Deníček Yuhůův

Archiv:

Housličky

Vyhozený houslový futrál u kontejneru před knihovnou objevila paní, která se na něj štítila sáhnout, ale chtěla ho otevřít. Ve futrálu byly housle se dvěma strunami, paní je nechtěla, tak jsem si je vzal já. Nové struny a tři napínací šrouby (250 Kč) byly podmínkou nutnou, nikoli však dostačující. Dnes jsem odpoledne asi 3 hodiny ořezával kobylku a teď 3 hodiny hrál. Smyčec bude chtít znovu potáhnout, kobylka by ještě chtěla snížit, ale zase mám funkční housle. Po osmi letech? Hm.

Cremona Luby z roku 1957, maloobchodní cena 124 Kčs. Děkuji neznámému dárci. Ještě to bude chtít pavouka a tlumítko kvůli sousedům. Na harfu si ještě nestěžovali, což se celkem divím.

Shengen je dobrej

Cestou včera do Prahy mi zastavilo hned první auto, veliký náklaďák. Řidič po padesátce, sympaťák. Povídal:

"Minulej tejden jsem jel ze Slovenska přes Břeclav a tam vedle dálničního mostu byl jinej most, stáli na něm lidi. A pod tim mostem je takhle málo místa, tolik je tam vody! Hodně vody."

"No ne, tam už neni celnice, tam byla. Jezdilo se s malejma náklaďákama přes Lanžhot, ale tam já jsem nesměl. My jsme čekali v Břeclavi. Ale teď už je Shengen, teď tam žádná celnice neni. Zaplať pámbu. Tam se vždycky stálo dlouho.

Když tu česko-slovenskou hranici rušili, tak jsem zrovna jel na Ukrajinu. A jak jsem jel tam, tak jsem před Slovenskem čekal dva dny, taková tam byla fronta. Ti celníci byli totiž furt zalezlí a zapíjeli konec svejch zlatejch časů. Jó, to byli páni! A jak byli zalezlí a chlastali, tak nikoho nepouštěli. Tak jsem to zaparkoval a sednul jsem do autobusu, protože autobusy maj přednost a ty musej pustit, i když chlastaj. A povidám mu, tomu celnikovi: 'Pusť mě!' A on na to, že jestli mě pustěj Slováci, tak on mě pustí taky. Tak jsem šel na Slovensko a říkám jim, ať mě pustí. 'Iba ak ťa pustia Česi.' 'Ty mě pustili.' 'Tak choď do piči!'. Tak jsem projel. Ale když jsem jel zpátky, tak už tam nebyli. Jó, to byli páni. Na všech hranicích jsme stáli. Muselo se jim vždycky dát dvacet euro nebo předtim dvacet marek. V Maďarsku taky. Tam to bylo jako v Německu, tam nikdo nechtěl forinty, všichni chtěli marky a pak eura."

"No, muselo. To když jsi nezaplatil, tak tě zastavili a prohledávali, nebo tě tam nechali stát dva, tři dny. To bylo lepší zaplatit. Nebo brali zboží. To se vždycky Slováci ptali: 'čo vezeš, aký tovar?'. Tak jsem třeba řikal, že boty. 'Tak daj štyry páry.' No nemůžu, řikal jsem jim, ten náklad je zapečetěnej. Radši jsem jim kolikrát zaplatil, ale nemůžu jim platit vždycky, protože na to nemam fondy, to bych pak neměl na naftu. Jó, to byli páni! Hodně jsem vozil boty. Někdy mi řekli, ať zaparkuju za celnici. A vlezli dozadu, rozpečetili to, nabrali si každej dva páry a zase to zapečetili. Kurvy to byly."

"To ne, to bylo všude. Češi, Slováci, v Maďarsku, v Polsku, všude. Nejhorší byla Jugoslávie, tam když jedeš, tak tam bylo moc hranic. To se furt čekalo. Ty jsou tam pořád, tam se furt čeká a platí."

"To ne, ty takový kurvy nebyli, ty nic nebrali. Němci kontrolovali. Nic nebrali a českejm celnikum se smáli, že berou. To by si žádnej Němec nelajsnul, na to kdyby se přišlo, tak by hned letěl. Teď už je to jenom v Srbsku, když se jezdí. Pizda na celnici tam tomu šéfuje. Má na to lidi, řekne: 'co vezeš'. Pak si nechala od těch svejch celníků nosit kozačky a normálně si je tam zkoušela a když si nabrala čtyři, tak mě pustili. Pak se mě v Bělehradu ptali, jestli jsem jel po starý nebo po nový silnici. Na nový se platí mýto, na starý ne. Ale na starý vždycky, když tě zastaví policajt, tak mu musíš dát dvě stě dinárů. A zastaví tě jich třeba pět nebo deset, tak platíš. Tam stavěj i osobáky. Já jsem zaplatil jednomu a ostatním jsem ujel. Teď je to dobrý, jak jsme v Shengenu. Teď na hranicích nikdo nesmí kontrolovat. To je dobrý, dá se třeba dojet do Maďarska za půl dne."

Dojeli jsme před Mrázovku, vyhodil mě na červenou. Dokázal bych poslouchat ještě dlouho. Ne, že bych něco z toho netušil, ale takhle jasně podané jsem to slyšel prvně.

Povídací i zpívací rádio

Vždycky mi lámalo hlavou, jak může mít někdo rád rádia, kde se chvíli mluví a chvíli hraje. Já jsem preferoval buď

Takže jsem neshledával žádnou vhodnou příležitost pro poslech rádií, kde se chvíli hraje a chvíli mluví. Třeba Radiožurnál. Jejich existenci jsem si vysvětloval tak, že samy chtějí být mluvící rádia, ale nemají toho tolik co říct, tak musejí natahovat čas hraním písniček. Pracovat se při jejich poslechu nedá, protože se tam mluví, a hrát se u toho taky nedá, protože se tam hraje.

Teď jsem si všimnul, že poslouchám Radiožurnál. Přepnul se mi ve 4 z internetového vysílání Česka. Normálně to co nejdřív vypínám, ale teď jsem si všimnul, že systém chvíli povídání a chvíli hraní může mít smysl. Ta písnička totiž může sloužit k tomu, že o tom, co se řeklo, hned potom přemýšlím. A že mi to přemýšlení nepřemaže další přijímaná informace. Možná těmhle rádiím dám šanci.

Kam mizí liché ponožky

Vždycky mě ta záhada okouzlovala. Jak je možné, že mám tolik lichých ponožek? (A nejen já, všichni.) Kam mizí ty liché ponožky, přesněji tedy ty jejich ztracené kamarádky?

Odpověď na pozdrav do Malé Asie

Děkuji, daří se výborně. Utahaně ze světla. Chtěl jsem stihnout vidět spoustu míst, takže to možná šlo naplánovat ještě uvolněněji.

Byli jsme v Istanbulu, pak jsme jeli (představ si to, že i trajektem) do Bursy. Z Bursy jsme vyjeli lanovkou do hor, do lesa, potom další den do vesnic a tak. Hodně jsme se zajímali o hudební nástroje.

Ty hudební nástroje, dokonce jsme byli na zpívacím srazu v pátek večer v čajovně. Samozřejmě se hrálo hlavně saaz, ney a bubny. Pak jsme viděli na horách spoustu sněhu a prasklé potrubí, koníčky, zvláštní lesy a vítr.

Byla zima. Čekal jsem sluníčko, takže jsem si nevzal ani svetr ani mikinu, jenom košili a větrovku. Chtěl jsem svetr koupit v Istáči, ale to se nepovedlo. Koupil jsem lacinou mikinu a ta mě potom zachránila. Ovšem celý ten prodloužený týden jsem nosil čepici, to mě štvalo.

Bursa je celkem velké město. Nechápal jsem, kam se ty skoro dva milióny lidí vejdou. Nakonec jsme v sobotu zašli na vyhlídku (dřív to nešlo, byly mraky) a pochopili jsme to. Žijou tam všude. Kam oko dohlédlo s výjimkou hor a vzdálené elektrárny, bydlí lidé.

Ještě ne, je zima. V parcích petrklíče, na horách krokusy, hyacinty, petrklíče a fialky, ale jinak ještě stromy neměly listy.

Definice krásy potřetí

Nastupovala do soupravy na Karláku. Vybral jsem si stejné dveře, protože mě zaujala svým oblečením.

A v těch žlutých rukavicích žmoulala A4 linkovaný sešit s nějakými poznámkami, asi z přednášky. Vystupoval jsem už na Andělu, a tak mě nestačilo napadnout, jak jí ten vyvážený design pochválit, aniž bych nebyl za vtěrku. Nikdy by mě nenapadlo, že u holek může tolik záležet na oblečení, ale čím dál víc si všímám, že záležet může. A přitom to nebyla žádná jako super krasavice, co by se za ní otáčeli všichni chlapi v metru. Asi teda. Myslím, že je to takový ten styl, co se líbí mně. Hlavně ten A4 linkovaný sešit s poznámkami.

Druhotřetí patro

Začínám si psát svoje sny. Tenhle dnešní byl obzvláště zajímavý tím, jak jsem chybu v matrixu povýšil na fyzikální zákon a těšil se z jeho objevitelství.

Jel jsem s Chosem výtahem. Chose vystupoval ve druhém, já ve třetím. Chyba v matrixu se stala během mé jízdy výtahem z druhého do třetího. Během jízdy jsem totiž Choseho stále viděl přes stěny výtahu a když jsem ve třetím vystoupil, viděl jsem ho stát vedle sebe, ačkoli byl ve druhém. Říkal jsem si, že to asi bude Chose virtuální. Plácnul jsem do něj rukou, ale on mě viděl a plácnul mi do ruky na oplátku. Takže virtuální nebyl, viděl mě, byl to on. Ačkoli byl Chose evidentně ve druhém patře a já ve třetím, byli jsme oba zároveň ve stejném. To bylo pozoruhodné. Ta moje zvláštní cesta výtahem způsobila jakési splynutí dvou pater.

Vím, že není větší nuda než poslouchat cizí sen. A co hůř, ono to pokračuje:

Vzal jsem klíč a otevřel jsem dveře od svého pokoje ve třetím patře. Chose šel do druhého na návštěvu a klíč od tamního pokoje neměl. Vstoupili jsme. Zatímco já byl ve svém pokoji, Chose prohlásil, že v mém pokoji není a že je pravděpodobně v zamčeném pokoji o patro níž.

Začali jsme téhle chyby z matrixu využívat, jezdit výtahem a vstupovat do cizích bytů. Dál už ten příběh není zajímavý. Ale vím, proč mě to asi v tom snu napadlo. Přemýšlel jsem včera o hard linku a soft linku a o bezpečnosti dat na filesystému. A ten pohled skrze stěnu výtahu byl inspirován zaslechnutým rozhovorem Radima s Edou, když se bavili o rendrování grafiky v D3 chodičkách.

Zabil jsem bílou kočičku

Teď kvůli tomu už asi hodinu brečim a mlátim do zdi. V pátek jsem jel po dálnici na Hradec, už byla tma. Zprava přivál vítr igeliťák a když jsem si všimnul, že to není igeliťák, bylo už pozdě. Krásně běžela, dlouhými skoky, chtěla to stihnout. Smetl jsem ji levým blatníkem, měla to hned za sebou. I kdybych stihnul zabrzdit, sebralo by ji dost jistě auto v levém pruhu. Nemohl jsem nic dělat, ale moc mě to trápí. Zabil jsem bílou kočičku. Chtěla na druhou stranu, chtěla to stihnout. Ach, co mám jenom dělat? Už je to pět dnů, teprve teď jsem se z toho sesypal. Někdo čeká, až Minda přijde na mlíčko a ona nepřichází.

Sáček ve větru

Pozoroval jsem dnes v nádvoří Vilage Cinemas na Andělu mikroténový sáček. Jak je horko, stoupavé proudy se drží při skleněných stěnách. Sáčku jsem si všimnul, protože letěl horkým proudem nahoru. Všechno lítá, co peří má, říkal jsem si.

Potom když vystoupal nad úroveň střechy, tak to vzdal a začal pomalu klesat zpátky do nádvoří. Pomalu, mnohem pomaleji, než předtím stoupal. Pak se patnáct metrů nad zemí vertikálně úplně zastavil a čekal, než ho zase nasaje ten stoupavý proud podél stěny. Fí, nasál. A letěli jsme nahoru. Pak zase zpomalil a padal, tak dokola, dlouhé minuty.

Ještě delší minuty jsem pak bádal nad nějakým podobenstvím. Nic mě nenapadlo.

Definice krásy podruhé

Dlouhá zelená sukně, trochu do olivova. Postavila se do fronty za mě. Dnes mají u McDonalda dlouhé fronty. Znuděně jsem si otevřel notebook a na koleni vyřizoval maily. Teprve když na mě promluvila, všimnul jsem si výrazu.

"Klidně si na to sedněte, já vám podržím místo." Poděkoval jsem a odešel psát ke stolku. Blond na krátko. Víc jsem na ni nekoukal, aby to nevypadalo blbě. Takže si víc nepamatuju. Vlastně jo. Pamatuju si, že měla svůj styl.

Krásná na tom byla ta odvaha, s jakou mě oslovila. Já bych asi nedokázal říct někomu přede mnou ve frontě, že mu podržím místo. Nebo dokázal?

Když jsem se do fronty s úsměvem vrátil, podařilo se mi dvacet sekund konverzovat o obsluze v McDonaldu. O sympatickém pánovi, co vypadá jako Ir. A pak už nic, bez nápadu. Jsem srab. Stáli jsme vedle sebe minutu u pultu, ani jsem se na ni neusmál. Jsem srab. Byla krásná. Teď u stolku srkám svůj vanilkový šejk, ona prošla kolem, nesla si balenou vodu, řekla nashledanou a já řekl ahoj.

Hm, vím, že to není moc praktické, ale na další zápisky se musí klikat na měsíce v archivu v pravém sloupku nahoře. V důchodu to přeprogramuju.