Dušan Janovský
Cenzorský výběr ze sbírky Měsíční duha
Š Dušan Janovský 1998
Jak jen říct,
co říct chci,
že chci říct,
že tě chci?
Skořicí
vonící
voní čaj
na lžíci.
Rady si
nevím si
kam svůj cit
pověsit?
Jak to říct,
oplatit
očí svit,
najít nit?
A když nit
zapít chci,
je ten čaj
vařící.
Loudal jsem se domu
a myslel jsem na Tebe.
Jen tak jsem koukal na stromy
a na měsíc
Potom jsem to uviděl.
Vlastně to byl jenom
měsíc divně zbarvený
jak proplouval vrstvou lehkých mraků,
stříbrných,
kolem sebe měl duhu.
Dneska byla jenom
obyčejná neděle,
ale tohle bylo vážně dobrý.
Kouzelný.
Dost se mi to líbilo.
Rozhlíd jsem se kolem.
Nikoho jsem neviděl.
Chtěl jsem měsíc někomu ukázat,
podívej,
to je měsíční duha.
Přemýšlel jsem taky
jestli Ti nezavolám.
Ahoj Zuzano, měsíc má duhu.
Barevnou.
Koukni se na něj z okna.
Jenže bylo pozdě
zvonek by Tě probudil.
Do ticha zacinkaly závory
Drangandong!
Asi metr ode mne.
Ještě jsem se rozhlýd.
Ale nikdo tu nebyl
Jen sám jsem viděl měsíční duhu,
kulatou,
trochu našedivělou.
Ze všeho nejvíc tak
připomínala oko
svítivou zornici a duhovkou
duhovou,
jak na svět shlíží z výšky.
Terč na lukostřelbu
by to taky mohl být.
Prostě barevný soustředný kruhy,
veliký,
aby se daly trefit.
Pak už jsem šel domu,
ještě jsem se podíval
jak se v týhle duze řaděj barvy.
Normálně.
No to se dalo čekat.
Zase už je půlnoc
kocour se zas mazlí
Spirituál poslouchám
opravuju pero
Nabírám si inkoust
na ruce mám kaňky
fialovým fáborkem
umývám si prsty
Kazeťák mi hraje
v komíně to hučí
takhle vítr houkává
taky přede kocour
Líbí se mu u mě
nechává se hladit
jak se hladit nechávám
někdy, když jsem s tebou
Když cítím tvé ruce
jejich letmý dotyk
taky při tom usínám
nejčastěji štěstím
Teď bych chtěl být s tebou
nechávat se hladit
jako vítr foukává
když v komíně tančí
Na tváři mi necháš
kazeta jak skončí
melodii vtíravou
něhu ze svých prstů
Kocourek už usnul
nechce už dál hladit
jak kazetu otočím
budu hladit tebe
Na tváři ti nechám
památku svých prstů
nesmytelnost vtíravou
inkoustových kaněk.
Zas oheň hoří,
kytara hraje,
zas lesy šumí
vůkol a kolkolem.
Něco se děje,
aby se dělo,
dnes večer nosí
nádech melancholie.
Zelená tráva,
šustivé listí,
rosa padává
načatou nocí.
Co mi tu chybí?
Co se to děje?
Rozum se diví,
proč si nepovídám.
Proč se nebavím,
proč chci být jinde,
když tolik mám rád
lesní táboráky?
Chybíš mi tu ty,
ty jsi, co hledám
uprostřed mysli:
to ty v ní přebýváš.
Pro koho tu kvete
světlerudý kvítek?
Pro koho se ráno
nový rozvíjí?
Za kým hlavu zdvihá
obsypanou pylem?
Kdo řekl, že musí
večer uvadnout?
Pět okvětních lístků
po červené svítí,
na zeleném kmínku
nejdou přehlédnout,
ibišek když kvete
marnotratný krásou,
snad proto, že musí
večer uvadnout.
Pro koho tu kvetou
světle modré kvítky?
Pro koho se víčka
ráda otevřou?
Za kým hlavu zdvihá
dívka modrých očí?
Kdo řekl, že musí
v létě uvadnout?
Dvě líbezné oči
chytrostí se třpytí,
mezi stovkou jiných
nejdou přehlédnout.
Dívka když má v máji
azurové oči,
že jsou chytré, musí
v létě uvadnout.
Dnes je tichá noc
výjimečně tichá
vozovky jsou mokré
utich štěkot psů
Obyčejná noc
tráva kolem dýchá
vteřiny jsou hluché
já si pískám blues.
Do ticha se dá
celkem dobře pískat
když to někdo umí
a stačí mu dech
Mnohem víc se dá
posloucháním získat
kterak ticho duní
v ušních záhybech.
Našel jsem na půdě
stařičké desky
svázané kalounem
černým a špinavým.
V těch deskách ležely
úplně všecky
stařičké výkresy;
na nich ornamenty.
Ve světle žárovky
se ony kresby
jevily vybledle,
hloupě a prastaře.
A na nich linie
krásně se pletly,
navzájem míchaly
jak tóny v kytaře.
Byly tam desítky
rozdílných vzorů,
od perských šachovnic
po luční květenu
Lístek se naklání
nahoru dolů,
stonky se propletou
do hustých přeslenů.
Asi tak před rokem
strašně jsem sháněl
chtěje je ovládnout
takové kresbičky
A zatím na půdě
leží si klidně
encyklopedie
ornamentalisty.
Někdy co hledávám
je strašně blízko
za cílem vzdáleným
hloupě se uhoním.
Teď desky na půdu
dám na své místo
zavážu kalounem
černým a špinavým.
Nedávno jsem šlapal
po hnusný silnici,
pod hnusným mostem,
nevěda, co hledám,
a kam tolik pospíchám.
V tu chvíli jsem cítil,
jak voněj kopřivy,
taky pelyněk,
a jen tak z ničeho
jsem se cítil báječně.
Možná je to ono,
co většinou hledám,
za čím pospíchám,
když bloudím po cestách,
co se zdají ošklivé.
Když sama nepoznáš,
jak voněj kopřivy
nebo pelyněk
a neucítíš to,
nemůžeš mě pochopit.
Taky jsem jednou šel
od závor do kopce
kolem těch habrů;
dumal jsem o světě
a nad smyslem života.
V tu chvíli jsem viděl
kus ohnutý trávy,
prostě pár stébel,
pralo do nich slunce
a já jsem to pochopil.
Neumím to popsat,
ale tahle tráva,
těhle pár stébel
říkalo o světě,
že je někdy úžasnej.
Umění je hledat
takovýhle chvíle,
takový vůně,
který když nepoznáš,
nemůžeš mě pochopit.