Deníček Yuhůův

http://dusan.pc-slany.cz/denik.htm

Archiv:

Starší archivy

RSS, Atom

Weblog o webu

18. 05. 2016

trvalý odkaz

Doručování balíků před 23 lety

Při doručování každého balíku jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych vůbec nezvonil na zvonek. Vypsal bych lísteček o nedoručitelnosti balíku, nalepil ho na schránku a pak hurá zpátky do auta. Řidič by nedržkoval, že mi to dlouho trvá, a oba bychom šli dříve domů. Místo toho jsem to al dělal poctivě a čekal u vchodů.

Bylo to před 23 lety, 2 týdny brigády na poště. Jiné roky jsem nosil telegramy, ale tenhle rok bylo volno jenom u balíků jako pošťák na pravém sedadle Avie. Šichta to byla velmi specifická. Rozhodl jsem se sepsat svoje staré postřehy, protože se zdá, že se v rozvážení balíků od té doby možná nic nezměnilo.

Vyjížděli jsme kolem čtvrt na osm ráno. Hromadu balíků jsem přenosil do auta a četl přitom řidiči adresy. Ten si podle toho v hlavě dělal mapu míst, která musíme projet. Začínali jsme na náměstí. Tam byly obchody, které braly balíků nejvíc. Některé obchody nikdy dobírkové balíky nepřijímaly. Říkali nám, ať je odvezeme zpět, že si je vyzvednou odpoledne na poště.

Čím jsme byli dál od centra, tím spíše jsme doma nikoho nezastihli. V roce 1993 se ještě tolik nezamykaly vchody, a tak bylo při nezastižení adresáta snadné nalepit na schránku lísteček s upozorněním, že na poště je balík. Naučil jsem se začít vyplňovat lísteček hned poté, co jsem zazvonil na zvonek. Klíčovým parametrem byl čas, za který to stihnu, protože čas se sčítal. Nejsnazší by bývalo bylo nikam nezvonit a jenom lepit lístečky na schránky. Jenomže mně to nedalo, já byl poctivec a na adresáty jsem po zazvonění čekal. Občas jsem pak dostal i pár korun dýško od příjemce. Už si nepamatuji, jestli jsem se dělil s řidičem. Ten ale vždy brblal, že to bylo pomalé.

Směna měla být do dvou, ale nepamatuji si, že bychom někdy končili po dvanácté. Řidič mi dával všemožně najevo, hlavně ať se s tím nepárám. Pro něj bylo hlavní motivací dojet brzo zpátky na poštu, přeházet balíky a jít domů o dvě hodiny dříve. Já jsem tenkrát zůstával poctivě do dvou na poště, protože směna mi jako brigádníkovi končila až ve dvě. Musel jsem vždy uspořádat nějaké papíry a cosi podepisovat, ale jinak jsem se tam nudil. Sranda byla, když jsem občas coby totální ucho zaskakoval na přepážkách, ale o tom jindy.

Z různých vyjádření pošťaček jsem pochopil, že i ony můžou jít dnes dříve domů, pokud stihnou všechno roznést. Dokážu si představit, že ti, kdo dnes pracují u balíků, v rámci úspory času už ani nezvoní, ani nevyplňují a nevhazují upozornění. Možná ani nejezdí na místa, která jsou daleko nebo kam se jim dnes nechce. Nemají co ztratit, o flek nepřijdou a můžou dříve domů. Myslíte, že by to vysvětlovalo, proč je dnes takový problém zjistit, že mám na poště balík?

Což mi připomíná, že jsem možná ještě nepopsal tu příhodu, jak se loni vracel bulharský balík z Prahy zpátky do Sofie.

Komentáře:

12. 12. 2014

trvalý odkaz

Co chci k Vánocům

Je tu nové číslo pravidelného seriálu. Letos pod stromečkem ocením:

Laskavým dárcům připomínám, že mi to nemusejí dávat všechno a že něco mohou nechat i na jiné. A samozřejmě budu mít radost i z jiných dárků.

Komentáře:

10. 11. 2014

trvalý odkaz

Nejdražší čas

Od té doby, co mám chytrofon a tablet, trávím spoustu času jinak než u zapnutého počítače. Dřív bylo normální, že jsem přišel a zapnul počítač (případně ráno vstal a zapnul počítač), a tak jsem u počítače trávil relativně dost času, kterého jsem si tím pádem moc nevážil. Ale posledních pár let už počítač často odpočívá temný a v tichu. A tak jsou ty situace, kdy doma usednu ke klávesnici, dost vzácné.

Jde hlavně o tu klávesnici. Na tabletu dokážu leccos -- kromě psaní. Koukám na filmy, čtu si knížky, čtu si fejsbůky, ale nepíšu. Občas tam něco našmudlám rychlostí jednoho písmenka za sekundu, což je ale oproti nějakým 300 znakům za minutu, na které jsem zvyklý u počítačové klávesnice, žalostně málo. Ne, nedá se na tom psát. Navíc na tabletu nemám staticky uložené weby, že bych je třeba dopisoval a opravoval, takže ani weby tam nepíšu. Že k tomu nepíšu ani deníček, to asi není potřeba rozvádět -- toho jste si, moji milí čtenáři, jistě všimli.

Počítač mám v práci a tam u něj sedím. Ale taky tam nepíšu své weby a nevyřizuji soukromou poštu. Když už si tedy doma sednu k počítači, je to tedy drahý čas. Vyřizuji maily (to na tabletu taky fakticky nelze), řeším postupně nastřádané úkoly, což ještě tak tak zvládám. Na jiné psaní už se nedostane. Možnost počítač opustit a sednout (lehnout) si k tabletu je tak lákavá! (Na druhou stranu už mě zase dva roky nebolí záda, což je bezva.)

Další věc se týká čerstvosti mysli. Když vstanu, tak se mi pracuje, myslí a píše nejlépe. Akorát že když vstanu, tak jdu do práce. Domácí čas je vymezený večerem, kdy už mi to tak nemyslí a jsem příliš unavený na to, abych usedal k počítači. Když už se mi tedy k němu podaří sednout, je to vlastně nejdražší čas.

Komentáře:

15. 09. 2014

trvalý odkaz

Já mám rovnátka

Už od června, ale teprve teď to začíná fakt bolet a překážet. Dostal jsem v pátek zámečky i na spodní zuby. I když jsem si přes léto říkal, že nemůže být větší pruda než je palatální oblouk (ten taky mám, spojuje drátem přes patro horní šestky) nebo nákusy, tak zámečky na spodních zubech jsou teda fakt vylepšení. Teď už se nedá ani kousat.

Když mi maminka krájela chleba namazaný máslem na andělíčky, tak jsem to bral jenom jako hezkou hru. Od včerejška už si takhle taky chleba krájím. Ale pak jsem to vzdal. I rozkousání chlebového sousta je taková bolest, že raději hladovím. Ráno jsem si rozvařil hrnec rýže a ten občas srkám. Mám velikou chuť na zeleninu a nechávám si ji zajít. Zpívám si k tomu Svěrákovo-Uhlířovo "Já mám rovnátka". Jogurty mě zachraňují.

Možná si říkáte, že si moc stěžuju. A taky proč jsem si ta rovnátka nechával dávat. Cožpak jsem netušil, jaké to bude? Inu, tušil, ale chtěl jsem to vyzkoušet, jaké to je. Takže si nestěžuju. Povedlo se to, už to vím, jaké to je.

Komentáře:

08. 04. 2014

trvalý odkaz

Špadně dohledatelné české podcasty

Tenhle zápisek píšu hlavně pro Michala a Roba, se kterými jsem se dnes na večeři bavil o podcastech. Dříve jsem hledal podcasty přímo v nativní aplikaci iOS Podcasts, ale pak jsem náhodou zjistil, že se tam některé existující podcasty nedají vůbec najít. Jde hlavně o podcasty Českého rozhlasu.

(Krátká odbočka pro nezasvěcené o tom, co je to podcast. Podcast je způsob, kterým se dají automaticky stahovat archivní rozhlasové pořady do telefonu (do počítače, do tabletu) a poslouchat je později, typicky na cestách nebo v posteli. Je to moc užitečná věc, hlavně protože nemusím na nic myslet, stáhne se to samo. Většina rozhlasových pořadů své podcasty má, ale záleží na správcích rádiového webu. Pokud chcete používat podcast, zkuste si na telefonu prokliknout některý následující odkaz. Pokud skončíte v aplikaci na podcasty, tak to ten telefon umí. Stačí potvrdit odběr a nové epizody se budou automaticky stahovat a půjde je pouštět na přání. Zároveň si aplikace pakatuje, co už jsem poslouchal a co ještě ne. Pokud se ale odkaz otevře jenom v prohlížeči, tak buďto smůla, nebo na to musíte nějak přijít. Mně se v mobilu otevírají rovnou v aplikaci.)

Podcast, na jehož nový díl se vlastně celý týden těším, je Leonardo Plus. http://www2.rozhlas.cz/podcast/podcast_porady.php?p_po=101064 Rozhovor redaktora s některým vybraným vědcem je hodinu dlouhý a je to na dlouhé večery. Dost často je tam jako host Jiří Grygar. Vychází jednou týdně o víkendu.

Podobný formát má Studio Leonardo. http://www2.rozhlas.cz/podcast/podcast_porady.php?p_po=101130 Epizody jsou kratší, ale vycházejí každý všední den.

Spíše zábavný je pořad Laboratoř. Má zajímavý formát. Martina Mašková si vždy v pátek pozve herce a vědce a probírá s nimi novinky z vědy z minulého týdne. Mám pocit, že kdyby tam nebyli ti herci, bylo by to zajímavější, protože z mého pohledu jenom vyrušují. Preferuji odborný výklad, ale oceňuji pokus o inovativní pořad, který by mohl bavit i někoho jiného než nerdy mého typu.

Ke snídani si většinou pouštím pořad Den podle z předchozího dne. Ačkoli na první pohled to zní jako nějaká "podlost", jde o publicistický pořad z živými vstupy (v archivu už samozřejmě nejsou živé). Obzvlášť rád mám středeční díl (v podcastu se objevuje ve čtvrtek ráno), který připravuje a uvádí Barbora Tachecí. Častým hostem je komentátor Petr Nováček a když se ti dva potkají ve studiu, vždycky se o české politice dozvím něco nového.

Knihomoly určitě potěší Politická literatura na českých pultech. Tři čtvrtě hodiny čtení vybraných pasáží z nově vydané (většinou přeložené) české knihy se dá poslouchat i hluboko do archivních pořadů. Starší díly jsou navíc skvělé v tom, že recenzovaná kniha už je i v městské knihovně, takže když mě četba zaujme, objednám si knihu hned k rezervaci. Tento pořad má snad svou historii už ve Svobodné Evropě (ze které se ČRo Plus přes Český rozhlas 6 v podstatě vyvinulo), ale starší díly v podcastu nejsou, musí se hledat v archivu.

Zájemcům o historii doporučuji pořad Historie Plus. Zabývá se tématy z moderní historie. Svým konceptem navazuje na starší pořady Českého rozhlasu 6, které vám doporučuji postahovat si v MP3kách na cesty. Hledejte "Rok po roce" a "Zaostřeno na moderní dějiny" (Šustrová, Mlejnek a občas někdo další). Přijde mi to ještě lepší než rozhlasové Toulky českou minulostí.

Abych nedoporučoval jenom podcasty Českého rozhlasu, tak musím zmínit podcast Josefa Šlerky Na přetřes. Zve si různé zajímavé komentátory nebo politology nebo jinou podobnou zvěř a dělá s nimi rozhovory. Josefa to zdá se baví, akorát se v přehrávači nějak blbě řadí nové díly, tak nebuďte zmateni, když se nové epizody objeví kdesi mezi starými.

Komentáře:

11. 11. 2013

trvalý odkaz

Letošní cesty

Vlastně jsem toho letos tolik nestihnul. Nepočítám-li spíše ještě loňský výlet do Londýna a pracovní výpravu do Moskvy, byl jsem jenom na třech větších výletech.

Celý duben a květen jsem se chystal na cyklovandr do Turecka, jenomže jsem si tak blbě rozmontoval přehazovačku, že jsem ji nemohl sestavit. Nakonec jsem si na poslední chvíli koupil nové kolo a chytil levnou letenku do Burgasu. Místo Turecka to bylo Bulharsko. Skoro dva týdny popojíždění po ho nížinách a horách, spaní mimo jiné po klášterech a dřevnících. Fotky jsem chtěl dát na svůj klasický web o Bulharsku, ale ještě jsem to nestihnul. Něco málo je na Facebooku, mělo by se stačit přihlásit.

Další dvě skvělé akce, které stojí za zmínku, organizoval shodou okolností Jeroným. Vlastně asi to není shoda okolností, protože jeho výlety stojí za to. Také je na nich vtipné, že je nikdy neopakuje, takže člověk se prostě musí snažit, aby se na ně dostal. První byl třídení sjezd Hronu. Nádherně vyšla voda, takže se skutečně dalo upádlovat asi 65 km za den. Na akci se účastnilo 32 lodí a největší souloď historie obsahovala lodí 29. Fotky na Flickru.

Cyklovandr říjnového dlouhého víkendu vedl kolem Doupovských hor a přes ně. Největším zážitkem bylo zapadnutí kola do lesní rašeliniště při objezdu karlovarského letiště. Nebo možná výšlap deštěm do Svatoboru. Nebo to zvláštní proměnlivé světlo, které nás, fotografující členy výpravy, nutilo tolikrát zastavovat. Fotky na Flickru.

Další menší výlety asi za popis nestojí, bylo jich asi deset. Tělísková Ohře, Sobotka, Smrčník, chata, první pomoc, botanika, troje lyžování, malé letadlo. Zpívání v čajovnách a výlety do Slaného nepočítám. Kromě toho na tom svém novém kole docela hodně jezdím, hlavně kolem Zbraslavi, Černošic, Jílového. Vyrážím před večerem, ale abych se stihnul vrátit na Anděla za světla. Nikdy bych nevěřil, že se dá pravidelně jezdit 40 nebo víc kilometrů jenom tak za dvě hodiny. (Kdybyste se někdo chtěl přidat, dejte mi vědět.) Jak jsem byl jenom na jednom zahraničním výletě, tak mám pocit, že jsem ten rok proflákal, ale vlastně to nakonec není tak špatné.

Komentáře:

20. 10. 2013

trvalý odkaz

Pozitivní versus normativní

Teď před volbami obzvlášť smutně prožívám, že lidé nerozlišují mezi pozitivním a normativním náhledem. Normálně se rozlišování výroků na pozitivní a normativní používá jenom v ekonomi. Ale bylo by fajn to rozlišovat i v politologii, sociologii, ekologii, když už ne v hospodských debatách o politice (to bych asi chtěl moc). Nebo že by se to přece v hospodách mohlo uchytit?

Takže například výrok "cena chleba je závislá na nabídce pšenice" patří do pozitivní ekonomie. Oproti tomu výrok "cena chleba by měla být nižší, aby nikdo netrpěl hladem", je normativní.

Strašně mi vadí, když se s někým bavím, že tyhle dvě roviny náhodně směšuje. Asi už jsem suchar, ale mně jde vždycky v první řadě o odhalení pozitivních zjištění. Napřed chci vědět, jak věci fungují. Teprve potom řeším, jak by mohly vypadat ideálně nebo jak by bylo dobré je ovlivňovat. Úplně principiálně se to projevuje při debatách o globálním oteplování. Kdykoli se chci zaměřit na pozitivní pojetí problému, jsem umlácen normativními argumenty. Podle mě je například důležité pozitivně zjistit, jestli lze proti oteplování vůbec něco dělat. Načež přijde normativní odpověď, že to je jedno, že něco se přece dělat musí!

Nebo mám třeba snahu udělat makroekonomický model vlivu mezinárodních dotací na otevřenou ekonomiku typu ČR, hlavně nahlíženou z nabídkové strany. Pozitivní model, prostě zjistit, jak to funguje. Ale jakmile se o tom začnu s někým bavit, dozvím se, že bychom stejně měli z EU vystoupit. Normativně. Já si to sice můžu myslet také, ale vnášení normativních soudů do pozitivní diskuse je kámen úrazu veškeré argumentace. To pak rovnou můžu normativně argumentovat svým pocitem. Ale nějaký pocit není to, co je důležité. Důležité jsou pozitivní argumenty o tom, jak věci vlastně fungují.

To je ostatně důvod, proč se snažím nevyjadřovat se například k politice. Rozumím jí pozitivně totiž natolik málo, že mi jakékoli deklarování postojů a pocitů přijde jako normativní plácání.

Komentáře:

10. 10. 2013

trvalý odkaz

Zaspamované fórum

Do jednoho mého diskusního fóra se v půlce září pustil nějaký velmi chytrý spamovací robot. Evidentně uměl interpretovat javascript, čímž obešel moje obskurní antispamové zabezpečení. Hodím totiž chybu každému klientovi, který chce přidávat příspěvek a nevyplní kontrolní kód. Akorát že uživatelům s javascriptem se ten kód sám javascriptem vyplní a nic nemusí řešit. Takže skutečně obskurní řešení. Další fígl spočívá v tom, že se odkazy nezobrazí jako odkazy, pokud uživatel není registrovaný a není to jeho aspoň druhý příspěvek.

Oba tyhle triky se naučil nějaký robot automaticky obcházet. Založí si sám účet nového uživatele a pošle z něj více než jeden příspěvek s odkazy. Takové ty půjčky, hypotéky, erekce, běhací boty a kdo ví co ještě.

Byl to velmi smutný pohled, pozorovat své vyspamované fórum, jak se plní balastem. Přemýšlel jsem, jak moc smutný ten svět je. Někdo prostě věnuje značné úsilí, a určitě ho to i baví, aby zničil funkční fórum. Pro pár desítek odkazů pro vyhledávače. A nestačí těm útočníkům říct něco jako tady prosím nespamujte. Oni prostě napíšou automat a plácají se do stehen, jak tuhle verzi diskusního systému hezky položí na lopatky. Takže místo toho, abych někam v neděli jel na kole, jsem seděl a snažil se vyčistit databázi a vymyslet, co s tím. Naneštěstí to diskusní fórum není zrovna krásně naprogramované, takže se to hackuje blbě. Nakonec jsem to vymyslel dalším trikem, ale už jsem nedokázal neobtěžovat uživatele. Takže je nutím opisovat číslo aspoň při zakládání účtu. Až nějaký útočník napíše zase chytřejšího spamovacího robota, tak mi zničí i tuhle radost.

Proč jsem si vzpomněl na Červenou královnu? Protože musím běžet, abych zůstal na místě. Spamovací robot je v tomto ekosystému parazit a já se musím vyvíjet, abych mu nepodlehnul.

Komentáře:

09. 10. 2013

trvalý odkaz

Rozvláčná televize

Od té doby, co nemám televizi, mě stále víc a víc překvapuje, jak jsem na něco takového mohl někdy koukat. Ale znám argumenty ostatních. Třeba dokumentární pořady. Ty jsou prý dobré.

Ale jsou strašně rozvláčné. Když se přes web občas dívám na nějaký dokumentární pořad z České televize, tak úplně žasnu, kolik je tam výplňového času. Různé ilustrační záběry, popojíždějí tam auta, vystupují z nich lidé, problikávají znělky. Je úplně jasné, jak autoři dokumentu potřebují natáhnout čas, aby něčím těch svých 20 nebo 30 minut něčím zaplácli.

Jaký to kontrast oproti webovým videím, třeba na youtube. Tam jsou videa krátká, vystihující a několikrát zopakující klíčový moment. Na začátku jasně řeknou, co to bude. Když neřeknou, tak to přeskočím někam do prostředka a když to není zajímavé ani tam, tak to vypnu. A hurá, už se dívat nemusím.

Komentáře:

07. 01. 2013

trvalý odkaz

Londýnská hrachová polévka

Z těch pár nočních procházek, co jsme v Londýně uskutečnili, jsem si odnášel Londýn průzračný a zářivý. Zářivý od lamp, výkladů, světel aut, lodí a autobusů. V mých dřívějších představách šlo ale o místo mlžné. Mlha se měla v Londýně rozprostírat všude tam, kam Sherlock zavítal. Londýňané té mlze s kouřem říkali prý hrachová polévka a dnes ji v Londýně už nemají, protože přestali topit uhlím a jiným svinstvem. Až mi to bylo líto, že je to tak průzračné.

Den přes Silvestrem jsme při noční procházce po nábřeží potkali dvojici Američanů. Hledali si na zítřek dobré místo na sledování půlnočního ohňostroje. Poučili nás, že ohňostroj bude vidět odevšad, odkud je vidět modré kolo London Eye. To je velké ruské kolo s vyhlídkovými kabinkami, skoro naproti parlamentu. U něj má prý být největší ohňostroj. Už z dřívějších instrukcí od Roberta jsme také věděli, že na ohňostroj si k řece musíme přijít stoupnout brzo, i pár hodin předem, abychom dobře viděli.

Druhý den skutečně bylo nábřeží naprosto fantasticky obsypané lidmi. Dorazili jsme ve 23.25 a stáli jsme tedy jen kdesi uprostřed davu. Přestože přišla lidí spousta, London Eye bylo dobře vidět i ze šesté sedmé řady. Byl vlahý podvečer, pod mrakem, hodně vlhko, ale nepršelo. Stále přicházeli další lidé. Přemýšlel jsem, jak skvělý cíl by takové srocení stotisícového davu byl pro nějaké teroristy. Londýnská policie si to myslela asi taky, protože nad námi stále přelétaly dva policejní vrtulníky. Aspoň bylo na co koukat.

S úderem půlnoci začala desetiminutová světelná šou. My jsme si z ní užili prvních dvacet sekund. Nejvíc jsme se sice obávali, že neuvidíme přes mačkající se lidi, ale takový problém vůbec nenastal, rachejtle byly vidět výborně. Ztráta působivosti té šou byla pro nás, kdo jsme stáli západně, po proudu Temže, způsobena kouřem. Prvních pár petard utvořilo spolu s vodními parami rozptýlenými ve vzduchu úžasný mrak mlhy. Mrak stále narůstal, pomalu se posouval k západu a občas z něho barevně vyšlehly ty světlice, které měly vyšší dolet. Samotné kolo London Eye zcela zmizelo, přestože do té doby jasně zářilo. Málokdo z davu by sice přiznal, že je z toho frustrovaný (ten ohňostroj za to asi i tak stál), ale ty desítky tisíc lidí po oněch deset minut viděli velké kulové. Jenom já jsem se radoval i po konci. Pozoroval jsem, jak mlhou plynule proplouvají lodě, jak se s větrem trochu objevují domy. Užil jsem si londýnské hrachové polévky. Opravdové londýnské mlhy.

Komentáře:

Hm, vím, že to není moc praktické, ale na další zápisky se musí klikat na měsíce v archivu v pravém sloupku nahoře. V důchodu to přeprogramuju.

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček http://dusan.pc-slany.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: http://dusan.pc-slany.cz