Deníček Yuhůův

archiv za měsíc květen 2005

Archiv:

Starší archivy

RSS, Atom

Weblog o webu

28. 05. 2005

trvalý odkaz

Povolená arogance

Už skoro spím, čtu si Klause a přemýšlím o něm. V určitých ohledech se mi podobá, nebo spíš se podobá tomu Dušanovi, který byl před dvanácti lety. Je arogantní a myslí si, že na to má právo. Myslí si, že na to má právo kvůli tomu, jak je dobrej.

Znám docela dost arogantních lidí. Většina z nich je opravdu výjimečná. Tak výjimečná, že jim to asi stouplo do hlavy. Svět by se o ně měl zajímat, ne?

Ta myšlenka, kterou jsem si teď uvědomil, mě donutila vstát a zapnout počítač. Přemýšlel jsem nad tím, kde je ona míra kvality člověka, že se na ní člověk může -- díky tomu, jak je dobrej -- dopustit arogance nebo namyšlenosti. Teze, na kterou jsem přišel, říká, že člověk by si aroganci neměl dovolit nikdy. A že žádná úroveň kvality nebo osobnosti k tomu nedává mandát.

Jedním ze zásadních omylů většiny mužů je to, že si myslí, že se o ně někdo zajímá (pozoruhodné je, že ženy tím tolik netrpí). Ať jsem třeba politik nebo sochař nebo hrnec asfaltu (pracovník hrnoucí asfalt), lidi ve skutečnosti nezajímá, co všechno vím a jak o tom všem uvažuju. Lidi zajímají jenom dvě věci:

Arogantní lidé se domnívají, že jsou tak dobří, že mají na aroganci právo. Jenomže lidé je podle jejich kvalit neposuzují. Vytvoří si první dojem a pak už je většinou hotovo. Já si taky čtu Klause jenom kvůli tomu, že si myslím, že mi může být užitečný (bod dva). Možná ten pocit znáte z českých restaurací: přinesou jídlo, ale chybí tomu špetka soli. Klaus taky, kdyby v něm byla špetka soli, byl by záživnější. Vy-víte-jak to myslím.

Komentáře:

24. 05. 2005

trvalý odkaz

Záporná hodnota věcí

Opět po pěti letech vyklízím půdu. Tentokrát radikálněji. Pár věcí se najde ještě ze třicátých let. "To už není nic pro mě," řekl mi posledně vetešník, kterému jsem prodával rámy od obrazů, když se koukal na starý nábytek. "Známky nebo svítidla, hračky, nemáte?" Neměl jsem.

Zajímavé na tom vetešníkovi bylo, že druhý den přijel znovu a chtěl mi ty rámy vrátit. Že prý mu to nikdo nevezme. A chtěl refundovat. Překvapivě si místo těch deseti stovek, co mi za rámy dal, řekl zpátky dvanáct. Možná takhle vydělává. Poslal jsem ho velmi slušně do patřičných mezí, kam vzápětí i s těmi rámy odjel. To ale bylo před půl rokem.

Každopádně mi na půdě přetrvávalo šest tun různého bordelu, podstatná část z toho po mně. Jestli to, sestro, čteš (a já vím, že jo), tak děkuju za brigádu, kterou jste si u mě v neděli udělali. Teď už je půda skoro hotová. A nebyl to malý grunt. Máme ve sklepě nařezanou tunu starého dřeva, osm čtverečních metrů dvorku a půlka schodiště se zaplnila bordelem.

Další akce ohledně toho bordelu byla naplánována na dnes na 14.00. Měl přijet kontejner nahoru k prodejně, asi sto metrů daleko, chystal jsem se tam ty věci odnosit. Jenomže...

(napínavé, co?)

Jenomže dnes, v úterý ráno, se znělka Interview BBC rozezněla zrovna ve chvíli, kdy se mi chtělo na záchod. To byla dobrá příležitost, jak si odskočit, aniž by mi z ranního vysílání něco uteklo. Dole se o domovní dveře ale otíral Éčko. Pustil jsem ho a zaslechl jsem divné zvuky. Že by už kontejner přijel? Nepřijel, akorát jela kolem multikára Technických služeb. Multikára viděla bordel u nás na dvorku, chtěla ho, a tak zatroubila. Vida, řekl jsem si, troubí se na mě. Vylezl jsem a s těmi Romy z multikáry jsem se rychle domluvil. Naložili všechen ten bordel, paráda. Matrace, peřiny, rádia polystyrenové nástěnky.

"Ještě rádio nějaké pane nemÁte? Nějaké lampové," ptal se ten starší. "Nebo hudEbní nástrOje. Kytaru pane starou nemÁte?" A viděl na mně v tu chvíli, že starou kytaru mám. Tohle Romové vidí.

Ještě včera mi zabírala místo a přemýšlel jsem, co s ní udělám. Tříčtvrteční vodácká kytara, korpus podélně prasklý. Nylonky nedrží ladění, kobylka ujíždí. Moje první kytara, historická hodnota milión. "Ta už je stará," povídám "co s ní budete dělat?" Ale v duchu jsem si řekl, co s ní asi tak budu dělat já. Akorát (smrk) zabírá místo. (Smrk jako že smrkám lítostí, ne jako že je ze smrku. Ale možná je ze smrku, deska určitě.)

"Na náhrAdní díly, kytara dObrá!" Tak jsem ji přinesl. Měla pro mě vlastně zápornou hodnotu, akorát zabírala místo a nutila mě k nostalgii. Ještě mám kytary dvě, tak proč mít tři?

Odevzdal jsem kytaru jménem Katka (pojmenovanou po jedné benešovské Katce, která to ani neví) Romům, přidali si ji na multikáru. Smrk. Děsně moc přemýšlení kvůli jedné kytaře. Vrátil jsem se do postele. Skoro celé Interview BBC mi uteklo. Tak jsem si to pustil ještě jednou z internetu. Kníže Štrautumberk, ten ze Senátu, co nevím, jak se píše (švarcemberk?), vysvětloval, jak Kubáncům na Kubě chybějí knihy.

To já, když kupuju knihu, tak počítám s tím, že ji jednou budu muset vyhodit. Mám knížek plnou půdu. Vduchu tyhle transakční náklady (překážení a vyhazování) přičítám k ceně knížky, a tak si raději knížky moc nekupuju. Což mi připomíná -- druhá sestro (já vím, že to čteš) -- jak jsi chtěla před pěti lety schovat staré učebnice, tak jsem je tu zatím nechal, ale chci je vyhodit. Radek ti je dneska nafotil (dám to někam na eFTýPko) a které budeš chtít, ty ti odvezu. Zbytek vyhodím. To je ta záporná hodnota věcí.

A kdybyste někdo (je tu někdo z lovosického gymplu?) viděli Králíčka, připomeňte mu, že tu má ty pipety a chemikálie.

Komentáře:

19. 05. 2005

trvalý odkaz

Ceník včera a dnes

Jak se tak probírám archivem nálezů Oxyrhynchus papyri, zaujal mě jeden ceník. Ačkoli je starý asi dva tisíce let, forma se dodnes moc nezměnila.

Šel jsem si totiž původně dneska pro chleba, ale cestou jsem si řekl, že se stavím pro matesy k Pražákovi (maj je tam nejlepší). Když už jsem byl u Pražáka, nebyl problém zajít se podívat na úřední desku, kdy budeme mít v Ráji kontejnér (potřebuju vyhodit dvacet tisíc věcí z půdy). Na úřední desce to nebylo, a tak jsem si zašel do Íčka.

V Íčku jsem se všechno hezky dozvěděl (inu informační středisko, kontejner bude v úterý) a měl se k odchodu. Jenomže drak se zakecal s podlahovou zelenou myší a mezitím vešla Marcela, jež si chtěla v Íčku vytisknout jídelníček, tedy ceník, jako obvykle. Měla to ve Wordu a na disketě jako za starých časů (ach, ta nostalgie). Samozřejmě v tom Wordu žádné tabulátory, všechno odsazované mezerami a úplně v klidu místo vodících znaků tečky. Prostě horor, ale některým lidem to tak vyhovuje. Některé věci nešly zarovnat, tak jsem byl požádán, ať jim pomůžu, když mám tolik keců.

Asi na počtvrté se to vytisklo správně a aby se text ve Wordu nemusel zalamovat do dvou sloupců, tak si to Marcela narovanala na kopírku a tu sloupcovou sazbu udělala na kopírce. Svým způsobem je to lepší než se učit tabulátory, sloupce nebo zrcadlovou sazbu. Prostě hezky všechno v ruce, nemusí se přemýšlet, nakonec se to povede.

Proč mě to zaujalo -- i po dvou tisících letech se ceníky píšou do dvou sloupců a v ruce.

Komentáře:

17. 05. 2005

trvalý odkaz

Sluníčko na pařbě

Někteří lidé nechápou, že si na pařby s kamarády beru počítače. Je to tím, že naše pařby jsou několikadenní dýchánky počítačových her. Když jsme pak v neděli nad ránem dohráli jeden Taylor's Hero Siege, řekla Gendrim, že bychom se mohli zajít podívat na východ slunce. Nechala mě spočítat, kdy vyjde, výsledek zněl za patnáct minut, a tak jsme vyrazili k rybníku.

Když teď koukám na mapu, je rybník u Olešné docela velká louže. Sluníčko pořád nevycházelo, nad Louštínem byly trochu mraky, a tak jsme rybník obcházeli. Nevím, jestli znáte čekání na sluníčko, ale mně to vždycky přijde docela dlouhé. Vycházení sluníčka je (asi kvůli obsahu vodní páry v atmosféře) vždycky světlejší než západ, a tak mívám vždycky pocit, že už je světla moc a sluníčko už musí být vzhůru. Jenže ještě není.

Když přišla jeho chvíle, přišel i mrak. Pohlíželi jsme potom k východu, než tam bude nějaká skulina. Napřed se zlatě zatřpytila letadla, pak mraky a nakonec se dlouhé stíny objevily i za okolními stromy. Zrovna dneska jsem četl, že Koperníkův heliocentrismus nevyhrál kvůli vědeckým argumentům (naopak mu to moc nevycházelo), ale kvůli tomu, že renesanční lidé měli sluníčko rádi. Docela je chápu. Zelené louky kolem Olešenského rybníka měly svou zelenou barvu v tu chvíli hodně zlatavě sytou.

"Co myslíš, pařej ještě?" zeptala se Gendrim, když jsme při návratu zaslechli přes dveře nějaké zvuky. "Myslím, že ne, to asi jenom Torr chrápe," soudil jsem. Ale mýlil jsem se, ještě pařili. Tlusťoch, Mravo a Shpunt hráli nějaké věže. Nejlepší věže měl Mravouk -- zmrazovací -- a tak mu kolem nich ty krípy moc neprocházely. Pařba je život.

Komentáře:

12. 05. 2005

trvalý odkaz

Kalifornský čas a jiné stesky

Jak ten muj člověk celou noc pájí olověné trubky, tak pak ve dne spí a je s ním houby sranda. V noci zase nemůže usnout (leda by si navařil kozlík, ale to on nechce a nechce tuhle úžasnou drogu dát ani těm, kdo ji potřebují) a stěžuje si na to. Že prý pak nic ze dne nemá a v noci jenom čumí do počítače a píše nějaké návody na programy, která neovládá, pro lidi, které nezná a nic mu za to nedají. Říká tomu kalifornský čas, asi se to nejí.

Přitom Yuhů dělá i dobré věci. Když jsem jej posledně potkal na Skalkách, tak říkal "Ts ts, co tady Éčko děláš? Takhle daleko od domova, ty potvoro! Dyk tě něco zajede." Ale nezajelo, poněvadž nejsem blbej. Bylo to u topolů. Chodim tam za kočkou, ale ona tam asi neni. No a jak tam tak Yuhů stál a mňoukal na mě (hrajeme mňoukací fotbal, ale tentokrát mu to nějak nešlo), tak povídal, že nese v báglu pytel kočičího žrádla. To jsou ty dobré věci. No a ještě říkal "Poď domu, kocoure, půjdem spolu, ať tě něco nezajede." Jenže nejsem blbej, co bych s nim chodil? Jsem už velkej, nemusí mě nikdo vodit. Že prý na Skalka žádné Yuhůovo kočky nechodily. No a co jako? Můžu za to, že nechtěly šířit geny? Je teda fakt, že brácha Čery taky přes most nechodí, je to kus cesty, ale zajímavá procházka za zajímavým cílem.

Utekl jsem mu raději do té zahrady, jak tam bývá kočka, takže šel Yuhů domů sám. Trochu jsem se o něj bál (člověk přes silnice neběhá, ale chodí), ale zatím ho nic nezajelo a žrádlo donesl.

Doma v horní jeskyni pak Yuhů ten pytel žrádla vybalil a fakt to má něco do sebe. Ty minulé křupky už byly přes zimu nějaké navlhlé a plesnivěly. Tenhle nový pytel se dá. Yuhů jej nakonec vynesl na balkón (měl u toho nějaké řeči), snad že jsem si ten pytel poznačkoval. A co jako? To vadí? Je to žrádlo snad Yuhůovo, že mě nenechá poznačkovat moje věci? Stejně by to poznačil brácha, když ne já!

Ostatně Yuhůa nechápu, že spí ve dne a nechává si ujít nejlepší kus roku. Ale to je tím, jak musí pájet ty olověné trubky. Asi mu vadí, že z nich po zdi teče voda do nádrže na pití, ze které pijeme s bráchou. Teď je ten můj člověk hodnej, neodpírá mi masáž a leží hezky v klidu. Jenom těma rukama by pode mnou nemusel při psaní tolik cukat, to pak zase nemůžu spát já.

Komentáře:

09. 05. 2005

trvalý odkaz

Sháním parťáka na Krétu

Rád bych teď koncem května nebo někdy v červnu zmizel na Krétu, alespoň na týden, možná na dva. Sháním někoho, kdo by jel se mnou. Jestli nikoho neseženu, tak možná i pojedu sám, ale to se mi moc nechce.

Mám v plánu projít a autobusem nebo stopem projet západní Krétu. Nafotit kláštery, hory, pláže, kytky. Spát pod širákem a kdyby bylo hnusně, tak v laciných hotelích, možná vezmu stan. Letenky jsou docela laciné, takže kdybyste někdo měl zájem (zvláště vítána jsou chytrá děvčata), ozvěte se prosím.

Komentáře:

08. 05. 2005

trvalý odkaz

Nepoměr psaní a čtení

Mnohem víc než dřív lidi píšou (víc než dřív) a dávají to ke čtení. Je to kvůli internetu. Občas mám pocit, když mám blog nebo deníček nebo prostě stránky, že jsem vlastně stejně úspěšný, jako byli dříve spisovatelé. Ale to je omyl.

Dřív, když neexistoval internet, když někdo vydal knížku, tak už to stálo za to. Blbosti se na papír nedostanou. Na web ale jo. Takže jak na web píše už moc lidí, tak to vůbec nemá tu váhu, jako když někdo dříve psal do novin nebo když psal knížky.

To jsou všechno triviální myšlenky, ale je tu jeden důležitý posun. Mám pocit, že jak lidé více píšou na web, tak se stávají jaksi vypsanějšími. Prostě trénink a tak. Paradoxní je to, že i když lidé lépe píšou, já na webu čím dál tím méně čtu.

V této souvislosti si vždycky vzpomenu na Klausův postoj k internetu. Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co to Klaus vlastně říká. Říká asi tolik, že na internetu se sice vyskytují informace, ale nevyskytují se tu znalosti a souvislosti. A já jako čtenář, ač jsem konzumentem informace, ji nepřebuduji ve znalost.

Začíná to u mě tak být -- pro opravdové čtení si chodím do knihovny a na netu hledám jenom to, co v knihovně nemají, nebo když si potřebuju rychle doplnit znalost nějakého detailu.

Omlouvám se laskavým čtenářům za absenci pointy. Je devět hodin ráno, celou noc jsem strávil tím, že jsem se snažil zapájet olověnou trubku, aby mi do pokoje nestříkala voda. Jsem děsně utahanej a rozhodl jsem se, že si aspoň trochu odpočinu psaním. No vidíte -- pak to má být ke čtení!

Komentáře:

06. 05. 2005

trvalý odkaz

Tao stopování

Seděl jsem na trávě hliněného kopečku nahoře ve Slaném u Sloupu. Čekal jsem na Gendrim -- až dorazí, pojedeme na kolech na Kejkol. Byl teplý podvečer. Gendrim měla dorazit ve tři čtvrtě na šest. Nedorazila. Čekal jsem. Věděl jsem, že dorazí. Věděl jsem to a nemaje s sebou mobil, nemohl jsem to nijak urychlit.

V tu chvíli jsem si uvědomil něco jako duševní úlevu. Seděl jsem na trávě, čekal jsem na něco, co musí přijít. Nemohl jsem pro to nic udělat. Pro moji mysl to byla výborná příležitost pro uklidnění a vyprázdnění. V tu chvíli mi to přišlo, jako kdybych byl někde na stopu -- mávám, vím, že mě nakonec někdo vezme, ale nemůžu pro to kromě toho mávání zas tak moc udělat. To je na tom cestování stopem krásné -- člověk se musí nechat unášet tím proudem náhody a jenom trochu kormidlovat vlnami. Nedá se o nic usilovat, svou smůlu nelze moc prožívat. Auto vezme nebo nevezme, takový je osud. Nakonec vezme.

Gendrim dorazila později, protože dofukovala kolo. Tráva kolem byla zlatavě zelená, protože sluníčko v tu chvíli už hodně padalo dolů. Podělil jsem se s ní o svůj postřeh, že to čekání je jako na stopu. Kývla. Stopování je takové tao, způsob vyprázdnění mysli. Známe to oba.

Komentáře:

05. 05. 2005

trvalý odkaz

Zkusíme komentáře

Bude sranda.

"Oni ti tam lidi stejně budou psát jenom to, že je to buďto dobré, nebo špatné. Nic jiného," soudil Michal. Seděli jsme v čajovně, v té samé jako v minulém zápisku, ale v jiné místnosti. "Nebude to mít žádnou informační hodnotu."

"Což je ale v kontextu mého deníčku správně," podotkl jsem. "Ony ty moje zápisky samy o sobě žádnou informační hodnotu nemají, takže to bude jako v pořádku. Možná ty komentáře zavedu."

Zase jsem si řekl, že něco budu mít za deset minut. Jo, kdyby deset minut! Teď je pět hodin ráno, začal jsem asi v jednu. Jestli jsem se za čtyři roky profesionálního kodérství něco ještě nenaučil, tak odhadovat svůj programátorský čas. Užijte si komentáře pod články!

Komentáře:

02. 05. 2005

trvalý odkaz

Celej život zabezpečovat život

"Když o tom tak přemýšlím," říká zrovna jedna hezká holka naproti v Čajovně u cesty, "když o tom tak přemýšlím, tak vlastně tohle se nikdy nevyřeší. Ono to bude pořád."

Neznám ji a ona nezná mě. Povídá si s kamarádkou. Asi zavedu nový literární styl -- zachycování myšlenek neznámých lidí z čajoven.

"Vlastně to nebude nikdy vyřešené," pokračuje ona. "Když přemýšlím třeba o svých rodičích, tak oni vlastně nikdy neskončili, pořád se jenom starali o to, aby si zabezpečili život."

Sluší jí to. Nestíhám psát. "Závidím ti rodiče," praví ke své kamarádce. "Jako vůbec hodně závidím lidem rodiče. Jako že se třeba ještě staraj nebo že jsou aspoň hodní."

Nějak jí rozumím. Taky lidem závidím rodiče.

Komentáře:

trvalý odkaz

Světlá je tmavá

Jenomže u té sochy neseděla Helenka, ale jenom Mikuláš. Měli tam ovšem být oba. U sochy Karolíny Světlé na Karláku.

Mikulášovi zřejmě napoprvé nedošlo, že jsem ho nepotkal náhodou, ale že mě Helenka chtěla potkat, aby mi předala cédéčko. Chápete? Jenom mi telefonem řekla, že mají sraz u sochy Světlé, ať tam přijdu taky. To on ovšem nevěděl, takže si prostě myslel, že jsem ho potkal náhodou.

Mimochodem -- já bych se nechtěl jmenovat Mikuláš, protože bych tím přišel o dárky k svátku. Určitě by se to vždycky spláchlo s Mikulášem a dárky bych dostal najednou a v součtu menší. Jenomže tenhle Mikuláš se tak normálně jmenuje. A teď si vezměte, že někteří lidé jsou narozeni na Mikuláše a jmenují se Mikuláš. To pak přijdou i o dárky k narozeninám.

Tak zpět. Další věc, kterou jsem nevěděl zase já, bylo to, že místo srazu domlouval Mikuláš. Nenapadlo mě, že Helenka neví, kde je na Karláku socha Karolíny Světlé. Mikuláše to evidentně taky nenapadlo a navíc měl mobil neslyšně zabalený v obalu od svého nového buzuki. "Jak se to ladí?" ptal jsem se. -- "Normálně A D A D," pravil Mikuláš, "to hraje samo."

Hm, normálně. Nevím, co je na ladění A D A D normálního. Ale je fakt, že to hraje samo, zkusil jsem si to. Úplně nové buzuki, docela nářez. Na druhého května podvečer bylo docela horko. Šel kolem profesionální opilec, škoda že jsem neměl foťák, protože bych to potom použil na koláž na ghůla, jak měl zřízenej obličej. "Záchytka už stojí 1800," povídal nám a dodal otázku: "to neni španělka, to je mandolína? Nějaká přerostlá." -- "Ne, to je buzuki," my na to. Byl fakt děsně zřízenej a ukazoval nám jizvy.

Do toho mi zazvonil mobil. "Ahoj Helenko," povídám. "Yuhů, nezlob se, ale já tady už deset minut bloudím po Karláku a jsem akorát u sochy Elišky Krásnohorské." Což dává smysl. Eliška Krásnohorská má sochu světlou. Karolína Světlá na druhé straně křižovatky je z kamene tmavého a je jí jenom půlka.

Komentáře:

01. 05. 2005

trvalý odkaz

Přemlouvání Marcely

Bylo jedenáct hodin v noci, šel jsem z čajovny, měl jsem děsnej hlad a šel jsem kolem oranžové restaurace. Bylo pozdě, řekl jsem si ale, že to ještě zkusím.

(Editační nudná poznámka: Toto je jedna z těch divných příhod, které se mi udály začátkem dubna, ale jak jsem neměl nastavený Deníček na noťasu, tak jsem je nezapsal. Zrovna teď, jak to píšu, totiž sedím v oranžové restauraci a vzpomněl jsem si na to.)

Takže jsem sem vlítnul v jedenáct. Za barem stály Marcela a ta druhá servírka. Zeptal jsem se, jestli se ještě vaří. Yuhů v jedenáct v noci tedy pravil: "Vaříte ještě?"

Ale už se nevařilo. "Leda," pravila Marcela, "leda pizzu, ale to bys mě musel hodně přemlouvat!"

Hmm -- pomyslel jsem si -- jak to asi udělám, to přemlouvání? A tak jsem se jenom usmál, jako že teda nevadí, a že zemřu hladem rád, koneckonců je to za dobrou věc. Načež se Marcela rozhodla (asi už jsem ji tím pohledem přemluvil), že už je teda jako přemluvená. Zapnula troubu, ještě teplou. Však taková pizza tolik práce nedá! Seděl jsem pak z vděčnosti za barem ještě asi hoďku a poslouchal povídání o provozu restaurace a o asociaci barmanů, než jsem s pizzou v žaludku po půlnoci zdrnul domů.

Takže tak je to s tím přemlouváním. Teď už je taky skoro dvanáct a já budu pomalu zdrhat. Je koneckonců pozdní večer, fakt pozdní večer, první máj.

Komentáře:

Tohle byly všechny příspěvky z měsíce květen 2016.

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček http://dusan.pc-slany.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: http://dusan.pc-slany.cz