Deníček Yuhůův

Archiv:

Starší archivy

Doporučuji:

Yuhůův weblog o webu

=M=

http://dusan.pc-slany.cz/denik.htm

úterý, 30. listopad 2004

trvalý odkaz

Finančňák mě prodal Makru

Dostal jsem krásnou obálkou s nabídkou zboží z Makra. Jelikož mám letos prvně před Vánocemi živnostňák, tak mi to okamžitě došlo, kde Makro vzalo moji adresu.

"Vážená paní, vážený pane, bla bla, osobní karta, kterou může osoba bla bla po předložení živnostenského listu ..., osvědčení o registraci z Finančního úřadu a dvou osobních dokladů. ..." (zvýrazněno i v původním textu)

Čert ví, jestli finančňák moji adresu prodává legálně nebo jestli to tam ty údaje někdo krade. Vyjde to nastejno. Nakonec prostě dostávám spam. Ale řekněte, není to nádherná nabídka? Cituji:

"V nabídce i nová hmotnost bramboráku á 200g."

čtvrtek, 25. listopad 2004

trvalý odkaz

Makové koláče a dobrý skutek

Když si člověk přivstane, dějou se věci. V pět ráno mě probudila úpěnlivá chuť na makové koláče. Obvykle takovým blbostem po ránu bez problémů odolávám, ale dnes jsem si pustil BBC a při poslechu o Ukrajině jsem zjistil, že ty makové koláče z mysli jen tak nevypudím.

Už dlouho jsem se nevypravil do města ve chvíli, kdy se do škol hrnou děti. Zvláštní ráno, zvláštní atmosféra. Skoro jsem litoval, že jsem si s sebou nevzal foťák, že mohl jako mohl zachytit šírání. Na druhou stranu se znám a vím, že by mi ty fotky stejně pak akorát hnily na disku. Ovšem v tom městě tak zvláštně mrzlo až praštilo.

V obchodu ve Družce jsem měl pocit, že ti dva pánové za mnou pospíchají. Můj nákup stál 108 korun a kdyby mi nedýchali na záda, býval bych asi utratil víc. "Co si dáte?," zeptala se jich pak paní prodavačka.

"Rum," prohlásili ti dva modráci. "Nějakej velkej a normální."

Proč ne, ať slavěj. Příležitost si určitě najdou.

Jak se tak šourám cestou k závorám na lounské silnici, zpomalilo vedle mě auto. Znám to, vím, že se chtějí zeptat na cestu. Ve Slaném se dobře bloudí. Buďto chtějí na Kladno nebo někam na Litoměřice. Usmál jsem se, sundal čepici a sklonil jsem se k odrolovanému okénku.

"... Terezín, jedu dobře?" řeklo auto. Terezín je cestou na Litoměřice. Nakonec mám tedy dobrý skutek:

"Ne, jedete úplně blbě. Terezín je jako cedule Litoměřice. Když se tady otočíte, tak vás to támhle protáhne systémem jednosměrek. Pak musíte nějak object centrum a Terezín je jako t-í-m-h-l-e směrem." Děsně rád ukazuju směr kolmý k silnici. Snad jsem tomu sympaťákovi pomohl.

Kdybych býval neměl chuť na makové koláče, ještě by to auto bloudilo. Teď zase poslouchám BBC o propuštěné Miriam Jevíkové (hurá!) a do těch koláčů se pouštím. Už vím, co jsem zapomněl koupit. Olivový olej. Včera mi došel.

úterý, 23. listopad 2004

trvalý odkaz

Evropská ústava je moc dlouhá

Zrovna poslouchám, jak Klaus dělá v Berlíně na sypoziu o evropské ústavě vzrůšo: "Nejsem vůči ústavě kritický, tak to není. Jsem stoprocentně proti."

Hezké. Já jsem taky stoprocentně proti. Nechci totiž celou evropskou ústavu číst. Má něco kolem 350 stránek. Je prostě moc dlouhá.

Pro srovnání -- česká ústava, kterou jakž takž ještě chápu, má stránek dvacet. Ústava Americká, dvě stě let stará, má stránek asi deset.

Letmo jsem do toho evropského textu nahlédnul. Je to vata a bláto. Horší jak teorie množin. Máte smůlu, bruselská parto. Ač je Yuhů Evropan tělem i duší, v referendu tenhle fascikl rozhodně zamítne. Naučte se psát a kroťte svoji grafomanii!

pátek, 19. listopad 2004

trvalý odkaz

Rozhodně napiš

"To víš, že to musíš napsat!" povídala Helenka, když jsem překládal ubrus a koukal, jestli nejde na tom stole přeložit jinak. "Takovéhle příběhy jsou tak neskutečný, že můžou bejt jenom ze života".

A přitom ta příhoda není nic moc, je to vlastně jenom o tom, jak se můj kamarád John Glenn dostal do Slaného. Byl kaplan v americké armádě a za studené války se musel učit jeden jazyk nepřítele. Tak se učil češtinu. A po ochodu z armády se vydal na misii do země, jejímž jazykem mluví.

To je celá příhoda. V krásně oranžově vymalované restauraci jsme si pak s Helenkou povídali o tom, jak funguje regresivní znělostní asimilace souhlásek. Mají to ta děvčata se mnou těžké, nevzmůžu se na normální konverzaci. A zajímavé je, že John uměl české ch i české ř (jenom nepochopil, že existují ř dvě), ale neuměl vyslovit ď ť a ň.

Platili jsme oranžovou dvoustovkou a domluvili jsme se, že si o velikonoce vyjedeme do Polska na krowky. Snad to té doby moc neztloustnu, abych ty bombóny směl. To Zuzanka mě dneska ohodnotila slušně: "A co je nového kromě toho, že jsi tlustej?". Zuzanka ač ze Slaného, tak bydlí v Praze a jezdí do Slaného do práce? Chápete? Jezdí z Prahy do Slaného. Podivnost, všichni to dělají opačně. Ale Zuzanka je doktorka, tak proč ne, to jsou lidé, co se tak nějak přirozeně obětují. Jezdí pak do Prahy večerním autobusem a potkává Yuhůa, aby se cestou nenudil.

úterý, 16. listopad 2004

trvalý odkaz

Myslíte, že tak vypadám?

Zastavil mě na Londě pouliční prodavač. Starej jako já. Bunda, čepice naražená do čela. "Mohu vám nabídnout dárek?"

Yuhů s úsměvem: "Dobrý den!"

- Mohu Vám nabídnout dárek z indické restaurace?

- Vy jste z nějaké sekty?

- A vypadám tak?

- "Hmm, ... jo!", odvětil jsem. Ale nevypadal tak. Čepice, bunda, úsměv, pohoda. Trochu moc oholenej. "Schovejte si to pro nějakého normálního kolemjdoucího," odmítnul jsem.

- "Ale vy pro mě jste normální kolemjdoucí," namítnul. Měl pravdu. Já indickou kuchyni žeru, sypu občas si karí úplně do všeho, a tak tyhle matlaniny znám. Ale nakonec jsem ten jeho balíček vzal. Zajímalo mě totiž, jestli si řekne o peníze nebo ne.

- Víte, my na tom nevyděláváme. Kdybyste dal nějaký příspěvek.

- Jasně! (V duchu jsem se usmál. Takže si o peníze řekl.) Dal jsem mu pade. Ať nežeru, za tu srandu to stálo.

Pak jsme hodili řeč tak různě o životě. Oni dělají propagační akci na nějakou svou restauraci v Praze. Tak jsem mu vyprávěl, jak jsem byl minulý čtvrtek ve Věži na čaji a jak tam náhodou přišli bubnovat a zpívat jako-indové. Úžasná paráda, nakonec jsme zpívali s nimi. Ale prodavače zákusků, který prý v Indii nikdy nebyl, to evidentně nazaujalo.

- A myslíte, že tak vypadám? vyzvídal. Jako z nějaké sekty?

- Hmm, ne. Skoro. Jak jste oholenej, tak trochu vypadáte na kršňáka.

- Já se holim jenom jednou za tři dny. A co děláte vy?

To mě dostal. Co mu mám říct? Lektor, webmaster, hudebník, překladatel, programátor, head hunter, publicista, flákač? Řekl jsem mu překladatele. Tak jsme zase chvilku kecali. Celkově jsem se tedy ve svém odhadu spletl. Nebyl to Kršňák. Přemýšlel jsem, jestli znám nějaké lidi, co se jim líbí Indie, že by propagovali v cizím městě restauraci. Měla mi ovšem dojít ta hluboko naražená neslušící čepice, aby nebylo vidět, že je holohlavej. Nakonec mi dal vizitku od té restaurace, stálo na ní www.harekrsna.cz. Takže bylo jasno. Kršňák. Prvotní čuch mě nezklamal.

- Víte, povídám mu, já si myslím, že to děláte blbě, tenhle pouliční prodej. Kolikrát si lidi něco koupěj jenom proto, aby se toho prodavače jako zbavili. Pak se to mine účinkem.

Ale víc jsem ho neevangelizoval. Tady u těch lidí to nemá cenu. Nechtěl jsem mu otevírat rány. Kdo se dostane mezi Kršňáky, tak většinou protože má užtrochu narušené sociální vazby. Načež si tak stávající sociální vazby nakonec rozbije úplně. Touží po normální rodině, po normálním světě, ale nevěří tomu, že po tom touží. Jenom utíká a věří značkám, které mu na zeď bludiště nakreslili jiní. Měl jsem sice spoustu času, toulal jsem se (snad po roce) po městě a užíval jsem si sluníčka, ale nechtěl jsem mu ty jeho rány otevírat.

Lidí, kteří mi říkají nepříjemné věci, si moc vážím. Vím, že mě mají rádi, protože jinak by mi ty nepříjemné věci neriskovali říkat. Tohohle Krišňáka jsem tolik rád neměl. Nestál mi za to, abych mu řekl, jak moc mu držim palce, aby se od Krišňáků dostal. Rozloučili jsme se. Má můj soucit a moje pade, já mám jeho kokosovou matlanici a jeho prodejní metodu.

pondělí, 15. listopad 2004

trvalý odkaz

Témata knih

Jak se tak probírám seznamem knih, které znám, přemýšlím, co je tak jejich náplní. Chtěl bych najít knížku o obyčejném životě obyčejných lidí, ale není takové knihy. Asi protože jak je příběh obyčejný, tak není čten, vydáván ani překládán, a tak se taková knížka ke mně nedostane. Jak se tím probírám, tak buďto je to nějaká krimi, skrytá krimi, fantasy nebo sci-fi, i když se jako odehrává v dnešním světě. Nebo je to o válce, ale to už není dnešek. Všechny knížky jsou asi o včerejšku. To dává smysl. Ale jak se z těch příběhů potom poučit?

Asi proto mám tak rád knížky historické. Myslím skutečnou historii, ne tu vymyšlenou v románech. Možná je to náturou, ale už mě prostě neberou příběhy vymyšlené jenom proto, aby naplnily nějaký skrytý záměr autora. Komunisticko-pokrokářskou propagandou počínaje, americkými slaďáky konče. A tak si říkám -- co já to vlastně čtu? Naštěstí je všude kolem spousta knih, které se vymykají schématům.

neděle, 7. listopad 2004

trvalý odkaz

Kecky do zásoby

Vždycky si mi všichni stěžují, že jim na pozdrav a frázi "jak se máš?" odpovídám, že já výborně. Chápou to jako porušení českého standardu "ale stojí to za starou bačkoru". Jenomže já se mám fakt výborně.

Celé dětstí jsem si maloval, že to takovéhle bude, až budu jednou dospělý. Dospělý se necítím, ale takové to je. Prostě paráda. Nemusím vstávat, práce mě baví, chodím do polí na jabka a tak. Pohoda. Vždycky jsem se jako malý bál dvou věcí. Vojny a pak každodenní práce. Uáááá, super, vyhnul jsem se obojímu. Vojna už nehrozí (ale musel jsem si odkroutit civilku), každodenní práce zatím taky ne.

Takže teď tak občas jezdívám do Prahy potkat kamarády (kam se ztratilo druhé k?) a do polí chodím na jabka. A na hrušky. A Yuhů prostě ne, že by se spokojil s hruškami, co se dají utrhnout ze země - musí na tu hrušni vylézt. Jsem v tomhle trochu jako spisovatel Robert Fulghum: taky děsně rád leze na stromy. Třeba vyleze ráno na strom a kolem choděj lidi a říkaj mu: "slezte dolu, pane Fulghume". Nebo třeba: "spadnete, pane Fulghume!". Ale on nesleze a nespadne. Proč by tam asi jinak lezl, co? Aby padal? To právě ne. Třeba si tam čte. No a večer pak sleze. Prostě pohoda den.

No a tak jsem tedy s Yuhůlem a s drakem Aliki (nemohl si to nechat ujít) stoupal na hrušeň. Šlo to celkem v klidu -- normálně lezu na stromy spíše nohama -- jenomže v jednu chvíli se to nějak zaseklo. Visel jsem tři metry nad zemí a docházely mi síly. Asi po půl minutě držení se zuby nehty (nehty byly drakovy, zuby moje) jsem si uvědomil, co je špatně. Na tom stromě nebylo v koruně místo. Prostě tam byly větve tak blbě hustě, že jsem se tam neměl jak vejít.

"To zvládneš, to zvládneš," povzbuzoval drak. A nakonec jo, jenomže tolik adrenalinu jsem v krvi neměl už dlouho. Paráda, adrenalinový sport. (Mimochodem -- znáte ten vtip, jak jsou pedofil, zoofil a různí další úchylové ve vězení s milovníkem adrenalinových sportů?) Natrhal jsem hrušky (ach, tak málo hrušek!) a šup zase dolů.

Mám teď metrákovou krabici (původně od monitoru) plnou jablek a hrušek (teď nevím, co s tím budu dělat). Strašně se mi líbilo, jak havrani oklovávají vysoko zavěšená jablka. Udělají z nich takový vějířek, asi jim to chutná. Tak takováhle jablka jsem na stromech nechával, trhal jsem jenom ta normální. V polích, jak se stmívalo, jsem koukal na Středohoří. A na louky kolem. Jsem tady ve Slaném doma, marná sláva. Středohoří v dálce moudře mlčelo a souhlasilo.

V pátek jsem cestou na poštu (věřili byste, že je ještě potřeba posílat mi papírové dopisy do vlastních rukou -- proč to neposlali e-mailem) a tou cestou na poštu jsem se zastavil u Vietnamců. Chtěl jsem si koupit čepici (zatím, abych nezmrznul, chodím v kouzelnickém klobouku, do města to ovšem není ono), ale neměli žádnou normální čepici bez debilních nápisů. Když už jsem tam tak okouněl, tak mě napadlo, že už nemám žádné solidní kecky za stovku. Tak jsem si jedny koupil, takové černé kecky, co se za dva měsíce rozpadnou. Nenosím je, ale jen tak, do zásoby. Možná už stárnu. Normálně se boty přece kupují, když odpadla podrážka nebo tak! A bude hůř.

E-mail: dusan@pc-slany.cz
Deníček http://dusan.pc-slany.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: http://dusan.pc-slany.cz