Deníček Yuhůův

Archiv:

Odpověď na pozdrav do Malé Asie

Děkuji, daří se výborně. Utahaně ze světla. Chtěl jsem stihnout vidět spoustu míst, takže to možná šlo naplánovat ještě uvolněněji.

Byli jsme v Istanbulu, pak jsme jeli (představ si to, že i trajektem) do Bursy. Z Bursy jsme vyjeli lanovkou do hor, do lesa, potom další den do vesnic a tak. Hodně jsme se zajímali o hudební nástroje.

Ty hudební nástroje, dokonce jsme byli na zpívacím srazu v pátek večer v čajovně. Samozřejmě se hrálo hlavně saaz, ney a bubny. Pak jsme viděli na horách spoustu sněhu a prasklé potrubí, koníčky, zvláštní lesy a vítr.

Byla zima. Čekal jsem sluníčko, takže jsem si nevzal ani svetr ani mikinu, jenom košili a větrovku. Chtěl jsem svetr koupit v Istáči, ale to se nepovedlo. Koupil jsem lacinou mikinu a ta mě potom zachránila. Ovšem celý ten prodloužený týden jsem nosil čepici, to mě štvalo.

Bursa je celkem velké město. Nechápal jsem, kam se ty skoro dva milióny lidí vejdou. Nakonec jsme v sobotu zašli na vyhlídku (dřív to nešlo, byly mraky) a pochopili jsme to. Žijou tam všude. Kam oko dohlédlo s výjimkou hor a vzdálené elektrárny, bydlí lidé.

Ještě ne, je zima. V parcích petrklíče, na horách krokusy, hyacinty, petrklíče a fialky, ale jinak ještě stromy neměly listy.

Definice krásy potřetí

Nastupovala do soupravy na Karláku. Vybral jsem si stejné dveře, protože mě zaujala svým oblečením.

A v těch žlutých rukavicích žmoulala A4 linkovaný sešit s nějakými poznámkami, asi z přednášky. Vystupoval jsem už na Andělu, a tak mě nestačilo napadnout, jak jí ten vyvážený design pochválit, aniž bych nebyl za vtěrku. Nikdy by mě nenapadlo, že u holek může tolik záležet na oblečení, ale čím dál víc si všímám, že záležet může. A přitom to nebyla žádná jako super krasavice, co by se za ní otáčeli všichni chlapi v metru. Asi teda. Myslím, že je to takový ten styl, co se líbí mně. Hlavně ten A4 linkovaný sešit s poznámkami.

Druhotřetí patro

Začínám si psát svoje sny. Tenhle dnešní byl obzvláště zajímavý tím, jak jsem chybu v matrixu povýšil na fyzikální zákon a těšil se z jeho objevitelství.

Jel jsem s Chosem výtahem. Chose vystupoval ve druhém, já ve třetím. Chyba v matrixu se stala během mé jízdy výtahem z druhého do třetího. Během jízdy jsem totiž Choseho stále viděl přes stěny výtahu a když jsem ve třetím vystoupil, viděl jsem ho stát vedle sebe, ačkoli byl ve druhém. Říkal jsem si, že to asi bude Chose virtuální. Plácnul jsem do něj rukou, ale on mě viděl a plácnul mi do ruky na oplátku. Takže virtuální nebyl, viděl mě, byl to on. Ačkoli byl Chose evidentně ve druhém patře a já ve třetím, byli jsme oba zároveň ve stejném. To bylo pozoruhodné. Ta moje zvláštní cesta výtahem způsobila jakési splynutí dvou pater.

Vím, že není větší nuda než poslouchat cizí sen. A co hůř, ono to pokračuje:

Vzal jsem klíč a otevřel jsem dveře od svého pokoje ve třetím patře. Chose šel do druhého na návštěvu a klíč od tamního pokoje neměl. Vstoupili jsme. Zatímco já byl ve svém pokoji, Chose prohlásil, že v mém pokoji není a že je pravděpodobně v zamčeném pokoji o patro níž.

Začali jsme téhle chyby z matrixu využívat, jezdit výtahem a vstupovat do cizích bytů. Dál už ten příběh není zajímavý. Ale vím, proč mě to asi v tom snu napadlo. Přemýšlel jsem včera o hard linku a soft linku a o bezpečnosti dat na filesystému. A ten pohled skrze stěnu výtahu byl inspirován zaslechnutým rozhovorem Radima s Edou, když se bavili o rendrování grafiky v D3 chodičkách.

Zabil jsem bílou kočičku

Teď kvůli tomu už asi hodinu brečim a mlátim do zdi. V pátek jsem jel po dálnici na Hradec, už byla tma. Zprava přivál vítr igeliťák a když jsem si všimnul, že to není igeliťák, bylo už pozdě. Krásně běžela, dlouhými skoky, chtěla to stihnout. Smetl jsem ji levým blatníkem, měla to hned za sebou. I kdybych stihnul zabrzdit, sebralo by ji dost jistě auto v levém pruhu. Nemohl jsem nic dělat, ale moc mě to trápí. Zabil jsem bílou kočičku. Chtěla na druhou stranu, chtěla to stihnout. Ach, co mám jenom dělat? Už je to pět dnů, teprve teď jsem se z toho sesypal. Někdo čeká, až Minda přijde na mlíčko a ona nepřichází.

Sáček ve větru

Pozoroval jsem dnes v nádvoří Vilage Cinemas na Andělu mikroténový sáček. Jak je horko, stoupavé proudy se drží při skleněných stěnách. Sáčku jsem si všimnul, protože letěl horkým proudem nahoru. Všechno lítá, co peří má, říkal jsem si.

Potom když vystoupal nad úroveň střechy, tak to vzdal a začal pomalu klesat zpátky do nádvoří. Pomalu, mnohem pomaleji, než předtím stoupal. Pak se patnáct metrů nad zemí vertikálně úplně zastavil a čekal, než ho zase nasaje ten stoupavý proud podél stěny. Fí, nasál. A letěli jsme nahoru. Pak zase zpomalil a padal, tak dokola, dlouhé minuty.

Ještě delší minuty jsem pak bádal nad nějakým podobenstvím. Nic mě nenapadlo.

Definice krásy podruhé

Dlouhá zelená sukně, trochu do olivova. Postavila se do fronty za mě. Dnes mají u McDonalda dlouhé fronty. Znuděně jsem si otevřel notebook a na koleni vyřizoval maily. Teprve když na mě promluvila, všimnul jsem si výrazu.

"Klidně si na to sedněte, já vám podržím místo." Poděkoval jsem a odešel psát ke stolku. Blond na krátko. Víc jsem na ni nekoukal, aby to nevypadalo blbě. Takže si víc nepamatuju. Vlastně jo. Pamatuju si, že měla svůj styl.

Krásná na tom byla ta odvaha, s jakou mě oslovila. Já bych asi nedokázal říct někomu přede mnou ve frontě, že mu podržím místo. Nebo dokázal?

Když jsem se do fronty s úsměvem vrátil, podařilo se mi dvacet sekund konverzovat o obsluze v McDonaldu. O sympatickém pánovi, co vypadá jako Ir. A pak už nic, bez nápadu. Jsem srab. Stáli jsme vedle sebe minutu u pultu, ani jsem se na ni neusmál. Jsem srab. Byla krásná. Teď u stolku srkám svůj vanilkový šejk, ona prošla kolem, nesla si balenou vodu, řekla nashledanou a já řekl ahoj.

Pospíchání do knihovny do sedmi

18.39. Ještě zavolám veterináři. Výborně, pamatuje si mě z vody, tak to jde rychle. Píšu si název prášku. Objednám monitor? Ne, to nestíhám. Košili si nechám z práce. Venku je hezky, stačí zabouchnout. Výtahem to nemá cenu, hupky dupky, dobrý den. Venku hraje odněkud Anetka. Smrdí nároží, co na něj v noci chčijou bezdomovci. Tohle je určitě aIŤák, čeká na tramvaj. Mám devět minut, pěšky lepší. Normálně tudy chodím do čínské restaurace, teď do knihovny. Vyražená dlažební kostka. Tramvaj č. 12 má přednost (na čísle nezáleží). Na plakátě je napsáno Andílek, ale to í je tak špatně napsané, že to svým zhoršujícím se zrakem zdálky špatně přečtu. Kvetou růže. Lípy už odkvetly. Kostel červených cihel. Tráva zelených travin. Pejsek na vodítku čůrá na dlažbu, zůstala po něm loužička, nikdo neřeší. Všechny lavičky v parčíku za plůtkem obsazené. Krásné sluníčko. Bezdomovec naznak chrápe. Kvetou růže a nějaké bílé drobné květy. V hlavě pořád meloduje Anetka. Mám 6 minut do sedmi, stačím si půjčit knížky? Hezká holka vešla do Alberta. Prázdninový provoz, v pátek knihovna do 15.00, v sobotu zavřeno. Co jenom budu do úterka číst?

Červnové tak vůbec

Přestěhování deníčku na pracovní počítač zřejmě nebyl nejlepší nápad. Píšu sem nějak málo, co? Tak si to teď vesele shrneme.

Byli jsme zase v Rusku. Tentokrát to nebylo tak strašné jako minule. Částečně protože jsem byl připravený. Moskva trochu zlevnila (šouply se kurzy), lidi se trochu víc dali do pohody. Ubylo aut. Netuším, čím to je, ale vlastně se mi tam tentokrát líbilo. Skoro mám chuť napsat o Moskvě celý web.

Mám harfu. To je další z důvodů, proč moc nepíšu. Kolikrát kvůli harfě zapomínám chodit spát. Vlastně jsem to nechtěl prozradit, aby to jako bylo překvápko, že jako nic a pak najednou přijdu s harfou a budu na ni umět a prostě budu machr king. Jenomže už jsem to, že mám harfu, stejně skoro všem vykecal. A taky se mi zdá, že už na ni za ty dva měsíce docela umím, takže co řešit. Dokonce už jsem hrál u ohně a taky to šlo.

Úplně klasicky ležím v knížkách. Tentokrát padá v plen knihovna smíchovská městská.

Čárka má ve Slaném čtyři mourovatá krásná koťátka. Kdybyste někdo chtěl, tak stačí dát vědět třeba mailem.

Mám pár nových příhod, co si o nich říkám, že by se daly zdramatizovat do deníčku. Akorát si na ně nemůžu vzpomenout a když si vzpomenu, tak zase nemám čas na deníčkování. Jo... vlastně jsem chtěl psát o tom, že jsem objevil klopenou klouzačku. Mám pravidlo, že vždycky, když si chci dát v McDonaldu velký vanilkový šejk, tak si musím předtím skočit nahoru do parku Sacre Coeur, abych ty kalorie jako že vyběhal. A nahoře v parku je klopená klouzačka. Obzvlášť veselá je po dešti. Chodím tam večer, jako správnej úchyl, a čekám, až odejdou děti. Dneska jsem pravidlo o vanilkovém šejku porušil, respektive rozšířil. V parku jsem totiž nebyl a stejně jsem si šejk dal. Jak ho zrovna brčkem dosrkávám (děsně to chrochtá a lidi okolo předstírají, že to vůbec neslyší), tak si říkám, že buďto kalorie vyběhám cestou do parku, nebo je vypálím psaním zápisku sem, abych měl motivaci. Mohlo by to fungovat, na vanilkovém šejku jsem závislej. Naučila mě ho pít Zuzanka, tvrdivši, že je to lepší než sex. Nic jiného si tu v MCkáči nedávám. Zase v KFC si dávám jenom Twistr, to mě naučil Mirčo.

Mám dost silnou psací krizi. Loni jsme s Helenkou projeli celé Portugalsko, abych o něm mohl napsat web, ale jde mi to jak psovi pastva, takže stále nemám dopsáno ani zdaleka. Minulý týden mě to zase chvíli chytlo, když jsme s Helenkou probírali fotky. Možná se raději pustím do té Moskvy. Nebo napíšu nějaký web o úplně něčem jiném. Nebo si něco naprogramuju, třeba redakční systém. (Jak to bylo? Zasaď strom, postav dům, naprgej redakčák?) A jak to Portugalsko nemám dopsané, tak se mi ani nechce nikam jet. Možná bych jel do Turecka, ale nemám koho vzít s sebou.

Vlastně jsem chtěl ještě vychválit film, viděl jsem ho včera a jmenoval se Coraline. Je to o kočičce, která zachránila holčičku. A ani Shopaholic Confession není špatný film, docela sranda, i když bez koček. Oproti tomu Andělé a démoni pěkná pruda. Docela dobrý je film Bolt, to je o hloupém psovi a velmi chytré kočičce. To víte, bydlím na Smíchově a mám to přes ulici nejenom do McDonalda. Už budou zavírat, ale už stejně víte, jak to se mnou všechno je.

Definice krásy poprvé

Smrděl jsem v antikvariátu, venku pršelo, večer. Vešla slečna s pánem. "Máte tady poezii?" zeptala se. Taková normální slečna, ale to jak a na co se zeptala, z ní dělalo krásnou.

Prodavač za pultem ji odkázal na regál poblíž mě. Odtáhla si svého pána za ruku, zálibně vylosovala z regálu knížku. Tiše knížku otevřela a tiše, protože všude kolem bylo taky ticho, tiše z knížky četla. Tak tiše, že nebylo slyšet. Slyšel jsem leda z venku kapky a její hlas, slova ne. Předstíral jsem postup svého zájmu a postupně se k regálu poezie přibližoval.

Ona četla a ač nebylo rozumět slovům, bylo jasné, že její pán neumí česky. Ale učí se. Netulili se k sobě, ale bylo jasné, že k sobě patří. Ona mu četla českou poezii a on poslouchal. Vkládala do čtení nakažlivou radost. Pak odešli. Všimnul jsem si, že v ruce držím Haška, který mi do té chvíle sloužil jenom coby zástěrka k tichému poslechu.

Příšerná, teď italská

"A platí se tam vstupné?" obávala se ta kočka. Prý četla v průvodci, že se tam platí. Tak se se svou kamarádkou snažily obejít Pražský hrad a dostat se do Zlaté uličky zespod. Nakonec nahoře v Nerudovce obě propadly zoufalství a začaly se ptát kolemjdoucích, jestli někdo neumí německy nebo anglicky. Kolemjdoucí odcházeli, vrtěli hlavou nebo předstírali hluchotu. Tak tedy já.

"Nebude vadit, když vás tam doprovodím? Není úplně snadné najít Zlatou uličku." Ale ve skutečnosti jsem si chtěl trochu popovídat. Třeba jsem se ptal, jestli už byly v Praze. Ta mladší moc nekomunikovala, uměla asi jenom německy. Ta druhá byla fajn.

"Jo, v Praze jsem byla. Před deseti lety." Procházeli jsme prvním nádvořím.

"Velmi se změnila. Třeba restaurace. Tenkrát byly všechny příšerné, teď jsou všechny italské. Dá se vůbec někde najít česká hospoda?"

Usoudil jsem, že v centru nedá. Dlouho jsme stáli u katedrály. Pak u Jiřího. Probírali jsme, jestli mají v severním Německu románské kostely. Nemají, prý protože jsou protestanti. Aha. Neřekl jsem ovšem nahlas, že to bylo tím, že tenkrát v severním Německu byli pohani. Ostatně slovo pohan neumím anglicky. Tu Zlatou uličku by holky beze mě nakonec fakt asi nenašly. Že byl večer, neplatilo se vstupné, tak jak se to psalo v průvodci. Rozloučil jsem se a běžel dolu na tramvaj.

Hm, vím, že to není moc praktické, ale na další zápisky se musí klikat na měsíce v archivu v pravém sloupku nahoře. V důchodu to přeprogramuju.