
jako vůně za večera
v měsíci, když listí padá.

Neproudí-li všechna ve mně
krev jen k tobě, krev jen k tobě,
jako pramen k slunce záři,
za měsíce bílých nocí?

Onawej! — mé srdce zpívá
radostí, když ty jsi blízká,
jako zpěvné větve kvílí
v rozkošném měsíci jahod.

A když ty se hněváš, milá,
i mí srdce zasmuší se,
jako stmí se jasná řeka,
mrak-li na ni padne stínem.

A když usměješ se, milá,
teskné srdce vyjasní se,
jako sluncem vlnky, které
chladný vítr v řece dělí.

Usmívá se zem a voda,
usmívá se čisté nebe,
já však nemohu se usmát,
ty když nejsi blízko, milá.

Já to jsem, á sám, ó viz mne!
krvi mého srdce, viz mne.
Zbuď se, zbuď se, milovaná,
Onawej, ó vzbuď se, milá!“

Takto milý Čibiabos
zapěl píseň lásky, touhy.
Tu Ajagů, velký chlubič,
divných bájí vypravovač,
přítel, druh staré Nakomis,
žárliv na libého pěvce,
na pochvalu, již mu vzdali,
viděl ve všech očích kolem,
v každém pohledu a hnutí,
že si přejí svatebčané
slyšet jeho pěkné zkazky,
jeho bezpříkladné lhaní.

Velmi chlubný byl Ajagů;
neuslyšel dobrodružství,
aniž sám byl zažil větší,
nebylo smělého činu,
který sám by nepřekonal,
ani divné povídačky,
aniž sám znal podivnější.

Kdybyste jen poslouchali
jeho chlouby, věřili mu,
nikdo střelu nevylučil
dál a výše luku jeho;
tolik ryb si nenachytal,
tolik srnců neulovil,
nepolapal tolik bobrů.

Nikdo neběžel tak rychle,
nikdo hloub se nepotápěl,
nikdo tolik neuplaval,
nikdo tolik necestoval,
neuviděl tolik divů
jako podivný Ajagů,
zázračný ten vypravovač.

Tak se stalo jeho jméno
příslovným a k smíchu lidem,
a když někdy chlubný lovec
příliš chválil zdatnost svoji,
nebo, kdo se vrátil z boje,
příliš mluvil o svých činech,
zvolal každý: „Hle, Ajagů,
podívat se přišel na nás!“

On to byl, jenž kolébku kdys
malému dal Hiawatě,
z lipových ji uplet’ spružin,
utáh’ svazy sobovými.
On to byl, jenž naučil ho,
jak si dělat luku, šípy,
luky z větví jasanových,
šípy z dřeva dobového.

A tak mezi svatebčany
o veselce Hiawaty
ošklivý a starý seděl,
Ajagů, ba tak tu seděl
divných bájí vypravovač.
A tu řekli: „Povídej nám
nějakou tu divnou báji,
jakés divné dobrodružství,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.“

Děl Ajagů bez váhání:
„Uslyšíte divnou báji,
přepodivné dobrodružství
o Osseu, kouzelníku,
synu hvězdy Večernice.“

Syn Večernice.

Či to slunce klesá dolů
nad rozlehlou vodní plání?
nebo červená to labuť
vznáší se a poletuje,
zraněna kouzelným šípem,
třísníc nachem všechny vlny,
nachem krve srdce svého,
plníc všechen vzduch kol třpytem
svého peří labutího?

Ba, to slunce klesá dolů
do vod hloubi potápí se;
celé nebe rudě plane,
všecka voda rdí se nachem.
Ne, to červená je labuť,
slétá do vod, potápí se,
k nebi svoje křídla zvedá
a svou krví barví vlny.

Nad ní hvězda večernice
chvěje se a tone v nachu,
visí v světle soumrakovém.
chodí tiše po obloze.

Toto vida teď Ajagů,
zradoval se, pravil kvapně:
„Hle posvátnou Večernici!
Uslyšíte divnou báji
o Osseu, kouzelníku,
synu hvězdy Večernice:

Jednou, za dnů nepamětných,
nedalekých od počátku,
když nám nebe bylo bližší,
bozi více spřáteleni,
na Severu živ byl lovec,
jenž měl deset krásných dcerek,
štíhlých, útlých jako proutky.
Ale nejmladší z nich ze všech
Owíný ji nazývali, —
rozmarná a umíněná,
zamlklá a snivá dívka,
sester byla nejkrásnější.

Všechny sestry provdaly se
za udatné bojovníky;
jenom nejmladší, Owíný,
vysmála se milovníkům
mladým, hezkým nápadníkům,
a pak Ossea si vzala,
chudého a ošklivého,
stářím, kašlem zlomeného,
chrchlavého jako vever.

Ale jaktě krásná byla
duše v tomto Osseovi,
synu hvězdy Večernice,
Večernice, hvězdy dívek,
hvězdy něžnosti a lásky!
Všechen její žár měl v prsou,
všechnu její krásu v duši,
všechnu tajemnost v svém bytí,
všechen její lesk v své řeči.

Zavržení milovníci,
krásní v pasech wampumových,
malovaní, opeření,
ukazovali si na ni
pošklebně a vysmívavě.
Dí však ona: „Co mi do vás,
vašich pásů wampumových,
vašich per a malování,
výsměšků a vtipkování!
neboť šťastna jsem s Osseem.“

Jednou kams na velkou slavnost
vlhkým šerem podvečrera
kráčelo všech deset sester,
kráčelo se svými muži.
Vzadu zvolna šel Osseo
a s ním jeho krásná žena.
Všichni hlučně hovořili,
jenom tito dva šli zticha.

K západnímu nebi stále
zřel Osseo jako prosbou
často stavě krok a s prosbou,
hledě k chvějné Večernici,
k něhyplné hvězdě dívek.
A tu slyšeli, jak šeptá:
„Ah, šowén, nemešin Nosa!
Otče, měj už slitování!“

„Slyšte,“ řekla první sestra,
„on se modlí k svému otci!
Jaká škoda, že ten stařec
někde cestou neklopýtne,
vaz tím pádem nezlomí si.“
Do smíchu se všichni dali,
až zněl les tím nectným smíchem.

Přes pěšinu v lese ležel
dub, jejž bouře vyvrátila,
velký kmen, jenž z polovice
pohřben v lupení a mechu,
v trouchni, drti, velký, dutý.
A Osseo, jak ho spatřil,
vykřik’ hlasem úpěnlivým,
vrh’ se do zející dutě.
Jedním koncem vešel stařec,
ošklivý a vráskovitý,
druhým koncem vyšel mladík,
štíhlý, velký, silný, krásný.

Tak se proměnil Osseo,
tak mu vrácen vděk a mládí.

Ale běda Osseovi,
přeběda věrné Owíný!
také ona změnila se:
jako stará, vetchá žena
belhala se o berlici,
ošklivá a vráskovitá.
A tu sestry a jich muži
do smíchu se spolu dali,
až zněl les tím nectným smíchem.

Ale Osseo se od ní
neodvrátil, šel jen volněj’,
chopil ruku hnědou,svrasklou,
dubový jak lupen v zimě,
zval ji milkou, Menemušou,
něžnými ji těšil slovy,
do stanu až došli k hodům,
usedli si ve wigwamu,
zasvěceném Večernici,
něhyplné hvězdě dívek.

Jako v snách a u vidění
byl Osseo při hostině;
všichni kol se veselili,
byli šťastni, krom Ossea.
Nedotknul se jídla, pití,
nemluvil a neposlouchal,
seděl jak ve mrakavě,
hledě truchlivě a snivě
na Owíný a pak vzhůru
k září planoucímu nebi.

A tu slyšán hlas jak šepot
jdoucí jako z hvězdné dáli,
jdoucí z nesmírného prázdna,
líbezný a tichý, něžný.
A hlas pravil: Ó Osseo,
ó můj synu milovaný,
zlomena jsou kouzel pouta,
všechny čáry kouzelníků,
všechny čáry zlobných mocí;
ke mně pojď a vystup vzhůru!

Okus krmě vedle sebe
požehnané, okouzlené;
čarodějnou moc má v sobě,
neboť v ducha promění tě.
Poháry a mísy tvoje
nebudou již dřevo, hlína,
číše budou wampumové,
mísy, kotle stříbro ryzí;
zářit budou nachem lastur,
jako oheň skvít se, zářit.

Ženy déle neponesou
trapný osud těžké práce,
ale v ptáky promění se,
budou zářit hvězdnou krásou,
doutnajícím leskem nebe,
září oblak večerových.“

Co byl Osseovi šepot,
on co chápal jako slova,
bylo druhým jenom hudba,
jen jak dálné ptáků pění,
jen jako když lelek zpívá,
osamělý Wawonejsa,
pozpěvuje lesní tmání.

Potom začal se chvít wigwam,
začal chvíti se a třásti;
ucítil pak, jak se vznáší,
zvolna vzduchem vystupuje
z tmavých korun stromů vzhůru
do vlhotné, hvězdné záře,
nejvyšší až minul větve.
A tu hle! dřevěné mísy
v nachové se mění škeble;
a tu hle, hliněné kotle
proměněny v ryzí stříbro!
Tyče střechy wigwamové
všechny byly skvoucí stříbro,
kovová pak střecha na nich
jako třpytné krovky broučí.

Tu Osseo pohled’ kolem,
ale devět krásných sester,
jejich muži změnili se
v ptáky rozličného peří.
Ty jsou straky, ony sojky,
ti jsou drozdi, oni kosi,
hopkují a píští, cvrčí,
čepýří se, nadýmají,
pyšní se svým lesklým peřím,
do vějířů šíří chvosty.

Jenom nejmladší, Owíný,
mlčky sedí, bez proměny,
stará, schřadlá, vráskovitá,
hledí smutně na ty druhé;
až Osseo, hledě vzhůru,
opět vzkřiknul bolným hlasem,
zrovna takým zaúpěním
jako u dubu tam v lese.

A hle, zas je mladá, krásná,
sešlé, potrhané šaty
změnily se v sobolinu,
místo berly měla péro
stříbrné a zářně skvoucí.

Poznovu se zachvěl wigwam,
zakolotal, letěl větrem,
parou průhlednou a mraky,
až se v nebe skvoucí záři
snes’ na hvězdu Večernici
na vločku jak vločka sněhu,
jako lupen padá v řeku,
jako chmýr na povrch vody.

Radostně je uvítali;
vyšel k nim otec Osseův,
s kadeřemi stříbrnými,
s něžností a jasem v očích.
A on děl: „Synu Osseo,
pověs tam ty ptáky s klecí,
se stříbrolesklými dráty,
s pestře lesknoucím se peřím
u vchodu do mého stanu.“

U vchodu klec pověsili,
vešli zas a poslouchali
rádi otce Osseova,
vládce hvězdy Večernice,
jak jim děl: „Ó můj Osseo,
měl jsem s tebou slitování,
vrátil jsem ti mládí, krásu,
v pestré ptáky proměnil jsem
vaše sestry a jich muže,
neboť se ti posmívali
v podobě starého muže,
smutného a vrásčitého,
neznali tvé vroucí srdce,
tvoje nesmrtelné mládí;
jenom věrná tvá Owíný
viděla tvé srdce nahé,
pro něj jen tě milovala.

V stanu, hle, jenž tam se třpytí
s oné hvězdky mihotavé
skrze páry po levici,
duch je zlobný, závistivý,
zlý Wabeno, černokněžník,
ten, jenž v starce proměnil tě.
Před paprsky jeho chraň se,
jak je metá kolem sebe;
v těch je mocnost jeho kouzel
to jsou šípy, jimiž střílí.“

Mnohá léta v klidu, míru
na pokojné Večernici
se svým otcem žil Osseo,
mnohá léta pěli ptáci
u veřejí wigwamových,
skákali v stříbrné kleci,
a Owíný krásná, věrná
dala syna Osseowi,
krásného jak jeho matka,
srdnatého jako otec.

A ten hošík rost’ a zdarněl;
a Osseo pro zábavu
dal mu drobný luk a šípy,
pustil ze stříbrné klece
všechny jeho tetky, strýce
všechny ptáky s lesklým peřím,
aby synek střílel po nich.

Kol a kol se rozletěli,
naplnili hvězdu hudbou,
radostným a volným zpěvem,
naplnili Večernici
leskem zářícího peří;
až tu hošík, malý lovec,
napjal luk a pustil střelu
a pták jeden leskloperý
pad’ mu k nohám těžce zraněn.

Ó té přepodivné změny!
nebyl už to pták, co viděl,
byla krásná, mladá žena,
jeho střelu majíc v prsou.

A když krev se vyřinula
na posvátnou večernici,
zlomena moc čarodějná,
bezmocným se stalo kouzlo;
smělý, mladý střelec náhle
cítil, jak se nese dolů,
držen rukou neviděnou,
stále dolů prázdným vzduchem
skrze oblaky a páry,
až se viděl na ostrově
zeleném a travinatém
ve Velké jezerní vodě.

Za sebou se viděl snášet
všechny ptáky s lesklým peřím,
třepotat se, padat, splývat,
podzimní jak pestré listí.
Snášel se též wigwam dolů
s tyčemi z ryzího stříbra,
střechou jako z broučích krovek;
nesen větry nebeskými
zvolna klesal ku ostrovu
a v něm byl dobrý Osseo
s Owíný, svou věrnou ženou.

Tu zas ptáci změnili se
na podoby smrtelníků,
ne však jejich postavami:
zůstaliť jak trpaslíci,
pídimuži, Puk-widžové;
a za krásných letních nocí
Večerní když hvězda svítí,
tančívali ruku v ruce
na skalnatých ladech výspy,
na písčitém, plochém břehu.
Podnes tam jich stkvoucí wigwam
vídat letních za večerů,
od břehů tam rybář slýchá
jejich šťastné veselení,
vidí tanec hvězdnou záři.“

Když tak zkazka dokončena,
divný příběh dopovídán,
hledě kol po posluchačích,
takto slavně děl Ajagů:

„Jsoutě v světě velcí muži;
já je znal, — jimž jejich národ
nerozumí, ano, z kterých
posměch si a žerty tropí,
v potupu je vydávaje:
z pohádky o Osseovi
učme se, co čeká smíšky!“

Všichni hosté s potěšením
poslouchali divnou báji,
zasmáli se, pochválili
a pak zašeptal druh k druhu:
„Nemyslí Ajagů sebe?
a my jsme tetky a strýci?“

Ještě jednou Čibiabos
zapěl píseň lásky, touhy;
líbezným a něžným hlasem,
plným dumné truchlivosti
zapěl dívky naříkání
pro milence, Algonkwína.

„Myslím na tě, můj miláčku,
běda mi, že myslím na tě,
že to srdce vzpomíná si
na miláčka, Algonkwína.

Běda! — když jsem odcházela,
zavěsil’s mi stužku na krk,
sněžný wampum na památku,
můj miláčku, Algonkwíne.

Půjdu s tebou, zašeptal jsi,
půjdu do tvé domoviny,
nech mne žíti s tebou, — šeptal’s,
můj miláčku, Algonkwíne.

Daleká, ach daleká je,
miláčku, má domovina;
běda, že tak předaleká,
můj miláčku, Algonkwíne.

A když jsem se ohlížela
k místu, kde jsme rozešli se,
hleděl’s ještě stále za mnou,
můj miláčku, Algonkwíne.

Stál tu milý u vývratu —
stál’s u stromu skáceného
na polo do chladné vody,
můj miláčku, Algonkwíne!

Myslím na tě, můj miláčku,
běda mi, že myslím na tě,
že to srdce vzpomíná si
na miláčka, Algonkwína!“ —

Tak to tedy všechno bylo
o veselce Hiawaty,
tak zatančil Paupukíwis,
tak Ajagů vypravoval,
takto zpíval Čibiabos.
Když pak hody dokončeny,
rozešli se svatebníci,
zanechali Hiawatu
s nocí jen a Minnehahou.

Žehnání polím.

Zpívej, Písni Hiawaty,
o dnech šťastných, které přišly
teď do země Odžibwejské,
do krásné a klidné země!
Pěj tajemství Mondamina,
pěj o Požehnání polím.

Pochována zkrvavená
sekyra a hrozné mlaty,
pohřbeny válečné zbraně,
ryku války zapomněno,
mír byl mezi všemi kmeny.
V bezpečnosti chodil lovec,
březový si stavěl člunek,
chytal ryby v řekách, plesech,
střílel srnu, lapal bobra;
v bezpečnosti vytvářely
ženy cukr javorový, žaly rýži, luhovaly
jelení a bobří kože.

Kolem šťastné vsi se táhla
zelená a stkvoucí pole,
vlála péra Mondamina,
jeho měkké, slunné kštice,
hojností plníce zemi.
Ženy z jara osévaly
rozlehlá a širá pole,
pohřbívali Mondamina,
ženy opět v podjeseni
strhovaly žluté slupky,
šaty s těla Mondaminu,
jak je učil Hiawata.

Jednou po osetí polí
moudrý děl a povážlivý
Hiawata Minnehaze,
děl k své ženě Smavé vodě:
„V noci dnes požehnáš polím,
obejdeš je čarým kruhem,
bys je ochránila zmaru,
snětě, hmyzu, Wagomina,
škůdce kukuřičných polí,
Pemoseda, škůdce klasů.

V noci, až se všechno ztiší,
v noci, čirá tma až bude,
až Nepawin, bůžek spánku,
zavře vchody wigwamové,
tak že ucho neuslyší,
tak že oko nespatří tě,
se svého vstaň lůžka tiše,
odlož veškeré své šaty,
obejdi osetá pole
po hranicích kol a kolem,
zastřena jen kadeřemi,
rouchem tmy jen oblečena.

Žírnější tak budou pole,
a tvé kroky, jdouce kolem,
čarným kruhem obtočí je
tak, že ani snět, ni růda,
hmyz, ni červ, jenž v zemi ryje,
čarným kruhem nepronikne;
ani šídlo, Duš-kwoneši,
ani pavouk Subbekaši,
ani koník, Papukína,
ani mocný Wéjmukwana,
božec s medvědovou koží,
který housenek je králem.

Na stromech blíž polí sedli
krkavci a lačné vrány,
Kagagí, vran král a tlupa
jeho černých loupežníků;
chechtali se Hiawatě,
až se třásli koše stromů
příšerným tím jejich smíchem
nad vyzváním Hiawaty.
„Slyšte,“ děli, „mudrc mluví,
slyšte pikle Hiawaty!“

Tichá noc když v dol se snesla,
tmavá, čirá na les, pole,
tesklivý když Wawonejsa
sosnami se rozekvílel,
a Nepawin, bůžek spánku,
každý wigwam zuzavíral,
s lůžka vstala Smavá voda,
odložila oděv zcela,
a jen tmou jsouc přioděna
bez ostychu, beze strachu,
bezpečná obešla pole,
posvátným je obtočila
čarným okruhem svých kroků.

Nikdo tmou, než půlnoc čirá,
neuviděl její krásu,
nikdo, nežli Wawonejsa
neuslyšel ňader chvění;
temnost, Guskewau, ji cele
zahalila svatým pláštěm,
by ji nikdo neshled krásnu,
nechlubil se: „Já ji viděl.“

Na zítří, hned na úsvitě,
Kagagí, král vran, si sebral
voj svých černých loupežníků,
vrány, sojky, straky, kavky,
hlučící na šerých stromech
a hned vrh’ se beze strachu
na Hiawatova pole,
pohřebiště Mondamina.

„Vytáhnem si Mondamina,“
děli, „z hrobu, kde je pohřben,
přes ty čarodějné kruhy
vychozené Smavou vodou,
přes ty všechny svaté stopy
vyšlapané Minnehahou.“

Ale bdělý Hiawata,
povážlivý, ostražitý,
doslechl ten chechot jejich,
úšklebky s vrcholů stromů.
„Kau! jen pozor, braši milí,
Kagagí, ty vraní králi,“
děl, „však dám vám naučení,
že budete pamatovat.“

Povstal ještě před svítáním,
nalíčil na celém poli
ok na černé loupežníky,
potom skryl se do zálohy
ve smrkovém blízkém háji,
čekaje, až přijdou vrány,
krkavci a sojky, kavky.

Přišli záhy, krákajíce,
s třepotem a skřehotáním,
k svému dílu, k pustošení;
na pole si usedali
hrabajíce zoby, spáry
hluboko za Mondaminem.
A přes všechnu chytrou lstivost,
prohnaný um válečnický
nepostřehli nebezpečí,
až se spáry zamotali,
až se všichni pochytali
do ok, léček Hiawaty.

Z úkrytu teď objevil se,
kráčel, hrozný, mezi nimi,
strašný na pohled, že chvěl se
děsem i ten nejchrabřejší.
Bez milosti, v pravo v levo
po desíti, pod dvaceti
bil a bídná mrtvá těla
rozvěšel pak na strašáky
kolem posvěcených polí
na znamení velké pomsty,
na výstrahu loupežníkům.

Jenom Kagagí, jich vůdce,
Kagagí, jenž vran je králem,
ušetřen byl na životě
za rukojmí svého rodu.
Řemínky ho svázal, odved’
zajatého do wigwamu,
pouty z olšového lýčí
přivázal ho ke slemeni.

„Kagagí, můj brachu,“ řekl,
„tebe, vůdce loupežníků,
tebe, strůjce této zloby
návodce té zlotřilosti
poživím a udržím si
za rukojmí tvého rodu,
na záruku dobrých mravů.“

A tak zlého, urputného
nechal sedět v ranním slunci
na vrcholu wigwamovém,
krákat divoce v svém hněvu,
třepat příšernými křídly,
marně trhat svými pouty,
marně volat po svém rodu.

Přešlo léto; Šawondasi
rozdýchal se po krajině,
posílal svou vroucnost z jihu,
vál svým teplým celováním.
A tu pole kukuřičná
dospívala, dozrávala,
až tu stála v celé kráse,
v zeleném a žlutém šatu,
s třásněmi a zlatým peřím,
až se plné skvostné klasy
draly z pochev pukajících.

A tu dí stará Nakomis,
takto praví k Minnehaze:
„Přišel měsíc, kdy list padá,
planá rýže posbírána,
teď je zralá kukuřice.
Skliďme, co se urodilo,
pozápolme s Mondaminem,
svlékněm s něho péra, třásně,
zelené a žluté šaty.“

Z wigwamu hned Smavá voda
vyšla plna veselosti,
s vrásčitou, starou Nakomis;
a pak ženy z celé vísky
sezvaly, a hochy, dívky
k žním na kukuřičných polích,
na vylupování klasů.

Krajem lesa v smrčí vonném
sedli starci, bojovníci,
kouřili si v libém chladu.
Mlčky, ani nehlesnouce,
hleděli na hravou práci
mladíků a žen a dívek,
naslouchali hlučné řeči,
jejich smíchu, jejich zpěvu,
stračímu jich štěbotání,
sojčímu jich řehotání,
jejich čermáčímu zpěvu.

A když která šťastná dívka
nalezla klas kukuřičný
červený až do krvava,
„Nuška!“ vzkřikli jedním hlasem,
„budeš míti milovníka,
hezkého mít budeš muže!“
„Juch!“ sbor starců odpovídal,
jak tam seděl ve smrčině.

A když mladík nebo dívka
nalezli klas zohybaný,
klas nalezli při loupání
snětivý neb znetvořený,
zasmáli se, zazpívali,
belhali se kolem pole,
posunky a chůzí svojí
po starci se pitvoříce
skoro dvakrát přihrbeném,
zpívajíce zvlášť neb spolu:
„Wagemin to, zloděj polí,
Pejmosed, jenž klasy krade.“
Kol až pole zněla smíchem,
až s wigwamu Hiawaty
Kagagí se rozkrákoral,
chvěl se hněvem a všech stromů
vůkol černí loupežníci
krákali a skřehotali.
„Juch!“ sbor starců odpovídal,
jak tam seděl ve smrčině.

Obrázkové písmo.

V oněch dnech děl Hiawata:
„Hle, jak všechno mizí, hyne!
Z mysli kmetů unikají
podání o velkých věcech,
chrabré činy bojovníků,
smělá lovců dobrodružství,
všechny Medů vědomosti,
všechna umělost Wabenů,
všechny divné sny a vidy
Džosakídů, našich věštců.

Velcí mrou, jsou zapomněni;
moudří mluví, jejich slova
hynou v uších těch, kdo slyší,
nedostihnou pokolení,
která ještě nezrozena
čekají v tajemném šeru
němých časů, které budou.

Na náhrobcích našich otců
není znaku, není rysu;
kdo v těch hrobech odpočívá,
nikdo neví, jenom víme,
že to otcové jsou naši.
Ale jaký rod byl jejich,
kmen a jaké příbuzenstvo,
jaký Totem praotecký,
zdali orel, medvěd, bobr,
nikdo neví, jenom víme,
že to otcové jsou naši.

Tváří v tvář mluvíme spolu,
ale mluvit k nepřítomným
nelze nám, své hlasy poslat
k přátelům bydlícím v dáli;
nelze poslat tajné zvěsti,
aniž posel věděl o ní,
nepřevrátil, nezradil ji,
nepověděl o ni jiným.“

Takto mluvil Hiawata
chodě osamělým lesem
dumaje a rozvažuje
o dobru a blahu lidu.

Ze své torby vyňal barvy,
různé barvy k malování,
namaloval mnohé tvary
podivné a tajuplné
na březové, hladké kůře;
a tvar každý něco značil,
myšlénku nebo slova taje.

Velmocný Giče Manito,
on, pán žití, namalován
jako vejce, obrácené
k čtyřem úhlům nebes větrů.
,Velký duch, jenž mešká všude’
význam byl tohoto znaku.

Velmocný Giče Manito,
on, Duch strašný všeho zlého,
jako had byl namalován,
Kenabík, veliká zmije.
,Velmi úkladný a lstivý,
plazivý ten zloduch jesti’,
význam byl tohoto znaku.
Smrt a život značil kruhem,
život bílým, smrt pak tmavým;
značil slunce, měsíc, hvězdy,
lidi, zvěř a plazy, ryby,
lesy, hory, plesa, řeky.

Pro zem táhl přímou čáru,
oblouk nad ní značil nebe,
bílý prostor mezi nimi
den, a hvězdy v něm čas noční.
Na levici bod byl východ,
západ tečka na pravici,
poledne bod na vrcholu,
déšť pak nebo počas chmurý
vlnivé jsou shora čáry.

Stopy k stanu směřující
vykládány za pozvání,
odznak jdoucích besedníků.
Ruce krví ubrocené,
dlaňmi vzhůru, byly znakem
nepřátelství, spustošení.

Vše ty věci Hiawata
zjevil žasnoucímu lidu,
vyložil, co každá značí,
řka: „Hle, na náhrobcích vašich
není črty, rysu, znaku,
jděte si je pomalovat
každý znakem svého rodu,
Totemem svým praoteckým,
aby ti, co přijdou po nás,
poznali je, rozeznali.

Tak byl na hrob namalován
těm, jichž paměť dosud žila
jejich praotecký Totem,
odznak jejich rodokmene,
sob a medvěd, želva, bobr,
jeřáb, všechno na znak ležíc,
na znamení, že kdo měl je,
odešel a pod svým štítem
v popelu a prachu leží.

Také věštci, Džosakídi,
Wabenové, kouzelníci,
léčitelé, zařikači
malovali na srnčině
nebo koře svoje písně;
každý zpěv měl různou značku
posvátnou a tajuplnou,
divnou, skvěle malovanou;
a měl každý znak svůj význam,
každý mocnou píseň značil.

Velký duch a tvůrce všeho
ozařoval celé nebe;
Kenabík se tady plazil,
velký had, a zkrvavený
hřeben ježe, hleděl k nebi;
na obloze slouchá slunce,
měsíc mře a zatmívá se;
jsou tu sova, orel, jestřáb,
kormoran, pták čarodějný;
lidé bez hlav chodí nebem,
těla šípy probodená;
zkrvavené ruce smrti
do výše se zvedajíce,
hrobní vlajky, bojovníci
chvátící i zem i nebe.

Tyto znaky malovali
na blanky a srnčí kůže;
válečné i lovčí písně,
léčebné i čarné zpěvy,
všechny těmi znaky psány;
každý tvar měl vlastní význam,
každý jinou píseň značil.

Vzpomněli též písně lásky,
nejtajemnější všech léčiv,
nejmocnější ze všech kouzel,
války, honby úkladnější.
A ta píseň lásky takto
zobrazena, vyložena:

Stojí mladík malovaný
nachově co nejskvěleji;
to je milenec a hudec;
význam pak: ,Mé malování
činí mne všech nejmocnějším.’
Pak ten jinoch sedí, zpívá,
na kouzelný tluče buben
a to značí: ,Slyš, ó, slyš mne,
můj to hlas a moje pění.’

Potom tentýž jinoch sedí
v krytu střechy wigwamové,
a ten obraz naznačuje:
,Přijdu, posadím se k tobě
v taji svého milování.’

Potom oba, muž a žena,
ruku v ruce stojí spolu,
a ty ruce tak jsou spjaty,
že jak jedna vypadají;
slova pak tím označena
jsou: ,Tvé srdce vidím v tobě,
ruměncem tvé líce rdí se.’

Potom stojí na ostrově
dívka, v samém středu výspy,
a tím píseň naznačena:
,Kdybys byla sebe dále,
odlehlém kdes na ostrově,
takovým tě kouzlem schvátím,
taková je moc mé lásky,
že tě hned přitáhnu k sobě.’

Potom dívka spí a milý
do spaní jí v ucho šepce:
,Kdybys byla ještě dále
v zemi spánku, v kraji ticha,
hlas mé lásky dostihne tě.’

Poslední pak ze všech podob
bylo srdce kruhem spjaté,
čarodějným spjaté kruhem,
a měl obraz tento význam:
,Vidím tvoje srdce nahé,
v tvoje nahé srdce šeptám.’

Takto moudrý Hiawata
naučil svůj národ všemu
tajemnému malování,
psaní v značkách obrázkových
na březové hladké kůře,
na sobové bílé kůži,
na náhrobcích rodné vísky.

Hiawata truchlí.

Toho času Zloduchové,
Manitové zhouby,strachu
před moudrostí Hiawaty,
jeho láskou k Čibiabu,
žárlíce na věrnost jejich,
šlechetné jich skutky, slova,
konečně se spikli na ně,
na škodu a zkázu obou.

Moudrý, bdělý Hiawata
varovával Čibiaba:
_O můj bratře, zůstaň u mne,
by ti Zloduch neublížil.“
On však mlád a bezstarostný,
havraním jen potřás’ vlasem,
usmál se a děl jak dítě:
„Jen se neboj o mne bratře,
úklad, zlo mi neublíží!“

Jednou, když Peboan, zima,
ledem spjala Velkou vodu,
sníh se dolů sypal vírem,
sykal v zvadlém listí dubů,
sosny změnil na wigwamy,
celou zem pokrýval tichem,
s lukem svým a sněžnicemi,
nedbaje bratrských výstrah,
neboje se zhoubných duchů,
na honbu za paroháčem,
sám si vyšel Čibiabos.

Zrovna přes Velikou vodu
v běh se dala před ním srna;
za ní lovec větrem, sněhem
na zrádné se pustil ledy
rozjařený, unešený
rozkoší a ohněm lovu.
Ale dole Zloduchové
v záloze čekali na něj,
prolomili zrádné ledy,
zatáhli ho do hlubiny,
pochovali tělo v písku.
Unktahí, bůh Dakoťanů,
bůžek vody utopil ho
v hlubinách a ve propastech
Velké vody, Giče Gumí.

S břehu vykřík’ Hiawata
hrozným tak a bolným hlasem,
takou srdcelomnou tísní,
že až buvol stanul, slouchal,
vlci vyli na prerii,
ba i hrom, se budě, v dáli
odpovídal: „Ba -im-wawa!“

Tvář pak černě pomaloval,
zakryl sobě hlavu šatem,
seděl v stanu naříkaje
sedm dlouhých týdnů kvílel
v neustálém bědování.

„Mrtev je ten sladký hudec,
nejlíbeznější všech pěvců!
Odešel už od nás navždy,
odebral se o krok blíže
k Pánu všechné hudby světa,
k Pánu veškerého zpěvu.
Ó, můj bratře, Čibiabe!“

Smutné chvůje zelenými
vějíři ho ovívaly;
skláněly své rudé šáchy,
vzdychaly a těšily ho,
družily se k jeho nářku
kvílením a naříkáním.

Přišlo jaro, darmo lesy
čekaly na Čibiaba;
darmo potok Sebowiša
rákosinou vzdychal v lukách.

V košatých korunách stromů
zpíval modráček Owejsa:
„Čibiabe, Čibiabe!
mrtev je líbezný hudec.“

Na slemeni wigwamovém
zpíval čermáček Opečí:
„Čibiabe, Čibiabe!
mrtev je ten sladký pěvec.“

Do noci po celém lese
znělo lelka bědování,
stesk a nářek Wawonejsy:
„Čibiabe, Čibiabe!
mrtev je ten libý hudec,
nejlíbeznější všech pěvců.“

Potom přišli léčitelé,
Medové a kouzelníci
Wabenové s Džosakídy
navštívili Hiawatu.
Postavili vedle něho
svatý stan, by utišil se,
mlčky šli a vážným krokem,
v průvodu, nesouce váčky
z bobří, rysí, vydří kůže,
plné bylin čarodějných,
kořínků a mocných léků.

Slyše jejich krok se blížit,
přestal kvílet Hiawata,
nevolal už Čibiaba;
bez ptaní a bez odvěti
truchlící jen odkryl hlavu
pomalu a mlčky s tváře
smuteční si umyl barvu,
zvolna, mlčky následoval
svatého je do wigwamu.

Kouzelný mu dali nápoj,
lektvar z máty, Namawusku,
z řebříčku, Wabenowusku,
mocných kořínků a bylin;
s bubínky a řehtačkami
pěli různo, nebo v sboru
čarodějné zpěvy takto:

,Já to jsem, já sám, viz tu mne!
Velký, šedý orel mluví;
leťte, bílé vrány, slyšte!
Hřmění hromu pomáhá mi,
sbor všech duchů neviděných;
slyším volat hlasy jejich,
po celém je slyším nebi.
Zas ti vdechnu sílu, bratře,
pozdravím tě, Hiawato!’

„Haj-ó-ho!“ sbor odpovídá,
„Wej-ha-wej!“ sbor kouzelníků.

,Všichni hadi jsou mi druzi;
zabiju lednáče Manga;
zabiju tvé srdce v tobě.
Zas ti vdechnu sílu, bratře,
uzdravím tě, Hiawato!’

„Haj-ó-ho!“ sbor odpovídá,
„Wej-ha-wej!“ sbor kouzelníků.

,Já to jsem, já sám, to věštec!
Promluvím-li, chví se wigwam,
svatý stan se hrůzou chvěje,
nevidné jím ruce třesou.
Chodím-li tu, prohýbá se,
praská nebe, po němž stoupám.

Zas ti vdechnu sílu, bratře,
vstaň a promluv, Hiawato!

„Haj-ó-ho!“ sbor odpovídá,
„Wej-ha-wej!“ sbor kouzelníků.

Potom váčky léčebnými
potřásli nad Hiawatou,
a své čarodějné kolo
zatančili kolem něho.
A jak ze sna vyburcován,
divoce a zděšen zved’ se,
uzdraven od šílenosti.
Jako mrak je smeten s nebe,
odstoupila s jeho mozku
rázem všechna zádumčivost;
jako s řeky splynou ledy,
se srdce mu sešla rázem
všechna jeho strast a běda.

Pak se jali Čibiaba
volat z hrobu pod vodami,
z písku na dně Giče Gumí,
pobratyma Hiawaty.
A tak mocné bylo kouzlo
velikého zaklínání,
že ho doslech’, jak tam ležel,
pod jezerní Velkou vodou.
Zved’ se z písku, slouchal v dálku,
slyšel zpívání a hraní,
přišel na to zaklínání
k samým dveřím wigwamovým;
ale vejít nesměl dále.

Štěrbou uhel podali mu,
dveřmi hlaveň rozhořenou,
vladařem ho učinili
v Zemi duchů, mrtvých vládcem;
řekli mu, by od nynějška
rozdělával nebožtíkům
noční ohně táborové
na jich cestě osamělé
do království Ponemova,
do země na Onom světě.

Z vísky, kde žil od dětinství,
ode všech, kdo tam ho znali,
mlčky spěje doubravinou
jako vlečný kotouč dýmu
zvolna mizel Čibiabos.
Kudy spěl, snět nehnula se,
tam, kde stoup’, stvol nesklonil se,
ani loňský lupen spadlý
pod nohou mu nezašustil.

Čtyři celé dni tak dále
pěšinou šel nebožtíků;
jahody jed’ mrtvých lidí,
přeplul zasmušilou řeku,
na vratkém ji přeplul kmenu,
až ku Plesu stříbrnému,
v kamenném pak doplul člunu
na ostrovy vyvolených
do krajiny duchů stínů.

Cestou potkal, jdoucí zvolna,
mnohé duchy unavené,
vzdychající pod břemeny
mlatů, luků, střel a šatu,
kožešin a hrnků, kotlů,
s krmí, jež jim byla dána
na tu cestu osamělou.

„Proč ti živí,“ bědovali,
„kladou na nás také břímě!
Lépe je jít nah a hladov,
nežli nést tak velkou tíži
únavnou a dlouhou poutí!“

Potom chodil Hiawata
na východ i ku západu,
uče lidi, jak se léčit,
používat protijedů,
z nemoci se uzdravovat.
Takto nejprv smrtelníkům
zvěstny taje Mondamina,
svaté vědy léčitelské.

Paupukíwis.

Poslyšte, jak Paupukíwis,
on, ten velký Jenadize,
jehož zvali Bouřiplachem,
celou vísku znepokojil;
poslyšte o jeho zlobách,
útěku pře Hiawatou,
jak se divně proměňoval
a jak skončil svoje kousky.

Na pobřeží Giče Gumí,
na násypech Nago-wudžských,
u bleskotné Velké vody
měl svůj wigwam Paupukíwis.
On to byl, jenž kdys tak šílen
létavé ty svířil písky
do násypů Nago-wudžských,
tenkráte když mezi hosty
v rozjaření, vytržení
o veselce Hiawaty
Žebrácký svůj tančil tanec.

Na nové teď dobrodružství
vyšel sobě Paupukíwis,
chvatem přišel do vesnice,
našel všechny mladé muže
u Ajaga ve wigwamu
slouchající jeho bajkám,
přepodivným dobrodružstvím.

Právě se jen rozpovídal
o Odžígu, tvůrci léta,
jak udělal díru v nebi,
do nebe jak vyšplhal se
a ven pustil počas letní,
krásné, nekonečné léto.
Nejprv jak šlo vydře o to,
potom rys a jezvec, bobr
zkusili to velké dílo
s vrcholu hor nejvyššího;
tloukli čely v klenbu nebes,
narazili, nerozbili;
až pak rosomák se zvedl,
k útoku se přihotovil,
přihnul kolena jak vever,
stáhl paže jako cvrček.

„Jeden skok,“ tak dí Ajagů,
„jeden skok, a prohnula se
obloha jak v řece ledy,
pod nimi když vody dmou se.
Druhý skok, a zapraskala
obloha jak v řece ledy,
když už vlny vzhůru bijí.
Třetí skok, a nebe nad ním
na střepy se roztříštilo,
a on zmizel tam a za ním
jedním rázem, jedním skokem
byl tam Odžík, vodní skřeček.“

„Slyšte,“ zvolal Paupukíwis,
jak tam vcházel do veřejí,
„mám už dost těch povídaček,
po krk tlachů Ajagových,
mudrlanství Hiawaty!
Zde je něco pro zábavu
lepšího těch dlouhých řečí.“

Potom ze své vlčí torby
se slavnostně vážnou tváří
vytáh’ úplnou hru kostek,
Pugaseng s třinácti kusy.
Bílé byly kostky shora,
červené po straně druhé.
Dvé tu hadů, Kenabíků,
borců dvé, Ininewugů,
jeden palcát, Pugamaugun,
jedna štíhlá ryba, Kígo,
čtvero oblých Ozawbíků
a tré kachňat, Šesebwugů;
všechny z kosti, malované,
všechny až na Ozabwíky;
ti jsou kov a s jedné strany
leštěny a černy s druhé.

V dřevěnou je hodil číši,
zachřestil a promíchal je,
rozhodil je po podlaze,
vykládal a vysvětloval:
„Červené jsou všechny kostky,
jeden Kenabík tu stojí
na leštěné straně kovu
hlazeného Ozawbíka;
desítek to platí třináct,
k tomu osm počítáno.“

Potom opět sebral kostky,
zachřestil a promíchal je,
rozhodil je po podlaze,
vykládal a vysvětloval:
„Bílí oba Kenabíci,
bílí Ininewugové,
červené vše druhé kusy;
pětkrát deset platí nyní,
k tomu osm počítáno.“

Tak je cvičil ve hře hráčské,
vykládaje, vysvětluje,
probíraje různé vrhy,
různé změny a co značí.
Dvacatero chtivých očí
hledělo naň vyjeveně.

Mnohou hru,“ děl teď Ajagů,
„umělou a hráčskou vídal
u různých jsem pronárodů,
v přerůzných jsem hrával zemích.
Ten, kdo chtěl by hrát s Ajagem,
čiperné mít musí prsty;
ač tak dovedným se děláš,
obehrám tě, Paupukíwe;
ba, že teprv naučím tě,
jak se hraje v ty tvé kostky.“

A tak seděli a hráli
staří, mladí do jednoho,
o šaty a zbraně, wampum
do půlnoci, do svítání
hráli, až je Paupukíwis,
prohnaný ten Jenadize
o vše obehrál, co měli,
o nejlepší jejich šaty,
kamizoly z jelenice,
hranostaje, pásy z wampum,
péra, zbraně, dýmky, měšce,
Dvacatero očí divě
žehlo naň jak oči vlků.

Řekl šťastný Paupukíwis:
„Stýská se mi ve wigwamu;
na svých cestách, dobrodružných
potřebuji společníka,
rád bych tak měl Mešinauwu,
služebníka, dýmkonoše.
Vsadím celou svoji výhru,
šaty, co zde nakupeny,
všechen wampum, všechna péra,
na jediný vrh je vsadím
tam za toho jinošíka.“
Byl to hoch šestnácti roků,
synek sestry Ajagovy;
Mlžná tvář ho nazývali.

Jako oheň hárá v dýmce,
rudě doutná pod popelem,
z pod obočí rousnatého
žehly oči Ajagovy.
„Juch!“ odvětil rozvášněně.
„Juch!“ s ním všichni do jednoho.

Uchopil se stařec číše,
v kostnaté ji sevřel prsty,
sevřel osudný Onagon,
vzpurně, chmurně zachřestil jím,
až se kostky rozletěly,
před sebe jak vrh’ je na zem.

Rudí byli Kenabíci,
rudých dvé Ininewugů,
i dvé kachňat Šešebwugů;
černí čtyři Ozawbíci,
bílá pouze rybka Kígo:
jenom pět to počítáno!

Usmívavě Paupukíwis
zamíchal a rozmet kostky:
lehce vzduchem nadhodil je,
lehce padly kolem něho
tmaví, lesklí Ozabwíci,
rudé, bílé druhé kostky,
jeden borec, Ininewug,
stál pak vzpřímen mezi nimi,
zrovna jak lstný Paupukíwis,
vzpřímen mezi hráči, zvolal:
„Pětkrát deset, má je výhra!“

Dvacatero očí divě
žehlo naň jak oči vlků,
když se obrátil a vyšel,
sledován svým Mešinauwou,
synem sestry Ajagovy,
ztepilým a štíhlým hochem,
který nesl výhru za ním,
kamizoly, hranostaje,
pásy, wampum, dýmky, zbraně.

„Odnes to,“ děl Paupukíwis
vějířem svým ukazuje,
odnes mi to do wigwamu,
tamhle v dáli na východě
na násypy Nago-wudžské!“
Žhavé, rudé hrou a kouřem
byly oči Paupukíwa,
z wigwamu když na vzduch vyšel,
do krásy letního jitra.
Vesele kol ptactvo pělo,
potůčky jen skotačily,
a to srdce Paupukíwa
zpívalo si jak ti ptáci,
jásalo, jak potok jásá,
vesnicí když ubíral se
prvním šedem úsvitovým
s vějířem z krůtího peří,
s puchem, chmýřím labuťovým,
k nejzazším až došel stanům,
a tam k stanu Hiawaty.

Opuštěn a tich byl wigwam,
nikdo z dveří nevycházel,
nikdo, aby uvítal ho:
ale ptáci pěli kolem,
semo tamo hopkovali,
zobali a šveholili,
nahoře pak, na slemeni
Kagagí, král vranů seděl,
oči žhavé, skřehotaje,
třepal křídly, jak se blížil.

„Nikdo doma, wigwam prázdný!“
řekl sobě Paupukíwis,
ve svém srdci kuje zlobu.
„Pryč je bdělý Hiawata,
pošetilá smavá voda,
pryč je stařena Nakomis,
nikdo nehlídá jim doma.“

Za krk popad’ Kagagího,
zatřepal jím jako měchem,
jako řehtačkou kdo točí,
krk zakroutil havranovi;
se slemene nad wigwamem
nechal viset mrtvé tělo
na potupu jeho pána,
ku posměchu Hiawatě.

Potom, vešed kradmým krokem,
obrátil vše z líce na rub,
rozmetal, kde jen co bylo,
na hromadu naházel to,
mísy dřevěné a kotle,
buvolí a bobří kože,
vydřiny a hranostaje
na potupu pro Nakomis,
ku posměchu Minnehaze.

A pak vyšel Paupukíwis,
lesem sobě pohvizduje,
pohvizduje na veverky,
které z dutých větví pouští
žaludové misky na něj,
pozpěvuje lesním ptákům,
kteří z temna listnatého
vesele mu v odveť pějí.

Potom vylez na skaliska
pnoucí se nad Giče Gumí,
uhostil se na vrcholu,
čekal v škůdné veselosti,
až se vrátí Hiawata.

Na znak natažen tu ležel,
pod ním v hloubi plouská voda,
plouská, šplouná snivá voda,
nad ním v dáli splývá nebe,
mihotné a snivé nebe,
kolem létá, šustí, šuká
horská drůbež Hiawaty,
v hejnech krouží kolem něho,
křídly skoro týká se ho.

A on bil je, jak tu ležel,
po desíti, po dvaceti,
vraždil je a házel dolů
se skal na břeh mrtvá těla,
až jezerní orel, Kajošk,
sedě nad ním na útesu,
vzkřikl: „To je Paupukíwis!
ubíjí nás tady po stech.
Vzkažme o tom svému bratru,
dejme zprávu Hiawatě.“

Honba na Paupukíwa.

Rozhněval se Hiawata,
když se vrátil do vesnice;
našel lidi poplašené,
slyšel o těch nezbednostech,
škůdnictví a zlobných rejdech
prohnaného Paupukíwa.

Těžce dral se dech mu z nozder,
skrze zuby bzučel temně
slova hněvu, slova pomsty,
horce, jako sršeň bzučí:
„Skolím toho Paupukíwa,
skolím toho strůjce zloby.
Není svět tak širý, dálný,
neschůdné tak není cesty,
by můj hněv ho nedostihnul,
pomsta má ho nedosáhla!“

Bez prodlení Hiawata
dal se s honci na stíhání
po šlépějích Paupukíwa,
lesinami, kudy bral se,
přes hory, kde odpočíval;
nenašli však Paupukíwa,
jenom v trávě ušlapané
našli mezi borůvkami
lože, kde byl odpočíval,
našli otisk jeho těla.

S nižiny pod nimi v dáli,
s travné stepi Muskodeje
obrátiv se Paupukíwis,
pohrdlivě mávnul rukou,
posmívavě pitvořil se;
ale za ním Hiawata
zvolal s vrchu hlučně, hlasně:
„Není svět tak širý, dálný,
neschůdné tak není cesty,
by můj hněv tě nedostihnul,
pomsta má tě nedosáhla!“

Přes řeky a po skalinách,
lesem, houští, porostlinou
hnal se lstivý Paupukíwis,
přeskakoval jako sajka,
až se dostal ku potoku
tekoucímu vprostřed lesa,
k pokojné a tiché vodě,
jež se nad břeh rozlévala
k hrázi bobry postavené,
k rybníčku, kde v tiché vodě
stromy stály po kolena,
lekníny se kolébaly,
třtiny vlály, šepotaly.

Na hrázi stál Paupukíwis,
z větví, kmenů, jimiž voda
řinula se průlinami,
přes něž vrchem přetékala.
Z tůně bobr vynořil se,
udivených velkých očí,
hledících, jak by se ptaly,
na cizince Paupukíwa.

Na hrázi stál Paupukíwis;
přes kotníky tek mu potok,
stříbrná a čistá voda,
jak se mluviti jal k bobru,
usmívavě pravil takto:

„Amíku, můj bobre milý,
chladná, krásná je ta voda,
potopit se dej mi do ní,
odpočinout ve tvé chatě;
proměniž mne také v bobra.

Opatrně, vyhýbavě
odpověděl bobr na to:
„Napřed poradím se s druhy,
optám se i jiných bobrů.“

Do vody pak potopil se,
klesal těžce jako kámen
dolů mezi listí, větve
hnědé, na dně propletené.

Na hrázi stál Paupukíwis,
přes kotníky tek mu potok,
tryskal pod ním průlinami,
proudil pod ním přes kameny,
v jasnou, klidnou tůň se šířil,
na něho jak stín a slunce
zářně, tmavě dopadaly
v mihotavých zrcadélkách
klátícím se šumným větvím.

Ode dna teď bobři tiše
nořili se ku povrchu,
napřed hlava, potom druhá,
až byl rybník plný bobrů,
plný černých, lesklých tváří.

K bobrům pravil Paupukíwis,
prosebným k nim pravil hlasem:
„Pěkné, bratři máte sídlo,
chráněné před nebezpečím;
nemůžete při svém umu,
moudrosti a dovednosti
proměnit mne také v bobra?“

„Můžem!“ Amík odpověděl,
on, jenž bobrů je všech králem,
„jenom vklouzni do rybníka,
mezi nás do tiché vody.“

Do hlubiny mezi bobry
tiše klesal Paupukíwis;
zčernala mu kamizola,
mokasíny, nohavice;
v ploský ohon změnily se
jeho liščí chvosty, třásně;
rázem proměnil se v bobra.

Potom řekl Paupukíwis:
„Učiňte mne velkým, větším,
větším, než jsou jiní bobři.“
„Učiníme,“ děl král bobrů,
„až jen vejdeš v jizbu naši;
v stanu svém tě uděláme
desetkráte větším druhých.“

Tak do jasné, hnědé vody
tiše stonul Paupukíwis;
celé dno tu našel kryté
větvemi a kmeny stromů,
plné zásob k zimní době,
kupy žíru proti hladu;
našel wigwam, jehož dvéře
do prostorných vedly komor.

Zde ho velkým udělali,
velkým, větším desetkráte,
nežli byli druzí bobři.
„Budeš vůdce náš,“ mu děli,
„pohlavár a král všech bobrů.“

Ale dlouho Paupukíwis
neseděl tu ve své slávě,
když se ozval na výstrahu
stráže hlas, jež zavolala
z leknínů a vodních liljí:
„Přichází sem Hiawata,
Hiawata s lovci svými!“

Hned pak slyšán výkřik s hora,
dupání a lomození,
praskot, šumot, a již voda
nad nimi a kolem klesla,
sběhla vírem, a tak vědí,
že jsou hráze protrženy.

Na krov bobřích stanů lovci
vyskočili, zdupali je;
slunce svitlo trhlinami,
vchody bobři vyskákali,
ukryli se v hlubší vodě,
v proudné struze potokové;
ale velký Paupukíwis
nemoh dostati se z dveří,
vypasen a nadmut pýchou,
naduřený jako měchýř.

Krovem nahléd Hiawata,
zvolal hlučně: „Paupukíwe,
marná je tvá lest a šalba,
tvé se různé přetváření,
znám tě dobře, Paupukíwe!“

Mlaty tloukli ho a bili,
ubohého Paupukíwa,
jak se mlátí kukuřice,
až mu lebku roztříštili.

Šest pak statných, pružných lovců
na tyčích a větvích domů
odnášeli bobří tělo;
ale Džíbi, duch v tom těle,
ještě myslil, ještě cítil,
ještě žil jak Paupukíwis.
A ten třepal se a zmítal,
zápasil a házel sebou,
jako clony u wigwamu
trhají se na řemenech,
v zimní čas když vítr duje;
až se skrčil, celou silou
potom z těla vymrštil se,
vzal na sebe opět tvářnost
prohnaného Paupukíwa
a tak opět zmizel v lese.

Ale bdělý Hiawata
viděl postavu, jak mizí,
viděl ducha Paupukíwa
vklouzati do modrých stínů
sosen v lese, k bílým ladám,
kde byl volný prostor v lese,
hnát se, supat jako vítr,
ohybati větve stromů;
za ním pak, jak déšť se žene,
spěly kroky Hiawaty.

K ostrůvkovitému plesu,
bezdech doběh Paupukíwis.
Tady v květech leknínových
Pišnekové, kachny pluly,
houpaly se rákosinou,
veslovaly kolem výsep,
pozvedaly ploské zoby,
pod vodu se potápěly,
nyní v stínu černaly se,
nyní v slunci blýskaly se.

„Kachny!“ zvolal Paupukíwis,
„Pišnekové, bratři moji,
proměňte mne také v kachnu,
s lesklým peřím, lesklou šíjí,
učiňte mne velkým, větším
desetkráte, než jsou druhé.“

Hned ho v kachnu proměnily,
ohromných dvou tmavých křídel,
hladké, přioblené hrudi,
se zobákem jak dvě vesla,
větším jsou ho udělaly,
desetkráte, než jsou druhé,
zrovna když vystoupiv z lesa
na břehu stál Hiawata.

Pozvedly se s křikem, rykem,
šumným křídel třepotáním,
zvedly se nad rákosiny
z leknínů a vodních liljí
a jen řekly Paupukíwu:
„V letu dolů nepohlédni,
pozor měj a nehleď dolů,
sice pohroma tě stihne
divná, velká, nenadálá.“

K severu se rychle nesly,
do daleka mhou a sluncem,
na bažinách sytily se,
v rákosinách vyspaly se.

Nazítří, když dále pluly,
podnášeny větrem z jihu,
poháněny větrem z jihu,
za nimi jak bystře vanul,
zazněl hlahol lidských hlasů,
zazněl křik pod nimi dole,
z veských stanů povyk lidí
na míle pod nimi dole;
neboť lidé udivení
spatřili to hejno kachen,
shledli křídla Paupukíwa
mávati ve vzdušné výši
širší opon u veřejí.

Paupukíwis doslech povyk,
poznal hned hlas Hiawaty,
vykřiknutí Ajagovo;
a všech výstrah zapomenuv,
stáhnul krk a pohled’ dolů;
a jak vítr vanul za ním
chopil vějíř jeho brků,
kruhem, vírem v dol ho srazil.

Nadarmo o rovnováhu
usiloval Paupukíwis;
víře kruhem hloub a hlouběj,
mžikem viděl vísku dole,
mžikem hejno ve vysoku,
vísku stále blíž a blíže,
hejno stále vzdálenější;
slyšel povyk hlasitěji,
výkřiky a hlahol smíchu,
neviděl již hejno kachen,
viděl jenom zem tam dole;
a tak padl z prázdna mrtev
do zástupu hlaholících,
těžkým, hluchým, dutým pádem
s perutěmi zlomenými.

Ale stín a duch v něm stále
ještě žil co Paupukíwis,
opět na sebe vzal tvářnost
spanilého Jenadize,
opět jal se utíkati,
následován Hiawatou,
volajícím v patách za ním:
„Není svět tak širý, dálný,
neschůdné tak není cesty,
by můj hněv tě nedostihnul,
pomsta má tě nedosáhla!“

A byl už tak blízko něho,
že už ruku po něm vztáhnul,
skoro chyť ho pravou rukou;
ale lstivý Paupukíwis
roztočil se kruhem, vírem,
smrští stočil vzduch, že kolem
list a prach se rozvířily;
a v té smršti jedním rázem
do dutého skočil dubu,
a tam v hada proměnil se,
chrastí, trouchní vyplazil se.

Pravicí hned Hiawata
udeřil do dutě dubu,
na padrť a tříšť ho rozbil,
v štěpinách ho ležet nechal.
Ale marně; Paupukíwis
opět lidské ve podobě
před zraky mu pádil dále,
hnal se v smršti, ve vichřici
na pobřeží Giče Gumí
k západu kol Velké vody,
až tu dospěl skalných vrchů
malovaných, pískovcových,
čnějících nad kraj a vodu.

A tu Horský stařec, vládce,
Manito na oněch vrších
otevřel své skalné brány,
dokořán hluboké rokle,
poskyt úkryt Paupukíwu,
ve svých tmavých, smutných slujích,
vlídně přijal Paupukíwa
v šerých kobkách pískovcových.

Venku stanul Hiawata,
našel bránu uzavřenu;
rukavice, Mindžekawun,
vydrtily sluje v písku,
a on zvolal hlasem hromu:
„Otevři, jsem Hiawata!“

Horský stařec na vyzvání
neotevřel, neodvětil
z tichých tesů pískovcových,
ze svých šerých skalních roklí.

K nebesům teď Hiawata
ruce zved a vzýval bouři,
volal na blesk, Wejwasimo,
volal na hrom Anemíki;
a ti přišli tmou a nocí
bouříce přes Velkou vodu
od Hromových dálných vrchů.
Ulekaný Paupukíwis
doslech dunět kroky hromu,
viděl rudé oči blesku,
zděsil se a chvěl a choulil.

Rázem pak blesk Wejwasimo
udeřil do dveří slují,
bitevním je rozbil mlatem,
rozbil svory pískovcové,
za ním v sled hrom Anemíki
zaduněl do slují dolů,
zahřměl: „Kde je Paupukíwis?“
Balvany se rozvalily,
pod balvany mrtev ležel
v skalné tříšti Paupukíwis,
ležel hezký Jenadize
ubit ve svém lidském těle.

Tak byl konec jeho rejdům,
divokým těm dobrodružstvím,
konec jeho lsti a umu,
konec jeho zlovolnictví,
jeho hráčství, jeho tanci,
jeho dívkám nadcházení.

Potom čacký Hiawata
chopil jeho stín a duši
a děl tak: „Ó Paupukíwe,
nikdy již v podobě lidské
nevyhledáš dobrodružství,
nikdy více šprýmy, žerty
prach nezvíříš, ani listí;
ale tam po výši nebes
budeš plout a létat v kruzích,
neboť v orla proměním tě,
v Kejnů, orla válečného,
opeřenců pohlavára,
krále kuřat Hiawaty.“

Dosud jméno Paupukíwa
potrvalo mezi lidem,
dosud žije, mezi pěvci,
dosud v ústech pohádkářů.
A když v zimě vločky sněhu
kolem stanů krouží vírem,
když se vítr nad komíny
rozhučí a rozehvízdá,
volají: „Hle, Paupukíwis
přichází a tančí vískou,
svoji žeň si béře domů.“

Smrt Kwasindova.

V šíř a v dál se mezi lidmi
neslo jméno Kwasindovo;
nikdo v boj a zápolení
s Kwasindem se neodvážil.
Ale zlobní Pukwudžové,
závistiví trpaslíci,
skřítkové a pídimuži
spikli jsou se proti němu.

Děli: „Tak-li vést si bude
dál ten zlopověstný Kwasind,
veliký ten, škůdný silák,
drtě všechno, čeho tkne se,
na kusy vše přebíjeje,
plně tak svět celý žasem,
co si počnou Pukwudžové,
Pukwudžů kdo bude dbáti!
Rozšlape nás jako houby,
do vody nás všechny vžene
a dá naše těla k snědku
Nýbanabegům, zlým duchům,
bydlícím ve vodních tůních.“

Tak ten hněvný, malý národ
spik’ se proti silákovi,
k zavraždění Kwasindovu,
aby už dal pokuj světu
odvážný a zpupný, krutý,
nebezpečný, zlý ten Kwasind!

Teď tu všecku divnou sílu
Kwasind měl jen pod temenem;
tamtéž byla jeho slabost,
jenom tam byl zranitelný;
nikde jinde nemohla se
zbraň ho tknout a ublížit mu.

A i tam jen jednou zbrojí
moh’ být poraněn a zabit,
a to byla smolka smrčí,
modrá šácha borovice.
Osudný ten taj znal Kwasind,
nikdo jiný ze smrtelných;
ale lstivý malý národ,
Pugwudžové, též ho znali,
věděli jak jeho zabít.

A tak ruče do sbírání
smrkových se dali smolek
modrých krůtek borovičných
po lesích u Takwamenu;
snesli je ku břehům řeky,
v hromady je nakupily,
tam, kde rudé skály s břehu
nad vodu se vypínaly.
Tam ti zlobní trpaslíci
počíhali na Kwasinda.

Bylo letní odpoledne,
vzduch byl horký, mrtvý, lichý,
hladká splývající řeka,
bez pohnutí spící stíny;
mouchy blyštily se v slunci,
hmyz pojížděl po hladině,
bzukot jako výzva k boji
dřímotným se nesl vzduchem.

Po řece plul dolů silák,
v březovém plul člunu Kwasind,
zvolna po proudu se nesa
lenivého toku řeky,
všecek zemdlen parným vzduchem,
všecek ospalý tou tiší.

S převisutých větví stromů,
s třásní osyk tiše dolů
spánku duch se zvolna nesl;
obklopen svým vzdušným vojem,
neviditelnými druhy,
slétl Nepawin, duch spánku,
jako lesklý Duškwoneši,
jako šídlo, jal se kroužit
nad ospalou hlavou jeho.

Do uší mu bzučel ropot
jako vod na břehu jezer,
jako dálné vlnobití,
jako šumot větru v sosnách;
a on cítil na svém čele
tepot malých, vzdušných mlatů
uspávavých pluků, vojů
ducha spánku, Nepawina,
jak by někdo dýchal za něj.

Prvním tepem jejich mlatů
padla spavost na Kwasinda;
druhým tepem bez pohnutí
zůstalo mu v ruce veslo;
po třetím před jeho zrakem
kraj se vhroužil do temnoty;
velmi tvrdě usnul Kwasind.

A tak splýval řekou dolů,
vzpřímen sedě jako slepec,
plyna v dol po Taquamenu,
až pod chvějící se břízy,
pod strminy lesem kryté,
k táboru až válečnému,
jejž tu měli Pukwudžové.

Tamtě stáli v plné zbroji,
metali naň krůtky, šáchy,
zranili ho v hnědé plece,
v bezobranné témě lebky.
„Smrt Kwasindu!“ zazněl náhle
válečný křik trpaslíků.

Stranou sklonil se a svážil,
stranou do řeky se skotil,
potopil se v línou vodu
střemhlav, jak se vydra noří,
březový pak, opuštěný
člun se nesl prázdný řekou,
vzhůru dnem se houpal, plynul;
nikdy víc neviděn Kwasind.

Ale paměť silákova
dlouho žila mezi lidem;
a když zimní vichr lesem
rozhučel se, rozburácel,
větve třásly, zmítaly se
praskajíce, sténajíce,
říkávali: „To si Kwasind
na topení dříví láme.“

Duchové.

Nevrhne se na pustině
nikdy sup na kořist s výše,
na buvola zraněného,
aby také sup už jiný,
zíraje se vzdušné hlídky
nesleď ho a nesledoval.
Za druhým se snáší třetí
z neviditelného vzduchu,
napřed skvrna, potom dravec,
až se všechen vzduch tmí křídly.

Tak i strasti nejdou samy;
ale jak by hlídali se,
sledovaly v každém hnutí,
jakmile se první snese,
vyrojí se všechny za ní
na zraněnou, chorou oběť, —
napřed stín a potom hoře,
až se všechen vzduch tmí tísní.

Pochmurném teď na Severu
mocný Peboan, pán zimy,
dechnuv na jezera, řeky,
jako v kámen změnil vody;
s kadeří setřásal vločky,
až se pláně zabělely,
jedna, dálnodálná plocha,
jak by Tvůrce, k nim se skloniv,
rukou svou byl uhladil je.

Lesem širým, úpějícím
lovil honec na sněžnicích,
ve vsi ženy pracovaly,
roztloukaly kukuřici,
luhovaly srnčí kože;
mládež hlučně bavila se
na ledě si hrajíc s míčem,
plání tančíc na sněžnicích.

Kdys už za tmy, po západu
ve wigwamu Smavá voda
se starou sedíc Nakomis
čekala, až Hiawatův
krok se ozve, jdoucí z lovu.

Po lících jim záře hrála
z krbu pruhy nachovými,
v očích stařeny Nakomis
chvěla se jak vlhký měsíc,
v očích Smavé vody plála
jako slunce ve vod hloubi;
za nimi se jejich stíny
choulily do koutů stanu,
nad nimi se zvedal v chumlích
dým a tisk’ se do komína.

V tom se clony u veřejí
zpolehounka zvenčí zvedly;
jasněj na mžik zaplál oheň,
dým se na mžik uhnul stranou
a dvě ženy vešly zticha,
vešly přes práh nepozvány,
ani slovem nezdravily,
ani jedním pokynutím,
v nejzazším usedly koutě
schoulily se mezi stíny.

Po zjevu a po oděvu
zdály se být cizinkami;
vychrtlé a na smrt bledé
seděly tu truchlé, zmlklé,
chvějíce se mezi stíny.

Či to vítr s nad komína
zahuhlal tak do wigwamu?
aneb sova Koko-koho
zahoukla z pustého lesa?
jistě hlas byl slyšet tichem:
„Mrtvoly to oblečené,
duchové vás přišli strašit,
z Ponemovy přišli říše,
ze země na Onom světě.“

A teď z lesa Hiawata
navrátil se domů z lovu,
sněžné vločky na kadeřích,
rudou srnu přes ramena.
Na zem, k nohám Smavé vody,
ulovené složil břímě;
bohatýrský víc a krásný
zdál se jí, než o námluvách
když tak složil před ní srnu
na znamení svého přání,
na záruku budoucnosti.

Potom obrátil se, spatřil
cizinky se choulit v stínech,
děl sám v sobě: „Kdo jsou ony?
jaké přepodivné hosty
má to tady Minnehaha?“

Cizinek však netázal se,
jenom do stanu je vítal
ku stolu a ku ohništi.
Večeře když ustrojena,
srna byla rozdělena,
oba bledí cizí hosté
ze stínů ven vyskočili
nejlepší popadli kousky,
bílý, srnčí tuk, jenž zvláště
nechán byl pro Smavou vodu,
pro manželku Hiawaty.
Bez ptaní a děkování
dychtivě je pohltili
a pak zase uskočili
do kouta, zpět mezi stíny.

Slova neřek’ Hiawata,
Nakomis se nepohnula,
Smavá voda nemrknula,
stín jim tváří nepřeletěl.
Sama Minnehaha zticha
zašeptala: „Hladovějí,
ať si činí, jak jim libo,
jíst je nechte, hladovějí.“

Mnohý den tak svitnul, stměl se,
mnohá noc dne světlo střásla,
jako sosna sněžné vločky
s půlnoci svých větví střásá,
a den po dni nepohnutě
sedí hosté, mlčky, v stanu,
ale v noci, v bouři, hvězdnu,
do lesa ven vycházejí,
nosí dříví do wigwamu,
k topení sosnové šáchy,
stále zamlklí a smutni.

Pokaždé když Hiawata
přišel domů z honby, lovu,
večeře když ustrojena,
srna, ryba rozděleny,
vyklouzli z tmavého kouta
bledí ti a cizí hosté,
nejlepší popadli kousky
nechané pro Smavou vodu
a zas létly bez výčitky,
bez optaní mezi stíny.

Nikdy slovem Hiawata,
pohledem je nepokáral,
nikdy stařena Nakomis
nevrle se nepohnula,
ani jednou Smavá voda
svévoli jim nezazlila;
nesli všechno mlčky, tiše,
aby práva cizích hostí,
aby svaté pohostinství
pohledem se nezmenšilo,
ani slovem nerušilo.

Ale jednou o půlnoci
Hiawata, stále bdělý,
ve wigwamu polosvětlém
od hlavní, jež dosud plály,
v mihotavé, chvějné záři
doslech’ cos jak povzdychání,
doslech’ cos jak žalný vzlykot.

Z lože povstal Hiawata,
s huňatých buvolích koží,
odhrnul jelení clonu,
spatřil bledé hosty, stíny,
jak tu sedí na svých ložích,
pláčou do půlnoci tiché.

Řekl: „Hosté, co se děje,
co vám srdce zarmoutilo,
že tak v noci naříkáte?
Či vám stařenka Nakomis,
neb má žena Minnehaha
nevlídností ublížily,
pohostinnost porušily?“

Přestaly hned stíny plakat,
bědovat a hořekovat,
a pak děly mírným hlasem:
„Duchové jsme nebožtíků,
duše těch, když byli s vámi;
sem v království Čibiaba
přišli jsme vás pozkoušeti,
přišli jsme vám ku výstraze.

Bědování, neříkání
blažených až na ostrovy
dolehá k nám; lkaní živých
volajících zpět své milé
nadarmo nás těžce rmoutí;
proto jsme vás přišli zkoušet.
Nikdo nezná nás a nedbá,
jsme vám jenom za břemena
a my vidíme, že mrtvým
u živoucích místa není.
Pomni toho, Hiawato,
promluv o tom všemu lidu,
aby nikdo od té chvíle
nermoutili naříkáním
duše těch, kdo na ostrovy
blažených se odebrali.

Neklaďte tak velké břímě
v hroby těm, jež pohřbíváte,
takou tíži koží, skvostů,
taký náklad mis a kotlů;
duchové tím umdlévají.
Jenom trochu krmě dejte,
ohně, by si posvítili.

Čtyři dni je duší cesta
do království duchů, stínů,
čtyřikráte sami v noci
táboří a ohně pálí.
Když je tedy pochováte,
zapalte jim ohně v noci
čtyřikrát na hrobu jejich,
aby duše na své pouti
měly světlo přívětivé,
aby po tmách netápaly.

Zdráv buď, čacký Hiawato!
my jsme tebe zkoušet chtěli;
zkoušeli tvou trpělivost
dotěrnou svou přítomností,
chováním se urážlivým.
Velký jsi a ušlechtilý!
Nepodléhej zkoušce větší,
neumdlévej v tužším boji.“

Umlkli a náhlé temno
naplnilo tichý wigwam;
Hiawata zaslech’ šustot,
jak by šat se vlekl kolem,
zaslech’ clony u veřejí
nevidnou se zvedat rukou,
ucítil vzduch noci chladné,
spatřil na mžik hvězdné nebe,
duchů však již neuviděl,
nespatřil již bludných duší
přišlých z říše Ponemovy,
ze země na Onom světě.

Hlad.

Ó té dlouhé, hrůzné zimy!
ó té mrazné, kruté zimy!
Stále silněj’, silněj’, silněj’
mrzla jezera a řeky,
stále hlouběj’, hlouběj’, hlouběj’
padal sníh po celém kraji,
pokryl vše a chumelil se
po lesích a kolem vísky.

Z pod závějí nad wigwamem
sotva moh’ se dostat lovec,
v rukavicích, na sněžnicích
marně chodil po lesině,
zvěře, ptáka nenalezal,
v sněhu neuviděl stopy
po srně a po králíku,
v příšerném a skvoucím lese
kles’ a nemoh’ povstat mdlobou,
a tak zhynul mrazem, chladem.

O té horečky a hladu,
toho úmorného hladu,
toho palu horečného,
toho dítek naříkání,
toho matek bědování!

Celá země hladověla,
vzduch byl hladov kol a kolem,
hladové nad lidmi nebe,
hladové jak oči vlků
s nebe hvězdy na ně plály.

Do wigwamu Hiawaty
přišlo zas dvé hostů, tichých,
pochmurných, jak dvé těch duchů;
nečekali na pozvání,
nezdravili u veřejí,
usedli si bez vítání
na židlici Smavé vody,
upřely své duté oči
zrovna ve tvář Smavé vody.

A ten jeden řekl: „Viz mne!
já jsem hlad, jsem Bukadawin.“
A ten druhý řekl: „Viz mne,
horečka jsem, Akosewin.“

A spanilá Minnehaha
zachvěla se pod tím hledem,
zachvěla se při těch slovech,
na lože ulehla tiše,
skryla tvář a nezahlesla,
chvějíc se a mrznouc, hoříc
pod jich strnulými zraky,
po těch jejich strašných slovech.

Do pustého lesa vyšel
pološílen Hiawata,
se smrtelnou tísní v srdci,
s tváří jako zkamenělou;
těžký pot mu vyvstal z čela,
umrzal a neodpadal.

Oděn v kože, lovčí zbroji
s mocným lukem jasanovým,
se svým toulem plným šípů,
v rukavicích Mindžekawun,
do hustých a prázdných lesů
dá a dál šel na sněžnicích.

„Velmocný Giče Manito!“
zvolal s tváří pozdviženou
v této hořké chvíli tísně,
„dej svým dětem krmě, otče!
dej nám jísti, sice zhynem,
pokrm dej pro Minnehahu,
zmírající Minnehahu!“

Dálně hlaholícím lesem,
pustým, prázdným lesem zazněl
tento výkřik zoufalosti,
ale nic se neozvalo,
jenom ohlas toho vzkřiku,
jenom ozva z lesů hloubí:
„Minnehahu! Minnehahu!“

Celý den tak Hiawata
bloudil zasmušilým lesem,
jehož stíny, houštinami
v krásných dnech onoho léta,
věčně památného léta,
ved’ svou mladou ženu domů
z domoviny Dakoťanů,
v houštinách když ptáci pěli,
potůčky se leskly, smály,
kolem vzduch byl plný vůně
a spanilá Minnehaha
nechvícím se řekla hlasem:
„Půjdu s tebou, ty, můj muži.“

V stanu se starou Nakomis
s chmurně hledícími hosty,
Horečkou a Hladem, ona
ležela, ta milovaná,
ona, mroucí Minnehaha.

„Poslyš,“ řekla, „slyším hukot,
slyším šum a hukot temný
vodopádu Minnehahy,
volající na mne z dáli.“
„Ne, dítě,“ řekla Nakomis,
„to jen vítr lesem táhne.“

„Hleď,“ pravila, „vidím otce,
sám jak stojí u veřejí,
kývá na mne od wigwamu
z domoviny Dakoťanů.“
„Ne, dítě,“ řekla Nakomis,
„to jen dým se choulí, kývá.“

„Ach, teď oči Paugukovy
tvou se na mne upírají,
cítím, prsty ledovými
jak mi po tmě svírá moje; —
Hiawato! Hiawato!“

Zoufající Hiawata
v dálné dáli mezi lesy,
dálné míle v horách zaslech’
tento náhlý výkřik hrůzy;
uslyšel hlas Minnehahy
v temnotách jej volající:
„Hiawato! Hiawato!“

Po neschůdných sněžných pláních,
pod větvemi zavátými
chvátal domů Hiawata
s prázdnou rukou, těžkým srdcem,
slyšel bědovat Nakomis:
„Wahanowin, wahanowin!
Ó že já jsem neumřela,
nejsem mrtva jako ty jsi; —
Wahanowin, wahanowin!“

Do wigwamu vešel, spatřil
kvílící starou Nakomis,
jak se klátí semo, tamo,
a svou něžnou Minnehahu,
jak tu leží mrtva, chladná.
A tu srdce pukající
vzkřiklo takým hlasem hoře,
že zakvílel les a chvěl se,
a že hvězdy po obloze
chvěly se a třásly hrůzou.

Potom used’ beze slova,
tich na lůžko Minnehahy,
used’ u noh Smavé vody,
ochotných těch noh, jež více
vstříc mu lehce nepoběhnou,
nikdy již nepůjdou za ním.

Dlaněmi si pokryl tváře,
sedm dlouhých dní a nocí
seděl jako omráčený,
nepromluvil, nepohnul se,
nevěděl, zda den, či temno.

Pohřbili pak Minnehahu;
v sněhu hrob jí udělali,
v hlubokém a tmavém lese,
pod jedlemi kvílícími,
nejbohatší šat jí dali,
oděli ji v hermelíny,
potom pokryli ji sněhem
bílým jak ty hermelíny. —
Tak pohřbili Minnehahu.

V noci oheň rozdělali
nad hrobem ji čtyřikráte
pro duši, na její pouti
na ostrovy vyvolených.
Od veřejní Hiawata
díval se, jak hoří v lese,
osvětluje šero jedlí;
z bezesného lůžka povstal,
lůžka kdysi Minnehahy,
stál a hleděl od veřejí,
aby oheň neuhasnul,
aby nenechal ji po tmě.

„S bohem!“ řekl, „Minnehaho!
s bohem, ty má Smavá vodo!
srdce mé s tvým pochováno,
vše mé myšlénky jdou s tebou.
Už se nevrať nikdy k práci,
nevracej se k utrpení,
sem, kde hlad a palný úmor
tráví srdce, hubí tělo.
Záhy dílo mé se skončí,
záhy půjdu za tvým krokem
na ostrovy vyvolených,
do království Ponemova,
do země na Onom světě.“

Noha bělochova.

Ve wigwamu podle řeky,
zrovna u zamrzlé řeky
seděl stařec, sám a smuten.
Vlasy měl jak závěj bílé;
malý před ním doutnal oheň
a muž starý třás’a chvěl se
zabalen v svůj Waubewyon,
s srnčí plášť svůj rozedraný,
neslyše než bouřný vichr,
jak se lesem rozburácel,
nevida než chumelici
vířit, honit se a kupit.

Všechny uhle popel zbělil,
oheň sám už zvolna zmíral,
do dveří když otevřených
lehkým krokem vešel mladík.
Jarou krví líc mu plála,
oči měl jak hvězdy z jara,
čelo travou ověnčené,
opýřené vonnou travou.
Kolem rtů měl úsměv krásy,
plně stan slunečnou září,
v ruce držel kytku květů,
plně stan líbeznou vůní.

„Ach, můj synu,“ zvolal stařec,
„blažen zrak můj, že tě vidí;
na rohož přisedni ke mně
k dohořívajícím uhlům,
zůstanem tak přes noc spolu.
Mluv, cos divného kde viděl,
o zemích, kde cestoval jsi;
já ti budu povídati
zdatnost svou a divné činy.“

Vyndal z torby dýmku míru,
velmi starou, divotvárnou;
z kamene je červeného,
tryska rákos opeřený.
Vrbovou ji nacpal korou,
vložil žhnoucí uhel na ni,
cizímu ji podal hosti,
jal se mluvit v tato slova:

„Zadýchám-li kolem sebe,
zadýchám-li na krajinu,
bez pohnutí stanou řeky,
jako kámen stvrdne voda.“

Na to mladík usmívavě:
„Zadýchám-li kolem sebe,
zadýchám-li na krajinu,
rozpučí se luční květy,
v běh se dají zpěvné řeky.“

„Zatřesu-li šedým vlasem,“
pravil stařec zamračeně,
„všecka zem se kryje sněhem,
všechno listí se všech větví
spadne, zvadne, odumírá,
neboť dechnu, hle, a není!
Z vod a bažin pozvednou se
volavka s divokou husou,
odlétají v dálné kraje,
neboť hlesnu, hle, a nejsou!
A kam jen mé kroky vstoupí,
všechna divoká zvěř lesní
v děrách se a norách skryje;
země v křemel promění se.“

„Zatřesu-li proudným vlasem,“
řekl mladík usmívavě,
„milé, teplé deště sprchnou,
radostně se zvednou trávy,
na bažiny, na jezera
s husou volavka se vrátí,
vlaštovka zpět šípem letí,
čermák s modráčkem zas pějí,
a kam jen mé kroky vstoupí,
luka kvítím rozvlní se,
lesy hudbou rozzvučí se,
stromy zatmaví se listím.“

A tak v řeči noc jim ušla;
z dálné říše Wabunovy,
z jeho stříbrného sídla
jako vojín malovaný
vyšlo slunce, řeklo: „Viz mne!
Džízis, velké slunce, viz mne!“

A tu zmlknul starcův jazyk,
vzduch se oteplil a zjemnil,
modráček a čermák mile
na wigwamu zazpívali,
řeka začla tiše šumět,
jizbou vůně mladé trávy
libým dechem provanula.

A teď viděl mladý Segwun,
cizí host, při denním světle
jasněj’ ledovitou líci:
byl to Peboan, král zimy.

Z očí slzy proudily mu,
z tajících jak jezer stružky,
tělo jihlo, scvrkalo se,
vítězné jak slunce vzešlo,
až se ve vzduch rozplynulo,
od země se vytratilo,
a muž mladý spatřil náhle
na ohništi wigwamovém,
kde dřív oheň doutnal, kouřil,
nejprvnější kvítek jara,
spatřil krásku první vesny
Miskodýdu v plném květu.

Tak zas do Půlnočních krajů
po tom nepamětném chladu,
po nesnesitelné zimě
přišlo jaro v plné kráse,
všechno jeho ptactvo, květy,
všechny traviny a listí.

Plujíc větrem ku severu
v houfech, jako roje šípů
vystřelených po obloze,
přešla labuť, Manabezí,
hovořící skoro lidsky;
v dlouhých čarách, rozvolněných,
tetiva jak rozeťatá
přešla husa Wâ-bi-wawa,
po dvou pak neb jednotlivě
lednáč Mang na švírných křídlech,
stepní chřástal, modrý bukač,
Muškodasa a Šušůga.

V houštinách a po travinách
píštěl modráček Owejsa,
na slemeni wigwamovém
zapěl čermáček Opečí,
v krytu sosnového houští
zavrkal holub Omimi,
a v svém stesku Hiawata,
němý v neskonalém žalu,
slyšel je na sebe volat,
vyšel z dveří zasmušilých,
stanul, k nebi zadíval se,
potom k zemi, potom k vodám.

Ze svých toulek po východě,
z dalekého kraje jitra,
z Wabunovy světlé země
domů přišel zas Ajagů,
velký chodec, velký chlubič,
plný nových dobrodružství,
zázraků a divů mnohých.

A lid z vísky naslouchal mu,
jak jim začal vypravovat
o svých divných dobrodružstvích,
až se všichni rozesmáli:
„Juch! toť Ajagů je věru,
jenom on zří také divy!“

,Viděl vodu,’ — vypravoval, —
,větší, než je Velká voda,
širší nežli Giče Gumí,
hořkou, že ji nelze píti.’

Pohleděli bojovníci,
ženy jeden na druhého,
usmáli se: „Není možno,
Kau! to věru možno není!“

,Po ní,’ — děl, — ,té velké vodě
nesla se loď s perutěmi,
přiletěla okřídlená,
větší háje sosnového,
vyšší nejvyššího stromu.’

Starci, ženy pohleděli
na sebe a zašuškali:
„Kau! — a my to nevěříme!“

,Z jejích úst, na pozdrav jemu,
blesk vyšlehnul, Wejwasimo,
hrom zaduněl, Anemíkí.’

A tu ženy, bojovníci
hlučně do smíchu se dali
ubohému Ajagovi:
„Kau! — jaké to povídačky!“

,Z ní,’ — děl dále, — ,vyšli lidé
z ni, té lodi okřídlené,
vyšlo na sta bojovníků,
tvář bíle malované,
brady jako srstí kryté.’

A tu ženy, bojovníci
zasmáli se, posmívali
jako vrány v koších stromů,
jako v jedlích krkavčíci.
,Kau! — jaké to prolhanosti,
nemyslí, že uvěříme!“

Nesmál se než Hiawata;
vážně řek’ a odpověděl
na ten výsměch, žerty jejich:
„Pravdu povídá Ajagů,
viděl jsem to u vidění,
velký koráb s perutěmi,
lid s bílými obličeji,
vousatý ten lid jsem viděl,
dřevěném jak na korábu
připlul z krajů na východě,
z Wabunovy světlé říše.

Velmocný Giče Manito,
Velký duch a tvůrce všeho,
posílá je k nám, svou vůli
skrze ně nám ohlašuje.
Kam se hnou, před nimi rojí
bodavá se moucha, Amo,
rojí včela, medotvorka;
kam jen vkročí, povyklíčí,
zkvete „Noha bělochova".

Protož cizích uvítejme,
pozdravme je jako bratry,
družnou, pravou ruku srdce
podejme jim, až k nám přijdou.
Velmocný Giče Manito
zjevil mi to u vidění.

U vidění tom jsem viděl
též vše taje budoucnosti,
dálných dnů, jež teprv budou,
k západu jsem viděl pochod
zástupů, neznámých kmenů;
všechen kraj byl plný lidí,
bezklidných a zápasících,
pracujících, závodících,
mluvících mnohými řečmi,
ale s jedním srdcem v prsou.
Lesy hlučel jejich topor,
v údolích kouřila města,
po řekách a po jezerech
pluly jejich lodě hřmící.

Tmavší pak a děsivější
přede mnou se přízrak zvedl,
neurčitý, mrakovitý.
Zřel jsem lid náš rozptýlený,
nedbající na mé rady,
osláblý, druh s druhem v boji,
viděl zbytky svého lidu,
hnané v západ divé, bědné,
jak cár mraku bouří hnaný,
jako listí podzimkové.“

Hiawatův odchod.

Na pobřeží Giče Gumí,
u bleskotné Velké vody,
u veřejí wigwamových,
v líbeznu letního jitra
Hiawata stál a čekal.

Všechen vzduch byl čerstvý, svěží,
celá země jasná, milá;
před ním ve slunečné záři
v západ ku blízkému lesu
v zlatých rojích táhla Amo,
táhly včely medotvorky,
bzučely a plály v slunci.

Jasné nad ním bylo nebe,
hladká před ním širá voda,
z vody vyza švihala se
jiskříc ve slunečné záři;
na pokraji velké lesy
v hladině se obrazily;
každý vrchol nepohnutý
stín měl pod povrchem vody.

S obličeje Hiawaty
sešla každá stopa bolu,
jako mlha sejde s vody,
jako výpar z luk se ztrácí.
Radostně se usmívaje,
vítězství a jásot v zraku,
jako ten, kdo u vidění
zří, co není, ale bude,
stál a čekal Hiawata.

Proti slunci zvedl ruce,
obě dlaně proti němu;
skrze prsty padala mu
záře slunce na obličej,
skvrnami na nahé plece,
jako padá na kmen dubu
listí, větví průlinami.

Po vodě teď plujíc, letíc
v modrošedé dálné dáli,
v ranních mlhách vynořilo,
zvedalo se něco z vody,
jako plujíc a zas letíc,
přicházejíc blíž a blíže.

Či to Šingebis byl, norek,
či to pelikán byl, Šada,
či to bukač byl, Šusuga,
nebo husa Wâ-bi-wawa,
s třpytnou vodou skrápající,
s lesklých jejích per a hrdla?

Nebyl norek, ani husa,
nebyl pelikán, ni bukač,
co to plulo, přilétalo
ozářenou mlhou ranní,
ale březový se člunek
zvedal, klesal, veslil vodou,
perlil, zářil v slunce svitu;
a v tom člunu byli lidé
z dálné země Wabunovy,
z nejdálnějších končin jitra.
V něm byl prorok v černé říze,
pohlavár, kněz Bledá líce,
s průvodci a druhy svými.

Bohatýrský Hiawata
pozvedaje ruce vzhůru
k pozdravu a uvítání,
čekal s duší plesající,
březová až loďka s vesly
zachřestila o oblázky,
stála na písčitém břehu,
pohlavár až černorouchý,
Bledá tvář, na prsou s křížem,
k písčitému přistal břehu.

Uradostněn Hiawata
zvolal k nim a řekl takto:
„Krásnéť slunce jest, ó hosté,
když k nám vítáte tak z dáli!
Všechen kraj vás čeká v míru,
dvéře všech jsou otevřeny,
vejděte k nám do wigwamu,
beřte srdcí ruku pravou.

Nikdy zem nekvetla milej’,
slunce jasněj’ nesvítilo,
nežli dnes nám kvete, září,
když k nám vítáte tak z dáli.

Nebyla tak Velká voda
nikdy tichá, bez skal, písčin;
neboť vaše loďka v plavbě
zbavila ji skal a písčin.

Nikdy dřív náš tabák neměl
sladkou tak a libou vůni,
nikdy listí kukuřičné
nebylo tak milé zraku,
jako nám dnešního rána,
když k nám vítáte tak z dáli.“

Na to prorok, Černoroušec,
odpověděl, vázna trochu,
mluvě řečí ještě cizí:
„Mír buď s tebou, Hiawato,
mír buď s tebou a tvým lidem,
svatý mír a milosrdný,
pokoj Kristův, radost Marje.“

Pohostinný Hiawata
cizince ved’ do wigwamu,
na buvolí usadil je,
na hermelínové kože,
a Nakomis předložila
pokrmy jim na okřínech,
vodu ve březových číších,
s kalumetem, dýmkou míru,
naplněnou, zapálenou.

Přišli všichni starci ze vsi,
všichni bojovníci lidu,
Džosakídí, prorokové,
kouzelníci, Wabenové,
s Medy, léčiteli lidu,
cizí hosti uvítati.
„Dobře,“ pravili, „ó bratři,
že k nám vítáte tak z dáli.“

V polokruhu kolem vchodu
s dýmkami usedli mlčky,
čekali, až hosty spatří,
čekali jich na poselství,
až pak prorok, Černoroušec,
Bledá tvář, ze stanu vyšel,
pozdravil je, vázna trochu,
mluvě řečí ještě cizí.
„Dobře,“ pravili, „ó bratře,
že’s k nám zavítal tak z dáli.“

Potom prorok, Černoroušec,
vypravoval zvěst svou lidu,
vyprávěl, proč k nim byl přišel,
potom o Marii Panně,
jejím synu, spasiteli,
jenž tam v dáli, v dávném věku
jako my žil na té zemi;
jak se postil, modlil, učil,
jak ten kletý národ, Židé,
rouhal se mu, bičoval ho,
na kříž vbil; a jak vstal z mrtvých,
kde ho byli uložili,
chodil opět s učenníky,
až pak vstoupil na nebesa.

Náčelníci odvětili:
„Naslouchali jsme tvé zvěsti,
vyslechli tvá moudrá slova,
co jsi mluvil, uvážíme.
Dobře pro nás jest, ó bratře,
že k nám vítáte tak z dáli.“

Potom vstali, odcházeli
každý domů do wigwamu,
pověděli junům, ženám,
co ti cizí vyprávěli,
které poslal Vládce žití
z jasné říše Wabunovy.

Mrtvé úpalem a tichem
bylo letní odpoledne,
uspávavě ševelily
lesy kol dusného stanu,
uspávavě voda pod ním
šplounala si u pobřeží,
z polí dlouze, pronikavě
švirčil koník Papukína;
a tak hosté Hiawaty
letním vedrem unavení
zdřímli dusném ve wigwamu.

Zvolna chvějnou na krajinu
soumrak snášel se a pochlad;
dlouhé, kosmé svity slunce
metaly svá kopí lesem;
probodaly stinné štíty,
pronikaly v každou skrýši,
v každé houští, kout a důlek.
Stále tichém ve wigwamu
spali hosté Hiawaty.

A tu povstal Hiawata,
s bohem dal staré Nakomis,
mluvil šeptem těmi slovy,
neprobouzel cizí hosty:
„Odcházím, ó má Nakomis,
na dalekou, dlouhou cestu
k branám slunce západního
v kraje větru domácího
k vlastem větru Kíwejdyna.
Ale hosty nechám tady,
péči tvé je doporučím;
ať jim nikdo neublíží,
ať je bázeň neobklíčí,
nebezpečí, podezření,
nedostatek, bezpřístřeší
ve wigwamu Hiawaty.“

Potom zašel do vesnice
rozloučil se s bojovníky,
rozloučil se s mladým lidem,
mluvil, radil v tato slova:

„Odcházím již, ó můj lide,
na dalekou, dlouhou cestu;
mnohý měsíc, mnohá zima
přijde, zajde, než se vrátím,
abych opět uviděl vás.
Hosty však tu zanechávám,
slyšte jejich moudrá slova,
slyšte pravdu, již vám poví,
neb je poslal Vládce žití
z kraje světla, země jitra.“

Na břehu stál Hiawata,
obrátil se, kýval rukou;
na čistou a světlou vodu
nadzvednul březový člunek,
s oblázků ho nadzved’, sšinul
od břehu na čistou vodu,
zašeptal mu: „V západ, v západ!“
a jak střela rozletěl se.

Večerové slunce mraky
rudým ohněm zažehalo,
zaplanulo širým nebem
jako požár na prerii;
nechalo na vodní pláni
jednu dlouhou, zářnou stezku,
po níž jako řekou dolů
k západu plul Hiawata,
v dál ke slunci ohnivému,
do oparů purpurových,
plul do večerního šera.

A lid s břehu v dál se díval,
jak se vznáší, pluje, noří,
až se zdálo, že se člunek
pozvedá v to moře světla;
až tam zapad’ do par světlých
jako mladý měsíc zvolna
tone v dálce purpurové.

Potom děli: „Měj se dobře,
na vždy dobře, Hiawato!“
A ty smutné, tmavé lesy
v hlubých tmáních zavzdychaly:
„Měj se dobře, Hiawato!“
A ty vlny na pobřeží
zašplounaly přes oblázky:
„Měj se dobře, Hiawato!“
A Šušůga, bukač, z dáli
ze svých bažin pozakvílel:
„Měj se dobře, Hiawato!“

Tak odešel Hiawata,
Hiawata milovaný
v slávě slunce západního
v purpuru večerní mlhy
v kraje větru domácného,
vlasti větru Kíwejdyna,
na ostrovy vyvolených,
do království Ponemova,
do země na Onom světě.

Poznámka editora

Báseň jsem přeťukal z kopie knihy, kterou mi laskavě zaslaly knihovnice z knihovny Masarykovy univerzity v Brně prostřednictvím služby MVS. Jedná se o číslo 97 Sborníku světové poesie, kterou vydávala Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. V Praze, Nakladatelství J. Otto, 1909

Při přepisu jsem se striktně držel původního textu, ačkoli místy silně odporuje dnešní češtině. Můj původní záměr převést báseň Sládkova překladu do moderní češtiny ukázal se záhy jako nereálný, neboť by si vyžadoval mnohem soustavnější práci, než jaké jsem schopen. Takže jsem opravoval jen zcela zřejmé překlepy nakladatelů a to ještě ne všude.

Samozřejmě jsem se sám dopouštěl překlepů, prosím o shovívavost. Mnohá ale slova, jež zdají se být překlepy, jsou jen podivné tvary Sládkovy češtiny. Například „s“ a „z“ na začátku slov a před slovy se střídají všude tam, kde moderní čeština přikazuje striktně předponu nebo předložku „z".

Protože byla kopie (a zřejmě i původní předloha) místy nekvalitní, některá interpunkční znaménka mohou být chybná; zejména jde o středníky, čárky a dvojtečky.

Protože tam, kde v mé předloze končí stránka, není vždy zřejmé, zda se končí i sloka, mohou být i zde chyby. Nebude jich ale mnoho, protože jsem se držel kontextu; jinde jsem porovnával s dostupnými fragmenty originálních verzí.

Předloha obsahuje ještě rejstřík a obsah, jejichž přepisování mi ale přišlo bezpředmětné.

Ve Slaném, v červnu 2001
Dušan Janovský


Píseň o Hiawatě
Stránku spravuje Yuhů
Anglický originál
H. W. Longfellow
Český překlad
Josef Václav Sládek