Píseň o Hiawatě Stránku spravuje Yuhů |
Anglický originál H. W. Longfellow |
Český překlad Josef Václav Sládek |
Přeložil Josef Václav Sládek
Básník H. W. Longfellow píše v úvodu k Písni o Hiawatě:
„Tato Indianská Edda — smím-li ji tak nazývati — zakládá se na podání rozšířeném u Severoamerických Indiánů o zázračné osobě, kterou jim seslal Velký duch, aby vyčistila řeky, jezera, loviště a naučila je uměním pokoje. Některými kmeny zván tento hrdina Mičabu, Čiabo, Manabozo, Tarenjawagon, a jiní jej nazývali Hiawata. Do těchto podání vetkal jsem jiné podivné Indianské báje a pohádky, čerpané ponejvíce z děl Schoolcraftových. — Dějiště této básně jest mezi Odžibwejci na jižním břehu Velké vody, Jezera hořejšího.“ —
První překlad tohoto díla na jazyk český psal jsem v zimě r. 1868-1869 na farmě moravského osadníka Nechuty Trávníčka, ležící tenkráte ještě v samém pralese as na angl. míli od břehu jezera Michiganského. Bouřné vlny jeho znívaly noční tišinou, hustými hvozdy až k nám, a když utuhly v led, rozléhával se jeho praskot nocí jako hřmění děl trhaje na stopy silný ledový krunýř rázem na míle daleko. Na severu planula co noc žhnoucí záře Půlnoční a u našeho hřejícího krbu poslouchával starý Trávníček s dobrou svou ženou, Hanačkou a osmdesátiletou matkou tyto pohádky z nové vlasti. Vše bylo tu ještě plno Indianského ovzduší. Ano, oraje i plný okřín šípových hrotů „z pazourku, jaspisu a chalcedonu“ našel Trávníček a přinesl domů, řka, že snad také zde bydlíval druhdy „starý šípař", jako onen z domoviny Dakoťanů.
Budiž mi prominuta tato vzpomínka na dobré, dobré lidi, z nichž jednomu věnuji tento překlad s vděčností za vše. Překlad tehdejší byl částečně otištěn v amerických „Národních novinách“ a nezůstalo po něm stopy.
Překlad druhý, psaný v Čechách, byl vydán v Grégrově
„Poesii světové“ r. 1872. Byla to práce, s kterou, když jsem ji po letech do
ruky vzal, nikterak jsem nebyl spokojen.
A tak začal jsem ji opravovati, až
odloživ vše, celou báseň přepracoval jsem znovu. A i teď podávám jen mdlý obraz
originálu. Ale trochu bleskotu „Velké vody", od níž nedaleko přeložena byla
ponejprv, trochu vůně preriové, trochu pralesových ozvěn i s jásavým zpěvem
Owejsy a táhlým smutným zabědováním bukače Šušůgy snad v ní přece zbylo.
V Praze v lednu 1909.
J. V. S.
Tážete se,
odkud vzal jsem
tyto pověsti a báje,
s doubravin a lesů vůní,
s
mlhami a rosou lučin,
s chumly dýmů wigwamových,
se šumotem velkých
proudů,
s častým téhož hlaholením,
s divokými ozvěnami
jako v horách
rachot hromu?
A já dím a odpovídám:
„Z lesů jsou a travných stepí,
od
půlnočních Velkých jezer,
z domoviny Odžibwejské,
z domoviny Dakoťanů,
z hor a slatin, mokřin, bažin,
kde Šušůga, bukač, loví
mezi třtinou,
rákosinou.
Povídám, jak slyšel jsem je
se rtů líbezného pěvce,
hudebníka Nawadahy.“
Ptáte se, kde Nawadaha
divoké ty našel zpěvy,
divné pohádky a báje?
A já dím a odpovídám:
„V hnízdech ptačích po lesině,
v doupatech je našel bobra,
v buvolí je našel stopě,
ve skalnatém orlím
loži.
Všechno mu je ptactvo pělo
v mokřinách a na slatinách,
v zasmušilých třaskaviskách.
Četowejk je, čejka pěla,
lednáč Mang a husa
Wawa,
bukač, modravý Šušůga,
stepní chřástal Muškodasa.“
Ptáte-li se
ještě dále:
kdo to byl, ten Nawadaha?
povídej o Nawadaze. —
Na to vaše
ptaní přímo
odpovídám v tato slova:
„V údolině Awasentské,
v zeleném a
tichém dolu,
u líbezných vodních proudů
bydlil pěvec Nawadaha.
Kolem
vísky indianské
šířila se luka, pole,
za nimi se hvozdy táhly,
stály
háje zpěvných sosen,
tmavé v létě, bílé v zimě,
věčně zpěvné, věčně
kvílné.
A ty ledné vodní proudy
stopovat jste mohli dolem
po šumotu
v jarní době,
po olšinách v letním čase,
bílých mlhách v podjesení,
černotmavých pruhách v zimě.
U těch proudů bydlil zpěvák
v údolině
Tawasenské,
v zeleném a tichém dolu.
Tady pěl o Hiawatě,
zpíval píseň
Hiawaty,
jeho divné narození,
jeho divuplné bytí,
jak se modlil, jak
se postil,
žil a trpěl, namáhal se
k zdaru lidských pokolení,
k zvelebení svého lidu.
Vy, kdož v přírodě jste rádi,
milujete slunce
v trávě,
milujete stíny lesů,
milujete vítr v snětích,
pršky,
sněžnou chumelici,
hukot velkých řek, jak hradbou
borových se kmenů
ženou,
v horských roklích rachot hromu,
jehož ozvy nespočetné
třepou
se jak orli v hnízdech,
slyšte divoké ty báje,
tento zpěv o Hiawatě.
Vy, kdož milujete zvěsti,
pohádky a písně lidu,
volající hlas co z dáli,
bychom stáli, naslouchali,
mluvící tak dětsky, prostě,
sluch že sotva
rozpoznává,
či to píseň, nebo slova,
slyšte tu zvěsť indiánskou,
tento zpěv o Hiawatě.
Vy, jichž srdce prosté, svěží
v přírodu a Boha věří,
věří, že je po vše věky
každé lidské srdce lidským,
že i v prsou
divochových
touhy jsou a zápas, boje
a dobro, jež nechápají;
že ty
ruce bezpomocné,
po tmách slepě tápajíce,
v nich se dotknou ruky boží,
jež je pozvedá a sílí,
poslyšte ty prosté děje,
tento zpěv o Hiawatě.
Vy, kdož někdy na potulkách
zelenými luhy, v kraji,
spletité kde
ostružiny
věsí stružce rudých malin
po zdech mechem sšedivělých,
zapadlém kdes na hřbitově
na chvilku se zastavíte,
zamyslíte, zadumáte
nad nápisem zašlým zpola,
psaným sice neuměle,
nevzletným a prostým
slovem,
ale přece každou črtou
plným doufání a hoře,
plným těchy
nejtklivější
o tomto i Onom světě, —
vy ten drsný čtěte nápis,
tento
zpěv o Hiawatě.
Na strminy na prerii,
na Dýmkové rudé lomy
velmocný Giče Manito,
žití pán, sestoupiv dolů,
na červených tesech lomu
vzpřímen stál a volal kmeny,
rody lidské
dohromady.
Ze stop jeho tekla řeka,
poskočila v záři ranní,
řítila
se v propast, plála
jak Iškůda, vlasatice;
Duch pak, nachýliv se k zemi,
jal se prstem po lučině
klikatou jí značil dráhu,
řka: „Tou cestou půjdeš
dále!“
Z červeného skály tesu
rudou kámen vylomil si,
vykroužil si dýmku
z něho,
ozdobil ji podobami;
z břehu řeky dlouhý rákos
vytrhl za
trysku k dýmce,
s listy tmavozelenými;
naplnil si dýmku korou,
líčím
vrby červenavé,
zadýchal na blízké lesy,
až se větve o se třely,
zapálily, v plápol vzňaly;
na horách pak, vzpřímen stoje,
zakouřil Giče
Manito
z kalumetu, dýmky míru
na znamení lidským kmenům.
Vzhůru tichým
ranním vzduchem
dým se vznášel zvolna, zvolna;
nejprv jako tmavá čára,
potom hustší, modrá pára,
potom oblak sněhobílý
rozvitý jak vrchy stromů,
stále vzhůru, vzhůru, vzhůru,
až se dotknul nebes týnu,
v nebeskou až
vraziv klenbu,
kol se po ní rozkotoučil.
Z údoliny Tawasentské,
z údoliny Wajomingské,
od doubravin Tuskaluzských,
od dalekých Skalných
vrchů,
od půlnočních řek a jezer
spatřily ten znak vše kmeny,
viděly,
jak stoupá v dáli
Pukwana, kouř z dýmky míru.
A tu prorokové lidu
děli: „Vizte tam Pukwanu!
Znakem tím, jenž kyne v dáli,
vrbová jak haluz
mává,
jako ruka kývající,
velmocný Giče Manito
volá kmeny dohromady
volá v radu bojovníky.“
Po řek toku, preriemi,
scházeli se bojovníci:
Delawéři, Mohâkové,
Čoktavi a Komančové,
Šošonci a Černonošci,
Pâniové, Omahové,
Mandani a Dakoťané,
Huronci a Odžibwejští;
všechny
svolal bojovníky
tento odznak z dýmky míru
k velkým horám preriovým,
dýmkovcovým rudým lomům.
A tu stáli na travině
vyzbrojeni jako k boji,
zbarveni jak listí v říjnu,
zbarveni jak nebe z rána;
divě na se
pohlíželi,
v tvářích vzpurnou vyzývavost,
v srdcích věkovité sváry,
poděděnou zášť a dávnou
po praotcích pomstychtivost.
Velmocný Giče Manito,
tvůrce lidí, hleděl na ně
s účastenstvím, útrpností,
soucitem a láskou
otce;
hleděl na ten hněv a spory,
jen co na svár mezi dětmi,
na
rozbroj a vádu dětí.
Pravici nad nimi vztáhnul,
aby zkrotil vzpurnou mysl
horečku a žízeň jejich
stišil pravice své stínem.
Velebným pak mluvil
hlasem
jako hukot dálné vody,
v hluboké když rokle padá,
varoval je,
káral takto:
„Ó mé děti, bědné děti,
vyslechněte moudrá slova,
poslechněte varování
se rtů Ducha velikého,
pána žití, jenž vás stvořil:
Dal jsem vám zem širou k honbě,
dal vám řeky za loviště,
medvěda jsem
dal a srnu,
dal vám buvola i soba,
husu divokou a bobra,
bahna
ptactvem naplnil jsem,
proč mi nejste spokojeni,
chcete honit jedni
druhých?
Jsem už syt těch vašich svárů,
bojů, krve prolévání,
toho
pomsty svolávání,
nesvárů a zápolení;
v jednotě jen vaše síla,
nebezpečí v nesvornosti,
protož v míru od té chvíle
jako bratři žijte
spolu.
Chci vám poslat muže, věštce,
spasitele lidských kmenů,
aby
vodil vás a učil,
pracoval a trpěl s vámi.
Jeho radám sluch-li dáte,
porostete, zmohutníte;
nebude-li výstrah dbáno,
uvadnete, zahynete.
V řece teď se vykoupejte,
válečnou si barvu smyjte,
s prstů krvavé ty
stopy;
zakopejte zbroj a mlaty,
z lomů beřte rudý kámen,
nakrouhejte
dýmek míru,
rákosu si natrhejte,
ozdobte ho rudým peřím,
pokuřte si
dýmku míru
a jak bratři žijte spolu.“
Na zem svrhli bojovníci
pláště,
srnčí kamizoly,
zbroj a válečnickou strůji,
skočili do šumné řeky,
myli barvu války s tváří.
Čistá voda k nim se proudí,
průzračná a světlá
dolů
od stop Ducha velikého;
rmutná voda od nich proudí,
kalná, rudě
pruhovaná,
jak by krve cedil do ní.
Vyšli z řeky bojovníci
čisti, bez
válečné barvy,
svoje mlaty zakopali,
všechny zbraně pochovali.
Velmocný Giče Manito,
Velký duch a tvůrce smavě
hleděl na své siré děti.
Mlčky všichni bojovníci
kamene si nalámali,
nakroužili dýmek míru;
natrhali dlouhé třtiny,
skvoucí peří dali na ni,
a tak vraceli se domů.
Ale Vládce žití vstoupal
oblačnými oponami,
nebeskými veřejemi
vzhůru, až jim zmizel s očí
v choulícím se kolem dýmu,
to v Pukwaně
z dýmky míru.
„Čest a sláva
Mudžekíwu!“
volali jsou mladí, staří,
když se, vítěz, vracel domů
s wampumovým svatým pásem
z domoviny Wabasovy,
tam, kde Bílý králík
vládne.
Ukrad’ on pás wampumový,
s šíje vzal ho Miše Mokwě
hor velkému
medvědisku,
postrachu a hrůze lidí,
jak tu usnul obrovitý,
ležel na
vrcholku hory,
sám jak skála mechovatá,
šedě, hnědě kropenatá.
Potichu se dokrad’ k němu,
netvora až rudé drápy
skoro se ho dotýkaly,
skoro až ho hrůzou jaly,
horký dech až jeho nozder
do rukou hřál
Mudžekíwa,
pás když táhl wampumový
přes ty oblé, hluché uši,
malé,
nevidomé oči,
přes ten dlouhý nos a nozdry,
černý čenich jeho nozder,
z kterých těžký dech a supot
do rukou hřál Mudžekíwa.
Potom napřáh’ mlat a
vzkřiknul
hlučnou, dlouhou výzvu k boji,
udeřil pak mohutného
Miše
Mokwu vprostřed čela,
zrovna mezi malé oči.
Omráčený pádnou ranou
zved’ se velký medvěd horský,
nohy však se pod ním třásly,
a jak žena
zaskomíral,
potácel se, zavrávoral,
na zadní když sedal tlapy.
Ale
silný Mudžekíwis
před ním stoje beze strachu,
hlasitě se posmíval mu,
pohrdlivě pravil takto:
„Slyš medvěde, ty jsi baba,
nejsi rek, jak’s
holedbal se,
sic bys mlčel, neskomíral
jako ubožácká žena.
Však to
víš, jak naše kmeny
válčily už dlouho spolu,
teď, nás vida silnějšími,
odkrádáš se do lesiny,
v horských koutech ukrýváš se.
Kdybys mne byl
přemoh’ v boji,
byl bych ani nepovzdechl,
ale ty tu dřepíš, sténáš,
hanbíš kmen svůj neříkáním
jak ubohá Šaugojeda,
uděšená, stará žena!“
Děl a napřáh’ mlat svůj znova,
zas udeřil Miše Mokwu
do samého středu
čela,
prorazil mu leb, jak láme
led, kdo v zimě ryby loví.
Tak byl
zabit Miše Mokwa,
velké horské medvědisko,
strach a hrůza všeho lidu.
„Čest a sláva Mudžekíwu!“
zajásali jedním hlasem.
„Čest a sláva Mudžekíwu!
buď on Větrem západovým,
ode dneška na vše časy
nejvyšší ať drží vládu
nade všemi větry nebes.
Nezvete ho Mudžekíwis,
Kabejun ať nazývá se,
Západním ať zván je větrem.“
Tak byl zvolen Mudžekíwis
otcem všechněch
nebes větrů.
Západ nechal samu sobě,
větry druhé rozdal dětem.
Východní dal Wabunovi,
jižní dostal Šawondasi,
divoký a krutý sever
urputný Kabibonoka.
Mladý byl a krásný Wabun;
on to byl, jenž jaro vodil,
on, jenž stříbrnými šípy
honil tmu přes hory, doly,
jehož líce pruhovány
nejskvělejším karmasínem,
jehož hlas probouzel vísku,
volal jelena i
lovce.
Ale sám byl Wabun v nebi;
ač mu ptáci zvučně pěli,
ač mu květy
z luk i luhů
všecek vzduch plnily vůní,
ač mu lesiny a řeky
zněly,
pěly, když se blížil,
přece jen měl srdce smutné,
neboť samoten byl
v nebi.
Jednou ráno hledě k zemi,
celá ves kdy ještě spala,
mlha
v řeku ulehala
jako duch, jejž úsvit plaší,
spatřil dívku na lučině
chodit samu, samotinku,
trhat lekníny a třtiny
podle řeky na lučině.
Každým jitrem, hledě k zemi,
prvně shled’, jak dívají se
k němu její
modré oči,
dvé to modrých jezer v sítí;
až si dívku zamiloval
jeho
příchod čekající:
byliť oba osamělí,
v nebi on, na zemi ona.
Počal
ucházet se o ni
laskáním a usmíváním,
září slunce, luznou řečí,
zpíváním a povzdycháním
libým stromů šelestěním,
tklivou hudbou, sladkou
vůní,
k ňadrům až si přivinul ji;
nachovým ji zastřel pláštěm,
ve
hvězdu až proměnil ji,
jež se na prsou mu chvěje.
A tak na věky je vidět
po nebesku chodit spolu
Wabuna a Wabun Annung,
Wabuna a Hvězdu jitřní.
Divoký Kabibonoka
mezi ledovci měl sídlo
pod věčnými závějemi
v domovině Wabasově,
tam, kde Bílý králík vládne,
n to byl, jenž
v podjeseni
barvil stromy šarlatově,
kropil listí žlutě, rudě,
on,
jenž sněžnou metelici
se sykotem honil hvozdy,
mrazil jezera a řeky,
pudil kajky, racky k jihu,
kulíky a kormorány
v hnízda z řas a mořské
trávy
v kraje, kde vlád Šawondasi.
Jednou zlý Kabibonoka
vyšel ze své
sněžné chaty,
z pod svých krovů ledovcových.
Posněžené vlasy za ním
proudily se jako řeka,
jako černá, zimní řeka,
k poledni jak byl a hnal
se
přes umrzlou step a vody.
A tu v třtině, rákosině
dopad’ norka,
Šingebisa,
jak vlek’ ryby na provázcích,
po umrzlých třaskaviskách
toulaje se bažinami
ač kmen jeho byl už dávno
odlét’ k vlastem Šawondasa.
Rozkřik’ se Kabibonoka:
„Kdo se tady protiví mi,
kdo si troufá dlít v mé
říši,
divoká když husa Wawa
na poledne odletěla,
a Šušůga, modrý
bukač
dávno už je na poledni?
vrazím já mu do wigwamu,
čadící mu oheň
shasím!“
V noci pak se přihnal k stanu,
rozdivočen vyl a kvílel,
zasypal ho závějemi,
skučel dolů do komína,
zalomcoval stěžejemi,
třepal vchodu oponami;
ale Šingebis se nebál,
dělal, jak by neslyšel ho;
velkých dřev on měltě čtvero,
každé dřevo měsíc tepla,
a dost ryb měl za
potravu.
A tak seděl u plamene,
v teple, vesel, jed’ a smál se,
zpíval si: „Kabibonoko,
také ty jsi smrtelníkem!“
Vrazil tam Kabibonoka;
i ač norek, že je tady
ucítil po mrazném chladu,
po ledovém dechu jeho,
přec neustal ve zpívání,
přec neustal v posmívání,
obrátil jen dřevo
trochu,
rozmdychal jen oheň více,
komínem až jiskry vzlétly.
S Kabibonokova čela,
s jeho vlasů posněžených
v těžkých kapkách pot se
řinul,
důlky tvořil na popelu,
jako pod okapy stanů,
jako s mokrých
větví sosen
z jara kape, sníh když taje,
tvoře důlky na závějích.
Konečně se pozved’ zmožen,
nemoh’ snésti žár a výsměch,
veselý zpěv
Šingebisův;
o překot se ven vyřítil,
dupnul na sníh ukoralý,
dupnul
na jezera, řeky,
sníh až ukřeh’ ještě více,
ledy ještě zmohutněly;
a
pak vyzval Šingebisa,
aby vyšel ku zápasu,
aby nah s ním potýkal se
na umrzlých třaskaviskách.
Šingebis to slyšel, vyšel,
celou noc na
třaskaviskách
bil se nah se severákem,
divokým Kabibonokou,
supavý až
dech mu zmdléval,
mrazný dech mu sláb’ a zpátky
zavrávoral, potácel se,
couval poraněn a zmožen
do království Wabasova,
tam, kde Bílý králík
vládne.
Dlouho ještě rozlehal se
za ním posměch Šingebisův,
jeho zpěv:
„Kabibonoko,
také ty jsi smrtelníkem!“
Šawondasi, tlustý, líný,
na
dalekém bydel jihu,
v spavé, snivé slunce záři,
v nikdy nekončícím létě.
On to byl, jenž lesní ptactvo
posílával ku severu,
sílal čermáka Opečí,
sílal modráčka Owejsu,
sílal Šâ-šâ, vlaštovici,
husu Wawu, tabák, tykve,
hrozny v stružcích purpurových.
Z jeho dýmky kouř když vstoupal,
modrou
zámhou plnil nebe,
plnil ovzduch něhou snivou,
dával chvějný bleskot
vodě,
uhlazoval drsné hory,
nosil Indiánské léto
v smutné kraje na
severu,
když tam začal Měsíc sněžnic.
Bezstarostný Šawondasi
v žití
přece stín měl jeden,
jednu bolest přec měl v srdci.
Kdys, jak hleděl ku
severu,
daleko tam na prerii,
stojící uviděl dívku,
stepilou a
štíhlou dívku
samotnou stát na prerii.
Šaty měla, zeleň skvoucí,
vlasy jako slunce záře.
Den tak po dni hleděl za ní,
den tak po dni
vzdychal po ní,
den tak po dni srdce v prsou
víc mu žehlo láskou, touhou
po děvušce zlatovlasé.
byl však tuze tlustý, líný,
než by hnul se,
přiblížil se,
netečný a pohodlný
k námluvám a přemlouvání;
a tak jen
se díval stále,
seděl jen a vzdychal touhou
po děvušce na prerii.
Až,
kdys hledě ku severu,
spatřil její žluté vlasy
proměněny, poběleny
jako nejbělejším sněhem.
„Ó můj bratře na severu,
v domovině Wabasově,
v bílých vlastech králíkových,
tys mi ukrad’ moji dívku,
ty jsi vložil
ruku na ni,
tys mou dívku odloudil mi
severními pohádkami!“
Tak ubohý
Šawondasi
do vzduchu si povzdychával.
A tu jižní vítr stepí
zavál
teplým dechem lásky,
povzdycháním Šawondasa
až byl vzduch jak plný sněhu,
jako bodláčího pýří,
a ta dávka zlatovlasá
zmizela mu z očí na vždy.
Nikdy více Šawondasi
neuviděl zlatovlásku!
Ach, ubohý Šawondasi!
nebyla
to žena, dívka,
za kterou’s tak hleděl, vzdychal
ale byla pampeliška,
za níž celé snivé léto
pohlížel jsi s takou touhou,
vzdychal s takou
vroucí láskou
až jsi na vždy do povětří
rozfoukal je svými vzdechy. —
Oklamaný Šawondasi!
Tak to bylo s čtyřmi větry,
tak synové Mudžekíwa
na
nebi svá měli sidla,
každý na svém úhlu nebes.
Sobě vítr západový
nechal mocný Mudžekíwis.
Za dnů
dávno zapomněných,
věků, zašlých v nepaměti,
večerního za soumraku
s úplňku spadla Nakomis,
ona, choť, ne ale matka.
S družkami jak sobě
hrála,
houpala se na révoví,
sokyně, dřív zavržená,
plna záští,
žárlivosti,
lupenaté protla spony,
spletitou prosekla révu,
a
Nakomis uděšená
spadla dolů za soumraku
na Muskodej, na travinu,
na
prerii plnou květů.
„Hle, to hvězda,“ lidé děli,
„hle, to hvězda s nebe
padá!“
Tady v mechu, kapradinách,
v lučních květech liliových
na
Muskodej, na travině
v měsíčné a hvězdné záři
povila Nakomis dcerku.
Wenona ji zvala jménem,
prvorozenou svou dcerku.
A ta dcerka Nakomina
vyrostla jak luční lilje
v stepilou a štíhlou dívku
s krásou svitu
měsíčného,
spanilostí hvězdné záře.
Varovala ji Nakomis,
přečasto jí
říkávala:
„Chraň se, dítě, Mudžekíwa,
západního větru chraň se,
neposlouchej, co ti šepce,
neulehej do traviny,
neshýbej se mezi lilje,
sice přijde, ublíží ti.“
Nedbala však dcerka výstrah,
nedbala té moudré
rady;
a tu večer přišel Západ;
květům, listům šepotaje,
květy, trávy
ohýbaje,
našel spanilou Wenonu
ležet mezi lilijemi;
sladkými ji lákal
slovy,
lákal něžným lichocením,
v bolestech až porodila
synka lásky,
dítě žalu.
Tak náš zrozen Hiawata,
zázračné a divné dítě.
Ale dcera
Nakomina,
něžná matka Hiawaty,
zármutkem se usoužila,
opuštěna
věrolomným
klamným Větrem západovým,
nelítostným Mudžekíwem.
Pro svou
dcerku hořce, dlouho
plakala smutná Nakomis:
„Ó kéž já bych mrtva byla,“
štkala tiše, „jako ty jsi!
Konec práce, konec pláče,
Wahanowin,
Wahanowin!“
Na pobřeží Giče Gumí,
u bleskotné Velké vody
stálo sídlo
Nakomino,
wigwam stál rozenky luny.
Za ním hvozdy zvedaly se
černé
sosny, zasmušilé,
šáchovité borovice;
před ním voda vlnila se,
křišťálová, slunná voda,
bleskotavá Velká voda.
Zde Nakomis ustaralá
odchovala Hiawatu;
v houpačce ho kolébala,
stlané měkce mechem, třtinou,
spjaté poutky sobovými,
tišila ho v dětském pláči:
„Huš! nahý tě medvěd
vezme!“
zpíváním ho uspávala:
„Ewa-jí má sůvko malá!
kdo to svítí ve
wigwamu
očima tak velikýma?
Ewa-jí má sůvka malá.“
Mnohému ho naučila:
o hvězdách, jak nebem svítí,
Iškůdu mu ukázala
s ohnivými kadeřemi,
tanec duchů, nebožtíků,
bojovníky s péry, mlaty,
jak se nesou ku severu
za mrazivých zimních nocí;
širou, bílou dráhu nebem,
stezku duchů, cestu
stínů,
jak jde kosmo přes oblohu,
plna duchů, plna stínů.
Večer
v létě před wigwamem
sedal malý Hiawaha,
naslouchal, jak sosny šumí,
naslouchal, jak šplouchá voda.
„Minne-wawa,“ pěly sosny,
„Mudwej-óška,“
šplouná voda.
Viděl mušku Wawatejsí
poletovat za soumraku
mihotavým se
světélkem,
ozařovat luh a křoví.
A hned zpíval dětskou píseň
naučenou od Nakomis:
„Wawatejsí, ohniváčku,
mihotavá, skvoucí muško,
tancující, žhnoucí tvore,
posviť ty mi tím světélkem
než ulehnu do
kolébky,
nežli k spaní zavru víčka.“
Viděl z vod vycházet měsíc,
kulatit a chvět se vody,
viděl na něm skvrny, stíny,
šeptal: „Co to je,
Nakomis?“
Odvětí dobrá Nakomis:
„Jednou vojín velmi krutý
chyt svou
bábu, vyhodil ji
ku obloze o půlnoci,
rovnou, přímo do měsíce;
to tam
vidět její tělo.“
Viděl duhu na obloze,
na východním nebi duhu,
šeptal: „Co to je, Nakomis?“
Odvětí dobrá Nakomis:
„To tam vidět nebe
květů.
Všechno kvítí po lesině,
všechny lilje na prérii,
na zemi
když zvadnou, schřadnou,
na nebi zas rozkvétají.“
Slyšel sovu o půlnoci
hukotat a smát se v lese.
„Co to je?“ vzkřik’ uděšeně,
zvolal: „Co to
je, Nakomis?“
Odvětí dobrá Nakomis:
„To je sovák jen a sova,
hovoří
svou rodnou řečí,
mluví, hašteří se spolu.“
Na to Malý Hiawata
naučil
se řeči ptáků,
tajemstvím a jménům jejich;
jak si staví hnízda v létě,
kde se v zimě ukrývají,
mluvil s nimi na potkání,
zval je drůbež
Hiawaty.
Naučil se řeči zvířat,
tajemstvím a jménům jejich;
jak si
bobr staví boudu,
veverka kde jádra skrývá,
proč je sob tak rychlý
v běhu,
a proč králík je tak plachý;
mluvil s nimi na potkání,
zval
je bratry Hiawaty.
Pak Ajagů, velký chlubič,
divných bájí vypravovač,
cestovatel, nadsazovač,
přítel ustárlé Nakomis,
luk udělal Hiawatě;
oblouk z větve jasanové,
šípy dub, hrot pazourkový,
k letu peřím
okřídlené,
tetivu ze srnčí kůže.
Potom řekl Hiawatě:
„Jdi, můj synku,
do lesiny,
červená kde stádí srna,
slavného nám ulov srnce,
ulov
srnce paroháče.“
Bez meškání do lesiny
sám si vyšel Hiawata,
pyšně
s lukem svým a šípy.
Kol a nad ním pěli ptáci,
zpíval čermáček Opečí,
zpíval modráček Owejsa:
„Nestřílej nás, Hiawato!“
Dubem vedle skotačila
veveřice Adžidaumo
semo tamo mezi větvím,
luskala a štěhotala,
smála
se a chechotala:
„Nestřílej mne, Hiawato!“
S pěšiny mu odhopkoval
králík stranou; kousek dále
posadil se na bobeček,
polo žertem, polo
strachy,
pravil k mladičkému lovci:
„Nestřílej mne, Hiawato!“
Ale
nedbal, neslyšel jich,
na rudé jen myslil srny.
Upíraje zrak v jich
stopu,
jak tu vedla dolů k řece,
vedla k brodu na řečišti,
šel jak
ten, kdo ve snách kráčí.
Ukryt v olší, čekal potom,
až se zvíře objevilo,
parohů až dvé tam spatřil,
oči dvé pozírat z houští,
nozdry vítr
lapající,
a pak srnec vyšel stezkou,
světly, stíny kropenatý.
Srdce
tlouklo Hiawatě,
chvělo se jak listí nad ním,
jako lupen osykový,
po
stezce jak srnec kráčel.
Pak se zvednuv na koleno,
šíp namířil Hiawata;
sotva haluz pohnula se,
sotva lístek zašelestil,
bdělý srn však zarazil
se,
zadupal kopýtky všemi,
slouchal s během pozdviženým,
skočil
zrovna proti střele.
Ó ta zpěvná, krutá střela
jako vosa bzučíc bodla!
Mrtev ležel srnec v lese
u brodu a bázlivé se
srdce už mu nepohnulo;
ale srdce Hiawaty
raduje se, buší, jásá,
k domovu jak srnce nese,
kde
Nakomis i Ajagů
vítají ho pochvalami.
Z kože srnčí plášť Nakomis
udělala Hiawatě,
ze zvěřiny ustrojila
hostinu na jeho poctu.
Z celé
vísky přišli hosté,
chválili ho, nazvali ho
Srdcem-silný, Sóngetáa,
Srdcem-lednáč, Mangotejsí.
Z roků dětských v mužná léta
vyspěl teď náš Hiawata;
znal vše lovců
dovednosti,
všechnu moudrost starých lidí,
junů hry a kratochvíle,
umění a práce mužů.
Hbitých noh byl Hiawata;
s luku uměl pustit střelu
a tak rychle rozběhnout se,
šíp že za ním dopad’ k zemi.
Silných ruk byl
Hiawata;
deset šípů střelil vzhůru
s takou silou a tak hbitě,
poslední
že letěl z luku,
nežli první dopad k zemi.
Kouzelné měl rukavice,
Mindžekawun, ze srnčiny;
na ruce když oblékl je,
mohl skály rozbíjeti,
v drť a prach je rozemílat.
Kouzelné měl mokasiny,
udělané ze srnčiny;
když je připjal na kotníky,
na nohy když uvázal je,
každým krokem ušel
míli.
Často ptával se Nakomis
po svém otci Mudžekíwu,
osudnou až
tajnost zvěděl
o své matky spanilosti,
Pronevěře svého otce.
Zažehlo
mu srdce v těle
jako uhel rozžhavený.
Jednou děl staré Nakomis:
„Podívám se k Mudžekíwu,
zvědět, jak se daří otci
u bran Větru západního,
u bran večerního slunce.
Z jizby vyšel Hiawata
na lov ozbrojen a cestu,
v srnčích spodkách, kamizole
skvostné perletí a brky.
Na hlavě měl orlí
péra,
na těle pás wampumový,
jasanový luk měl v ruce
s tetivou ze
sobích svazů;
v toulu dubové měl šípy,
jaspisové, okřídlené;
rukavice
Mindžekawun,
čarodějné mokasíny.
Varuje stará Nakomis:
„Neodcházej,
Hiawato,
v říši Větru západního,
do království Mudžekíwa;
svými
kouzly ublíží ti,
ubije tě svojí lestí.“
Ale chrabrý Hiawata
nedbal
jejích ženských řečí,
rázem v lesy vykročil si,
každým krokem ušel míli.
Brunátné je nad ním nebe,
brunátná je pod ním země,
horký, mrtvý vzduch
mu kolem,
dýmu pln a žhnoucí páry,
jako les a step když hoří;
neb mu
žehlo srdce v těle
jako uhel rozžhavený.
A tak spěchal v západ, v západ,
předstih’ nejbystřejší srnu,
buvola i stepní sajku;
přešel šumný
Eskonâbâ,
přešel velký Mississippi,
minul Hory preriové,
minul
vlasti Vran a Lišek,
prošel sídla Černonožců,
až tak dospěl k Skalným
horám,
v říši Větru západního,
vichřičných kde na vrcholích
seděl
stařec Mudžekíwis,
vládce všech nebeských větrů.
Žasem jat byl Hiawata
pohlednuv na svého otce.
Divoce po vichru kolem
šlehaly a proudily se
jeho vlasy mrakovité,
skvěly se jak chumelice,
zářily jak vlasatice
s ohnivými kadeřemi.
Radostí jat Mudžekíwis,
pohleděv na Hiawatu;
viděl opět svoje mládí
zkvétat v tváři Hiawaty,
viděl krásu Wenoninu
znovu povstávati z hrobu.
„Vítej,“ zvolal, „Hiawato,
v říši větru
západního!
Dlouho jsme tě očekával;
mladost sladká, stáří trudné,
mladost žárná, stáří mrazné;
zašlé dny mi nazpět neseš,
moje mládí plné
ohně,
i mou spanilou Wenonu.“
Mnohý den tak rozmlouvali,
ptali se a
naslouchali,
čekali a povídali.
Mnoho velký Mudžekíwis
bývalou se
chlubil silou,
mnohým těžkým dobrodružstvím,
neúkrotnou srdnatostí,
neporazitelným tělem.
Trpělivě Hiawata
naslouchal otcově chloubě,
s úsměvem jen seděl, slouchal,
ani hnutím nepohrozil,
hledem, hlesem
nezradil se;
srdce však mu žehlo v těle
jako uhel rozžhavený.
Potom
řek’: „Ó Mudžekíwe,
což ti pranic neublíží,
nebojíš se praničeho?“
A
mohutný Mudžekíwis,
blahosklonný, velký v chloubě
řekl: „Nic mi neublíží,
nic, než tamta černá skála,
nic, než osudný ten Wâbík.“
Hledě pak na
Hiawatu
moudrým, dobrotivým zrakem,
se vší otce laskavostí,
hledě
s pýchou na tu krásu
stepilého svého syna,
děl: „Můj synu, Hiawatu,
což ti pranic neublíží,
nebojíš se praničeho?“
Ostražitý Hiawata
mžik,
jak nejist, zamyslil se,
mlčel však a rozvažoval;
potom řekl: „Věru
pranic,
jenom tam ta velká třtina,
jenom veliká Apukwa.“
Zvolna
povstal Mudžekíwis,
ruku vztáh’ po velké třtině. —
Hrůzou vykřik’
Hiawata,
strachem dobře nastrojeným:
„Kago, kago, — netýkej se!“
„Ah,
kawín!“ děl Mudžekíwis,
„věru ani nedotknu se.“
O jiném teď hovořili;
zprv o bratřích Hiawaty,
Wabunovi na východě,
Šawondasim, větru jižním,
severním Kabibonoce,
pak o matce Hiawaty,
o Wenoně ušlechtilé,
jejím
narození v trávě,
její smrti, jak Nakomis
vzpomínala, vyprávěla.
A
teď zvolal Hiawata:
„Tys to byl, ó Mudžekíwe,
jenž jsi usmrtil Wenonu,
vzal jí krásu, mladé žití,
zlomil lilji na prerii,
zašlapal ji pod
nohama;
přiznáváš se, přiznáváš se!“
A mohutný Mudžekíwis
potřás’
větrem kadeřemi,
sklonil šedou hlavu v tísni,
kývnul, mlčky přiznával
se.
Vyskočil teď Hiawata,
hrozbu v zraku, v každém hnutí,
vložil pěst
na černou skálu,
na osudný, černý Wâbík.
Rukavice Mindžekawun
rázem
útes rozpoltily,
v balvany ho rozdrtily;
a on na otce je metal,
kajícného Mudžekíwa,
neb mu žehlo v srdce těle
jako uhel rozžhavený.
Vládce větru západního
zpět odvíval skalní kusy,
dechem nozder, bouří
hněvu,
zpět na svého protivníka;
Apukwy se chopil, třtiny,
s kořeny a
vlákny vytrh’
z bahna třtinu obrovitou. —
Hlučně smál se Hiawata!
Boj
teď začal paží k paži
na život a na smrt v horách;
z hnízda svého
zaskřehotal
Kenjů, velký orel války,
usedal kol na útesích,
kroužil,
třepal perutěmi.
Jako v bouři strom se zmítá,
šlehá vzduchem velká
třtina,
v spoustách velkých, těžkých, s třeskem
osudný se řítí Wâbík;
až se vřavou, zmatkem boje
třásla zem a vzduch byl plný
pokřiků a halasení
a hrom v skalách vyrušený
odpovídal: „Ba-im-wawa!“
A již couvá Mudžekíwis,
přes hory se žene v západ,
klopýtá s hor dolů v západ,
couvá v boji tři
dny celé,
stále stíhán Hiawatou
k dveřím Větru západního,
k branám
večerního slunce,
země kraji nejzazšímu,
prázdného kde do prostoru
padá slunce, jako šerem
plameňák v své hnízdo klesá
na bažinách
zasmušilých.
„Dosti!“ zvolal Mudžekíwis,
„dost, můj synu Hiawato,
usmrtit mne možno není,
nelzeť ubít nesmrtelných.
Jenom zkoušet chtěl
jsem tebe,
tvoji zdatnost, udatenství;
odměnu teď vezmi za ně.
Vrať se
domů k svému lidu,
živ buď s nimi, pracuj s nimi,
vyhlaď vše, co zemi
souží,
vyčisť loviště a řeky,
pobij draky, kouzelníky,
Wendigů
obrovské plémě,
všechny hady, Kenabíky,
jako já kdys Miše Mokwu,
velké, horské medvědisko.
Jdi a smrt až přiblíží se,
hrozné oči Paugukovy
temnotou se uprou na tě,
rozdělím svou říši s tebou,
a ty budeš vládcem
větru
severozápadového,
domácného Kíwejdyna.“
Tak ten slavný boj byl
sveden
za hrozných dob Šašanových,
za dnů dávno pominulých
v říši
Větru západního.
Po dnes lovec jeho stopy
vidí v horách, po údolích,
obrovskou růst vidí třtinu
podle potoků a tůní,
vidí spousty Wâbíkové
ležet v každé údolině.
Domů teď šel Hiawata;
líbezný mu kraj byl kolem,
líbezné i nebe nad ním,
neboť všechna hořkost hněvu
od něho již
odstoupila,
z mozku všechna pomstychtivost,
ze srdce horečný úpal.
Jenom jednou zvolnil kroky,
pomeškal a zastavil se,
aby nakoupil si
hrotů
stařičkého u šípaře
v domovině Dakoťanů,
kde vodopád Minnehaha
probleskává skrze duby,
směje se a v žleb se vrhá.
Tady řezal starý šípař
hroty k šípům, pískovcové;
pazourkové, jaspisové,
hroty k šípům
z chalcedonu,
hladké, ostré na pokraji,
tvrdé, břitké, drahocenné.
A
měl dcerku černobrvou,
záhadnou jak Minnehaha,
když tam stín a slunce
hrály:
oči smavé a zas vážné,
nohy bystré jak ta řeka,
vlasy proudné
jak ty slapy,
smích jako ta hudba vody.
A on zval ji podle řeky,
zval ji podle vodopádu
„Minnehaha, Smavá voda".
Zda to bylo pro ty šípy,
pro ty hroty pazourkové,
jaspisové, z chalcedonu,
že náš stanul Hiawata
v domovině Dakoťanů,
nebo snad, by viděl dívku,
uviděl, jak Smavá voda
pokukuje z pod záclony,
aby zaslech’ její šaty
šustit za oponou vlavou,
jako viděl Minnehahu
probleskávat, zářit větvím,
jako slyšel Smavou vodu
z podzávoje větvitého?
Kdo zná myšlenky a snění
žárných skrání mladých
mužů,
poví, jakých krásných vidin
plno srdce Hiawaty?
Vše, co řek’
staré Nakomis,
když se večer vrátil domů,
bylo, jak se viděl s otcem,
potýkal se s Mudžekíwem,
ale slůvkem nezmínil se
o šípech a Smavé vodě.
Slyšte teď, jak Hiawata
modlil se a postil v lese;
ne o větší zdatnost v honbě,
no o větší zručnost v lovu,
ani o vítězství
v bitvě,
slávu mezi bojovníky,
ale dobro svého lidu,
zvelebení
lidských kmenů.
Napřed k postu vztyčil stánek,
postavil si wigwam v lese
u bleskotné Velké vody,
v líbezné a milé vesně,
v měsíci, když listí
raší;
pak se v snech a u vidění
sedm dní a nocí postil.
Prvního dne
svého postu
listnatými bloudil lesy,
viděl z houští běžet srnu,
králíka se v doupě skrývat,
slyšel, jak si bažant, Bena,
bubnuje a
veveřice
chřestí v kupkách žaludových;
viděl doupňáka Omimi,
jak si
v sosnách hnízdo staví,
divoká jak husa Wawa
v hejnech letí k bahnům
v půlnoc,
svrčí křídly, kvílí vzduchem.
„Pane žití,“ zvolal teskně,
„jest nám žít než o těch věcech?“
Druhého dne svého postu
bloudil podél
břehu řeky
po Muskodej, po travině;
viděl rýži Manomoný,
černou jahodu
Minagu,
ostružinu Odaminu,
viděl srstku Šabominu,
vinnou révu
Bemagutu
po olšových pnout se větvích,
všechen vzduch kol plnit vůní.
„Pane žití,“ zvolal teskně,
„jest nám žít než o těch věcech?“
Třetího dne
svého postu
sed’ a dumal u jezera,
u průsvitné, tiché vody;
viděl vyzu
Námu pluskat,
z vod jak v perlách wampumových,
žlutého okouna Sáwu
ve
vodě jak paprsk slunce;
viděl štiku, Maskenožu,
viděl sledě, Okawise;
viděl raka, Šagašía;
„Pane žití,“ zvolal teskně,
„jest nám žít než o těch
věcech?“
Čtvrtého dne svého postu
zemdlen ležel ve svém stanu,
hleděl
z lůžka listnatého
s víčky zpola zavřenými,
v stinných snech a u vidění
na krajinu splývající,
mrakotné a chvějné luhy,
na bleskotající vodu,
záři slunce západního.
A hle, jinoch se mu blížil
v zeleném a žlutém šatu,
soumrakem jda purpurovým,
září západního slunce;
nad čelem zelená péra,
vlasy hebké měl a zlaté.
Stanul u veřejí, dlouho
pohlížel na Hiawatu,
s účastí a útrpností,
na tvář, tělo umořené,
a jak ševel Jihu v stromech
řekl: „Ó můj Hiawato,
modlitby tvé slyší nebe,
neboť nejsou jako jiných
o větší jen zdatnost v honbě,
o větší jen zručnost v lovu,
ani o
vítězství v bitvách,
slávu mezi bojovníky,
ale jsou o dobro lidu,
zvelebení lidských kmenů.
Poslán jsem od Vládce žití,
já, Mondamin, přítel
lidí,
abych řek’ ti, naučil tě
jak bys prací, lopocením
dobyl toho,
zač jsi prosil.
Povstaň s lůžka listnatého,
june, vstaň a zápol se
mnou.“
Zemdlen hladem, Hiawata
povstal s lůžka listnatého,
z polšerého
vyšel stanu,
v záři slunce západního,
potýkal se s Mondaminem.
Jeho
tknutím novou jarost
cítil tepat mozkem, hrudí,
nový život, naděj, sílu
proudit každým činem, svalem.
Tak tu spolu zápasili
v záři slunce
západního,
a čím více zápolili,
silněl více Hiawata;
kol až tma se
rozestřela
a Šušůga, bukač, z hnízda
ve smrčinách zanaříkal,
hladem
zakvílel a tísní.
„Dosti!“ — řekl teď Mondamin,
usmáv se na Hiawatu;
„zítra však s večerním sluncem
přijdu opět zkoušet tebe.“
Děl a zmizel
beze stopy;
zdáli v zem, jak déšť se vpíjí,
nebo vzhůru, mha jak stoupá,
neznamenal Hiawata;
viděl jenom, že tu není,
a že sám tu zůstal, umdlen
s pozamženou vodou dole,
s hvězdami, jež vrávoraly.
Na zítři, když
slunce, dolů
po nebeské báni spějíc,
jako rudá, žhnoucí jiskra
s krbu
Velikého ducha
kleslo do vod západových,
přišel Mondamin zas k boji,
k zápolení s Hiawatou;
přišel tiše jako rosa
jevící se z prázdna vzduchu,
v prázdný vzduch se vracející,
berouc tvar, když země tkne se,
ale nikým
neviděna,
jak se snáší, jak se vznáší.
Po třikráte zápasili
v slávě
západního slunce,
kol až tma se rozestřela
a Šušůga, bukač, z hnízda
ve smrčinách zanaříkal,
hladem zakvílel a tísní.
A Mondamin stanul,
slouchal;
vysoký tu stál a krásný
v zeleném a žlutém šatu;
semo tamo
péra nad ním
kývala se jeho dechem,
a pot vyvstal po zápasu
na něm
jako kapky rosy.
A on zvolal: „Hiawato,
udatně jsi bil se se mnou,
potýkal se potřikráte
a Pán žití, jenž nás vidí,
vítězstvím obdaří tebe.“
Potom usmál se a řekl:
„Zítra poslední den boje,
poslední je tvého
postu;
zvítězíš a přemůžeš mne.
Uprav potom lůžko pro mne,
kde by
déšť moh’ na mne padat’,
kde by slunce zahřávalo;
kývavá mi strhni péra,
zelené a žluté šaty,
slož mne v zem a hleď, by kyprá,
sypká byla nad mou
hlavou.
V snách ať ruka neruší mne,
červ a plevel netrápí mne,
havrani ať Kaganové
soužit nejdou mne a rušit;
jenom ty sem choď mne
hlídat,
než se vzbudím, pohnu, vzkřísím,
poskočím zas v slunce záři.
A tak zmizel. Této noci
pokojně spal Hiawata.
Ale slyšel Wawonejsu,
lelka slyšel bědovati,
sedícího na wigwamu;
slyšel potok Sebowišu
šplounat, bublat blízko sebe,
mluvit do šerého lesa;
slyšel větví
povzdychání,
zvedajících, klonících se,
kol jak noční vítr táhnul,
slyšel vše, jak ve snách slýchat
dálný ševel, šepot snivý.
Pokojně spal
Hiawata.
Ráno, sedmého dne postu,
ke stanu přišla Nakomis,
nesouc
pokrm Hiawatě,
prosíc ho a naříkajíc,
aby hlad ho nepřemohl,
osudným
se půst mu nestal.
Nevzal sousta, nedotknul se,
řek’ jen: „Posečkej,
Nakomis,
až se večer slunce schýlí,
až se temno vůkol snese
i až
zavolá Šušůga
z třaskavisek osamělých,
ohlásí, že den se skončil.
Plačky vrátila se domů
v starostech o Hiawatu,
v bázni, že mu zemdlí
síla,
osudným se půst mu stane.
A on zatím čekal znaven
zas na
příchod Mondamina,
až se stíny ku východu
dloužily přes luh a lesy,
s oblohy až slunce kleslo,
plujíc v západ nad vodami,
na podzim jak
lupen rudý
sprchnuv, pluje po hladině,
padá, tone do hlubiny.
A tu
hle, již Mondamina
se skvoucím a hebkým vlasem,
zeleným a žlutým šatem,
s dlouhým, lesklým chocholíkem
stát a kývat u veřeji!
Jako ten, kdo ve snu
chodí,
bled a sláb, však neohrožen,
před stan vyšel Hiawata,
potýkal
se s Mondaminem.
Kolem něho kraj se točil,
les a nebe vrávoraly,
v prsou srdce bušilo mu,
jak se vyza třepe, hází,
strhat chtějíc oka
sítě.
Plamenovým kruhem kolem
žeh’ a hořel rudý obzor,
stero sluncí
hledět zdá se
na ten zápol bojovníků.
A tu náhle na travině
samoten
stál Hiawata,
oddychuje prudkým bojem,
chvěje se od zápolení;
a hle,
před ním, bezdech, neživ,
ležel jun, vlas rozcuchaný,
chochol, šaty
potrhány
v záři slunce západního.
A vítězný Hiawata
vykopal mu hrob,
jak přál si,
svlekl s šatů Mondamina,
otrhal mu zdraná péra,
položil
ho v zem a prstí
lehkou, kyprou zasypal ho.
Z třaskavisek zasmušilých
ozval se bukač Šušůga,
zabědoval, zanaříkal
hlasem bolesti a tísně.
Pak šel domů Hiawata,
do stanu k staré Nakomis,
neboť sedmero dní postu
naplněno, dovršeno.
Ale místa nezapomněl
svého boje s Mondaminem,
nezapomněl, nezanedbal
hrobu, Mondamin kde ležel
spící v dešti, ve
slunečnu
tam, kde šat a chochol zdraný
bledly v dešti na slunečnu.
Den
co den jej Hiawata
chodil hlídat, opatrovat;
tmavý rov tam stále kypřil,
dbal, by čist byl hmyzu, bejlí,
plašil posměchem a křikem
Kagagího,
krále vranů.
Hle, tu náhle z prsti dralo
zvolna se zelené pírko,
potom
druhé a zas jiné,
a než léto skončilo se,
stála tu v své celé kráse
kukuřice v skvoucím šatu,
s hebkým, dlouhým, žlutým vlasem.
„Hle!“
zajásal Hiawata,
u radostném vytržení,
„toť Mondamin, ano, věru,
toť
Mondamin, přítel lidu!“
Zavolal starou Nakomis,
Ajaga, velkého chloubce,
ukázal jim kukuřici,
vypravoval o vidění,
o svém boji, o vítězství,
o tom novém daru lidem,
jenž jim bude krmí navždy.
Posléze, když podzim
zbarvil
dlouhé, svěží listí žlutě,
šťavnatá a měkká zrnka
stvrdla,
sžloutla jako wampum,
sebral všechny zralé klasy,
otrhal s nich suché
slupky,
jako kdys šat s bojovníka
a pak prvně slavil svátek
Mondaminův, lidu nový
dal ten dar Velkého ducha.
Dvé měl přátel Hiawata,
vyvolených ze všech jiných,
oddaných mu nejvroucněji,
kterým ve štěstí a žalu
dával srdce ruku
pravou;
byl to pěvec Čibiabos
a byl Kwasind, velký silák.
Přímá stezka
mezi nimi
nikdy travou nezarostla,
nikdy ptáci, podštěváci,
lháři ani
klevetáři
nenalezli u nich slechu,
nevoli v nich nevznítili;
neboť
znali svoje taje,
s nahým srdcem rozmlouvali,
přemítali, rozjímali
o
dobru a blahu lidí.
Nejdražším byl Hiawatě
ušlechtilý Čibiabos,
nejlepší všech hudebníků,
nejlíbeznější všech pěvců.
Krásný byl a jako
dítě,
myslí muž a srdcem žena,
povolný jak proutek vrby,
statný srn
jak parohatý.
Zpíval-li, ves naslouchala;
skupili se bojovníci,
ženy
přišly, poslouchaly:
teď jim duše vznítil žárem,
teď je v soucit
rozteskňoval.
Z duté třtiny nařezal si
píšťaly tak libozvučné,
že i
potok Sebowiša
přestal bublat po lesině,
ptáci zpívat přestávali
a
veverka Adžidaumo
v dubu zmlkla v štěhotání
a Wabaso, králík, vzpříma
used’, díval se a slouchal.
Ano, potok Sebowiša
stich’ a děl: „Ó Čibiabe,
nauč vlny mé téct hudbou
měkkou, jak tvá píseň zpívá!“
Ano, modráček
Owejsa,
závistiv, děl: „Čibiabe,
nauč mne tak divým zvukům,
písním
plným žhnoucí vášně!“
Ano, čermáček Opečí
vesel děl: „Ó Čibiabe,
nauč
mne tak sladkým zvukům
písním plným veselosti!“
A žeť lelek, Wawonejsa,
zavzdychal: „Ó Čibiabe,
nauč mne tak smutným zvukům,
písním plným
tesklivosti!“
Všechny hlasy po přírodě
braly něhu z jeho zpěvu,
všechna
lidská srdce tála
dojemností hudby jeho.
Opěvovalť mír a volnost,
krásu, lásku, roztoužení,
smrt a nesmrtelné žití
na Ostrovech vyvolenců,
v světlé říši Ponemově,
v zemi tam na Onom světě.
Předrahým bal Hiawatě
ušlechtilý Čibiabos,
nejlepší všech hudebníků,
nejlíbeznější všech
pěvců;
pro tu něžnost miloval jej,
pro to kouzlo jeho zpěvu.
Drahým
také Hiawatě
veliký byl silák Kwasind,
nejsilnější smrtelníků,
nejmocnější mezi všemi.
Miloval jej pro tu sílu
a pro jeho dobrotivost.
Líný v dětství býval Kwasind,
netečný a zmlklý, snivý;
nikdy sobě nehrál
s dětmi,
ryb nechytal, na lov nešel,
nebyl jako jiné děti;
ale mnoho
postíval se,
k Manitovi modlíval se,
ke Strážnému svému duchu.
„Líný
Kwasinde,“ dí matka,
„nikdy v práci nepomůžeš;
v létě se mi potuluješ
po polích a po lesině,
v zimě se mi povaluješ
u oharků ve wigwamu.
V nejkrutější zimě musím
sekat led, když ryby lovím;
k sítím ruky
nepřiložíš:
hle, tam visí u veřejí,
vyždímej je, Jenadize,
jdi a na
slunci je usuš.“
Zvolna Kwasind z popeliště
vstal, však hněvně neodmluvil;
mlčky vyšel ze světnice,
chopil sítě rozvěšené,
krápající, zmrzající,
jako slámy vích je ždímal,
jako vích je rozeždímal,
nemoh’ ždímat,
nerozždímat,
takovou měl v prstech sílu.
„Líný Kwasinde,“ děl otec,
„v honbě nikdy nepomůžeš;
vezmeš luk a rozlomíš ho,
šíp a rázem rozštěpíš
ho,
do lesa pojď aspoň se mnou,
abys lov mi dones domů.“
Tak šli spolu
úžlabinou
kudy potok ved’ je dále;
buvolí a srnčí stopy
v bahně byly na
pokraji.
Šli, až průchod uviděli
zamezený, zahrazený
vývraty, jež
vzhůru, dolů,
kříž a krážem ležely tu,
bránily jim v další chůzi.
„Vrátíme se,“ řekl starý,
„přes ty kmeny nepřelezem,
vever se tu
nepřešplhá,
kolčava se neprotáhne!“
Řek’ a dýmku zapálil si,
used’,
kouřil, uvažoval.
Ale než dokouřil dýmku,
hle, už byla cesta volna;
všechny kmeny Kwasind zvedl,
odházel je v pravo, v levo,
metal sosny
jako šípy,
házel cedry jako kopí.
„Líný Kwasinde,“ dí hoši
hrající si
na lučině,
„proč tak civíš, hledíš na nás
o balvan se opíraje?
Pojď a
zápol s ostatními,
pojď a k terči házej s námi.“
Líný Kwasind neodvětil
na jich výzvu, nehles’ ani,
vstal jen zvolna, obrátil se,
chopil balvan,
vyvrátil ho
jedním rázem ze základů,
na chvilku jím popovážel
a pak do
řeky jej vmetl,
do proudného Pauwatingu,
kde ho po dnes vídat v létě.
Jednou po pěnivé řece
peřejemi Pauwatingu
Kwasind plul se svými druhy;
a tu spatřil v proudu bobra,
Amíka, všech bobrů krále,
zápasiti
s peřejemi,
zvedat se a klesat vodou.
Beze slova, bez rozpaků
Kwasind
střemhlav skočil dolů,
potopil se do peřejí,
proudem, vírem honil bobra,
hnal se mezi výspy za ním,
pod vodou tak dlouho zůstal,
soudruzi že
uděšení
vzkřikli: „Už je po Kwasindu,
už ho nikdy nespatříme!“
Leč v té
chvíli vynořil se,
zajásal a na ramenou
lesknoucích se nesl bobra,
mrtva, vodou crčícího
vynášel všech bobrů krále.
A ti dva, jak už jsem
řekl,
byli druzi Hiawaty,
Čibiabos, hudec, pěvec,
a s ním Kwasind,
velký silák.
Dlouho žili v míru spolu,
rozmlouvali s nahým srdcem,
přemýšleli, radili se
o dobru a blahu lidí,
„Dej mi kůru svou, ó břízo,
žlutou kůru svou, ó břízo,
rostoucí u šumné vody,
štíhlá, krásná v údolině!
Vystavím si lehký
člunek,
rychlý Čímón, který plavně
po řece se bude nésti
jako žlutý
lupen v říjnu,
jako žlutý vodní leknín.
Odlož ten svůj plášť, ó břízo!
odlož kožich z bílé kože,
neboť léto už se blíží,
slunce hřeje po obloze,
netřeba ti toho pláště!“
Takto hlučně Hiawata
volal v osamělém lese
u
šumivé Taquamena,
vesele když ptáci pěli,
v měsíci, kdy listí raší
a
když slunce probuzené
poskočí a dí: „Mne vizte!
Gízis, velké slunce,
vizte!“
A tu strom větvemi všemi
zašelestil raním vánkem,
pozavzdychav
trpělivě:
„Vezmi plášť můj, Hiawato!“
Nožem zaříz kolem břízy
pod
větvemi nejnižšími,
potom zvolna nad kořeny,
až z ní míza vyprýštěla;
po kmenu pak s hůry, dolů,
rozříz kůru jedním rázem,
dřevěným ji
nadzved’ klínem,
sloup’ ji s kmene bez trhliny.
„Dej mi suků svých, ó
cedre,
ohebných a silných větví,
aby loďku upevnily,
pode mnou ji
utvrdily!“
Vrchem cedru ozvalo se
zašumění, výkřik hrůzy,
utlumené
zareptání;
potom zašept’ skláněje se:
„Vezmi suky, Hiawato!“
Nasekal si
větví s cedru,
udělal z nich kostru člunu,
jak dva luky přiohnul je,
jak dva luky spjaté spolu.
„Dej mi, kmeni modřínový,
kořeny své
vláknovité,
abych jimi sešil člunek,
abych svázal konce k sobě,
by
tam voda nevcházela,
by mne řeka nesmáčela!“
A tu modřín každým svazem
pozachvěl se v ranním vzduchu,
třásněmi se dotk’ mu čela,
pravil
dlouhým, teskným vzdechem:
„Vezmi všechny, Hiawato!“
Ze země pak vytrh’
svazy,
tuhá vlákna modřínová,
kůru jimi sešil pevně,
přivázal na
kostru člunu.
„Dej mi balšámu, ó chvůje,
balšámu a pryskyřice,
aby
každý šev se scelil,
by tam voda nevcházela,
by mne řeka nezmáčela!“
Zasmušilá, velká chvůje
zavzdychala tmavým šatem,
jako břehy oblázkové
zachřestila, zaplakala:
„Vezmi balšám, Hiawato!“
Vzal on slzy balšámové,
chvojové vzal pryskyřice,
potřel každý šev a štěrbu,
každý otvor proti
vodě.
Bodel svých mi dej, ó ježku,
vše svá bodla, Káchu, ježku!
udělám
z nich pro svou krásku
pás a halži a dvě hvězdy,
aby její ňadra kryly.“
Z dutě stromu ježek na něj
pohled’ zraky ospalými,
střílel bodla ven jak
šípy,
mumlal houští svého vousu:
„Vezmi bodla, Hiawato!“
Se země hned
sebral bodla,
vše ty lesklé, malé šípy
zbarvil modře, rudě, žlutě
kořínků a jahod šťavou,
na lodici upevnil je;
lesklý pás dal kolem pasu,
kolem přídy třpytnou halži,
na prsa dvě hvězdy skvoucí.
Takto člunek
dohotoven
v údolině podle řeky,
dohotoven v nitru lesa.
A tak byl
v něm život lesa,
všechen jeho taj i kouzlo,
lehkost břízy, tuhost
cedru,
vláčnost svazů modřínových;
a on řekou lehce splýval
jako žlutý
lupen v říjnu,
jako žlutý vodní leknín.
Vesel neměl Hiawata,
nebyloť
mu vesel třeba;
myšlenky mu byly vesly,
jeho přání plavby vůdcem;
rychle, zvolna plul a bočil
v pravo, v levo, podle vůle.
Potom zvolal na
Kwasinda,
na přítele, na siláka:
„Pojď a řeku vyčistíme
od písčin a
kmenů na dně.“
Střemhlav Kwasind vrh’ se dolů,
jako vydra potápí se,
ponořil se jako bobr,
po pás v řece postavil se
po samé až důlky paží,
plaval, křičel, potopené
tahal kmeny, tahal větve,
dlaňmi písky
odhrnoval,
nohama spleť řas a bahno.
A tak plul náš Hiawata
po šumící
Taquemanâ,
záhyby a oklikami,
hlubinami, mělčinami,
zatím co se
přítel Kwasind
mělkem brodil, hloubkou ploval.
Vzhůru, dolů řekou pluli,
semo tamo skrze výspy,
kořáň, písky odstranili,
vytahali mrtvé stromy,
učinili plavbu jistou,
udělali plavcům dráhu
od pramenů řeky v horách
dolů k vodám Pauwatingu
do zátoky Taquemanské.
Do dáli po Giče Gumí.
po bleskotné Velké vodě,
s vlascem z lýka cedrového,
skrouceného lýka cedru
na lov jesetera Námy,
Miše Námy, všech ryb krále,
s jásotem, v březovém člunu
sám si vyplul
Hiawata.
Průsvitnou a čistou vodou
viděl dole ryby plovat,
hluboko pod
sebou dole;
plul tam žlutý okoun, Sáwa,
jako paprsk slunce vodou,
vlekl se tam rak Šâgaší,
jako pavouk na dně leza,
písčitém a bílém na
dně.
V zadu seděl Hiawata
s vlascem z lýka cedrového,
v chocholu mu
ranní vánek
pohrával jak v sosny snětích;
v předu, chvostek vzhůru, sedla
veveřice Adžidaumo;
v její srsti vánek ranní
hrál jak v trávě na prerii.
Na dně bílém, písečnatém
ležel netvor Miše Náma,
jeseter, král ryb tam
ležel;
skrze žábry dýchal vodu,
ploutvemi si popovíval,
ocas metl
písek na dně.
Ležel on tu v plné zbroji,
oba spánky štítem kryty,
čelo
pláty kostěnými,
obě strany, hřbet a plece
pláty s bodly trčícími.
Bojovně byl namalován,
žíhán modře, rudě, žlutě,
hnědě, černě kropenatý.
Ležel na dně, nachovými
ploutvemi si povívaje,
když tam nad něj Hiawata
na březovém připlul člunu
s vlascem z lýka cedrového.
„Zaber!“ zvolal
Hiawata
dolů k němu do hlubiny,
„zaber, Námo, jesetere,
z vody dole
vypluj vzhůru,
pokusme se, kdo je s koho!“
Cedrový hned spustil vlasec
průsvitnou a čistou vodou,
čekal marněna odpověď,
dlouho čekal na
odpověď,
volal hlučněji a hlučněj’:
„Zaber mi, ó rybí králi!“
Tiše
ležel Miše Náma,
zvolna vodou povívaje,
pohlížeje k Hiawatě,
naslouchaje křiku, ryku,
zbytečnému hlomození,
až měl toho hluku dosti;
zavolal si na Kenožu,
velkou štiku, Maskenožu:
„Zaber tomu nezdvořáku,
strhni vlasec Hiawatě!“
V prstech cítil Hiawata,
jak to rázem vlascem
trhlo,
a jak táh’, šlo tak to ztuha,
člun že hrotmo postavil se
březový jak vývrat v řece,
veveřicí Adžidaumo
luskající na vrcholu.
Pohrdlivě Hiawata
viděl rybu stoupat vzhůru,
viděl štiku Maskenožu
vystupovat blíž a blíže;
a on zvolal na ni vodou:
„Esa, esa! hanba tobě!
tys jen štika Maskenoža,
nejsi ryba, jíž si žádám,
nejsi ty mi rybím
králem!
Kroužíc dolů, ke dnu štika
klesala ve velkém zmatku
a mohutný
Miše Náma
řekl pražmě, Ugudwaši,
s nachovými šupinami:
„Zaber tomu
vychloubači,
strhni vlasec Hiawatě!“
Zvolna, svítíc, kolotajíc
Ugudwaš
se noří z hloubky,
chytne vlasec Hiawatův,
celou tíží naň se věsí,
rozviřuje kolem vodu,
točí loďkou kol a kolem
zčeřenými víru kruhy,
až se vlní vodní kruhy
k dálným břehům písečnatým,
až na dálném břehu
třtiny,
lekníny se rozhoupaly.
Ale vida Hiawata,
jak se zvolna noří
z vody,
pozvedá svůj kotouč skvoucí,
hlučným smíchem zahlaholil:
„Esa, esa! hanba tobě!
tys jen Ugudwaš, jsi pražma,
nejsi ryba, jíž si
žádám,
nejsi ty mi rybím králem!“
Zvolna, svítíc, kolotajíc,
Ugudwaš
se v hloubku noří;
znov pak slyší Miše Náma
hlučný pokřik Hiawatův,
slyší jeho vzdornou výzvu,
posměšné to halasení
po vodě se rozlehati.
Z bílého teď na dně písku
pozvedl se ve svém hněvu,
brněnými pláty
chřestě,
barvou válečnou jen hoře.
Vyřítil se ve svém hněvu
bleskotně
do slunce záře,
rozevřel svou velkou tlamu,
shltil člun i s Hiawatou.
Dolů do té tmavé sluje
střemhlav letěl Hiawata,
jako kmen po tmavé řece
střelmo letí dravým proudem,
ocitnul se ve tmě čiré,
tápal kol
v bezmocném žasu,
až tu cítil velké srdce
bít a dmout se ve tmě čiré.
A on pěstí ve svém hněvu
udeřil v to srdce Námy,
ucítil rybího krále
zachvět se na celém těle,
slyšel vodu kloktat kolem,
jak jí pluskal,
mrskal sebou,
srdcem chor a sláb a znaven.
Napříč nyní Hiawata
pro
jistotu opřel člunek,
aby v jícnu Míše Námy
ve zmatku a vřavě nebyl
vyvržen a nezahynul.
Veveřice Adžidaumo
luskala a štěhotala,
vesele
mu pomáhala,
až ta práce dokonána.
Pak jí řekl Hiawata:
„Malá družku,
veveřice,
statně jsi mi pomáhala,
vezmi díky Hiawaty
a též jméno, jež
ti dává
Ode dneška na vše časy
budou hoši zváti tebe
Adžidaumo,
„Chvostek vzhůru".
Ještě jednou Miše Náma
zachvěl se a škytnul v hloubí;
potom stich’ a houral k zemi,
až zachřestil o oblázky,
až jej slyšel
Hiawata
naraziti na pobřeží,
zachřestiti o oblázky,
a tak věděl, Miše
Náma
na břehu že mrtev leží.
Potom zaslech’ šum a třepot
jako rojících
se křídel,
slyšel skřek a hlomození,
zápasení dravých ptáků,
spatřil
pablesk světla s hůry
svitající žebry Námy,
lesklé oči mořských orlů,
Kajošků, jak prokukují,
otvorem tam hledí k němu,
slyšel, jak si
povídají:
„Toť náš bratr, Hiawata!“
A on zvolal na ně zdola,
jásavým
z té kobky hlasem:
„Mořští orli, bratři moji,
jesetra jsem zabil, Námu,
udělejte otvor větší,
rozšiřte ho svými spáry,
pomozte mi z této sluje,
a tak budou lidé na vždy
mluviti o vašem činu,
Kajošky vás budou zváti,
statečnými tesaříky.“
Divocí a hluční orli
pracovali zobci, spáry,
udělali otvor větší,
z mocných žeber Miše Námy,
z vězení a nebezpečí,
z těla jesetera Námy
z hrozícího utonutí
vyprostili Hiawatu.
Hle, a
blízko u wigwamu
na břehu stál Hiawata,
zavolal starou Nakomis,
zavolal a kýval na ni,
ukazuje na jesetra,
jak tu ležel na oblázcích,
jako ho mořští orli klovou.
„Zabil já tě Miše Námu,
krále ryb jsem
zabil,“ pravil.
„Viz, jej mořští orli klovou,
moji druzi Kajoškové.
Neodháněj jich, Nakomis,
velkého mne nebezpečí
uchránili v těle Námy;
počkej, až jen dohodují,
naklovou se do sytosti
až se vrátí při západu
domů, do hnízd na bažinách,
potom přines mis a kotlů,
na zimu nám navař
tuku.“
Čekala až do západu,
až s zvedal bledý měsíc,
noční slunce, nad
vod tiší,
až se sytí Kajoškové
zvedli s křikem od svých hodů,
do
západní žhnoucí záře
veslovali k dálným výspám
na svá hnízda v rákosinách
Spat odešel Hiawata
a Nakomis pracovala
trpělivě při měsíci,
až ho
slunce vystřídalo,
východní až nebe zrudlo
a zas lační Kajoškové
z rákosnatých výsep s křikem
vrátili se ke snídani.
Po tři celé dny a noci
mořští orli a Nakomis
brali tučné maso Námy,
až se vlny žebry lily,
orli již se neslétali,
na písku pak nezůstalo
nic, než kostra Miše Námy.
Na pobřeží Giče Gumí,
u bleskotné Velké vody
stála stařena Nakomis
ukazujíc prstem v západ,
přes pláň vodní kynouc
v západ
v dál k oblakům purpurovým.
Vzpurně rudé slunce v sklonu
oblohou si žehlo dráhu,
za sebou ji zažehalo,
jako čety bojovníků
na
ústupu step když pálí.
Na východě slunce noci,
měsíc, vyšed ze zálohy,
za krvavou dal se stopou,
po hořící dal se dráze
se záplavou její
v tváři.
A Nakomis, stará žena,
ukazujíc ku západu,
takto děla
Hiawatě:
„Hle, tam bydlí Perlí péro,
Megisogwon, čarodějník,
Manito
na skvosty, wampum,
střežen hady ohnivými,
chráněn černou smolnou vodou.
Však tam vidět velké hady,
ohnivé ty Kenabíky
svíjeti se, hrát si vodou;
vidět černou, smolnou vodu,
za nimi jak v dál se táhne,
ku oblakům
purpurovým.
On mi zabil mého otce
lstí a zlými nástrahami,
s měsíce
když dolů sešel,
aby na zemi mne hledal.
On, ten mocný čarodějník
zimnici posílá z bažin,
morové posílá páry,
vydechliny jedovaté,
bílý opar z třaskavisek,
nemoc, úmor mezi lidi.
Vezmi luk, ó Hiawato,
vezmi šípy jaspisové,
vezmi mlat svůj, Puggawaugun,
březovou svou loďku
k plavbě,
vezmi tuku z Miše Námy,
potři její boky, abys
ruče proplul
smolnou vodou.
Zabij zlého kouzelníka,
ochraň lidi od zimnice,
která
dýše po bažinách,
pomsti vraždu mého otce.“
Bez odkladu Hiawata
oděl se
svou celou zbrojí,
na vodu hned pustil člunek,
potleskal ho dlaní
v boky,
děl: „Můj člunku milovaný,
Čímóne, tam poskoč k předu,
ohnivé kde vidíš hady
a tu černou, smolnou vodu.
K předu skočil Čímón jaře,
a náš čacký Hiawata
válečnou si zapěl píseň,
divokou a žalozvěstnou;
nad ním Kejnů, orel války,
velký orel, král všech ptáků,
sřehotaje,
brázdil nebe.
Brzo doplul žhnoucích hadů,
Kenabíků, velkých hadů,
jak
tu leží obrovití,
blýskají se, vlní vodou,
v klubkách leží napříč cesty,
pozvedají žhnoucí hřívy,
vydechují žhnoucí páry,
tak, že nikdo nemůž’
dále.
Bez bázně však Hiawata
hlučným hlasem zvolal takto:
„Propusťte
mne, Kenabíci,
propusťte mne cestou dále!“
Ale oni žhnoucím dechem
odsyčeli, odvětili:
„Zpátky, zpátky, Šaugodejo,
ke staré Nakomis, babo!“
Pozved’ hněvný Hiawata
luk svůj mocný, jasanový,
chopil šípy jaspisové,
střílel ruče mezi hady.
Každé struny zadrnknutí
bylo výkřik boje, smrti,
každé střely zahvizdnutí
smrtelný zpěv Kenabíkům.
V zkrvavené vodě mrtvi
váleli se žhnoucí hadi,
mezi nimi Hiawata
proplul zdráv a zvolal vesel:
„V před, Čímone, člunku milý,
v před do černé smolné vody!“
Potom tukem
Miše Námy
přídu natřel mu a boky,
olejem je natřel, aby
rychle projel
smolnou vodou.
Celou noc plul po té vodě,
po té líné, těžké vodě,
kryté plísní věků, černé
hnijícími sítinami,
stvoly, listím leknínovým,
stuchlé, mrtvé, rmutné, smutné,
kmitem luny svítající,
bludičkami, ohni
duchů,
jimiž v noci nebožtíci
v smutných táborech si svítí.
Vzduch byl
od měsíce bílý,
všecka voda černá stíny,
kol Sugemy, moskitové
válečnou si pěli píseň,
žhnoucí mouchy Wawatejsy
světélky ho zaváděly
a Dahinda, býčí žába
hlavu zvedla do měsíčna,
upřela naň žluté oči,
povzdechla a klesla dolů,
a hned na to tisíc hvizdů
odpovídá přes bažiny
a Šušůga, bukač, zdáli
od pobřeží rákositých
hlásá příchod bohatýra.
Tak jel v západ Hiawata
v Megisogwanovu říši,
k zemi jel Perlího péra,
vychrtlý až bledý měsíc
rovnou před ním v tvář mu hleděl,
od zadu až
horké slunce
do plecí mu zažehalo,
před sebou pak na výšině
viděl
státi skvoucí wigwam,
kde měl skvosty své a wampum
nejmocnější
z kouzelníků.
Ještě jednou člunek v boky
potleskal a zvolal: „K předu!“
Člun se vzepjal každým svazem,
a pak jedním velkým skokem
vítězně se
vrhnul k předu,
přes lekníny, trávy, třtiny,
a tak rázem suchou nohou
k zemi přistal Hiawata.
Ruče zved’ luk jasanový,
opřel jeden konec
v písek,
středem tisk’ ho ke kolenu,
napjal tužej věrnou strunu,
přiložil šíp jaspisový,
namířil na skvoucí wigwam,
poslal ho co
hlasatele,
zpěvného co posla svého,
s halasnou a hrdou výzvou:
„Vyjdi
ven, ó Perlí péro,
Hiawata čeká na tě!“
Rázem ze skvoucího stanu
vyšel
mocný Megisogwon,
vysoký a hřmotných plecí,
snědý, hrozný v obličeji,
od hlavy až k patám oděn
wampumem a v plné zbroji,
malován jak ranní
nebe,
žíhán rudě, modře, žlutě;
chochol z orlích per mu s hlavy
vlál a
kýval vzhůru dolů.
„Znám tě dobře, Hiawato!“
zvolal jako hlasem hromu,
hlučně se mu posmívaje.
„Pospěš domů, Šaugodejo,
zpátky mezi žen, sketo,
zpátky ke staré Nakomis!
zabiju tě, jak tu stojíš,
jak jsem jí kdys otce
zabil!“
Neohrožen, beze strachu
odvětil náš Hiawata:
„Velká slova
nejsou mlaty,
chlubný dech ne luku struna,
výsměch nemá ostří šípu,
skutky lepší jsou, než slova,
činy mocnější, než chlouba.“
Potom začal
velký zápas,
jak ho slunce nevidělo,
ani bitevní kdy ptáci.
Celý
letní den se byli,
od východu do západu;
neboť střely Hiawaty
bezmocně
se odrážely
od košile wampumové,
malomocně dopadaly
rukavice
Mindžekawun,
rány mohutného mlatu.
Ten by býval tříštil skály,
černou tkáň však neprorazil
košile té wampumové.
Až konečně při západu,
opřen o luk jasanový,
znaven, zraněn, zoufající,
s těžkým mlatem
roztříštěným,
rukavice rozedrány,
s třemi už jen šípy v toulu
pod
smrkem stál Hiawata,
s jehož větví mech se třásnil,
jehož kmen byl
pokryt celý
koží, z které nebožtíci
šijou sobě mokasíny
žlutavou a
bílou hubkou.
A tu s větvě nenadále
zapěl nad ním datel, Mama:
„Svými
šípy, Hiawato,
zamiř k hlavě kouzelníka,
zamiř pod chocholík vlasů,
pod
dlouhou a černou kštici,
neb jen tam je zranitelný.“
Jaspisový, okřídlený
vyletěl šíp Hiawatův,
zrovna když se Megisogwon
shýbal, chtěje balvan
zvednout;
zrovna v lebku se mu vbodl
u kořene dlouhých vlasů.
Zavrávoral, v před se kácel,
jako buvol poraněný,
ano jak Pežekí, buvol.
na prerii posněžené.
Rychlej’ letla druhá střela,
touže cestou jako první,
bodla hlouběji než první,
poranila víc než první.
zachvěla se čaroději
kolena, jak větrem třtina
chvěje se a prohýbá se.
Ale poslední šíp letěl
nejprudčej’ a nejhloub zranil;
a mohutný Migisogwon
spatřil oči Paugukovy,
žhnoucí, duté oči smrti,
jak se na něj upírají,
slyšel smrt, jak tmou
naň volá.
Mrtev u noh Hiawaty
ležel velký Perlí péro,
nejmocnější
z kouzelníků.
Potom vděčný Hiawata
zavolal na datla, Mamu,
sedícího
mezi větvím
zasmušilé sosny nad ním;
na počest pak jeho služby
zbarvil
krví chochol pírek
na maličké hlavě Mamy;
a tak do dneška ho nosí,
nachový ten chochol pírek
na památku oné služby.
S Megisogwonova těla
košili svlek’ wampumovou
jako slavnou kořist z bitvy,
jako odznak
vítězový.
Tělo nechal na pobřeží
zpola zemi, zpola vodě;
v písku nohy
pochovány,
do vody se topil tváří.
Nad ním kroužil skřehotaje
Kejnů,
velký orel války,
vesloval vždy užším kruhem
snášeje se blíž a blíže.
Z wigwamu teď Hiawata
vynes’ poklad čarodějův,
skvostné kožešiny, wampum,
kože buvolí a bobří,
soboliny, hermeliny,
šňůry, pásy, měšce, touly
perličkami vykládané,
plné šípů stříbrorohých.
S jásotem plul potom domů,
zas přes černou, smolnou vodu,
přes válející se hady,
slavnou kořist
nesa z bitvy
s hlučným zpěvem vítězovým.
Na břehu stála Nakomis,
na
břehu stál Čibiabos,
s nimi Kwasind, velký silák,
čekajíce na hrdinu,
slouchajíce jeho zpěvu.
Všechen ze vsi lid ho vítal
zpěvem, tancem,
vystrojil mu
slavnou hostinu a volal:
„Cest a sláva Hiawatě,
zabil
velké Perlí péro,
největšího z čarodějů,
který horečku k nám sílal,
bílé páry z třaskavisek,
nemoc, úmor mezi lidi!“
Na vždy drahým Hiawatě
zůstal potom datel Mama.
A té přízně na znamení,
na přátelskou upomínku
ozdobil si trysku dýmky
jeho pírky nachovými,
krvavými pírky Mamy.
O
poklady kouzelníka,
celou slavnou kořist boje,
se vším lidem rozdělil
se,
podaroval všechny stejně.
Jako tetiva je luku,
tak je muži družka-žena,
ač jím vládne, poslouchá
ho,
ač jej táhne, sleduje ho,
ničímť jeden bez druhého.
Takto mladý
Hiawata
k sobě děl a uvažoval,
přerůznými zmítán city,
nadějí a
touhou, bázní,
stále sně o Minnehaze,
o spanilé Smavé vodě
v domovině
Dakoťanů.
„Vezmi dívku svého lidu,“
varuje stará Nakomis,
nechoď na
východ, ni západ
neznámou nám pro cizinku.
Jako oheň na záhrobě
souseda je prostá dcerka,
jako hvězd a luny záře
z cizinek ta
nejkrásnější.“
Tak Nakomis zrazovala,
ale Hiawata řekl
jenom to: „Drahá
Nakomis,
milý je svit na záhrobě,
já však světlo hvězd mám radši,
milejší mi luny záře.“
Vážně dí stará Nakomis:
„Lenivou k nám nevoď dávku,
ženu rukou neobratných,
dívku neochotných nohou;
přiveď ženu hybkých
prstů,
srdce, ruky jdoucích spolu,
noh, jež běží bez vyzvání.“
S úsměvem děl Hiawata:
„V domovině Dakoťanů
žije dcerka šípařova
Minnehaha, Smavá voda,
ze všech dívek nejkrásnější;
přivedu ji do
wigwamu,
poběhne ti bez vyzvání,
bude tobě hvězdnou září
měsíční i
záhrobovou,
září slunce mému lidu.“
Ještě zrazuje Nakomis:
„Cizinku sem
domů nevoď
z domoviny Dakoťanů.
Krutí jsou ti Dakoťané,
často měli
války s námi,
sporů ještě vzpomínáno,
jizvy bolí, otevrou se.“
S úsměvem děl Hiawata:
„Zrovna proto vzal bych sobě
spanilou tu Dakoťanku
pro spojení našich kmenů,
starých svárů zapomnění,
starých jizev
zahojení.“
Tak se vydal Hiawata
v dál do země Dakoťanů,
domoviny
krásných dívek,
přes traviny, přes slatiny,
skrze nekonečné lesy,
zamlklým tišinami.
Kouzelnými mokasíny
každým krokem ušel míli,
přece
však mu cesta dlouhá:
kroky srdce předstihuje.
A tak spěchal bez oddechu,
vodopád až Minnehahu
uslyšel se smáti v dáli,
slyšel, jak naň volá
tichem.
„Milý hlas to,“ zašeptal si,
„milý hlas, jenž tak mne volá.“
Na pokraji doubraviny
polo v slunci, polo v stínu
houfce plavých srn se
pásly,
nevidouce Hiawatu.
Řekl šeptem k luku: „Nechyb!“
řekl k šípu:
„Rovnou k cíli!“
poslal přímo zpěvnou střelu
v rudé srdce paroháče;
hodil srnce přes rameno,
chvátal dále bez oddechu.
Na zápraží u wigwamu
seděl šedý, starý šípař
v domovině Dakoťanů,
řezal hroty jaspisové,
řezal hroty z chalcedonu.
Po boku mu ve své kráse
sedí lepá Minnehaha,
jeho dcerka, Smavá voda,
pletouc rohož rákosovou.
Na minulost myslí
stařec,
na budoucno myslí dívka.
Vzpomínal, jak tady seděl,
dnů, kdy
šípy takovými
střílel buvola a srnu,
na Muskodej, na prerii;
divokou
jak husu střílel,
v letu k jihu hlučnou Wawu;
vzpomínal čet bojovníků,
jak tu šípy kupovaly,
nemohlitě válčit bez nich!
Ó tak statných bojovníků
na širé už zemi není!
teď jsou muži jako ženy,
jedinou jim jazyk zbraní.
Ona lovce vzpomíná si,
z kmene jiného a kraje,
mladistvého, stepilého,
který přišel jednou s jara
od otce nakoupit šípů,
odpočinul ve wigwamu,
dlouho váhal u veřejí,
ohlížel se odcházeje.
Slyšela, jak otec chválí
jeho srdnatost a moudrost.
Přijde-li pro šípy zase
k vodopádu Minnehaze?
Na pletenku klesly ruce,
oči v sny se zadumaly.
Myšlenkami slyší kroky,
slyší šust a praskot větví
a tu náhle s hořícími
lícemi a žhnoucím čelem
srnce maje přes rameno
z lesa vystoup’ Hiawata.
Rázem starý šípař vážně
pozved’ oči od své práce,
odložil hrot nehotový,
pokynul mu do veřejí,
děl, jak vstával ku pozdravu:
„Buď nám vítán, Hiawato!“
K nohám Smavé vody
složil
Hiawata svoje břímě;
shodil s plecí plavou srnu.
A tu dívka
k němu vzhůru
pohleděla od pletenky,
vlídným hledem díc a hlasem:
„Buď
nám vítán, Hiawato!“
Velmi prostranný byl wigwam
z vydělané srnčí kůže
s Dakotskými bohy v barvách
kreslenými na oponách;
vchod tak vysoký, že
sotva
Hiawata přichýlil se,
sotva jeho orlí péra
vrchu dotkla se, jak
vcházel.
Potom vstala Smavá voda
se země a doložila
pletenku svou
nehotovou;
pokrm před ně postavila,
z potůčku přinesla vodu;
pokrm na
hliněných miskách,
číše z dřeva lipového;
naslouchala, host jak mluví
a jak otec odpovídá,
rtem však sama nepohnula,
ani slůvka neprohlesla.
Ano, jenom jako ve snu
naslouchala Hiawatě,
když povídal o Nakomis,
jak mu v dětství matkou byla,
když povídal o svých druzích,
Čibiabu,
hudebníku,
o siláku Kwasindovi,
o hojnosti, blahém štěstí
v domovině
Obžibwejské,
v utěšené, klidné zemi.
„Po přemnohých letech války,
bojův, krve prolévání,“
pokračoval Hiawata,
„nastal pokoj mezi kmeny,
Dakotským a Obžibwejským,“
A pak dodal, mluvě zvolna:
„Aby pokoj trval
navždy,
těsněji spjal ruce naše,
pevněj’ spojil naše srdce,
za ženu
mi dej tu dívku,
Minnehahu, Smavou vodu,
nejkrásnější z Dakoťanek.“
Chvilku starý šípař váhal,
přemýšlel, než odpověděl;
pokuřoval mlčky
chvíli,
podled’ hrdě k Hiawatě,
podled’ něžně k Smavé vodě
a pak řekl
velmi vážně:
„Ano, chce-li Minnehaha;
mluv tvé srdce, Minnehaho!“
A tu
sličná Smavá voda
ještě milejší se zdála,
jak tu stála chtíc a nechtíc,
přistoupila k Hiawatě,
tiše k němu usedla si
a pak děla s uzarděním:
„Půjdu za tebou, můj choti!“
Ano, tak náš Hiawata
o nevěstu ucházel se,
takto v zemi Dakoťanů
dostal dcerku šípařovu.
S wigwamem pak rozloučil se
veda s sebou Smavou vodu;
ruku v ruce tak šli spolu
přes lesy a přes
traviny,
zanechali starce sama
u veřejí wigwamových;
slyšeli slap
Minnehahu,
zdaleka jak na ně volá,
z odlehlé jak šumí dáli:
„Měj se
dobře, Minnehaho!“
Starý šípař potom dal se
poznovu do svého díla,
used’ slunných u veřejí,
zašeptal si tak a pravil:
„Tak nás dcery
opouštějí
milené, nás milující!
Zrovna když se naučily,
jak nám býti
ku pomoci,
když se v stáří opřem o ně,
přijde mladík s vlavým peřím,
s rákosovou píšťaličkou,
cizinec, a hude vískou,
kývne dívce
nejkrásnější,
a jde za ním, kam ji vede,
nechá všeho pro cizince!“
Milá byla cesta domů
skrze nekonečné lesy,
přes traviny, hornatiny,
přes řeky a hory, doly.
Krátkou však se jemu zdála,
ač jen zvolna dál se
brali,
ač své kroky uvolňoval
podle kroků Smavé vody.
Přes široké,
dravé řeky
v náruči přenášel dívku;
lehká mu jak pírko byla,
jako
pírko na chocholu;
prosekával houštím stezku,
rozhrnoval svislé suky,
na noc loubí uplet’ z větví,
lůžko z klestí jedlového,
před vchodem pak
zažeh’ oheň
ze smrkových suchých šišek.
Všechny vánky putující
s nimi
šly přes luka, lesy;
všechny hvězdy noční na ně
hleděly a střežily je
nespícími zraky ve snu.
Ze své skrýše v dubu na ně
pohlížela veveřice
zvědavým je kokem střežíc;
a Wabaso, králík, s cesty
běžel jim a
pokukoval,
pošilhával ze své nory,
posedával na bobeček,
zvědav,
střeže milující.
Milá byla cesta domů!
Hlučně, libě ptáci pěli
o štěstí
a srdce klidu;
zpíval modráček Owejsa:
„Šťasten jsi, ó Hiawato,
že máš
takou něžnou ženu!“
Zpíval čermáček Opečí:
„Šťastná jsi, ó Smavá vodo,
že máš čackého tak muže!“
S nebe slunce přívětivě
dívalo se listím na ně,
pravilo jim: „Ó mé děti,
láska září, hněv je stínem,
život pestrý
stínem, záři,
vládni láskou, Hiawato!“
S nebe měsíc hleděl na ně,
plně
stan tajemným leskem,
šeptal jim: „Ó dítky moje,
den je rušný, noc ne
tichá,
muž je vzpurný, žena slabá;
sleduji, ač půl mám vlády:
trpělivou oddaností
vládni ty, ó Smavá vodo!“
Tak se ubírali domů,
takto přived Hiawata
do stanu staré Nakomis
záři luny, hvězdu krbu,
záři slunce svému lidu,
Minnehahu, Smavou vodu,
ze všech žen tu
nejkrásnější
v domovině Dakoťanů,
v domovině krásných dívek.
Slyšte teď, jak Paupukíwis,
hezký Jenadize, tančil
o veselce Hiawaty;
jak tam něžný Čibiabos,
nejsladší všech hudebníků,
zpíval písně lásky, touhy;
jak Ajagů, velký chlubič,
divných bájí
vypravovač,
povídal své divné zkazky,
aby kvas byl radostnější,
aby
čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.
Skvělou hostinu Nakomis
o
veselce vystrojila;
lipové vše byly mísy,
bílé, hladce vyleštěné;
lžíce z rohu buvolího,
černé, hladce vyleštěné.
Rozeslala po dědině
posly s proutky vrbovými,
na znamení, že jsou zváni
o veselce na hostinu.
Sešli se pak svatebníci
ve svém nejbohatším šatu:
v kožešinách, s pásy
z wampum,
skvělé péry, malováním,
třásněmi a perličkami.
Napřed měli
vyzu, Námu,
s velkou štikou Maskenožou,
chycené a upravené
od samé
staré Nakomis;
potom s morkem buvolovým
pemikan a srnčí kýtu;
buvolový
hrb a potom
žlutý koláč Mondamina,
na konec pak říční rýži.
Ale vlídný
Hiawata,
ani milá Smavá voda,
ani pečlivá Nakomis
pokrmů se
nedotknuli;
jenom druhým podávali,
sloužili jen hostům tiše.
A když
hody dokončeny,
čilá, čiperná Nakomis
z velkého vydřího měchu
naplnila
rudá dýmky
tabákovým listem z jihu,
s korou vrby červenavé,
vonným
kořením a listím.
Potom řekla: „Paupukíwe,
veselý nám ukaž tanec,
Žebráckým nás pobav tancem,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl
veselejší,
hosté více spokojeni.“
A tu hezký Paupukíwis,
nicnedělač,
Jenadize,
veselý ten zlomyslník,
jehož zvali Bouřiplachem,
povstal
z hostů shromážděných.
Mistrem v hrách byl, v kratochvílích,
v bujném
tanci na sněžnicích,
v metu k terči, ve hře s míčem,
mistrem byl od ve
hrách smělých,
zručnost kde a štěstí vládnou,
v Pugawéngu, ve hře
v kostky,
v Kuntasů, hře kaménkové.
Zván byl sic u bojovníků
slaboch,
sketa, Šaugojodeja,
hráč a lenoch Jenadize,
ale málo dbal jich vtipů,
potupného vysmívání,
neboť ženy měly rády
spanilého Paupukíwa.
Košili
měl z lanní jirchy,
bílou, jemnou, s hermelínem,
wampumem a perličkami;
spodky měl ze srnčí kůže,
s hranostajem, bodly ježka;
mokasíny z jelenice
s korálky a bodlicemi;
na hlavě puch labuťový,
nad patami liščí chvosty;
v jedné ruce vějíř z peří,
v druhé ruce držel dýmku.
Pruhovaná rudě,
žlutě,
blankytně a šarlatově
skvěla se tvář Paupukíwa.
S čela vlasy
splývaly mu
hladké, žensky rozčesané,
lesklé, olejem se skvící,
vonnou travou propletené.
Takto povstal mezi hosty
za zpěvu a píšťal
hraní,
k bubínků a hlasů znění
hezký Paupukíw a jal se
tajemná svá
tančit kola.
Napřed tančil slavnou mírou,
velmi zvolna v kroku, hnutí,
semo, tamo mezi smrky,
sluncem stínem, našlapuje
zlehka, zticha jako
pantr.
Potom rychleji a rychlej’,
v kruzích toče se a víře,
přeskakuje
svatebčany,
kolem wigwamu se honě,
až se listí vírem zvedlo,
až se
prach a vítr smrští
kolem něho roztočily.
Na to po písčitém břehu
Veliké jezerní vody
šíleným se honil během,
dupal v písek, rozmetával
divoce ho kolem sebe,
ze větru až stal se vichr,
až se písek zved’ a
sypal
závějemi po krajině,
břehy, chlumy pokrývaje,
násypy
Nago-wudžskými.
Tak veselý Paupukíwis
Žebráckým je bavil tancem;
a když
skončil, posadil se,
usmíval se, ovíval se
vějířem z krutího peří.
Potom zvali Čibiaba,
pobratyma Hiawaty,
nejsladšího ze všech pěvců,
nejlepšího z hudebníků:
zazpívej nám, Čibiabe,
píseň lásky, píseň touhy,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.“
A tu milý Čibiabos
jal se zpívat něžné , sladce
dojemným a tklivým hlasem
píseň lásky, píseň touhy,
hledě stále k Hiawatě,
hledě k sličné Smavé
vodě,
pěje měkce v tato slova:
„Onawej, má milá, vzbuď se,
divoký ty
lesní květe!
divoké ty stepní páče
očí krotkých jako laňka.
Jenom
pohledíš-li na mne,
já jsem šťasten, já jsem šťasten,
jako lilje na
prerii,
když ucítí krůpěj rosy.
Sladkýť dech tvůj jako vůně
lučních
květů bývá ráno,
jako vůně za večera
v měsíci, když listí padá.
Neproudí-li všechna ve mně
krev jen k tobě, krev jen k tobě,
jako pramen
k slunce záři,
za měsíce bílých nocí?
Onawej! — mé srdce zpívá
radostí, když ty jsi blízká,
jako zpěvné větve kvílí
v rozkošném měsíci
jahod.
A když ty se hněváš, milá,
i mí srdce zasmuší se,
jako stmí se
jasná řeka,
mrak-li na ni padne stínem.
A když usměješ se, milá,
teskné srdce vyjasní se,
jako sluncem vlnky, které
chladný vítr v řece
dělí.
Usmívá se zem a voda,
usmívá se čisté nebe,
já však nemohu se
usmát,
ty když nejsi blízko, milá.
Já to jsem, á sám, ó viz mne!
krvi
mého srdce, viz mne.
Zbuď se, zbuď se, milovaná,
Onawej, ó vzbuď se,
milá!“
Takto milý Čibiabos
zapěl píseň lásky, touhy.
Tu Ajagů, velký
chlubič,
divných bájí vypravovač,
přítel, druh staré Nakomis,
žárliv
na libého pěvce,
na pochvalu, již mu vzdali,
viděl ve všech očích kolem,
v každém pohledu a hnutí,
že si přejí svatebčané
slyšet jeho pěkné zkazky,
jeho bezpříkladné lhaní.
Velmi chlubný byl Ajagů;
neuslyšel dobrodružství,
aniž sám byl zažil větší,
nebylo smělého činu,
který sám by nepřekonal,
ani divné povídačky,
aniž sám znal podivnější.
Kdybyste jen poslouchali
jeho chlouby, věřili mu,
nikdo střelu nevylučil
dál a výše luku jeho;
tolik ryb si nenachytal,
tolik srnců neulovil,
nepolapal tolik bobrů.
Nikdo neběžel tak rychle,
nikdo hloub se nepotápěl,
nikdo tolik
neuplaval,
nikdo tolik necestoval,
neuviděl tolik divů
jako podivný
Ajagů,
zázračný ten vypravovač.
Tak se stalo jeho jméno
příslovným a
k smíchu lidem,
a když někdy chlubný lovec
příliš chválil zdatnost svoji,
nebo, kdo se vrátil z boje,
příliš mluvil o svých činech,
zvolal každý:
„Hle, Ajagů,
podívat se přišel na nás!“
On to byl, jenž kolébku kdys
malému dal Hiawatě,
z lipových ji uplet’ spružin,
utáh’ svazy sobovými.
On to byl, jenž naučil ho,
jak si dělat luku, šípy,
luky z větví
jasanových,
šípy z dřeva dobového.
A tak mezi svatebčany
o veselce
Hiawaty
ošklivý a starý seděl,
Ajagů, ba tak tu seděl
divných bájí
vypravovač.
A tu řekli: „Povídej nám
nějakou tu divnou báji,
jakés
divné dobrodružství,
aby kvas byl radostnější,
aby čas byl veselejší,
hosté více spokojeni.“
Děl Ajagů bez váhání:
„Uslyšíte divnou báji,
přepodivné dobrodružství
o Osseu, kouzelníku,
synu hvězdy Večernice.“
Či to slunce klesá dolů
nad rozlehlou vodní plání?
nebo červená to labuť
vznáší se a poletuje,
zraněna kouzelným šípem,
třísníc nachem všechny vlny,
nachem krve srdce svého,
plníc všechen
vzduch kol třpytem
svého peří labutího?
Ba, to slunce klesá dolů
do vod
hloubi potápí se;
celé nebe rudě plane,
všecka voda rdí se nachem.
Ne, to červená je labuť,
slétá do vod, potápí se,
k nebi svoje křídla
zvedá
a svou krví barví vlny.
Nad ní hvězda večernice
chvěje se a tone
v nachu,
visí v světle soumrakovém.
chodí tiše po obloze.
Toto vida
teď Ajagů,
zradoval se, pravil kvapně:
„Hle posvátnou Večernici!
Uslyšíte divnou báji
o Osseu, kouzelníku,
synu hvězdy Večernice:
Jednou, za dnů nepamětných,
nedalekých od počátku,
když nám nebe bylo
bližší,
bozi více spřáteleni,
na Severu živ byl lovec,
jenž měl deset
krásných dcerek,
štíhlých, útlých jako proutky.
Ale nejmladší z nich ze
všech
Owíný ji nazývali, —
rozmarná a umíněná,
zamlklá a snivá dívka,
sester byla nejkrásnější.
Všechny sestry provdaly se
za udatné bojovníky;
jenom nejmladší, Owíný,
vysmála se milovníkům
mladým, hezkým nápadníkům,
a pak Ossea si vzala,
chudého a ošklivého,
stářím, kašlem zlomeného,
chrchlavého jako vever.
Ale jaktě krásná byla
duše v tomto Osseovi,
synu hvězdy Večernice,
Večernice, hvězdy dívek,
hvězdy něžnosti a lásky!
Všechen její žár měl v prsou,
všechnu její krásu v duši,
všechnu tajemnost
v svém bytí,
všechen její lesk v své řeči.
Zavržení milovníci,
krásní
v pasech wampumových,
malovaní, opeření,
ukazovali si na ni
pošklebně a
vysmívavě.
Dí však ona: „Co mi do vás,
vašich pásů wampumových,
vašich
per a malování,
výsměšků a vtipkování!
neboť šťastna jsem s Osseem.“
Jednou kams na velkou slavnost
vlhkým šerem podvečrera
kráčelo všech deset
sester,
kráčelo se svými muži.
Vzadu zvolna šel Osseo
a s ním jeho
krásná žena.
Všichni hlučně hovořili,
jenom tito dva šli zticha.
K západnímu nebi stále
zřel Osseo jako prosbou
často stavě krok a
s prosbou,
hledě k chvějné Večernici,
k něhyplné hvězdě dívek.
A tu
slyšeli, jak šeptá:
„Ah, šowén, nemešin Nosa!
Otče, měj už slitování!“
„Slyšte,“ řekla první sestra,
„on se modlí k svému otci!
Jaká škoda, že
ten stařec
někde cestou neklopýtne,
vaz tím pádem nezlomí si.“
Do
smíchu se všichni dali,
až zněl les tím nectným smíchem.
Přes pěšinu v lese
ležel
dub, jejž bouře vyvrátila,
velký kmen, jenž z polovice
pohřben
v lupení a mechu,
v trouchni, drti, velký, dutý.
A Osseo, jak ho spatřil,
vykřik’ hlasem úpěnlivým,
vrh’ se do zející dutě.
Jedním koncem vešel
stařec,
ošklivý a vráskovitý,
druhým koncem vyšel mladík,
štíhlý,
velký, silný, krásný.
Tak se proměnil Osseo,
tak mu vrácen vděk a mládí.
Ale běda Osseovi,
přeběda věrné Owíný!
také ona změnila se:
jako stará,
vetchá žena
belhala se o berlici,
ošklivá a vráskovitá.
A tu sestry a
jich muži
do smíchu se spolu dali,
až zněl les tím nectným smíchem.
Ale
Osseo se od ní
neodvrátil, šel jen volněj’,
chopil ruku hnědou,svrasklou,
dubový jak lupen v zimě,
zval ji milkou, Menemušou,
něžnými ji těšil
slovy,
do stanu až došli k hodům,
usedli si ve wigwamu,
zasvěceném
Večernici,
něhyplné hvězdě dívek.
Jako v snách a u vidění
byl Osseo při
hostině;
všichni kol se veselili,
byli šťastni, krom Ossea.
Nedotknul
se jídla, pití,
nemluvil a neposlouchal,
seděl jak ve mrakavě,
hledě
truchlivě a snivě
na Owíný a pak vzhůru
k září planoucímu nebi.
A tu
slyšán hlas jak šepot
jdoucí jako z hvězdné dáli,
jdoucí z nesmírného
prázdna,
líbezný a tichý, něžný.
A hlas pravil: Ó Osseo,
ó můj synu
milovaný,
zlomena jsou kouzel pouta,
všechny čáry kouzelníků,
všechny
čáry zlobných mocí;
ke mně pojď a vystup vzhůru!
Okus krmě vedle sebe
požehnané, okouzlené;
čarodějnou moc má v sobě,
neboť v ducha promění tě.
Poháry a mísy tvoje
nebudou již dřevo, hlína,
číše budou wampumové,
mísy, kotle stříbro ryzí;
zářit budou nachem lastur,
jako oheň skvít se,
zářit.
Ženy déle neponesou
trapný osud těžké práce,
ale v ptáky promění
se,
budou zářit hvězdnou krásou,
doutnajícím leskem nebe,
září oblak
večerových.“
Co byl Osseovi šepot,
on co chápal jako slova,
bylo druhým
jenom hudba,
jen jak dálné ptáků pění,
jen jako když lelek zpívá,
osamělý Wawonejsa,
pozpěvuje lesní tmání.
Potom začal se chvít wigwam,
začal chvíti se a třásti;
ucítil pak, jak se vznáší,
zvolna vzduchem
vystupuje
z tmavých korun stromů vzhůru
do vlhotné, hvězdné záře,
nejvyšší až minul větve.
A tu hle! dřevěné mísy
v nachové se mění škeble;
a tu hle, hliněné kotle
proměněny v ryzí stříbro!
Tyče střechy wigwamové
všechny byly skvoucí stříbro,
kovová pak střecha na nich
jako třpytné
krovky broučí.
Tu Osseo pohled’ kolem,
ale devět krásných sester,
jejich
muži změnili se
v ptáky rozličného peří.
Ty jsou straky, ony sojky,
ti
jsou drozdi, oni kosi,
hopkují a píští, cvrčí,
čepýří se, nadýmají,
pyšní se svým lesklým peřím,
do vějířů šíří chvosty.
Jenom nejmladší,
Owíný,
mlčky sedí, bez proměny,
stará, schřadlá, vráskovitá,
hledí
smutně na ty druhé;
až Osseo, hledě vzhůru,
opět vzkřiknul bolným hlasem,
zrovna takým zaúpěním
jako u dubu tam v lese.
A hle, zas je mladá, krásná,
sešlé, potrhané šaty
změnily se v sobolinu,
místo berly měla péro
stříbrné a zářně skvoucí.
Poznovu se zachvěl wigwam,
zakolotal, letěl
větrem,
parou průhlednou a mraky,
až se v nebe skvoucí záři
snes’ na
hvězdu Večernici
na vločku jak vločka sněhu,
jako lupen padá v řeku,
jako chmýr na povrch vody.
Radostně je uvítali;
vyšel k nim otec Osseův,
s kadeřemi stříbrnými,
s něžností a jasem v očích.
A on děl: „Synu Osseo,
pověs tam ty ptáky s klecí,
se stříbrolesklými dráty,
s pestře lesknoucím
se peřím
u vchodu do mého stanu.“
U vchodu klec pověsili,
vešli zas a
poslouchali
rádi otce Osseova,
vládce hvězdy Večernice,
jak jim děl:
„Ó můj Osseo,
měl jsem s tebou slitování,
vrátil jsem ti mládí, krásu,
v pestré ptáky proměnil jsem
vaše sestry a jich muže,
neboť se ti
posmívali
v podobě starého muže,
smutného a vrásčitého,
neznali tvé
vroucí srdce,
tvoje nesmrtelné mládí;
jenom věrná tvá Owíný
viděla tvé
srdce nahé,
pro něj jen tě milovala.
V stanu, hle, jenž tam se třpytí
s oné hvězdky mihotavé
skrze páry po levici,
duch je zlobný, závistivý,
zlý Wabeno, černokněžník,
ten, jenž v starce proměnil tě.
Před paprsky
jeho chraň se,
jak je metá kolem sebe;
v těch je mocnost jeho kouzel
to jsou šípy, jimiž střílí.“
Mnohá léta v klidu, míru
na pokojné Večernici
se svým otcem žil Osseo,
mnohá léta pěli ptáci
u veřejí wigwamových,
skákali v stříbrné kleci,
a Owíný krásná, věrná
dala syna Osseowi,
krásného jak jeho matka,
srdnatého jako otec.
A ten hošík rost’ a zdarněl;
a Osseo pro zábavu
dal mu drobný luk a šípy,
pustil ze stříbrné klece
všechny jeho tetky, strýce
všechny ptáky s lesklým peřím,
aby synek
střílel po nich.
Kol a kol se rozletěli,
naplnili hvězdu hudbou,
radostným a volným zpěvem,
naplnili Večernici
leskem zářícího peří;
až
tu hošík, malý lovec,
napjal luk a pustil střelu
a pták jeden leskloperý
pad’ mu k nohám těžce zraněn.
Ó té přepodivné změny!
nebyl už to pták, co
viděl,
byla krásná, mladá žena,
jeho střelu majíc v prsou.
A když krev
se vyřinula
na posvátnou večernici,
zlomena moc čarodějná,
bezmocným
se stalo kouzlo;
smělý, mladý střelec náhle
cítil, jak se nese dolů,
držen rukou neviděnou,
stále dolů prázdným vzduchem
skrze oblaky a páry,
až se viděl na ostrově
zeleném a travinatém
ve Velké jezerní vodě.
Za
sebou se viděl snášet
všechny ptáky s lesklým peřím,
třepotat se, padat,
splývat,
podzimní jak pestré listí.
Snášel se též wigwam dolů
s tyčemi
z ryzího stříbra,
střechou jako z broučích krovek;
nesen větry nebeskými
zvolna klesal ku ostrovu
a v něm byl dobrý Osseo
s Owíný, svou věrnou
ženou.
Tu zas ptáci změnili se
na podoby smrtelníků,
ne však jejich
postavami:
zůstaliť jak trpaslíci,
pídimuži, Puk-widžové;
a za krásných
letních nocí
Večerní když hvězda svítí,
tančívali ruku v ruce
na
skalnatých ladech výspy,
na písčitém, plochém břehu.
Podnes tam jich
stkvoucí wigwam
vídat letních za večerů,
od břehů tam rybář slýchá
jejich šťastné veselení,
vidí tanec hvězdnou záři.“
Když tak zkazka
dokončena,
divný příběh dopovídán,
hledě kol po posluchačích,
takto
slavně děl Ajagů:
„Jsoutě v světě velcí muži;
já je znal, — jimž jejich
národ
nerozumí, ano, z kterých
posměch si a žerty tropí,
v potupu je
vydávaje:
z pohádky o Osseovi
učme se, co čeká smíšky!“
Všichni hosté
s potěšením
poslouchali divnou báji,
zasmáli se, pochválili
a pak
zašeptal druh k druhu:
„Nemyslí Ajagů sebe?
a my jsme tetky a strýci?“
Ještě jednou Čibiabos
zapěl píseň lásky, touhy;
líbezným a něžným hlasem,
plným dumné truchlivosti
zapěl dívky naříkání
pro milence, Algonkwína.
„Myslím na tě, můj miláčku,
běda mi, že myslím na tě,
že to srdce
vzpomíná si
na miláčka, Algonkwína.
Běda! — když jsem odcházela,
zavěsil’s mi stužku na krk,
sněžný wampum na památku,
můj miláčku,
Algonkwíne.
Půjdu s tebou, zašeptal jsi,
půjdu do tvé domoviny,
nech
mne žíti s tebou, — šeptal’s,
můj miláčku, Algonkwíne.
Daleká, ach daleká
je,
miláčku, má domovina;
běda, že tak předaleká,
můj miláčku,
Algonkwíne.
A když jsem se ohlížela
k místu, kde jsme rozešli se,
hleděl’s ještě stále za mnou,
můj miláčku, Algonkwíne.
Stál tu milý u
vývratu —
stál’s u stromu skáceného
na polo do chladné vody,
můj
miláčku, Algonkwíne!
Myslím na tě, můj miláčku,
běda mi, že myslím na tě,
že to srdce vzpomíná si
na miláčka, Algonkwína!“ —
Tak to tedy všechno
bylo
o veselce Hiawaty,
tak zatančil Paupukíwis,
tak Ajagů
vypravoval,
takto zpíval Čibiabos.
Když pak hody dokončeny,
rozešli
se svatebníci,
zanechali Hiawatu
s nocí jen a Minnehahou.
Zpívej, Písni Hiawaty,
o dnech šťastných, které přišly
teď do země Odžibwejské,
do krásné a klidné země!
Pěj tajemství
Mondamina,
pěj o Požehnání polím.
Pochována zkrvavená
sekyra a hrozné
mlaty,
pohřbeny válečné zbraně,
ryku války zapomněno,
mír byl mezi
všemi kmeny.
V bezpečnosti chodil lovec,
březový si stavěl člunek,
chytal ryby v řekách, plesech,
střílel srnu, lapal bobra;
v bezpečnosti
vytvářely
ženy cukr javorový, žaly rýži, luhovaly
jelení a bobří kože.
Kolem šťastné vsi se táhla
zelená a stkvoucí pole,
vlála péra Mondamina,
jeho měkké, slunné kštice,
hojností plníce zemi.
Ženy z jara osévaly
rozlehlá a širá pole,
pohřbívali Mondamina,
ženy opět v podjeseni
strhovaly žluté slupky,
šaty s těla Mondaminu,
jak je učil Hiawata.
Jednou po osetí polí
moudrý děl a povážlivý
Hiawata Minnehaze,
děl
k své ženě Smavé vodě:
„V noci dnes požehnáš polím,
obejdeš je čarým
kruhem,
bys je ochránila zmaru,
snětě, hmyzu, Wagomina,
škůdce
kukuřičných polí,
Pemoseda, škůdce klasů.
V noci, až se všechno ztiší,
v noci, čirá tma až bude,
až Nepawin, bůžek spánku,
zavře vchody
wigwamové,
tak že ucho neuslyší,
tak že oko nespatří tě,
se svého vstaň
lůžka tiše,
odlož veškeré své šaty,
obejdi osetá pole
po hranicích kol
a kolem,
zastřena jen kadeřemi,
rouchem tmy jen oblečena.
Žírnější tak
budou pole,
a tvé kroky, jdouce kolem,
čarným kruhem obtočí je
tak, že
ani snět, ni růda,
hmyz, ni červ, jenž v zemi ryje,
čarným kruhem
nepronikne;
ani šídlo, Duš-kwoneši,
ani pavouk Subbekaši,
ani koník,
Papukína,
ani mocný Wéjmukwana,
božec s medvědovou koží,
který
housenek je králem.
Na stromech blíž polí sedli
krkavci a lačné vrány,
Kagagí, vran král a tlupa
jeho černých loupežníků;
chechtali se Hiawatě,
až se třásli koše stromů
příšerným tím jejich smíchem
nad vyzváním
Hiawaty.
„Slyšte,“ děli, „mudrc mluví,
slyšte pikle Hiawaty!“
Tichá noc
když v dol se snesla,
tmavá, čirá na les, pole,
tesklivý když Wawonejsa
sosnami se rozekvílel,
a Nepawin, bůžek spánku,
každý wigwam zuzavíral,
s lůžka vstala Smavá voda,
odložila oděv zcela,
a jen tmou jsouc přioděna
bez ostychu, beze strachu,
bezpečná obešla pole,
posvátným je obtočila
čarným okruhem svých kroků.
Nikdo tmou, než půlnoc čirá,
neuviděl její
krásu,
nikdo, nežli Wawonejsa
neuslyšel ňader chvění;
temnost,
Guskewau, ji cele
zahalila svatým pláštěm,
by ji nikdo neshled krásnu,
nechlubil se: „Já ji viděl.“
Na zítří, hned na úsvitě,
Kagagí, král vran,
si sebral
voj svých černých loupežníků,
vrány, sojky, straky, kavky,
hlučící na šerých stromech
a hned vrh’ se beze strachu
na Hiawatova pole,
pohřebiště Mondamina.
„Vytáhnem si Mondamina,“
děli, „z hrobu, kde je
pohřben,
přes ty čarodějné kruhy
vychozené Smavou vodou,
přes ty
všechny svaté stopy
vyšlapané Minnehahou.“
Ale bdělý Hiawata,
povážlivý,
ostražitý,
doslechl ten chechot jejich,
úšklebky s vrcholů stromů.
„Kau! jen pozor, braši milí,
Kagagí, ty vraní králi,“
děl, „však dám vám
naučení,
že budete pamatovat.“
Povstal ještě před svítáním,
nalíčil na
celém poli
ok na černé loupežníky,
potom skryl se do zálohy
ve
smrkovém blízkém háji,
čekaje, až přijdou vrány,
krkavci a sojky, kavky.
Přišli záhy, krákajíce,
s třepotem a skřehotáním,
k svému dílu,
k pustošení;
na pole si usedali
hrabajíce zoby, spáry
hluboko za
Mondaminem.
A přes všechnu chytrou lstivost,
prohnaný um válečnický
nepostřehli nebezpečí,
až se spáry zamotali,
až se všichni pochytali
do ok, léček Hiawaty.
Z úkrytu teď objevil se,
kráčel, hrozný, mezi nimi,
strašný na pohled, že chvěl se
děsem i ten nejchrabřejší.
Bez milosti,
v pravo v levo
po desíti, pod dvaceti
bil a bídná mrtvá těla
rozvěšel
pak na strašáky
kolem posvěcených polí
na znamení velké pomsty,
na
výstrahu loupežníkům.
Jenom Kagagí, jich vůdce,
Kagagí, jenž vran je
králem,
ušetřen byl na životě
za rukojmí svého rodu.
Řemínky ho svázal,
odved’
zajatého do wigwamu,
pouty z olšového lýčí
přivázal ho ke
slemeni.
„Kagagí, můj brachu,“ řekl,
„tebe, vůdce loupežníků,
tebe,
strůjce této zloby
návodce té zlotřilosti
poživím a udržím si
za
rukojmí tvého rodu,
na záruku dobrých mravů.“
A tak zlého, urputného
nechal sedět v ranním slunci
na vrcholu wigwamovém,
krákat divoce v svém
hněvu,
třepat příšernými křídly,
marně trhat svými pouty,
marně volat
po svém rodu.
Přešlo léto; Šawondasi
rozdýchal se po krajině,
posílal
svou vroucnost z jihu,
vál svým teplým celováním.
A tu pole kukuřičná
dospívala, dozrávala,
až tu stála v celé kráse,
v zeleném a žlutém šatu,
s třásněmi a zlatým peřím,
až se plné skvostné klasy
draly z pochev
pukajících.
A tu dí stará Nakomis,
takto praví k Minnehaze:
„Přišel
měsíc, kdy list padá,
planá rýže posbírána,
teď je zralá kukuřice.
Skliďme, co se urodilo,
pozápolme s Mondaminem,
svlékněm s něho péra,
třásně,
zelené a žluté šaty.“
Z wigwamu hned Smavá voda
vyšla plna
veselosti,
s vrásčitou, starou Nakomis;
a pak ženy z celé vísky
sezvaly, a hochy, dívky
k žním na kukuřičných polích,
na vylupování klasů.
Krajem lesa v smrčí vonném
sedli starci, bojovníci,
kouřili si v libém
chladu.
Mlčky, ani nehlesnouce,
hleděli na hravou práci
mladíků a žen a
dívek,
naslouchali hlučné řeči,
jejich smíchu, jejich zpěvu,
stračímu
jich štěbotání,
sojčímu jich řehotání,
jejich čermáčímu zpěvu.
A když
která šťastná dívka
nalezla klas kukuřičný
červený až do krvava,
„Nuška!“ vzkřikli jedním hlasem,
„budeš míti milovníka,
hezkého mít budeš
muže!“
„Juch!“ sbor starců odpovídal,
jak tam seděl ve smrčině.
A když
mladík nebo dívka
nalezli klas zohybaný,
klas nalezli při loupání
snětivý neb znetvořený,
zasmáli se, zazpívali,
belhali se kolem pole,
posunky a chůzí svojí
po starci se pitvoříce
skoro dvakrát přihrbeném,
zpívajíce zvlášť neb spolu:
„Wagemin to, zloděj polí,
Pejmosed, jenž
klasy krade.“
Kol až pole zněla smíchem,
až s wigwamu Hiawaty
Kagagí
se rozkrákoral,
chvěl se hněvem a všech stromů
vůkol černí loupežníci
krákali a skřehotali.
„Juch!“ sbor starců odpovídal,
jak tam seděl ve
smrčině.
V oněch dnech děl
Hiawata:
„Hle, jak všechno mizí, hyne!
Z mysli kmetů unikají
podání o
velkých věcech,
chrabré činy bojovníků,
smělá lovců dobrodružství,
všechny Medů vědomosti,
všechna umělost Wabenů,
všechny divné sny a vidy
Džosakídů, našich věštců.
Velcí mrou, jsou zapomněni;
moudří mluví, jejich
slova
hynou v uších těch, kdo slyší,
nedostihnou pokolení,
která ještě
nezrozena
čekají v tajemném šeru
němých časů, které budou.
Na
náhrobcích našich otců
není znaku, není rysu;
kdo v těch hrobech odpočívá,
nikdo neví, jenom víme,
že to otcové jsou naši.
Ale jaký rod byl jejich,
kmen a jaké příbuzenstvo,
jaký Totem praotecký,
zdali orel, medvěd,
bobr,
nikdo neví, jenom víme,
že to otcové jsou naši.
Tváří v tvář
mluvíme spolu,
ale mluvit k nepřítomným
nelze nám, své hlasy poslat
k přátelům bydlícím v dáli;
nelze poslat tajné zvěsti,
aniž posel věděl o
ní,
nepřevrátil, nezradil ji,
nepověděl o ni jiným.“
Takto mluvil
Hiawata
chodě osamělým lesem
dumaje a rozvažuje
o dobru a blahu lidu.
Ze své torby vyňal barvy,
různé barvy k malování,
namaloval mnohé tvary
podivné a tajuplné
na březové, hladké kůře;
a tvar každý něco značil,
myšlénku nebo slova taje.
Velmocný Giče Manito,
on, pán žití, namalován
jako vejce, obrácené
k čtyřem úhlům nebes větrů.
,Velký duch, jenž mešká
všude’
význam byl tohoto znaku.
Velmocný Giče Manito,
on, Duch strašný
všeho zlého,
jako had byl namalován,
Kenabík, veliká zmije.
,Velmi
úkladný a lstivý,
plazivý ten zloduch jesti’,
význam byl tohoto znaku.
Smrt a život značil kruhem,
život bílým, smrt pak tmavým;
značil slunce,
měsíc, hvězdy,
lidi, zvěř a plazy, ryby,
lesy, hory, plesa, řeky.
Pro
zem táhl přímou čáru,
oblouk nad ní značil nebe,
bílý prostor mezi nimi
den, a hvězdy v něm čas noční.
Na levici bod byl východ,
západ tečka na
pravici,
poledne bod na vrcholu,
déšť pak nebo počas chmurý
vlnivé jsou
shora čáry.
Stopy k stanu směřující
vykládány za pozvání,
odznak
jdoucích besedníků.
Ruce krví ubrocené,
dlaňmi vzhůru, byly znakem
nepřátelství, spustošení.
Vše ty věci Hiawata
zjevil žasnoucímu lidu,
vyložil, co každá značí,
řka: „Hle, na náhrobcích vašich
není črty, rysu,
znaku,
jděte si je pomalovat
každý znakem svého rodu,
Totemem svým
praoteckým,
aby ti, co přijdou po nás,
poznali je, rozeznali.
Tak byl
na hrob namalován
těm, jichž paměť dosud žila
jejich praotecký Totem,
odznak jejich rodokmene,
sob a medvěd, želva, bobr,
jeřáb, všechno na
znak ležíc,
na znamení, že kdo měl je,
odešel a pod svým štítem
v popelu a prachu leží.
Také věštci, Džosakídi,
Wabenové, kouzelníci,
léčitelé, zařikači
malovali na srnčině
nebo koře svoje písně;
každý
zpěv měl různou značku
posvátnou a tajuplnou,
divnou, skvěle malovanou;
a měl každý znak svůj význam,
každý mocnou píseň značil.
Velký duch a
tvůrce všeho
ozařoval celé nebe;
Kenabík se tady plazil,
velký had, a
zkrvavený
hřeben ježe, hleděl k nebi;
na obloze slouchá slunce,
měsíc
mře a zatmívá se;
jsou tu sova, orel, jestřáb,
kormoran, pták čarodějný;
lidé bez hlav chodí nebem,
těla šípy probodená;
zkrvavené ruce smrti
do výše se zvedajíce,
hrobní vlajky, bojovníci
chvátící i zem i nebe.
Tyto znaky malovali
na blanky a srnčí kůže;
válečné i lovčí písně,
léčebné i čarné zpěvy,
všechny těmi znaky psány;
každý tvar měl vlastní
význam,
každý jinou píseň značil.
Vzpomněli též písně lásky,
nejtajemnější všech léčiv,
nejmocnější ze všech kouzel,
války, honby
úkladnější.
A ta píseň lásky takto
zobrazena, vyložena:
Stojí mladík
malovaný
nachově co nejskvěleji;
to je milenec a hudec;
význam pak: ,Mé
malování
činí mne všech nejmocnějším.’
Pak ten jinoch sedí, zpívá,
na
kouzelný tluče buben
a to značí: ,Slyš, ó, slyš mne,
můj to hlas a moje
pění.’
Potom tentýž jinoch sedí
v krytu střechy wigwamové,
a ten obraz
naznačuje:
,Přijdu, posadím se k tobě
v taji svého milování.’
Potom oba,
muž a žena,
ruku v ruce stojí spolu,
a ty ruce tak jsou spjaty,
že jak
jedna vypadají;
slova pak tím označena
jsou: ,Tvé srdce vidím v tobě,
ruměncem tvé líce rdí se.’
Potom stojí na ostrově
dívka, v samém středu
výspy,
a tím píseň naznačena:
,Kdybys byla sebe dále,
odlehlém kdes
na ostrově,
takovým tě kouzlem schvátím,
taková je moc mé lásky,
že
tě hned přitáhnu k sobě.’
Potom dívka spí a milý
do spaní jí v ucho šepce:
,Kdybys byla ještě dále
v zemi spánku, v kraji ticha,
hlas mé lásky
dostihne tě.’
Poslední pak ze všech podob
bylo srdce kruhem spjaté,
čarodějným spjaté kruhem,
a měl obraz tento význam:
,Vidím tvoje srdce
nahé,
v tvoje nahé srdce šeptám.’
Takto moudrý Hiawata
naučil svůj
národ všemu
tajemnému malování,
psaní v značkách obrázkových
na
březové hladké kůře,
na sobové bílé kůži,
na náhrobcích rodné vísky.
Toho času Zloduchové,
Manitové zhouby,strachu
před
moudrostí Hiawaty,
jeho láskou k Čibiabu,
žárlíce na věrnost jejich,
šlechetné jich skutky, slova,
konečně se spikli na ně,
na škodu a zkázu
obou.
Moudrý, bdělý Hiawata
varovával Čibiaba:
_O můj bratře, zůstaň u
mne,
by ti Zloduch neublížil.“
On však mlád a bezstarostný,
havraním
jen potřás’ vlasem,
usmál se a děl jak dítě:
„Jen se neboj o mne bratře,
úklad, zlo mi neublíží!“
Jednou, když Peboan, zima,
ledem spjala Velkou
vodu,
sníh se dolů sypal vírem,
sykal v zvadlém listí dubů,
sosny
změnil na wigwamy,
celou zem pokrýval tichem,
s lukem svým a sněžnicemi,
nedbaje bratrských výstrah,
neboje se zhoubných duchů,
na honbu za
paroháčem,
sám si vyšel Čibiabos.
Zrovna přes Velikou vodu
v běh se
dala před ním srna;
za ní lovec větrem, sněhem
na zrádné se pustil ledy
rozjařený, unešený
rozkoší a ohněm lovu.
Ale dole Zloduchové
v záloze
čekali na něj,
prolomili zrádné ledy,
zatáhli ho do hlubiny,
pochovali
tělo v písku.
Unktahí, bůh Dakoťanů,
bůžek vody utopil ho
v hlubinách a
ve propastech
Velké vody, Giče Gumí.
S břehu vykřík’ Hiawata
hrozným tak
a bolným hlasem,
takou srdcelomnou tísní,
že až buvol stanul, slouchal,
vlci vyli na prerii,
ba i hrom, se budě, v dáli
odpovídal: „Ba -im-wawa!“
Tvář pak černě pomaloval,
zakryl sobě hlavu šatem,
seděl v stanu
naříkaje
sedm dlouhých týdnů kvílel
v neustálém bědování.
„Mrtev je ten
sladký hudec,
nejlíbeznější všech pěvců!
Odešel už od nás navždy,
odebral se o krok blíže
k Pánu všechné hudby světa,
k Pánu veškerého
zpěvu.
Ó, můj bratře, Čibiabe!“
Smutné chvůje zelenými
vějíři ho
ovívaly;
skláněly své rudé šáchy,
vzdychaly a těšily ho,
družily se
k jeho nářku
kvílením a naříkáním.
Přišlo jaro, darmo lesy
čekaly na
Čibiaba;
darmo potok Sebowiša
rákosinou vzdychal v lukách.
V košatých
korunách stromů
zpíval modráček Owejsa:
„Čibiabe, Čibiabe!
mrtev je
líbezný hudec.“
Na slemeni wigwamovém
zpíval čermáček Opečí:
„Čibiabe,
Čibiabe!
mrtev je ten sladký pěvec.“
Do noci po celém lese
znělo lelka
bědování,
stesk a nářek Wawonejsy:
„Čibiabe, Čibiabe!
mrtev je ten
libý hudec,
nejlíbeznější všech pěvců.“
Potom přišli léčitelé,
Medové a
kouzelníci
Wabenové s Džosakídy
navštívili Hiawatu.
Postavili vedle
něho
svatý stan, by utišil se,
mlčky šli a vážným krokem,
v průvodu,
nesouce váčky
z bobří, rysí, vydří kůže,
plné bylin čarodějných,
kořínků a mocných léků.
Slyše jejich krok se blížit,
přestal kvílet
Hiawata,
nevolal už Čibiaba;
bez ptaní a bez odvěti
truchlící jen
odkryl hlavu
pomalu a mlčky s tváře
smuteční si umyl barvu,
zvolna,
mlčky následoval
svatého je do wigwamu.
Kouzelný mu dali nápoj,
lektvar
z máty, Namawusku,
z řebříčku, Wabenowusku,
mocných kořínků a bylin;
s bubínky a řehtačkami
pěli různo, nebo v sboru
čarodějné zpěvy takto:
,Já to jsem, já sám, viz tu mne!
Velký, šedý orel mluví;
leťte, bílé
vrány, slyšte!
Hřmění hromu pomáhá mi,
sbor všech duchů neviděných;
slyším volat hlasy jejich,
po celém je slyším nebi.
Zas ti vdechnu sílu,
bratře,
pozdravím tě, Hiawato!’
„Haj-ó-ho!“ sbor odpovídá,
„Wej-ha-wej!“
sbor kouzelníků.
,Všichni hadi jsou mi druzi;
zabiju lednáče Manga;
zabiju tvé srdce v tobě.
Zas ti vdechnu sílu, bratře,
uzdravím tě,
Hiawato!’
„Haj-ó-ho!“ sbor odpovídá,
„Wej-ha-wej!“ sbor kouzelníků.
,Já
to jsem, já sám, to věštec!
Promluvím-li, chví se wigwam,
svatý stan se
hrůzou chvěje,
nevidné jím ruce třesou.
Chodím-li tu, prohýbá se,
praská nebe, po němž stoupám.
Zas ti vdechnu sílu, bratře,
vstaň a promluv,
Hiawato!
„Haj-ó-ho!“ sbor odpovídá,
„Wej-ha-wej!“ sbor kouzelníků.
Potom
váčky léčebnými
potřásli nad Hiawatou,
a své čarodějné kolo
zatančili
kolem něho.
A jak ze sna vyburcován,
divoce a zděšen zved’ se,
uzdraven od šílenosti.
Jako mrak je smeten s nebe,
odstoupila s jeho mozku
rázem všechna zádumčivost;
jako s řeky splynou ledy,
se srdce mu sešla
rázem
všechna jeho strast a běda.
Pak se jali Čibiaba
volat z hrobu pod
vodami,
z písku na dně Giče Gumí,
pobratyma Hiawaty.
A tak mocné bylo
kouzlo
velikého zaklínání,
že ho doslech’, jak tam ležel,
pod jezerní
Velkou vodou.
Zved’ se z písku, slouchal v dálku,
slyšel zpívání a hraní,
přišel na to zaklínání
k samým dveřím wigwamovým;
ale vejít nesměl dále.
Štěrbou uhel podali mu,
dveřmi hlaveň rozhořenou,
vladařem ho učinili
v Zemi duchů, mrtvých vládcem;
řekli mu, by od nynějška
rozdělával
nebožtíkům
noční ohně táborové
na jich cestě osamělé
do království
Ponemova,
do země na Onom světě.
Z vísky, kde žil od dětinství,
ode
všech, kdo tam ho znali,
mlčky spěje doubravinou
jako vlečný kotouč dýmu
zvolna mizel Čibiabos.
Kudy spěl, snět nehnula se,
tam, kde stoup’, stvol
nesklonil se,
ani loňský lupen spadlý
pod nohou mu nezašustil.
Čtyři
celé dni tak dále
pěšinou šel nebožtíků;
jahody jed’ mrtvých lidí,
přeplul zasmušilou řeku,
na vratkém ji přeplul kmenu,
až ku Plesu
stříbrnému,
v kamenném pak doplul člunu
na ostrovy vyvolených
do
krajiny duchů stínů.
Cestou potkal, jdoucí zvolna,
mnohé duchy unavené,
vzdychající pod břemeny
mlatů, luků, střel a šatu,
kožešin a hrnků, kotlů,
s krmí, jež jim byla dána
na tu cestu osamělou.
„Proč ti živí,“ bědovali,
„kladou na nás také břímě!
Lépe je jít nah a hladov,
nežli nést tak velkou
tíži
únavnou a dlouhou poutí!“
Potom chodil Hiawata
na východ i ku
západu,
uče lidi, jak se léčit,
používat protijedů,
z nemoci se
uzdravovat.
Takto nejprv smrtelníkům
zvěstny taje Mondamina,
svaté vědy
léčitelské.
Poslyšte, jak Paupukíwis,
on, ten velký Jenadize,
jehož zvali Bouřiplachem,
celou vísku znepokojil;
poslyšte o jeho zlobách,
útěku pře Hiawatou,
jak se divně proměňoval
a
jak skončil svoje kousky.
Na pobřeží Giče Gumí,
na násypech Nago-wudžských,
u bleskotné Velké vody
měl svůj wigwam Paupukíwis.
On to byl, jenž kdys
tak šílen
létavé ty svířil písky
do násypů Nago-wudžských,
tenkráte
když mezi hosty
v rozjaření, vytržení
o veselce Hiawaty
Žebrácký svůj
tančil tanec.
Na nové teď dobrodružství
vyšel sobě Paupukíwis,
chvatem
přišel do vesnice,
našel všechny mladé muže
u Ajaga ve wigwamu
slouchající jeho bajkám,
přepodivným dobrodružstvím.
Právě se jen
rozpovídal
o Odžígu, tvůrci léta,
jak udělal díru v nebi,
do nebe jak
vyšplhal se
a ven pustil počas letní,
krásné, nekonečné léto.
Nejprv
jak šlo vydře o to,
potom rys a jezvec, bobr
zkusili to velké dílo
s vrcholu hor nejvyššího;
tloukli čely v klenbu nebes,
narazili,
nerozbili;
až pak rosomák se zvedl,
k útoku se přihotovil,
přihnul
kolena jak vever,
stáhl paže jako cvrček.
„Jeden skok,“ tak dí Ajagů,
„jeden skok, a prohnula se
obloha jak v řece ledy,
pod nimi když vody dmou
se.
Druhý skok, a zapraskala
obloha jak v řece ledy,
když už vlny
vzhůru bijí.
Třetí skok, a nebe nad ním
na střepy se roztříštilo,
a on
zmizel tam a za ním
jedním rázem, jedním skokem
byl tam Odžík, vodní
skřeček.“
„Slyšte,“ zvolal Paupukíwis,
jak tam vcházel do veřejí,
„mám
už dost těch povídaček,
po krk tlachů Ajagových,
mudrlanství Hiawaty!
Zde je něco pro zábavu
lepšího těch dlouhých řečí.“
Potom ze své vlčí torby
se slavnostně vážnou tváří
vytáh’ úplnou hru kostek,
Pugaseng s třinácti
kusy.
Bílé byly kostky shora,
červené po straně druhé.
Dvé tu hadů,
Kenabíků,
borců dvé, Ininewugů,
jeden palcát, Pugamaugun,
jedna štíhlá
ryba, Kígo,
čtvero oblých Ozawbíků
a tré kachňat, Šesebwugů;
všechny
z kosti, malované,
všechny až na Ozabwíky;
ti jsou kov a s jedné strany
leštěny a černy s druhé.
V dřevěnou je hodil číši,
zachřestil a promíchal
je,
rozhodil je po podlaze,
vykládal a vysvětloval:
„Červené jsou
všechny kostky,
jeden Kenabík tu stojí
na leštěné straně kovu
hlazeného Ozawbíka;
desítek to platí třináct,
k tomu osm počítáno.“
Potom opět sebral kostky,
zachřestil a promíchal je,
rozhodil je po
podlaze,
vykládal a vysvětloval:
„Bílí oba Kenabíci,
bílí Ininewugové,
červené vše druhé kusy;
pětkrát deset platí nyní,
k tomu osm počítáno.“
Tak je cvičil ve hře hráčské,
vykládaje, vysvětluje,
probíraje různé vrhy,
různé změny a co značí.
Dvacatero chtivých očí
hledělo naň vyjeveně.
Mnohou hru,“ děl teď Ajagů,
„umělou a hráčskou vídal
u různých jsem
pronárodů,
v přerůzných jsem hrával zemích.
Ten, kdo chtěl by hrát
s Ajagem,
čiperné mít musí prsty;
ač tak dovedným se děláš,
obehrám tě,
Paupukíwe;
ba, že teprv naučím tě,
jak se hraje v ty tvé kostky.“
A tak
seděli a hráli
staří, mladí do jednoho,
o šaty a zbraně, wampum
do
půlnoci, do svítání
hráli, až je Paupukíwis,
prohnaný ten Jenadize
o
vše obehrál, co měli,
o nejlepší jejich šaty,
kamizoly z jelenice,
hranostaje, pásy z wampum,
péra, zbraně, dýmky, měšce,
Dvacatero očí divě
žehlo naň jak oči vlků.
Řekl šťastný Paupukíwis:
„Stýská se mi ve wigwamu;
na svých cestách, dobrodružných
potřebuji společníka,
rád bych tak měl
Mešinauwu,
služebníka, dýmkonoše.
Vsadím celou svoji výhru,
šaty, co
zde nakupeny,
všechen wampum, všechna péra,
na jediný vrh je vsadím
tam
za toho jinošíka.“
Byl to hoch šestnácti roků,
synek sestry Ajagovy;
Mlžná tvář ho nazývali.
Jako oheň hárá v dýmce,
rudě doutná pod popelem,
z pod obočí rousnatého
žehly oči Ajagovy.
„Juch!“ odvětil rozvášněně.
„Juch!“ s ním všichni do jednoho.
Uchopil se stařec číše,
v kostnaté ji
sevřel prsty,
sevřel osudný Onagon,
vzpurně, chmurně zachřestil jím,
až se kostky rozletěly,
před sebe jak vrh’ je na zem.
Rudí byli Kenabíci,
rudých dvé Ininewugů,
i dvé kachňat Šešebwugů;
černí čtyři Ozawbíci,
bílá pouze rybka Kígo:
jenom pět to počítáno!
Usmívavě Paupukíwis
zamíchal a rozmet kostky:
lehce vzduchem nadhodil je,
lehce padly kolem
něho
tmaví, lesklí Ozabwíci,
rudé, bílé druhé kostky,
jeden borec,
Ininewug,
stál pak vzpřímen mezi nimi,
zrovna jak lstný Paupukíwis,
vzpřímen mezi hráči, zvolal:
„Pětkrát deset, má je výhra!“
Dvacatero očí
divě
žehlo naň jak oči vlků,
když se obrátil a vyšel,
sledován svým
Mešinauwou,
synem sestry Ajagovy,
ztepilým a štíhlým hochem,
který
nesl výhru za ním,
kamizoly, hranostaje,
pásy, wampum, dýmky, zbraně.
„Odnes to,“ děl Paupukíwis
vějířem svým ukazuje,
odnes mi to do wigwamu,
tamhle v dáli na východě
na násypy Nago-wudžské!“
Žhavé, rudé hrou a
kouřem
byly oči Paupukíwa,
z wigwamu když na vzduch vyšel,
do krásy
letního jitra.
Vesele kol ptactvo pělo,
potůčky jen skotačily,
a to
srdce Paupukíwa
zpívalo si jak ti ptáci,
jásalo, jak potok jásá,
vesnicí když ubíral se
prvním šedem úsvitovým
s vějířem z krůtího peří,
s puchem, chmýřím labuťovým,
k nejzazším až došel stanům,
a tam k stanu
Hiawaty.
Opuštěn a tich byl wigwam,
nikdo z dveří nevycházel,
nikdo,
aby uvítal ho:
ale ptáci pěli kolem,
semo tamo hopkovali,
zobali a
šveholili,
nahoře pak, na slemeni
Kagagí, král vranů seděl,
oči žhavé,
skřehotaje,
třepal křídly, jak se blížil.
„Nikdo doma, wigwam prázdný!“
řekl sobě Paupukíwis,
ve svém srdci kuje zlobu.
„Pryč je bdělý Hiawata,
pošetilá smavá voda,
pryč je stařena Nakomis,
nikdo nehlídá jim doma.“
Za krk popad’ Kagagího,
zatřepal jím jako měchem,
jako řehtačkou kdo točí,
krk zakroutil havranovi;
se slemene nad wigwamem
nechal viset mrtvé tělo
na potupu jeho pána,
ku posměchu Hiawatě.
Potom, vešed kradmým krokem,
obrátil vše z líce na rub,
rozmetal, kde jen co bylo,
na hromadu naházel
to,
mísy dřevěné a kotle,
buvolí a bobří kože,
vydřiny a hranostaje
na potupu pro Nakomis,
ku posměchu Minnehaze.
A pak vyšel Paupukíwis,
lesem sobě pohvizduje,
pohvizduje na veverky,
které z dutých větví
pouští
žaludové misky na něj,
pozpěvuje lesním ptákům,
kteří z temna
listnatého
vesele mu v odveť pějí.
Potom vylez na skaliska
pnoucí se
nad Giče Gumí,
uhostil se na vrcholu,
čekal v škůdné veselosti,
až
se vrátí Hiawata.
Na znak natažen tu ležel,
pod ním v hloubi plouská
voda,
plouská, šplouná snivá voda,
nad ním v dáli splývá nebe,
mihotné a snivé nebe,
kolem létá, šustí, šuká
horská drůbež Hiawaty,
v hejnech krouží kolem něho,
křídly skoro týká se ho.
A on bil je, jak tu
ležel,
po desíti, po dvaceti,
vraždil je a házel dolů
se skal na břeh
mrtvá těla,
až jezerní orel, Kajošk,
sedě nad ním na útesu,
vzkřikl:
„To je Paupukíwis!
ubíjí nás tady po stech.
Vzkažme o tom svému bratru,
dejme zprávu Hiawatě.“
Rozhněval se Hiawata,
když se vrátil do vesnice;
našel lidi poplašené,
slyšel o těch nezbednostech,
škůdnictví a zlobných rejdech
prohnaného
Paupukíwa.
Těžce dral se dech mu z nozder,
skrze zuby bzučel temně
slova hněvu, slova pomsty,
horce, jako sršeň bzučí:
„Skolím toho
Paupukíwa,
skolím toho strůjce zloby.
Není svět tak širý, dálný,
neschůdné tak není cesty,
by můj hněv ho nedostihnul,
pomsta má ho
nedosáhla!“
Bez prodlení Hiawata
dal se s honci na stíhání
po šlépějích
Paupukíwa,
lesinami, kudy bral se,
přes hory, kde odpočíval;
nenašli
však Paupukíwa,
jenom v trávě ušlapané
našli mezi borůvkami
lože, kde
byl odpočíval,
našli otisk jeho těla.
S nižiny pod nimi v dáli,
s travné stepi Muskodeje
obrátiv se Paupukíwis,
pohrdlivě mávnul rukou,
posmívavě pitvořil se;
ale za ním Hiawata
zvolal s vrchu hlučně, hlasně:
„Není svět tak širý, dálný,
neschůdné tak není cesty,
by můj hněv tě
nedostihnul,
pomsta má tě nedosáhla!“
Přes řeky a po skalinách,
lesem,
houští, porostlinou
hnal se lstivý Paupukíwis,
přeskakoval jako sajka,
až se dostal ku potoku
tekoucímu vprostřed lesa,
k pokojné a tiché vodě,
jež se nad břeh rozlévala
k hrázi bobry postavené,
k rybníčku, kde
v tiché vodě
stromy stály po kolena,
lekníny se kolébaly,
třtiny
vlály, šepotaly.
Na hrázi stál Paupukíwis,
z větví, kmenů, jimiž voda
řinula se průlinami,
přes něž vrchem přetékala.
Z tůně bobr vynořil se,
udivených velkých očí,
hledících, jak by se ptaly,
na cizince Paupukíwa.
Na hrázi stál Paupukíwis;
přes kotníky tek mu potok,
stříbrná a čistá
voda,
jak se mluviti jal k bobru,
usmívavě pravil takto:
„Amíku, můj
bobre milý,
chladná, krásná je ta voda,
potopit se dej mi do ní,
odpočinout ve tvé chatě;
proměniž mne také v bobra.
Opatrně, vyhýbavě
odpověděl bobr na to:
„Napřed poradím se s druhy,
optám se i jiných
bobrů.“
Do vody pak potopil se,
klesal těžce jako kámen
dolů mezi
listí, větve
hnědé, na dně propletené.
Na hrázi stál Paupukíwis,
přes
kotníky tek mu potok,
tryskal pod ním průlinami,
proudil pod ním přes
kameny,
v jasnou, klidnou tůň se šířil,
na něho jak stín a slunce
zářně, tmavě dopadaly
v mihotavých zrcadélkách
klátícím se šumným větvím.
Ode dna teď bobři tiše
nořili se ku povrchu,
napřed hlava, potom druhá,
až byl rybník plný bobrů,
plný černých, lesklých tváří.
K bobrům pravil
Paupukíwis,
prosebným k nim pravil hlasem:
„Pěkné, bratři máte sídlo,
chráněné před nebezpečím;
nemůžete při svém umu,
moudrosti a dovednosti
proměnit mne také v bobra?“
„Můžem!“ Amík odpověděl,
on, jenž bobrů je
všech králem,
„jenom vklouzni do rybníka,
mezi nás do tiché vody.“
Do
hlubiny mezi bobry
tiše klesal Paupukíwis;
zčernala mu kamizola,
mokasíny, nohavice;
v ploský ohon změnily se
jeho liščí chvosty, třásně;
rázem proměnil se v bobra.
Potom řekl Paupukíwis:
„Učiňte mne velkým,
větším,
větším, než jsou jiní bobři.“
„Učiníme,“ děl král bobrů,
„až
jen vejdeš v jizbu naši;
v stanu svém tě uděláme
desetkráte větším
druhých.“
Tak do jasné, hnědé vody
tiše stonul Paupukíwis;
celé dno tu
našel kryté
větvemi a kmeny stromů,
plné zásob k zimní době,
kupy žíru
proti hladu;
našel wigwam, jehož dvéře
do prostorných vedly komor.
Zde
ho velkým udělali,
velkým, větším desetkráte,
nežli byli druzí bobři.
„Budeš vůdce náš,“ mu děli,
„pohlavár a král všech bobrů.“
Ale dlouho
Paupukíwis
neseděl tu ve své slávě,
když se ozval na výstrahu
stráže
hlas, jež zavolala
z leknínů a vodních liljí:
„Přichází sem Hiawata,
Hiawata s lovci svými!“
Hned pak slyšán výkřik s hora,
dupání a lomození,
praskot, šumot, a již voda
nad nimi a kolem klesla,
sběhla vírem, a tak
vědí,
že jsou hráze protrženy.
Na krov bobřích stanů lovci
vyskočili,
zdupali je;
slunce svitlo trhlinami,
vchody bobři vyskákali,
ukryli se
v hlubší vodě,
v proudné struze potokové;
ale velký Paupukíwis
nemoh
dostati se z dveří,
vypasen a nadmut pýchou,
naduřený jako měchýř.
Krovem nahléd Hiawata,
zvolal hlučně: „Paupukíwe,
marná je tvá lest a
šalba,
tvé se různé přetváření,
znám tě dobře, Paupukíwe!“
Mlaty tloukli
ho a bili,
ubohého Paupukíwa,
jak se mlátí kukuřice,
až mu lebku
roztříštili.
Šest pak statných, pružných lovců
na tyčích a větvích domů
odnášeli bobří tělo;
ale Džíbi, duch v tom těle,
ještě myslil, ještě
cítil,
ještě žil jak Paupukíwis.
A ten třepal se a zmítal,
zápasil a
házel sebou,
jako clony u wigwamu
trhají se na řemenech,
v zimní čas
když vítr duje;
až se skrčil, celou silou
potom z těla vymrštil se,
vzal na sebe opět tvářnost
prohnaného Paupukíwa
a tak opět zmizel v lese.
Ale bdělý Hiawata
viděl postavu, jak mizí,
viděl ducha Paupukíwa
vklouzati do modrých stínů
sosen v lese, k bílým ladám,
kde byl volný
prostor v lese,
hnát se, supat jako vítr,
ohybati větve stromů;
za ním
pak, jak déšť se žene,
spěly kroky Hiawaty.
K ostrůvkovitému plesu,
bezdech doběh Paupukíwis.
Tady v květech leknínových
Pišnekové, kachny
pluly,
houpaly se rákosinou,
veslovaly kolem výsep,
pozvedaly ploské
zoby,
pod vodu se potápěly,
nyní v stínu černaly se,
nyní v slunci
blýskaly se.
„Kachny!“ zvolal Paupukíwis,
„Pišnekové, bratři moji,
proměňte mne také v kachnu,
s lesklým peřím, lesklou šíjí,
učiňte mne
velkým, větším
desetkráte, než jsou druhé.“
Hned ho v kachnu proměnily,
ohromných dvou tmavých křídel,
hladké, přioblené hrudi,
se zobákem jak dvě
vesla,
větším jsou ho udělaly,
desetkráte, než jsou druhé,
zrovna
když vystoupiv z lesa
na břehu stál Hiawata.
Pozvedly se s křikem, rykem,
šumným křídel třepotáním,
zvedly se nad rákosiny
z leknínů a vodních
liljí
a jen řekly Paupukíwu:
„V letu dolů nepohlédni,
pozor měj a
nehleď dolů,
sice pohroma tě stihne
divná, velká, nenadálá.“
K severu se
rychle nesly,
do daleka mhou a sluncem,
na bažinách sytily se,
v rákosinách vyspaly se.
Nazítří, když dále pluly,
podnášeny větrem
z jihu,
poháněny větrem z jihu,
za nimi jak bystře vanul,
zazněl
hlahol lidských hlasů,
zazněl křik pod nimi dole,
z veských stanů povyk
lidí
na míle pod nimi dole;
neboť lidé udivení
spatřili to hejno
kachen,
shledli křídla Paupukíwa
mávati ve vzdušné výši
širší opon u
veřejí.
Paupukíwis doslech povyk,
poznal hned hlas Hiawaty,
vykřiknutí Ajagovo;
a všech výstrah zapomenuv,
stáhnul krk a pohled’
dolů;
a jak vítr vanul za ním
chopil vějíř jeho brků,
kruhem, vírem
v dol ho srazil.
Nadarmo o rovnováhu
usiloval Paupukíwis;
víře kruhem
hloub a hlouběj,
mžikem viděl vísku dole,
mžikem hejno ve vysoku,
vísku stále blíž a blíže,
hejno stále vzdálenější;
slyšel povyk
hlasitěji,
výkřiky a hlahol smíchu,
neviděl již hejno kachen,
viděl
jenom zem tam dole;
a tak padl z prázdna mrtev
do zástupu hlaholících,
těžkým, hluchým, dutým pádem
s perutěmi zlomenými.
Ale stín a duch v něm
stále
ještě žil co Paupukíwis,
opět na sebe vzal tvářnost
spanilého
Jenadize,
opět jal se utíkati,
následován Hiawatou,
volajícím
v patách za ním:
„Není svět tak širý, dálný,
neschůdné tak není cesty,
by můj hněv tě nedostihnul,
pomsta má tě nedosáhla!“
A byl už tak blízko
něho,
že už ruku po něm vztáhnul,
skoro chyť ho pravou rukou;
ale
lstivý Paupukíwis
roztočil se kruhem, vírem,
smrští stočil vzduch, že
kolem
list a prach se rozvířily;
a v té smršti jedním rázem
do dutého
skočil dubu,
a tam v hada proměnil se,
chrastí, trouchní vyplazil se.
Pravicí hned Hiawata
udeřil do dutě dubu,
na padrť a tříšť ho rozbil,
v štěpinách ho ležet nechal.
Ale marně; Paupukíwis
opět lidské ve podobě
před zraky mu pádil dále,
hnal se v smršti, ve vichřici
na pobřeží Giče
Gumí
k západu kol Velké vody,
až tu dospěl skalných vrchů
malovaných,
pískovcových,
čnějících nad kraj a vodu.
A tu Horský stařec, vládce,
Manito na oněch vrších
otevřel své skalné brány,
dokořán hluboké rokle,
poskyt úkryt Paupukíwu,
ve svých tmavých, smutných slujích,
vlídně
přijal Paupukíwa
v šerých kobkách pískovcových.
Venku stanul Hiawata,
našel bránu uzavřenu;
rukavice, Mindžekawun,
vydrtily sluje v písku,
a on zvolal hlasem hromu:
„Otevři, jsem Hiawata!“
Horský stařec na vyzvání
neotevřel, neodvětil
z tichých tesů pískovcových,
ze svých šerých
skalních roklí.
K nebesům teď Hiawata
ruce zved a vzýval bouři,
volal
na blesk, Wejwasimo,
volal na hrom Anemíki;
a ti přišli tmou a nocí
bouříce přes Velkou vodu
od Hromových dálných vrchů.
Ulekaný Paupukíwis
doslech dunět kroky hromu,
viděl rudé oči blesku,
zděsil se a chvěl a
choulil.
Rázem pak blesk Wejwasimo
udeřil do dveří slují,
bitevním je
rozbil mlatem,
rozbil svory pískovcové,
za ním v sled hrom Anemíki
zaduněl do slují dolů,
zahřměl: „Kde je Paupukíwis?“
Balvany se
rozvalily,
pod balvany mrtev ležel
v skalné tříšti Paupukíwis,
ležel
hezký Jenadize
ubit ve svém lidském těle.
Tak byl konec jeho rejdům,
divokým těm dobrodružstvím,
konec jeho lsti a umu,
konec jeho
zlovolnictví,
jeho hráčství, jeho tanci,
jeho dívkám nadcházení.
Potom čacký Hiawata
chopil jeho stín a duši
a děl tak: „Ó Paupukíwe,
nikdy již v podobě lidské
nevyhledáš dobrodružství,
nikdy více šprýmy,
žerty
prach nezvíříš, ani listí;
ale tam po výši nebes
budeš plout a
létat v kruzích,
neboť v orla proměním tě,
v Kejnů, orla válečného,
opeřenců pohlavára,
krále kuřat Hiawaty.“
Dosud jméno Paupukíwa
potrvalo mezi lidem,
dosud žije, mezi pěvci,
dosud v ústech pohádkářů.
A když v zimě vločky sněhu
kolem stanů krouží vírem,
když se vítr nad
komíny
rozhučí a rozehvízdá,
volají: „Hle, Paupukíwis
přichází a tančí
vískou,
svoji žeň si béře domů.“
V šíř a v dál se mezi lidmi
neslo jméno Kwasindovo;
nikdo v boj a zápolení
s Kwasindem se neodvážil.
Ale zlobní Pukwudžové,
závistiví trpaslíci,
skřítkové a pídimuži
spikli jsou se proti němu.
Děli: „Tak-li vést si bude
dál ten zlopověstný Kwasind,
veliký ten, škůdný silák,
drtě všechno,
čeho tkne se,
na kusy vše přebíjeje,
plně tak svět celý žasem,
co si
počnou Pukwudžové,
Pukwudžů kdo bude dbáti!
Rozšlape nás jako houby,
do vody nás všechny vžene
a dá naše těla k snědku
Nýbanabegům, zlým
duchům,
bydlícím ve vodních tůních.“
Tak ten hněvný, malý národ
spik’
se proti silákovi,
k zavraždění Kwasindovu,
aby už dal pokuj světu
odvážný a zpupný, krutý,
nebezpečný, zlý ten Kwasind!
Teď tu všecku
divnou sílu
Kwasind měl jen pod temenem;
tamtéž byla jeho slabost,
jenom tam byl zranitelný;
nikde jinde nemohla se
zbraň ho tknout a ublížit
mu.
A i tam jen jednou zbrojí
moh’ být poraněn a zabit,
a to byla
smolka smrčí,
modrá šácha borovice.
Osudný ten taj znal Kwasind,
nikdo jiný ze smrtelných;
ale lstivý malý národ,
Pugwudžové, též ho
znali,
věděli jak jeho zabít.
A tak ruče do sbírání
smrkových se dali
smolek
modrých krůtek borovičných
po lesích u Takwamenu;
snesli je ku
břehům řeky,
v hromady je nakupily,
tam, kde rudé skály s břehu
nad
vodu se vypínaly.
Tam ti zlobní trpaslíci
počíhali na Kwasinda.
Bylo
letní odpoledne,
vzduch byl horký, mrtvý, lichý,
hladká splývající řeka,
bez pohnutí spící stíny;
mouchy blyštily se v slunci,
hmyz pojížděl po
hladině,
bzukot jako výzva k boji
dřímotným se nesl vzduchem.
Po řece
plul dolů silák,
v březovém plul člunu Kwasind,
zvolna po proudu se nesa
lenivého toku řeky,
všecek zemdlen parným vzduchem,
všecek ospalý tou
tiší.
S převisutých větví stromů,
s třásní osyk tiše dolů
spánku duch se
zvolna nesl;
obklopen svým vzdušným vojem,
neviditelnými druhy,
slétl
Nepawin, duch spánku,
jako lesklý Duškwoneši,
jako šídlo, jal se kroužit
nad ospalou hlavou jeho.
Do uší mu bzučel ropot
jako vod na břehu jezer,
jako dálné vlnobití,
jako šumot větru v sosnách;
a on cítil na svém čele
tepot malých, vzdušných mlatů
uspávavých pluků, vojů
ducha spánku,
Nepawina,
jak by někdo dýchal za něj.
Prvním tepem jejich mlatů
padla
spavost na Kwasinda;
druhým tepem bez pohnutí
zůstalo mu v ruce veslo;
po třetím před jeho zrakem
kraj se vhroužil do temnoty;
velmi tvrdě usnul
Kwasind.
A tak splýval řekou dolů,
vzpřímen sedě jako slepec,
plyna
v dol po Taquamenu,
až pod chvějící se břízy,
pod strminy lesem kryté,
k táboru až válečnému,
jejž tu měli Pukwudžové.
Tamtě stáli v plné zbroji,
metali naň krůtky, šáchy,
zranili ho v hnědé plece,
v bezobranné témě
lebky.
„Smrt Kwasindu!“ zazněl náhle
válečný křik trpaslíků.
Stranou
sklonil se a svážil,
stranou do řeky se skotil,
potopil se v línou vodu
střemhlav, jak se vydra noří,
březový pak, opuštěný
člun se nesl prázdný
řekou,
vzhůru dnem se houpal, plynul;
nikdy víc neviděn Kwasind.
Ale
paměť silákova
dlouho žila mezi lidem;
a když zimní vichr lesem
rozhučel se, rozburácel,
větve třásly, zmítaly se
praskajíce, sténajíce,
říkávali: „To si Kwasind
na topení dříví láme.“
Nevrhne se na pustině
nikdy sup na kořist s výše,
na
buvola zraněného,
aby také sup už jiný,
zíraje se vzdušné hlídky
nesleď
ho a nesledoval.
Za druhým se snáší třetí
z neviditelného vzduchu,
napřed skvrna, potom dravec,
až se všechen vzduch tmí křídly.
Tak i
strasti nejdou samy;
ale jak by hlídali se,
sledovaly v každém hnutí,
jakmile se první snese,
vyrojí se všechny za ní
na zraněnou, chorou oběť,
—
napřed stín a potom hoře,
až se všechen vzduch tmí tísní.
Pochmurném
teď na Severu
mocný Peboan, pán zimy,
dechnuv na jezera, řeky,
jako v
kámen změnil vody;
s kadeří setřásal vločky,
až se pláně zabělely,
jedna, dálnodálná plocha,
jak by Tvůrce, k nim se skloniv,
rukou svou byl
uhladil je.
Lesem širým, úpějícím
lovil honec na sněžnicích,
ve vsi ženy
pracovaly,
roztloukaly kukuřici,
luhovaly srnčí kože;
mládež hlučně
bavila se
na ledě si hrajíc s míčem,
plání tančíc na sněžnicích.
Kdys už
za tmy, po západu
ve wigwamu Smavá voda
se starou sedíc Nakomis
čekala,
až Hiawatův
krok se ozve, jdoucí z lovu.
Po lících jim záře hrála
z krbu pruhy nachovými,
v očích stařeny Nakomis
chvěla se jak vlhký měsíc,
v očích Smavé vody plála
jako slunce ve vod hloubi;
za nimi se jejich
stíny
choulily do koutů stanu,
nad nimi se zvedal v chumlích
dým a
tisk’ se do komína.
V tom se clony u veřejí
zpolehounka zvenčí zvedly;
jasněj na mžik zaplál oheň,
dým se na mžik uhnul stranou
a dvě ženy vešly
zticha,
vešly přes práh nepozvány,
ani slovem nezdravily,
ani jedním
pokynutím,
v nejzazším usedly koutě
schoulily se mezi stíny.
Po zjevu a
po oděvu
zdály se být cizinkami;
vychrtlé a na smrt bledé
seděly tu
truchlé, zmlklé,
chvějíce se mezi stíny.
Či to vítr s nad komína
zahuhlal tak do wigwamu?
aneb sova Koko-koho
zahoukla z pustého lesa?
jistě hlas byl slyšet tichem:
„Mrtvoly to oblečené,
duchové vás přišli
strašit,
z Ponemovy přišli říše,
ze země na Onom světě.“
A teď z lesa
Hiawata
navrátil se domů z lovu,
sněžné vločky na kadeřích,
rudou srnu
přes ramena.
Na zem, k nohám Smavé vody,
ulovené složil břímě;
bohatýrský víc a krásný
zdál se jí, než o námluvách
když tak složil před
ní srnu
na znamení svého přání,
na záruku budoucnosti.
Potom obrátil se,
spatřil
cizinky se choulit v stínech,
děl sám v sobě: „Kdo jsou ony?
jaké přepodivné hosty
má to tady Minnehaha?“
Cizinek však netázal se,
jenom do stanu je vítal
ku stolu a ku ohništi.
Večeře když ustrojena,
srna byla rozdělena,
oba bledí cizí hosté
ze stínů ven vyskočili
nejlepší popadli kousky,
bílý, srnčí tuk, jenž zvláště
nechán byl pro
Smavou vodu,
pro manželku Hiawaty.
Bez ptaní a děkování
dychtivě je
pohltili
a pak zase uskočili
do kouta, zpět mezi stíny.
Slova neřek’
Hiawata,
Nakomis se nepohnula,
Smavá voda nemrknula,
stín jim tváří
nepřeletěl.
Sama Minnehaha zticha
zašeptala: „Hladovějí,
ať si činí,
jak jim libo,
jíst je nechte, hladovějí.“
Mnohý den tak svitnul, stměl se,
mnohá noc dne světlo střásla,
jako sosna sněžné vločky
s půlnoci svých
větví střásá,
a den po dni nepohnutě
sedí hosté, mlčky, v stanu,
ale
v noci, v bouři, hvězdnu,
do lesa ven vycházejí,
nosí dříví do wigwamu,
k topení sosnové šáchy,
stále zamlklí a smutni.
Pokaždé když Hiawata
přišel domů z honby, lovu,
večeře když ustrojena,
srna, ryba rozděleny,
vyklouzli z tmavého kouta
bledí ti a cizí hosté,
nejlepší popadli kousky
nechané pro Smavou vodu
a zas létly bez výčitky,
bez optaní mezi stíny.
Nikdy slovem Hiawata,
pohledem je nepokáral,
nikdy stařena Nakomis
nevrle se nepohnula,
ani jednou Smavá voda
svévoli jim nezazlila;
nesli
všechno mlčky, tiše,
aby práva cizích hostí,
aby svaté pohostinství
pohledem se nezmenšilo,
ani slovem nerušilo.
Ale jednou o půlnoci
Hiawata, stále bdělý,
ve wigwamu polosvětlém
od hlavní, jež dosud plály,
v mihotavé, chvějné záři
doslech’ cos jak povzdychání,
doslech’ cos jak
žalný vzlykot.
Z lože povstal Hiawata,
s huňatých buvolích koží,
odhrnul
jelení clonu,
spatřil bledé hosty, stíny,
jak tu sedí na svých ložích,
pláčou do půlnoci tiché.
Řekl: „Hosté, co se děje,
co vám srdce zarmoutilo,
že tak v noci naříkáte?
Či vám stařenka Nakomis,
neb má žena Minnehaha
nevlídností ublížily,
pohostinnost porušily?“
Přestaly hned stíny plakat,
bědovat a hořekovat,
a pak děly mírným hlasem:
„Duchové jsme nebožtíků,
duše těch, když byli s vámi;
sem v království Čibiaba
přišli jsme vás
pozkoušeti,
přišli jsme vám ku výstraze.
Bědování, neříkání
blažených
až na ostrovy
dolehá k nám; lkaní živých
volajících zpět své milé
nadarmo nás těžce rmoutí;
proto jsme vás přišli zkoušet.
Nikdo nezná nás a
nedbá,
jsme vám jenom za břemena
a my vidíme, že mrtvým
u živoucích
místa není.
Pomni toho, Hiawato,
promluv o tom všemu lidu,
aby nikdo
od té chvíle
nermoutili naříkáním
duše těch, kdo na ostrovy
blažených
se odebrali.
Neklaďte tak velké břímě
v hroby těm, jež pohřbíváte,
takou tíži koží, skvostů,
taký náklad mis a kotlů;
duchové tím umdlévají.
Jenom trochu krmě dejte,
ohně, by si posvítili.
Čtyři dni je duší cesta
do království duchů, stínů,
čtyřikráte sami v noci
táboří a ohně pálí.
Když je tedy pochováte,
zapalte jim ohně v noci
čtyřikrát na hrobu
jejich,
aby duše na své pouti
měly světlo přívětivé,
aby po tmách
netápaly.
Zdráv buď, čacký Hiawato!
my jsme tebe zkoušet chtěli;
zkoušeli tvou trpělivost
dotěrnou svou přítomností,
chováním se urážlivým.
Velký jsi a ušlechtilý!
Nepodléhej zkoušce větší,
neumdlévej v tužším
boji.“
Umlkli a náhlé temno
naplnilo tichý wigwam;
Hiawata zaslech’
šustot,
jak by šat se vlekl kolem,
zaslech’ clony u veřejí
nevidnou se
zvedat rukou,
ucítil vzduch noci chladné,
spatřil na mžik hvězdné nebe,
duchů však již neuviděl,
nespatřil již bludných duší
přišlých z říše
Ponemovy,
ze země na Onom světě.
Ó té
dlouhé, hrůzné zimy!
ó té mrazné, kruté zimy!
Stále silněj’, silněj’,
silněj’
mrzla jezera a řeky,
stále hlouběj’, hlouběj’, hlouběj’
padal
sníh po celém kraji,
pokryl vše a chumelil se
po lesích a kolem vísky.
Z pod závějí nad wigwamem
sotva moh’ se dostat lovec,
v rukavicích, na
sněžnicích
marně chodil po lesině,
zvěře, ptáka nenalezal,
v sněhu
neuviděl stopy
po srně a po králíku,
v příšerném a skvoucím lese
kles’
a nemoh’ povstat mdlobou,
a tak zhynul mrazem, chladem.
O té horečky a
hladu,
toho úmorného hladu,
toho palu horečného,
toho dítek naříkání,
toho matek bědování!
Celá země hladověla,
vzduch byl hladov kol a kolem,
hladové nad lidmi nebe,
hladové jak oči vlků
s nebe hvězdy na ně plály.
Do wigwamu Hiawaty
přišlo zas dvé hostů, tichých,
pochmurných, jak dvé
těch duchů;
nečekali na pozvání,
nezdravili u veřejí,
usedli si bez
vítání
na židlici Smavé vody,
upřely své duté oči
zrovna ve tvář Smavé
vody.
A ten jeden řekl: „Viz mne!
já jsem hlad, jsem Bukadawin.“
A ten
druhý řekl: „Viz mne,
horečka jsem, Akosewin.“
A spanilá Minnehaha
zachvěla se pod tím hledem,
zachvěla se při těch slovech,
na lože ulehla
tiše,
skryla tvář a nezahlesla,
chvějíc se a mrznouc, hoříc
pod jich
strnulými zraky,
po těch jejich strašných slovech.
Do pustého lesa vyšel
pološílen Hiawata,
se smrtelnou tísní v srdci,
s tváří jako zkamenělou;
těžký pot mu vyvstal z čela,
umrzal a neodpadal.
Oděn v kože, lovčí zbroji
s mocným lukem jasanovým,
se svým toulem plným šípů,
v rukavicích
Mindžekawun,
do hustých a prázdných lesů
dá a dál šel na sněžnicích.
„Velmocný Giče Manito!“
zvolal s tváří pozdviženou
v této hořké chvíli
tísně,
„dej svým dětem krmě, otče!
dej nám jísti, sice zhynem,
pokrm
dej pro Minnehahu,
zmírající Minnehahu!“
Dálně hlaholícím lesem,
pustým, prázdným lesem zazněl
tento výkřik zoufalosti,
ale nic se
neozvalo,
jenom ohlas toho vzkřiku,
jenom ozva z lesů hloubí:
„Minnehahu! Minnehahu!“
Celý den tak Hiawata
bloudil zasmušilým lesem,
jehož stíny, houštinami
v krásných dnech onoho léta,
věčně památného
léta,
ved’ svou mladou ženu domů
z domoviny Dakoťanů,
v houštinách
když ptáci pěli,
potůčky se leskly, smály,
kolem vzduch byl plný vůně
a spanilá Minnehaha
nechvícím se řekla hlasem:
„Půjdu s tebou, ty, můj
muži.“
V stanu se starou Nakomis
s chmurně hledícími hosty,
Horečkou a
Hladem, ona
ležela, ta milovaná,
ona, mroucí Minnehaha.
„Poslyš,“
řekla, „slyším hukot,
slyším šum a hukot temný
vodopádu Minnehahy,
volající na mne z dáli.“
„Ne, dítě,“ řekla Nakomis,
„to jen vítr lesem
táhne.“
„Hleď,“ pravila, „vidím otce,
sám jak stojí u veřejí,
kývá na
mne od wigwamu
z domoviny Dakoťanů.“
„Ne, dítě,“ řekla Nakomis,
„to
jen dým se choulí, kývá.“
„Ach, teď oči Paugukovy
tvou se na mne upírají,
cítím, prsty ledovými
jak mi po tmě svírá moje; —
Hiawato! Hiawato!“
Zoufající Hiawata
v dálné dáli mezi lesy,
dálné míle v horách zaslech’
tento náhlý výkřik hrůzy;
uslyšel hlas Minnehahy
v temnotách jej volající:
„Hiawato! Hiawato!“
Po neschůdných sněžných pláních,
pod větvemi zavátými
chvátal domů Hiawata
s prázdnou rukou, těžkým srdcem,
slyšel bědovat
Nakomis:
„Wahanowin, wahanowin!
Ó že já jsem neumřela,
nejsem mrtva
jako ty jsi; —
Wahanowin, wahanowin!“
Do wigwamu vešel, spatřil
kvílící
starou Nakomis,
jak se klátí semo, tamo,
a svou něžnou Minnehahu,
jak tu leží mrtva, chladná.
A tu srdce pukající
vzkřiklo takým hlasem
hoře,
že zakvílel les a chvěl se,
a že hvězdy po obloze
chvěly se a
třásly hrůzou.
Potom used’ beze slova,
tich na lůžko Minnehahy,
used’
u noh Smavé vody,
ochotných těch noh, jež více
vstříc mu lehce
nepoběhnou,
nikdy již nepůjdou za ním.
Dlaněmi si pokryl tváře,
sedm
dlouhých dní a nocí
seděl jako omráčený,
nepromluvil, nepohnul se,
nevěděl, zda den, či temno.
Pohřbili pak Minnehahu;
v sněhu hrob jí
udělali,
v hlubokém a tmavém lese,
pod jedlemi kvílícími,
nejbohatší
šat jí dali,
oděli ji v hermelíny,
potom pokryli ji sněhem
bílým jak
ty hermelíny. —
Tak pohřbili Minnehahu.
V noci oheň rozdělali
nad
hrobem ji čtyřikráte
pro duši, na její pouti
na ostrovy vyvolených.
Od
veřejní Hiawata
díval se, jak hoří v lese,
osvětluje šero jedlí;
z bezesného lůžka povstal,
lůžka kdysi Minnehahy,
stál a hleděl od
veřejí,
aby oheň neuhasnul,
aby nenechal ji po tmě.
„S bohem!“ řekl,
„Minnehaho!
s bohem, ty má Smavá vodo!
srdce mé s tvým pochováno,
vše
mé myšlénky jdou s tebou.
Už se nevrať nikdy k práci,
nevracej se
k utrpení,
sem, kde hlad a palný úmor
tráví srdce, hubí tělo.
Záhy dílo
mé se skončí,
záhy půjdu za tvým krokem
na ostrovy vyvolených,
do
království Ponemova,
do země na Onom světě.“
Ve wigwamu podle řeky,
zrovna u zamrzlé řeky
seděl
stařec, sám a smuten.
Vlasy měl jak závěj bílé;
malý před ním doutnal oheň
a muž starý třás’a chvěl se
zabalen v svůj Waubewyon,
s srnčí plášť svůj
rozedraný,
neslyše než bouřný vichr,
jak se lesem rozburácel,
nevida
než chumelici
vířit, honit se a kupit.
Všechny uhle popel zbělil,
oheň
sám už zvolna zmíral,
do dveří když otevřených
lehkým krokem vešel
mladík.
Jarou krví líc mu plála,
oči měl jak hvězdy z jara,
čelo travou
ověnčené,
opýřené vonnou travou.
Kolem rtů měl úsměv krásy,
plně stan
slunečnou září,
v ruce držel kytku květů,
plně stan líbeznou vůní.
„Ach,
můj synu,“ zvolal stařec,
„blažen zrak můj, že tě vidí;
na rohož přisedni
ke mně
k dohořívajícím uhlům,
zůstanem tak přes noc spolu.
Mluv, cos
divného kde viděl,
o zemích, kde cestoval jsi;
já ti budu povídati
zdatnost svou a divné činy.“
Vyndal z torby dýmku míru,
velmi starou,
divotvárnou;
z kamene je červeného,
tryska rákos opeřený.
Vrbovou ji
nacpal korou,
vložil žhnoucí uhel na ni,
cizímu ji podal hosti,
jal se
mluvit v tato slova:
„Zadýchám-li kolem sebe,
zadýchám-li na krajinu,
bez pohnutí stanou řeky,
jako kámen stvrdne voda.“
Na to mladík usmívavě:
„Zadýchám-li kolem sebe,
zadýchám-li na krajinu,
rozpučí se luční květy,
v běh se dají zpěvné řeky.“
„Zatřesu-li šedým vlasem,“
pravil stařec
zamračeně,
„všecka zem se kryje sněhem,
všechno listí se všech větví
spadne, zvadne, odumírá,
neboť dechnu, hle, a není!
Z vod a bažin
pozvednou se
volavka s divokou husou,
odlétají v dálné kraje,
neboť
hlesnu, hle, a nejsou!
A kam jen mé kroky vstoupí,
všechna divoká zvěř
lesní
v děrách se a norách skryje;
země v křemel promění se.“
„Zatřesu-li proudným vlasem,“
řekl mladík usmívavě,
„milé, teplé deště
sprchnou,
radostně se zvednou trávy,
na bažiny, na jezera
s husou
volavka se vrátí,
vlaštovka zpět šípem letí,
čermák s modráčkem zas pějí,
a kam jen mé kroky vstoupí,
luka kvítím rozvlní se,
lesy hudbou rozzvučí
se,
stromy zatmaví se listím.“
A tak v řeči noc jim ušla;
z dálné říše
Wabunovy,
z jeho stříbrného sídla
jako vojín malovaný
vyšlo slunce,
řeklo: „Viz mne!
Džízis, velké slunce, viz mne!“
A tu zmlknul starcův
jazyk,
vzduch se oteplil a zjemnil,
modráček a čermák mile
na wigwamu
zazpívali,
řeka začla tiše šumět,
jizbou vůně mladé trávy
libým dechem
provanula.
A teď viděl mladý Segwun,
cizí host, při denním světle
jasněj’ ledovitou líci:
byl to Peboan, král zimy.
Z očí slzy proudily mu,
z tajících jak jezer stružky,
tělo jihlo, scvrkalo se,
vítězné jak slunce
vzešlo,
až se ve vzduch rozplynulo,
od země se vytratilo,
a muž mladý
spatřil náhle
na ohništi wigwamovém,
kde dřív oheň doutnal, kouřil,
nejprvnější kvítek jara,
spatřil krásku první vesny
Miskodýdu v plném
květu.
Tak zas do Půlnočních krajů
po tom nepamětném chladu,
po
nesnesitelné zimě
přišlo jaro v plné kráse,
všechno jeho ptactvo, květy,
všechny traviny a listí.
Plujíc větrem ku severu
v houfech, jako roje šípů
vystřelených po obloze,
přešla labuť, Manabezí,
hovořící skoro lidsky;
v dlouhých čarách, rozvolněných,
tetiva jak rozeťatá
přešla husa
Wâ-bi-wawa,
po dvou pak neb jednotlivě
lednáč Mang na švírných křídlech,
stepní chřástal, modrý bukač,
Muškodasa a Šušůga.
V houštinách a po
travinách
píštěl modráček Owejsa,
na slemeni wigwamovém
zapěl čermáček
Opečí,
v krytu sosnového houští
zavrkal holub Omimi,
a v svém stesku
Hiawata,
němý v neskonalém žalu,
slyšel je na sebe volat,
vyšel
z dveří zasmušilých,
stanul, k nebi zadíval se,
potom k zemi, potom
k vodám.
Ze svých toulek po východě,
z dalekého kraje jitra,
z Wabunovy
světlé země
domů přišel zas Ajagů,
velký chodec, velký chlubič,
plný
nových dobrodružství,
zázraků a divů mnohých.
A lid z vísky naslouchal mu,
jak jim začal vypravovat
o svých divných dobrodružstvích,
až se všichni
rozesmáli:
„Juch! toť Ajagů je věru,
jenom on zří také divy!“
,Viděl
vodu,’ — vypravoval, —
,větší, než je Velká voda,
širší nežli Giče Gumí,
hořkou, že ji nelze píti.’
Pohleděli bojovníci,
ženy jeden na druhého,
usmáli se: „Není možno,
Kau! to věru možno není!“
,Po ní,’ — děl, — ,té
velké vodě
nesla se loď s perutěmi,
přiletěla okřídlená,
větší háje
sosnového,
vyšší nejvyššího stromu.’
Starci, ženy pohleděli
na sebe a
zašuškali:
„Kau! — a my to nevěříme!“
,Z jejích úst, na pozdrav jemu,
blesk vyšlehnul, Wejwasimo,
hrom zaduněl, Anemíkí.’
A tu ženy, bojovníci
hlučně do smíchu se dali
ubohému Ajagovi:
„Kau! — jaké to povídačky!“
,Z
ní,’ — děl dále, — ,vyšli lidé
z ni, té lodi okřídlené,
vyšlo na sta
bojovníků,
tvář bíle malované,
brady jako srstí kryté.’
A tu ženy,
bojovníci
zasmáli se, posmívali
jako vrány v koších stromů,
jako
v jedlích krkavčíci.
,Kau! — jaké to prolhanosti,
nemyslí, že uvěříme!“
Nesmál se než Hiawata;
vážně řek’ a odpověděl
na ten výsměch, žerty
jejich:
„Pravdu povídá Ajagů,
viděl jsem to u vidění,
velký koráb
s perutěmi,
lid s bílými obličeji,
vousatý ten lid jsem viděl,
dřevěném jak na korábu
připlul z krajů na východě,
z Wabunovy světlé říše.
Velmocný Giče Manito,
Velký duch a tvůrce všeho,
posílá je k nám, svou
vůli
skrze ně nám ohlašuje.
Kam se hnou, před nimi rojí
bodavá se
moucha, Amo,
rojí včela, medotvorka;
kam jen vkročí, povyklíčí,
zkvete
„Noha bělochova".
Protož cizích uvítejme,
pozdravme je jako bratry,
družnou, pravou ruku srdce
podejme jim, až k nám přijdou.
Velmocný Giče
Manito
zjevil mi to u vidění.
U vidění tom jsem viděl
též vše taje
budoucnosti,
dálných dnů, jež teprv budou,
k západu jsem viděl pochod
zástupů, neznámých kmenů;
všechen kraj byl plný lidí,
bezklidných a
zápasících,
pracujících, závodících,
mluvících mnohými řečmi,
ale
s jedním srdcem v prsou.
Lesy hlučel jejich topor,
v údolích kouřila
města,
po řekách a po jezerech
pluly jejich lodě hřmící.
Tmavší pak a
děsivější
přede mnou se přízrak zvedl,
neurčitý, mrakovitý.
Zřel jsem
lid náš rozptýlený,
nedbající na mé rady,
osláblý, druh s druhem v boji,
viděl zbytky svého lidu,
hnané v západ divé, bědné,
jak cár mraku bouří
hnaný,
jako listí podzimkové.“
Na pobřeží Giče Gumí,
u bleskotné Velké vody,
u veřejí wigwamových,
v líbeznu letního jitra
Hiawata stál a čekal.
Všechen vzduch byl čerstvý,
svěží,
celá země jasná, milá;
před ním ve slunečné záři
v západ ku
blízkému lesu
v zlatých rojích táhla Amo,
táhly včely medotvorky,
bzučely a plály v slunci.
Jasné nad ním bylo nebe,
hladká před ním širá
voda,
z vody vyza švihala se
jiskříc ve slunečné záři;
na pokraji
velké lesy
v hladině se obrazily;
každý vrchol nepohnutý
stín měl pod
povrchem vody.
S obličeje Hiawaty
sešla každá stopa bolu,
jako mlha
sejde s vody,
jako výpar z luk se ztrácí.
Radostně se usmívaje,
vítězství a jásot v zraku,
jako ten, kdo u vidění
zří, co není, ale bude,
stál a čekal Hiawata.
Proti slunci zvedl ruce,
obě dlaně proti němu;
skrze prsty padala mu
záře slunce na obličej,
skvrnami na nahé plece,
jako padá na kmen dubu
listí, větví průlinami.
Po vodě teď plujíc, letíc
v modrošedé dálné dáli,
v ranních mlhách vynořilo,
zvedalo se něco
z vody,
jako plujíc a zas letíc,
přicházejíc blíž a blíže.
Či to
Šingebis byl, norek,
či to pelikán byl, Šada,
či to bukač byl, Šusuga,
nebo husa Wâ-bi-wawa,
s třpytnou vodou skrápající,
s lesklých jejích per
a hrdla?
Nebyl norek, ani husa,
nebyl pelikán, ni bukač,
co to plulo,
přilétalo
ozářenou mlhou ranní,
ale březový se člunek
zvedal, klesal,
veslil vodou,
perlil, zářil v slunce svitu;
a v tom člunu byli lidé
z dálné země Wabunovy,
z nejdálnějších končin jitra.
V něm byl prorok
v černé říze,
pohlavár, kněz Bledá líce,
s průvodci a druhy svými.
Bohatýrský Hiawata
pozvedaje ruce vzhůru
k pozdravu a uvítání,
čekal
s duší plesající,
březová až loďka s vesly
zachřestila o oblázky,
stála
na písčitém břehu,
pohlavár až černorouchý,
Bledá tvář, na prsou s křížem,
k písčitému přistal břehu.
Uradostněn Hiawata
zvolal k nim a řekl takto:
„Krásnéť slunce jest, ó hosté,
když k nám vítáte tak z dáli!
Všechen kraj
vás čeká v míru,
dvéře všech jsou otevřeny,
vejděte k nám do wigwamu,
beřte srdcí ruku pravou.
Nikdy zem nekvetla milej’,
slunce jasněj’
nesvítilo,
nežli dnes nám kvete, září,
když k nám vítáte tak z dáli.
Nebyla tak Velká voda
nikdy tichá, bez skal, písčin;
neboť vaše loďka
v plavbě
zbavila ji skal a písčin.
Nikdy dřív náš tabák neměl
sladkou
tak a libou vůni,
nikdy listí kukuřičné
nebylo tak milé zraku,
jako
nám dnešního rána,
když k nám vítáte tak z dáli.“
Na to prorok,
Černoroušec,
odpověděl, vázna trochu,
mluvě řečí ještě cizí:
„Mír buď
s tebou, Hiawato,
mír buď s tebou a tvým lidem,
svatý mír a milosrdný,
pokoj Kristův, radost Marje.“
Pohostinný Hiawata
cizince ved’ do wigwamu,
na buvolí usadil je,
na hermelínové kože,
a Nakomis předložila
pokrmy
jim na okřínech,
vodu ve březových číších,
s kalumetem, dýmkou míru,
naplněnou, zapálenou.
Přišli všichni starci ze vsi,
všichni bojovníci lidu,
Džosakídí, prorokové,
kouzelníci, Wabenové,
s Medy, léčiteli lidu,
cizí
hosti uvítati.
„Dobře,“ pravili, „ó bratři,
že k nám vítáte tak z dáli.“
V polokruhu kolem vchodu
s dýmkami usedli mlčky,
čekali, až hosty spatří,
čekali jich na poselství,
až pak prorok, Černoroušec,
Bledá tvář, ze stanu
vyšel,
pozdravil je, vázna trochu,
mluvě řečí ještě cizí.
„Dobře,“
pravili, „ó bratře,
že’s k nám zavítal tak z dáli.“
Potom prorok,
Černoroušec,
vypravoval zvěst svou lidu,
vyprávěl, proč k nim byl přišel,
potom o Marii Panně,
jejím synu, spasiteli,
jenž tam v dáli, v dávném věku
jako my žil na té zemi;
jak se postil, modlil, učil,
jak ten kletý národ,
Židé,
rouhal se mu, bičoval ho,
na kříž vbil; a jak vstal z mrtvých,
kde ho byli uložili,
chodil opět s učenníky,
až pak vstoupil na nebesa.
Náčelníci odvětili:
„Naslouchali jsme tvé zvěsti,
vyslechli tvá moudrá
slova,
co jsi mluvil, uvážíme.
Dobře pro nás jest, ó bratře,
že k nám
vítáte tak z dáli.“
Potom vstali, odcházeli
každý domů do wigwamu,
pověděli junům, ženám,
co ti cizí vyprávěli,
které poslal Vládce žití
z jasné říše Wabunovy.
Mrtvé úpalem a tichem
bylo letní odpoledne,
uspávavě ševelily
lesy kol dusného stanu,
uspávavě voda pod ním
šplounala si u pobřeží,
z polí dlouze, pronikavě
švirčil koník Papukína;
a tak hosté Hiawaty
letním vedrem unavení
zdřímli dusném ve wigwamu.
Zvolna chvějnou na krajinu
soumrak snášel se a pochlad;
dlouhé, kosmé
svity slunce
metaly svá kopí lesem;
probodaly stinné štíty,
pronikaly
v každou skrýši,
v každé houští, kout a důlek.
Stále tichém ve wigwamu
spali hosté Hiawaty.
A tu povstal Hiawata,
s bohem dal staré Nakomis,
mluvil šeptem těmi slovy,
neprobouzel cizí hosty:
„Odcházím, ó má Nakomis,
na dalekou, dlouhou cestu
k branám slunce západního
v kraje větru domácího
k vlastem větru Kíwejdyna.
Ale hosty nechám tady,
péči tvé je doporučím;
ať jim nikdo neublíží,
ať je bázeň neobklíčí,
nebezpečí, podezření,
nedostatek, bezpřístřeší
ve wigwamu Hiawaty.“
Potom zašel do vesnice
rozloučil se s bojovníky,
rozloučil se s mladým lidem,
mluvil, radil v
tato slova:
„Odcházím již, ó můj lide,
na dalekou, dlouhou cestu;
mnohý
měsíc, mnohá zima
přijde, zajde, než se vrátím,
abych opět uviděl vás.
Hosty však tu zanechávám,
slyšte jejich moudrá slova,
slyšte pravdu, již
vám poví,
neb je poslal Vládce žití
z kraje světla, země jitra.“
Na
břehu stál Hiawata,
obrátil se, kýval rukou;
na čistou a světlou vodu
nadzvednul březový člunek,
s oblázků ho nadzved’, sšinul
od břehu na
čistou vodu,
zašeptal mu: „V západ, v západ!“
a jak střela rozletěl se.
Večerové slunce mraky
rudým ohněm zažehalo,
zaplanulo širým nebem
jako
požár na prerii;
nechalo na vodní pláni
jednu dlouhou, zářnou stezku,
po níž jako řekou dolů
k západu plul Hiawata,
v dál ke slunci ohnivému,
do oparů purpurových,
plul do večerního šera.
A lid s břehu v dál se díval,
jak se vznáší, pluje, noří,
až se zdálo, že se člunek
pozvedá v to moře
světla;
až tam zapad’ do par světlých
jako mladý měsíc zvolna
tone
v dálce purpurové.
Potom děli: „Měj se dobře,
na vždy dobře, Hiawato!“
A
ty smutné, tmavé lesy
v hlubých tmáních zavzdychaly:
„Měj se dobře,
Hiawato!“
A ty vlny na pobřeží
zašplounaly přes oblázky:
„Měj se dobře,
Hiawato!“
A Šušůga, bukač, z dáli
ze svých bažin pozakvílel:
„Měj se
dobře, Hiawato!“
Tak odešel Hiawata,
Hiawata milovaný
v slávě slunce
západního
v purpuru večerní mlhy
v kraje větru domácného,
vlasti větru
Kíwejdyna,
na ostrovy vyvolených,
do království Ponemova,
do země na
Onom světě.
Báseň jsem přeťukal z kopie knihy, kterou mi laskavě zaslaly knihovnice z knihovny Masarykovy univerzity v Brně prostřednictvím služby MVS. Jedná se o číslo 97 Sborníku světové poesie, kterou vydávala Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. V Praze, Nakladatelství J. Otto, 1909
Při přepisu jsem se striktně držel původního textu, ačkoli místy silně odporuje dnešní češtině. Můj původní záměr převést báseň Sládkova překladu do moderní češtiny ukázal se záhy jako nereálný, neboť by si vyžadoval mnohem soustavnější práci, než jaké jsem schopen. Takže jsem opravoval jen zcela zřejmé překlepy nakladatelů a to ještě ne všude.
Samozřejmě jsem se sám dopouštěl překlepů, prosím o shovívavost. Mnohá ale slova, jež zdají se být překlepy, jsou jen podivné tvary Sládkovy češtiny. Například „s“ a „z“ na začátku slov a před slovy se střídají všude tam, kde moderní čeština přikazuje striktně předponu nebo předložku „z".
Protože byla kopie (a zřejmě i původní předloha) místy nekvalitní, některá interpunkční znaménka mohou být chybná; zejména jde o středníky, čárky a dvojtečky.
Protože tam, kde v mé předloze končí stránka, není vždy zřejmé, zda se končí i sloka, mohou být i zde chyby. Nebude jich ale mnoho, protože jsem se držel kontextu; jinde jsem porovnával s dostupnými fragmenty originálních verzí.
Předloha obsahuje ještě rejstřík a obsah, jejichž přepisování mi ale přišlo bezpředmětné.
Ve Slaném, v červnu 2001
Dušan Janovský
Píseň o Hiawatě Stránku spravuje Yuhů |
Anglický originál H. W. Longfellow |
Český překlad Josef Václav Sládek |