Deníček Yuhůův

Archiv:

Londýnská hrachová polévka

Z těch pár nočních procházek, co jsme v Londýně uskutečnili, jsem si odnášel Londýn průzračný a zářivý. Zářivý od lamp, výkladů, světel aut, lodí a autobusů. V mých dřívějších představách šlo ale o místo mlžné. Mlha se měla v Londýně rozprostírat všude tam, kam Sherlock zavítal. Londýňané té mlze s kouřem říkali prý hrachová polévka a dnes ji v Londýně už nemají, protože přestali topit uhlím a jiným svinstvem. Až mi to bylo líto, že je to tak průzračné.

Den přes Silvestrem jsme při noční procházce po nábřeží potkali dvojici Američanů. Hledali si na zítřek dobré místo na sledování půlnočního ohňostroje. Poučili nás, že ohňostroj bude vidět odevšad, odkud je vidět modré kolo London Eye. To je velké ruské kolo s vyhlídkovými kabinkami, skoro naproti parlamentu. U něj má prý být největší ohňostroj. Už z dřívějších instrukcí od Roberta jsme také věděli, že na ohňostroj si k řece musíme přijít stoupnout brzo, i pár hodin předem, abychom dobře viděli.

Druhý den skutečně bylo nábřeží naprosto fantasticky obsypané lidmi. Dorazili jsme ve 23.25 a stáli jsme tedy jen kdesi uprostřed davu. Přestože přišla lidí spousta, London Eye bylo dobře vidět i ze šesté sedmé řady. Byl vlahý podvečer, pod mrakem, hodně vlhko, ale nepršelo. Stále přicházeli další lidé. Přemýšlel jsem, jak skvělý cíl by takové srocení stotisícového davu byl pro nějaké teroristy. Londýnská policie si to myslela asi taky, protože nad námi stále přelétaly dva policejní vrtulníky. Aspoň bylo na co koukat.

S úderem půlnoci začala desetiminutová světelná šou. My jsme si z ní užili prvních dvacet sekund. Nejvíc jsme se sice obávali, že neuvidíme přes mačkající se lidi, ale takový problém vůbec nenastal, rachejtle byly vidět výborně. Ztráta působivosti té šou byla pro nás, kdo jsme stáli západně, po proudu Temže, způsobena kouřem. Prvních pár petard utvořilo spolu s vodními parami rozptýlenými ve vzduchu úžasný mrak mlhy. Mrak stále narůstal, pomalu se posouval k západu a občas z něho barevně vyšlehly ty světlice, které měly vyšší dolet. Samotné kolo London Eye zcela zmizelo, přestože do té doby jasně zářilo. Málokdo z davu by sice přiznal, že je z toho frustrovaný (ten ohňostroj za to asi i tak stál), ale ty desítky tisíc lidí po oněch deset minut viděli velké kulové. Jenom já jsem se radoval i po konci. Pozoroval jsem, jak mlhou plynule proplouvají lodě, jak se s větrem trochu objevují domy. Užil jsem si londýnské hrachové polévky. Opravdové londýnské mlhy.

Postřehy z Londýna

Největším překvapením bylo to, jak v Londýně všichni mluví.To je něcí, co z cestování vlastně neznám. Kromě toho, že se lze na cokoli zeptat normálním jazykem (tj. angličtinou), jsou příslušní lidé navíc kompetentní a vědí, co odpovědět, jak otázku vyřešit. To je príma. Ano, i v Indii, Řecku nebo Rusku občas potkám někoho, kdo umí mluvit normálním jazykem, ale odpovědi nemá nebo nechce mít. Tady v Londýně všechno normálně zodpověděli. Všechno šlo. A mluví se normálně anglicky. Já vím, to je v Anglii normální, ale moc mě taková samozřejmost potěšila.

Kromě toho není výjimečné dát se do hovoru i s úplně neznámými lidmi. Copak na baru, to je normální asi i u nás (třebaže u nás do baru nechodím), ale i na ulici, normálně na zastávce, v restauraci u stolu. Lidé tady v Londýně prostě mluví a i náhodní cizinci tu angličtinu prostě umí.

Londýn je veliké město, ale čekal jsem ho větší. Troufám si tvrdit, že za ten necelý týden jsem si udělal hrubý obrázek o celém širším městě, podobně jako bych měl za týden podobný obrázek o menší Praze. Překvapením pro mě bylo jenom to, jak jsou ty hlavní pamětihodnosti od sebe daleko. Když jsem se učil na maturitu, představoval jsem si Trafalgar Square hned vedle Tower Brigde. Je fakt dost jinde. Tower jsem si pletl s parlamentem a strašně mě překvapilo, že je Tower obehnán hradbami, což na obrázcích obvykle není vidět.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopil systém veřejné dopravy. První šok z toho, jak strašně drahé je metro, byl vyřešen kartou Oyster, se kterou je už jenom docela drahé. Na Oyster kartě je příjemné, že se dá jednoduše dobíjet v automatech a nakonec se dá při odjezdu z Londýna vrátit -- dostali jsme zpět zálohu. Kéž by tak jednoduše fungovala pražská opencard! Velmi mi chyběla nějaká náhrada tramvají. Nakonec jsme nejvíc jezdili dvoupatrovými autobusy. Kromě toho, že k cíli mířily bez přestupování, to byly výborné vyhlídkové jízdy.

Zdánlivě levná letenka s Wizzairem se prodražila kvůli brutálním příplatkům za zavazadla. Při hledání ubytování jsme sice začali u hostelů, ale naštěstí stejně draho vyšel krásný soukromý apartmán někde deset minut na jih busem u New Cross Gate, k mé velké radosti s funkčním klavírem. Nakonec jsme byli nuceni strávit první noc v hostelu (pronajímatel apartmánu musel na rodinnou oslavu), což nám poskytlo výtečné srovnání, jak únavný by asi byl týdenní pobyt v hostelu plném divných lidí. Chlapík, co spal pod Jitčinou palandou, se na noc ani nesvlékl. Ten můj spolupalanďan naopak celou noc kašlal, takže jsem skoro nespal. Oproti tomu řadový domek v Southfields, ve kterém jsme strávili zbytek týdne, obklopený zahradami se zelenými stromy, s veverkami a kočičkami byl nádhernou reprezentací londýnského životního stylu. Teď už jenom lituji, že jsme si nenašli čas na procházku do nedalekého parku na Telegraph Hill. K snídani jsem navařil čaj, tousty se dělaly nějak samy a marmeláda s margarínem zbyla v ledničce od předchozích nájemníků. Po křupavé snídani jsem zkoušel hrát Šlitra. Vyráželi jsme do parků a do muzeí. Venku obvykle lehce pršelo, byla i docela zima a vítr. Ale proto jsme tam jeli, užít si londýnské prostředí se vším všudy. K procházkám po uličkách mezi zahrádkami to bylo typické a velké čelní sklo červeného doubledeckeru si bez dešťových kapek ani nedokážu představit.

Co chci k Vánocům

Loni se můj blogový zápisek adresovaný primárně Ježíškovi velmi vyplatil. Sice ne všechno, co jsem si nadiktoval, skutečně přinesl, ale to bych taky nemohl chtít. Ježíšek se různě inspiroval i v průběhu roku nebo k narozeninám, takže nyní jsem například šťastným majitelem Koránu, Kosmovy kroniky nebo dokonce violy (Týjo, fakt violy? Jo, fakt violy!). To mě hned inspiruje k prvnímu přání, na které navážu dalšími.

Ježíškovi i všem jeho pomocníkům co nejuctivěji děkuji. Dovoluji si upozornit, že se nebudu zlobit, když mi nic nepřinese a že mi toho stačí opravdu málo.

Rozjímání nad knížkami

Celkem unavený jsem se v Tesku, v patře, zaseknul nad knížkami. Tenhle týden jsem docela zamakal a mám radost, že mi v pátek večer zůstal v práci "prázdný stůl". Po procházce jsem si šel koupit do Teska mléko a zasekl jsem se v patře nad knížkami.

Ony tam nejsou moc dobré knížky. Takový dobře prodejný výběr. Průměr až brak. Ale v té rozmarné únavě mi přišly pozoruhodné. Probral jsem rukama dobrých dvacet kousků, prolistoval. Měl jsem u toho dobrou poetickou náladu.

Bylo tam něco o matematice. Nějaké rébusy nebo tak. Myšlenky mi náhle utekly do algebry. V tu chvíli jsem, pohledem nepřítomný, pocítil lásku k matematice. K funkcím, číslům, statistice, vektorům. Znám ji. A stejně ji mám rád. V práci teď matematiku hodně používá. Když jsem byl malý, věděl jsem, že chci být spisovatel, učitel nebo matematik. Akorát toho matematika jsem si nedokázal moc představit, že jako sedím někde ve fabrice a počítám... počítám co? Hmotnost trubek? Nějak mi to nedávalo smysl. Jsem rád, že teď ve své současné práci k matematice aspoň čuchám. Že ji potřebuju, sice mnohem víc než ona mě, ale že se jí nebojím a je mi k ruce. Že otázky, které jiní teoreticky řeší třeba desítky minut, odbývám jednoduchou úvahou a zřejmým (až skoro naučeným) důkazem. Hrabu se některé dny v číslech, pouštím různé testy se strojovým učením a se statistikou. Baví mě navíc i to, že to je dost užitečné. Někdy vyjdou dokonce matematicky docela hezké věci. A pak jsem se probral v Tesku s knížkou rébusů v ruce.

Nebo kreslení. Nikdy jsem nechtěl kreslit. Z výtvarné výchovy jsem míval na základce dvojku, což bylo jenom jiné vyjádření toho, že jsem naprosté nemehlo, ale pětky se z výtvarky nedávají. Myslel jsem totiž, že kreslení a malování není důležité. Bylo důležité do konce devatenáctého století, než lidé vynalezli fotografii. Dneska, když máme fotografii (myslel jsem si jsa malý), není důvod kreslit nebo malovat. Jsem se docela tenkrát spletl. Tenkrát jsem nevěděl, jak mozek zpracovává obrazové informace a že čárou se dá vyjádřit více než fotografií, protože čáru lze rychleji interpretovat. Už jsem se pak nikdy kreslit nenaučil, ale motivace by byla. Knížku o tom, jak se naučit kreslit, jsem vložil do košíku. Nevěřím, že ji budu otevírat, zapadá mi prachem v poličce. Třeba někde mezi Pevninskými vodami a mokřady a Dějinami anglicky mluvících národů, na ty se taky práší.

Vlastně jsem tam původně šel podívat se po knížce pro Kačenku. Jsou jí tři roky, Zuzanky dcera. Ale nic jsem nevybral. Není to tam ono. Lepší by bylo hledat v opravdovém knihkupectví (chtěl bych nějakou knížku od Adeli). Ale byl jsem v Tesku, právě protože všude jinde už mají zavřeno. Je vlastně krása rozjímat nad knihami, nikam nespěchat a mít spoustu času na prohlížení.

"Máte dvě minuty, pane," vyhmátnul mě nějaký zaměstnanec Teska. Musíte dolů k pokladnám. A vskutku, bylo 23.56.

Minulý týden

Do čajovny jsem sice přišel pozdě, ale s harfou jsem se ještě na dvorek vešel. Zpívalo se na globální témata a o úmrtích hlavních hrdinů. Jedno z nejlepších hraní. - Ještě stále se vzpamatovávám z Duelu, bylo to fantastické, ale zničil jsem se, takže občas ještě ležím. - V Seznamu máme nový dům a nové kanceláře, které se mi nelíbí. Chodím tam o holi, protože mě bolí záda, a klapání ocelové špičky trekové hůlky zní, jak když přichází jednonohý pirát. - U kontejneru na Čechově náměstí jsem si osvojil tři nové staré plyšáky: slona, modrého hrocha a lišáka. - Martině jsem poradil, ať ze Slovenska s hostingovými službami neexpandují, protože v ČR je hyperkonkurenční trh s nízkými maržemi. - Víkend na Bilichově s kamarády se stane památným kvůli pouštění draků. - Na mém oblíbeném iPhone se mi objevila další prasklina displaye. - Hraji si se strojovým učením v programu Orange canvas. - Večeři s Helenkou a Carem jsme si koupili u Syřanů. Den nato jsem kousek na Andělu objevil solidní jídelnu Alžírskou. - Ve Slaném kočka Čárka přechodně hubne, asi aby zase mohla začít tloustnout. - Snažím se přijít na co nejjednodušší přístup k responzivnímu designu webů.

Zápisky z Portugalska

Dneska mi táta připomněl, že sem musím dát odkaz na svůj fotoblog z pobytu v Portugalsku. Na tři týdny jsme s kamarády změnili pracoviště a snažili se něco udělat v rámci nomádského pobytu. Ten blog je na adrese portugalsko.posterous.com a poznatky trvalého charakteru budu postupně házet na svůj portugalský web portugalsko.net. Děkuji za pozornost.

Žluté tričko na lapání hmyzu

Nesl jsem tátovi do nemocnice dva banány a noviny, když tu jsem na Karláku proti sobě uviděl jít Bernešku oblečenou do žluta. Byla značně vysmátá a vypadala méně překvapená než já, že se náhodou pokáváme.

Už z dálky na mě volala o výběru barvy něco jako: "Nevím, čí to byl nápad udělat fakultní tričko žluté. Sedají si na mě všichni motýli z okolí a další hmyz." Neumím to zopakovat přesně, protože Berneška je zooložka a pravděpodobně použila nějaké přesnější označení řádů hmyzu, které sedají na její žluté tričko. Zaostřil jsem na nápis na tričku a skutečně to mělo něco společného s biologickou fakultou cuni.

Politoval jsem ji, a než jsme se stihli zakecat, usoudili jsme oba, že tak trochu pospícháme. Ještě mi popřála hezký den.

Když jsem půl hodiny poté čekal na Moráni na tramvaj číslo 10, všimnul jsem si té spousty pomalu létajícího hmyzu všude kolem. Asi potvoři přilétají z toho parku na Karláku, z těch náletových pajasanů. Měl jsem bílou košili a taky na mě hmyz sedal. Zřejmě to ten někdo na fakultě s tím žlutým tričkem nevymyslel zas tak zle.

Stopařský zvyk ohlížet se

Při vystupování z auta jsem vždycky nesvůj, jestli jsem v něm něco nenechal. Když je to moje auto, tak o nic nejde, ale na stopu toho řidiče neznám, s autem odjede pryč a já svoje zapomenuté věci už nikdy nedostanu. Marťůl takhle kdysi přišel o spacák, který neměl zabalený v báglu. Takže kontroluju pohledem sedačku, jestli jsem na ní něco nenechal.

Časem jsem to začal dělat i v metru a v tramvaji. Vždycky, když se zvednu ze sedadla a odcházím, zkontroluju, jestli mi něco nevypadlo. Většinou nic, občas nějaký papírek. Ale vypracoval jsem si takovou obscesi, že prostě bez ohlédnutí neodejdu. Až iracionální.

Teď ve čtvrtek jsem se projel stopem. Milan mě hodil na křižovatku u Hořešovic, kde jsem na Slaný mával celých 50 minut. Lidi nějak nebrali, ale mně to nevadilo, protože byl krásný večer. Tráva a mraky ve 3D HD truecolor, hluk motorů stereo (hlavně zprava). Vzal mě takovej pohodovej týpek, jel pomalu, vysadil mě na první křižovatce před Slaným. V autě jsem nic nenechal, přeci jen bágl a kytara není tolik věcí, abych na ně zapomněl. Šlapal jsem z obchvatu zkratkou za kasárenskými budovami. V okně diagnostického ústavu seděla šestnáctiletá slečna a telefonovala o vztazích. Vytlučená okna sousedních budov. Díra v plotě na novém místě, kvetly lípy. No prostě normální hezký večer ve Slaném.

V pátek jsem dojel do Prahy. Zaplatil jsem, z lístku jsem si jako vždy složil lodičku a položil na sedadlo za řidičem. Na Dejvické jsem lodičku sebral, aby tam po mně nezůstal nepořádek. Při vystupování ze schůdků jsem přeci jen hodil ještě zpátky ten svůj kontrolní naučený pohled na tmavé sedadlo. Ležela tam hezky černá, plná karet, mých vizitek, drobáků a několika včera vybraných tisícovek. Príma zvyk, takové ohlížení, aby po mně nic nezůstalo.

Co vám budu povídat

Psát si deníček v desetiletí Facebooku a Twitteru je nepohodlné. Ti, kdo o mně chtějí něco vědět, jsou možná unaveni mými facebookovými statusy. A málokterá myšlenka je natolik nosná, aby se vyplatilo ji zapisovat do deníčku -- stačí ji někde upustit na síti. A pak, moji milí čtenáři, jak sem nepíšu, tady nemáte co číst. Ach!

Jaro uteklo. Mně uteklo procházkami po Praze, spánkem a hrabáním se v datech. Jak pravděpodobně víte, podílím se na vývoji seznamího vyhledávače a baví mě to. Dost často si u toho musím vesele zvolat "Yuhů!", protože je fakt krása, když se z podivného výpočtu vynoří něco smysluplného. Poslední dobou máme pocit, že trochu narážíme na limity naší současné metody strojového učení. Loni v září a říjnu, když jsme ji nasazovali, jsme se radovali, jaké krásné obzory nám otevírá. Opravdu je to moc zajímavé, akorát se teď už dalších pár měsíců snažíme hlavně s Martinem a Romanem prokopnout se k něčemu ještě lepšímu, ale moc to nejde. Naštěstí to je jenom malá část vývoje, ostatní týmy mají našlápnuto lépe. Buďto něco děláme děsně blbě, nebo na to už brzo musíme přijít. Prostě zábava, když se musejí překonávat překážky. Tak to ve strojovém učení bývá: první kroky jsou nejsnazší, 80 procent úspěšnosti naskočí jakoby samo, ale každé další procento stojí víc a víc práce. Z tohohle popisu můžete soudit, že mě to fakt trochu pohlcuje. No nestěžuju si.

Ani nestíhám balit holky. Ne že by mě to nebavilo, ale prostě to nějak moc nedělám. Ať si mě balí samy. Raději se na Petříně mezi postávajícími dvojicemi proháním na kole nebo v noci, když kolem tam není už moc čumilů (nebo mají jiné vzájemné starosti) vyrážím přes ten Petřín na Hrad s trekingovými holemi a pokouším se provozovat nordic walking. Ještě před dvěma lety jsem se Ále smál, když si do Bulharska na Starou planinu vzala hole, a teď se o ně sám opírám.

Doporučily mi to totiž rehabilitační pracovnice. Od loňského léta mě bolí záda (už i vím proč) a chodil jsem na různá vyšetření a rehabilitace, kde jsem dělal různé cviky, aby to přešlo. Jenomže to nepřecházelo. Až teď, když jsem téměř s cvičením přestal, se záda pomalu dávají do pořádku. Zvláštní. Nemůžu říct, že by to moji důvěru v ty doktorky a magistry kdovíjak posílilo. Dokonce mi v únoru vymlouvaly výlet do Indie. Je teda pravda, že v Indii jsem pár dnů bolestí prohekal a ostatní dny vyřešil brufenem. Ale přece kvůli bolavým zádům nepřestanu žít!

Včera jsem se stavil ve Slaném vydrbat kočce kožich a zalepit tekoucí střechu. Jako vždycky mě ohromila ta krása májové přírody. U silnice před plotem rostou mezi krásně neposekanou travou kopretiny. Vždycky tam rostly. A když jsem tam jednou přijel asi před měsícem, byly na chodníku modřence. Vždycky tam tou dobou kvetly. V červnu tam vykvetou řebříčky a v srpnu se kolem telefonního sloupu rozvoní máta. Skoro se mi nechce věřit, že jsem na takhle nádherném místě třicet let žil. Dokázal bych teď, navyklý na asfalt a dlažbu Prahy, na ty kytky a stromy ve Slaném koukat celé hodiny. Ostatně jsem to dříve tak dělával. Ale Praha má svoje výhody. Bydlí tu mnozí kamarádi a vídat se s nimi je jednoduché, nemusí se kvůli tomu dělat výprava na celý den. Teče tu Vltava, chodím na oba hrady a taky si to tu užívám, jenom prostě jinak, takovým "yuhů" proneseným pomalejším a pokornějším tónem.

Poslouchám Jana Dismase Zelenku. Nějak mě to chytlo. Dřív jsem poslouchal, když už starou hudbu, tak nějakou renesanci. A teď na mě přišel Zelenka. Žhavím ho od rána do večera a stejně mě již známé skladby znovu překvapují. Jsou ale tak složité, že se nedají pořádně zpívat. Obvykle si vždycky něco zpívám, když jdu do Seznamu, pánové na recepci už mě asi znají a jsou na leccos zvklí, jak mě tak čekajícího na výtah musejí poslouchat. Ale Zelenkova Bronzového hada zazpívat prostě neumím, pletou se mi tóniny, je to moc vysoko a myslím, že se to pánům na recepci už asi nelíbí. Naštěstí brzo budou zase Vánoce a to si zase budu moci zpívat ty svoje běžné hulákací pecky. Mou dobrou zprávu hlásej, třeba. Ne, že by mi to vánoční drama nějak chybělo, ale prožívám jako nešťastné, že si člověk po celý rok jakoby nesmí zazpívat některé písničky.

Tak, pokud jste, moji milí čtenáři, dočetli až sem, máte už určitě dost yuhůovské učúrávací lyriky o tom, jak se má skvěle. Takže hurá, Yuhů, do práce. Jdi psát aspoň něco smysluplného, když už jsi ten grafoman!

Klikání po večerech

Během svých nedávných jižních cest jsem se tak trochu těšil domů do Čech. Že tady bude docela chladno, že tu budou kamarádi a že si budu moct po večerech klikat na počítačích a dělat, co mě baví. Třeba jsem se těšil, jak si začnu rezervovat knížky.

Městská knihovna v Praze od března zavedla službu, že si můžu zarezervovat a nechat přivézt libovolnou knížku z fondu knihovny do své pobočky na Smíchov. Teprve teď jsem se dostal k tomu, abych si prošel svůj dlouho střádaný seznam knižních přání. Jedna rezervace stojí jenom deset korun. Když jsem posledně platil v knihovně zálohu na kredit na pokuty, paní knihovnice se velmi divila, že jí dávám pětistovku a nechci nic zpátky. Ale na pokuty to nebude. Už jsem si teď vyklikal rezervace za tři stovky. Asi si budu muset dát nějaké volno z práce, až všechny ty knížky dorazí. Vlastně proč ne? Nechám svítit sluníčko, naložím knížky do brašen a vyjedu kolmo někam na jih od Prahy sednout si na kopec a číst.

Taky oklikávám starší filmy. Co nenajdu na Youtube nebo na Yandexu, válí se někde jinde, třeba na Baidu. Koukám na ně většinou na svém mrňavém ajfounu, protože jsem líný vstávat a pouštět projektor. Asi nejvíc se mi líbily Pelíšky. Z nějakého podivného důvodu jsem je dříve neviděl. Kousal jsem se celou dobu do rtů, jak to bylo dobré. Fakt nechápu, jak je možné, že dneska už nikdo neumí udělat film s normální dramaturgií, kdežto dříve to šlo. Ten film byl až kouzelný. Do breku jsem šel ve scéně, kdy přilétají ruská letadla. Uvědomil jsem si totiž, že to není pohádka nebo příběh, protože ta letadla opravdu přilétala. Fuj, to se opravdu stalo!

Pustil jsem se zase do aktualizací Jakpsátwebu. Je to čím dál tím horší, protože ty stránky stárnou a technologie se vyvíjí. Nejhorší je, jak mám asi znát nejmodernější postupy na vývoj webů, když je sám nepoužívám? Místo toho se v Seznamu hrabu v technologiích, které jsou z principu tajné. Škoda (i když zábava). Tak si aspoň dělám pokusy s novými html tagy a postupem času pozoruju, jak se mi v poště a v úkolech k vyřízení hromadí nové a nové položky. Budu si někdy muset vzít asi z práce volno nebo to aspoň po večerech hezky všechno oklikat.

Hm, vím, že to není moc praktické, ale na další zápisky se musí klikat na měsíce v archivu v pravém sloupku nahoře. V důchodu to přeprogramuju.