Endíček Yuhůův

Deníček Yuhůův, archiv

Deníčky z měsíců:

Ještě starší deníčky:

2005: leden, únor, březen

2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec

2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec

2002: 33, 32, 31, 30, 29, 28

2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18

2000: 17, 16, 15, 14, 13, 12, 11, 10, 9, 8, 7, 6, 5

1999: 4, 3, 2, 1

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček https://yuhu.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz

Duben

Hm, tak je to tady. Celý rok je těším na duben a na květen, protože venku je hezky a kvetou stromy. 

Kocourek Ajči se taky těšil, ale proměnil se v draka a odlétl na ostrovy.

No nic, stejně je venku děsná zima...

číslo 30 - duben 2002

http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm

28. dubna

Krutá Pravda

Byli jsme na Pravdě slavit příchod jara, prostě Beltine, něco jako čarodějnice.

Než vyjde měsíc,
první druhá kapka šustí
listím lípy trávozlaté,
pleská bláto při dopadu.

Než vyjde měsíc,
zpívá duze o pokladu
zakopaném v starém hradu,
fičí čarodějnou nocí.
Než vyjde měsíc,
čerstvý vítr povolává,
honí mraky po souhvězdích,
hrady tluče sněhem pozdním.

Jak vyjde měsíc,
sotva pátá struna dozní,
lípa listy přeposkládá --
to je Beltine a hrad Pravda.

Prostě nám trochu pršelo. V neděli při odchodu jsme si na cestičce pod hradem libovali, jak nás příroda zocelila. Ale my jsme obstáli.

"Příroda ale," usoudila nakonec Hanička, "si řekne: 'příště musím být krutější'!"

10. dubna

Dny japonské kultury

Ve Slaném probíhá velmi zajímavá akce, dny japonské kultury. Je to série kulturních pořadů (koncerty, čajové obřady) na počest japonských investic v našem milém městě. Na náměstí vlají vlajky, má to úroveň a všichni máme Japonce hrozně rádi.

Já sám jsem si jako přípravu na tuto událost přečetl knížku Šógun a pustil se do knížky Gaidžin. Včera jsem byl v kině na japonském filmu o nějakých snech a potěšilo mě, že jsem tam rozuměl jednomu slovu mrtvého vojáka "wakarimasu".

No ale pak jsem si otevřel náhodou před spaním knížku o špionáži. V kapitole o současnosti stojí:

"Japonské firmy vybudovaly za pomoci své vlády ve Spojených státech širokou síť nástrojů na ovlivňování v podobě oficiální lobby, ale také systém tajných manipulátorů a agentů. ... 'Japonci velmi účinně využívají americký systém lobbování, tj. oficiální registrovaných agentů, ačkoli tatáž činnost je pro Američany v Japonsku vyloučená.'
... Američtí podnikatelé jsou přesvědčeni, že americké výrobky a služby jsou permanentním terčem plánovitých dezinformačních kampaní, které Japonci provádějí s tichou podporou některých japonských vládních institucí." (Jaroslav Bittman, Mezinárodní dezinformace, Praha MF 2000, str. 271, zestručněno, vynechány četné příklady)

Tím nechci říct, že bych Japonce neměl rád. Snad jen abychom si dali trochu bacha, jakmile začne jít o politiku.

Základy mužského šovinizmu

Knížka. Už dávno mi žádná tak neotevřela oči. Je to o vztazích mezi muži a ženami. Napsal to nějaký biolog.

A jako jo! Konečně jsem hodně věcí pochopil. Pokud to velmi zestručním a zjednoduším, dá se říct, že za většinu společenských problémů můžou ženy. Zdůrazňuji, že je to zjednodušené, ale je to fakt.

A musíme to číst

Dostal jsem krásný mail. Napsala ho nějaká dívka, když si četla moje pojednání o HTLM a příbuzných věcech Jak psát web:

"Ahoj, já vůbec nevím o co tady jde. Jsme ve škole a musíme to číst. Ty se v tom asi nějak vyznáš, co? Tak se měj! Ahoj
Bohunka"

Ve chvíli, kdy jsem si to přečetl, se mi vybavila asociace s hodinami literatury na gymplu. Byly příšerně nudné. Představoval jsem si při nich ty dávno mrtvé literáty a taky co by si asi pomysleli, kdyby věděli, v jakém nudném kontextu jsou zmiňováni. Vždycky jsem si říkal, že až jednou napíšu knihu, bude v ní zmínka, že nikdo nesmí být z jejího titulu ani obsahu ve škole zkoušen.

Kruh se uzavírá. Na dotyčných stránkách už mám raději klauzuli: "Nikdo nesmí být nucen číst tyto stránky při vyučování ve škole."

Xvátku

Dostal jsem k jmeninám podložku pod hrníček, sáček čokoládových bonbónů, dva dárky ještě dostanu. Jedenáct lidí mi popřálo osobně, tři přes ICQ, sedm esemeskou a dvanáct mailem. No ještě že máme tu moderní komunikaci :-))

1. dubna, zážitky z minulých týdnů

Zalomený palec

Je to takový rituální pozdrav kamarádů. Zdraví se jím trampové a kamarádi, kteří k sobě mají blízko. Po normálním podání ruky se zvedne ruka a zalomí se palec. Není úplně samozřejmé někoho takhle zdravit -- prokazuje se tím spřízněnost a důvěra.

Mám asi v povaze lidi podceňovat. Taky už možná stárnu. Nedávno večer jsem jel autobusem po předměstí Prahy, když vystupovali dva kluci kolem sedmnácti. Ohodnotil jsem je jako diskotékový tip, hlavně podle chování a oblečení. Nic moc. Na zastávce na ně čekala nějaká malá parta, nic neobvyklého. Když se ale zavřely dveře, stačil jsem si z odjíždějícího autobusu všimnout, jak se zdravili: podávali si ruce a zalamovali palce. 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že dnešní mlaďasové mají možná trochu jinou kulturu a zvyky, můžou vypadat fakt divně a poslouchat ohavnou hudbu. Ale to, jak se krásně zdraví, z nich dělá v mých očích příslušníky elity. 

Máme Pepinu

Cestování po Praze dává možnost zahlédnout plejádu emočního rozpoložení cestujících včetně extrémů. Jednou jsem v metru viděl holku, které pravděpodobně ten den musel někdo umřít, tak byla hotová. Fascinovaně jsem se na ni díval a soucítil s ní. 

Druhý extrém jsem měl možnost prožít vedle jedné paní v ranním autobuse. Najednou zvedla mobil, chvíli poslouchala, načež nesmírně radostně zvolala: "FUCK YOU!" Záhy mi došlo, že to znamenalo FAKT JO?, ale mnohem důležitější než význam slov byl citový náboj. Řekla to prostě strašně vesele, úlevně. "No to je bezvadný," pokračovala po chvíli. Byla najednou hrozně šťastná.

Přemýšlel jsem, co se mohlo stát. Někdo se narodil? Udělal zkoušku, vyléčil se? Ne, nic z toho přesně nevycházelo, to by reagovala jinak. Hlodala mnou zvědavost.

Nakonec to paní mimoděk vysvětlila. Vytočila číslo a do mobilu řekla: "Máme Pepinu, teď se našla. Byla tam, jak říkali ti opilci. Už je doma ve vaně a připravujou se jí piškůtky". Takže nakonec se "jenom" našel čtyři dny ztracený pes, ale byl jsem rád, že jsem se mohl podílet na radosti té paní.

Můžu vám teda zdrhnout?

No prostě mě to ježdění po Praze začíná bavit. A to jezdím jenom dvakrát denně do práce. Metro je rychlejší, ale jak je víc světla, tak jsem to zkusil i tramvajemi. 

Jedu si takhle přes Vltavu na Malostranskou, když se objevila dvojice revizorů. Vždycky jsem přemýšlel o tom, jak to dělají, když někoho chytnou bez lístku, ale ten chycený jim nechce zaplatit. Jak ho donutí? Navíc tohle byli jenom dva takoví starší páprdové, co ti by zmohli? Jednou jsem je pozoroval v akci na Můstku s policajty po boku, to bylo jiné. Zmáčkli skupinku chudinek Japonců, kteří neměli cvaknuté lístky, protože nevěděli, že si je mají cvaknout. Tak to by revizorům šlo. 

Já jsem lístek měl, to byla nuda, ale narazili na nějakého týpka za mnou. Ten jim evidentně nechtěl platit, protože se s nimi začal vybavovat. A co mě překvapilo, oni s ním. Debatovali nad morálním krédem, společenské odpovědnosti a povinnosti mít lístek. 

Všichni tři pak stejně jako já vystoupili na Mariánských hradbách. Pospíchal jsem, takže dál už nevím, jak to bylo. Zaslechl jsem jenom poslední větu černého pasažéra: 

"No a šéfové, můžu vám teda zdrhnout?"

Až jste se našli

Mám v práci kolegu Lukáše, grafika. Je dost divnej. Veselej, upřímnej, pohodovej, s ničim se nepárá. Umí si nadělat spoustu problémů, ale protože mi říká, co mu na mě vadí, vážím si ho nad jiné (to mi nikdo jiný neříká). No ale hlavně je střelenej. 

Taky máme v práci Martina, dělá helpdesk (radí klientům). Když potřebuji s něčím poradit, tak jdu za ním, on mi sice většinou neporadí, ale mám pak alespoň dobrý pocit, že jsem se poradil s osobou k tomu určenou. Navíc kolem něj chodím do kuchyňky. Tak jsem se ho jednou takhle cestou zeptal, čím to je, že je Lukáš takový hovado.

"No, víš," zauvažoval Martin, "já myslim, že vy dva jste se tak dlouho hledali, až jste se našli."

 

Předchozí deníček


E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/