Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
BřezenZa kamna vlezem. |
číslo 20 - březen 2001
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
28. března
Musím si vybírat dovolenou, tak jsme si s Luckou dali takovou projížďku do Karlových Varů a přes Chomutov zpátky.
Příroda byla ještě zimní, celý den pod nulou. V pondělí jsem psal Králíčkovi mail ve smyslu, ať zařídí na dnešek hezky. Co mi odpověděl: "Bohuzel uz je stereda odpoledne a ja to teprve ctu, ale kouknu co se s tim da udelat :-)". No a opravdu -- odpoledne vykouklo sluníčko; když jsme mávali u Loun, tak už nám pařilo do očí.
Jak jsem si vyrovnal rekord s nejkratším stopem: Ráno stopujeme na karlovarské, je zima. Došli jsme až do Tuřan, nikdo nás nebere. Po chvíli jsme šli dál, skoro až na Hvězdu. Půl kiláku před Hvězdou dlouhá brzdná dráha -- nastupujeme. "Já vás vezmu jenom na Hvězdu, já jsem zkoušel brzdy." Hm, tak nás vzal 300 metrů.
"To je prolomení smůly," říkám Lucce. Za chvíli pojedeme dál. Akorát jsme vyšli kopec, brzdy skřípou a prý kam jedeme -- do Varů? A tak jsme jeli do Varů.
Ten člověk, co nás vzal, byl zvláštní. Kromě povolání distributora skleněných kýčů dělá v Praze taxikáře, hlídá se svými psy kasárna a píše literární zkratky. Námětů prý má ze života spoustu. Prý každý den tak jeden dva životní osudy. Letmo zmínil příběh nějaké bezdětné klientky taxíku, uměl to pěkně líčit.
Když jsme nakousli politiku, říkal, že dnes jsou velkou měrou odíráni drobní podnikatelé a vůbec střední třída. Protože rád chodím po kořenech věci, dozvěděl jsem se, že:
Také jsme si povídali o antiradaru. Jak policajti vymýšlejí anti-antiradar, ale prý se jim to nevyplatí, protože antiradary nejsou tak časté. (Večer jsem si to mohl ověřit.)
No ale zajímavej byl ten člověk jako takovej. Asi proto mám rád stopování -- člověk pozná fajn lidi.
Když jsme se v Karlových Varech pokochali Vřídlem (nezapomenu na posunkovou komunikaci s jedním policajtem, co byl o patro výš), informačním centrem, uměním, nějakým rákosníkem (ptáčkem) a hudebninami, podnikli jsme traverz přes rozvodněnou Ohři. Proč traverz: prostě jsme si vyhlédli v mapě most. Byl dálniční. Štve mě, jak jsou města přizpůsobena autům namísto lidí.
Řidič, co nás vzal do Chomutova, nám cestou ukazoval povrchové hnědouhelné doly a povídal o břízách, jak rostou na rekultivačních plochách. Opět jsem si prožil šok, když jsem viděl povrchový důl v akci. Bezprostřední blízkost dvou elektráren Prunéřov jedoucích na plný výkon mě také fascinovala, těžko říci že kladně.
Jenomže elektřinu potřebujeme. Takhle bych se mohl dostat k až k Temelínu. Nejlevnější energie je ale ta nevyrobená: Příště si lépe rozmyslím, zda si budu v pokoji topit počítačem.
V Chomutově jsme zalezli do první restaurace a byla to taková MacDonaldovská. Hranolky, hamburgery, smažené cosi, kola, kakao. Dali jsme si hranolky s kakaem, ale bylo mi líto, že nemají něco pořádného. (Chuť jsem si musel vylepšovat studiem čeledi ranunculacae z botanického atlasu.) Doufám, že je to jenom móda a že to vyhyne.
Informační centrum v Chomutově zavírají v pět. Nalezli jsme ho v 17.05, je to jako hledat brýle bez brýlí. Škoda. Rád bych se něco dozvěděl o těch třech kostelích, které jsou na chomutovském náměstí. Stojí za vidění -- jeden je ranně gotický. Hledali jsme podle cedule galerii, ale vešli jsme do čtvercového zámeckého parčíku, kde jsme namísto galerie pozorovali dalekohledem dva rehky. Říčka Chomutovka byla rozvodněná a krásně čirá. Za kruhákem u bezvadného psa za plotem jsme stopli Louny.
Strašně mi chybělo takovéhle vypadnutí na stopa, jako bylo to dnešní. Jak jsem na civilce a mám soboty, tak se ven skoro nedostanu. Mám rád tu volnost.
Z lounského obchvatu do Slaného nás hodil řidič, co se s ničím moc nesere. Každá jeho věta obsahovala slovo hodné vytečkování. Pracuje jako exekutor a každou chvíli absolvuje souboj s podsvětím, alespoň to tak líčil. Věřím mu. Líbilo se mi, jak přistupoval ke světu. Boj a pohoda.
Nad palubní deskou mu visel mobil. "Musím zkontrolovat, jestli je to zapnuté," přepínal nějaká tlačítka. Zíral jsem jak puk: antiradar je prostě software do mobilu!
Dneska byla venku hrozná kosa, ale prvky jara jsou neodvratné. Můj přístup k životu velí svobodu a volnost na cestách.
13. března
Byl jsem se podívat ve slánské Galerii Ikaros na výstavu nějakého Bíma, co dělá litografie. Ne, že bych tomu rozuměl, ale překvapilo mě, s jakým zájmem ten člověk zobrazuje na těch obrázcích odpadky a různé pestrobarevné předměty.
Zaujala mě technika litografie, což je vlastně tisk z kamenné předlohy. Zrovna tenhle umělec to navíc asi dělá tak, že patlá na jeden kámen více barev a tvoří tak přechody. Nejčastěji tak tiskne golfové hřiště.
Co o tom budu psát, běžte se tam podívat. Stojí to za to nejenom kvůli té výstavě. Je tam i dost jiné keramiky a desky se spoustami obrázků.
7. března
Slyšel jsem teď někdy v rádiu diskusní pořad o našich psychiatrických léčebnách a tamních praktikách. V duchu jsem si přeletěl nad kukaččím hnízdem a asi jsem neletěl moc mimo mísu.
Nejvíc mi utkvělo povídání nějakého člověka, který tam byl na léčení. Během léčby roztrhal svoje pyžamo na kousky, namáčel je do záchodové mísy a opatrně pokládal na podlahu. Normální blázen? Kdybyste toho člověka slyšeli po hlase, tak vám přijde normální. Hm.
Nebo taky tam byla nějaká holka, trhlá byla dost, ale šlo o to, že byla nějak silně věřící. Tak na ní maminka poslala pány, aby si jí odvezli. Oni jí vtrhli do pokoje když meditovala, píchli jí injekci a prostě ji unesli. Kdypak si takhle někdo přijde pro mě?
No a proč to dělal s tim pyžamem: on měl nějaký záchvat, tak ho zavřeli na čtyři dny na samotku, do prázdné místnosti. Za chvíli ho záchvat přešel a aby se po zbytek času vůbec nějak zabavil, tak pozoroval růst plísní na kouscích mokré látky.
Přemýšlel jsem o slavném americkém hesle, které říká, že se člověk má soustředit na důležité věci. Zkouším ho teď aplikovat na svoje činnosti, třeba na webu. Neustále mě napadá, co bych mohl dělat za programy, skripty, jaké nové stránky bych mohl psát nebo jak bych mohl vylepšit ty stránky stávající. Doma se mi taky hromadí úkoly. Nedávno jsem najednou zjistil, že to všechno katastrofálně nezvládám kvůli tomu, jak se mi jedna věc plete do druhé.
Tak jsem se rozhodl, že budu vždycky dělat jenom jednu věc a tu dotáhnu, načež teprve potom půjdu na další. Zrovna teď třeba píšu helpku k programu FrontPage 2000. A až to dopíšu, teprve potom se pustím do dalších věcí. Mimochodem proto taky více než na týden osiřel tenhle deníček.
Jsem zvědavej, jak dlouho mi vydrží soustředit se vždycky jenom na jednu věc. Zdá se, že si moc nevěřím, co? Uvidíme.
Myslím, že se nepletu, když mám březen asociovaný s MDŽ. A možná se pletu, to neva, teď někdy to bude.
To je dobře, že už to neslavíme. Byl to tak diskriminační svátek! Diskriminační vůči mužům tím, že oni žádný den neměli, a diskriminační vůči ženám, aby jim nebylo líto, že byly diskriminované jinak. A že byly! Nechtěl bych být žena za komunismu. No nic. Ono to ještě zůstává. Osobně velmi přemýšlím, čím to je, že i dnes mají ženy nižší platy. Přitom si myslím, že jsou stejně schopné, jako muži.
Nedávno mi to někdo objasnil: prý zaměstnavatelé se bojí, že žena půjde na mateřskou nebo na paragraf a on jí bude muset držet místo. Tím pádem zaměstnavatelé jsou méně ochotní ženy nabírat, čili ženy musejí jít s cenou své práce níž.
Možná leckoho překvapí můj závěr, ale já z toho usuzuji, že by se měl zrušit (nebo silně změnit) zákon nařizující zaměstnavatelům držet to místo přes mateřskou. Tím by vzrostla výhodnost ženy pro zaměstnavatele, takže by vzrostly jejich mzdy.
No a když už píšu o diskriminaci, tak nechápu, proč holky nemusejí na vojnu. O tom příště.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/