Dva roky na skříni

Dušan Janovský

věnování: Zuzaně k narozeninám a taky, že mi psala z Ameriky.
Mnohé samotné básně patří jiným. Nechť mi odpustí, že je publikuji. Koneckonců, napsal jsem je já.

Omílání

Jako malý rád jsem stával
na kamení tiché řeky.
Občas tam i rostla tráva,
většinou tam byly střepy.

Kalné stály vody v tůních,
i když do nich pralo slunce,
do peřejí vlny vplují,
jejich písně končí v půlce.

Plaske-laska vlny pějí
pod kameny trylek chrochtá.

Cvoci

Přišli za mnou v noci
dva šílený cvoci
chtěli po mě něco ,
dodnes nevim co.

Když jsem plně procit,
povídám: jste cvoci
nemužu vás vystát
teď mě nechte spát!

Pak mě ty dva cvoci
začli děsně prosit,
ať s nima du někam
prej je jedno kam.

Mam takovej pocit,
že tyhle dva cvoci,
když k někomu přídou
tak ho jenom štvou.

Tak uprostřed noci
musel jsem je prosit,
ať už mi daj pokoj.
Byl to marnej boj.

Dávno po půlnoci
přimělo je cosi,
aby mi tu usli,
což nebylo zlý.

Když usnuli cvoci,
začli zpívat kosi
jen já ještě nespim,
asi patřim k nim.

Kočka

Už bys měla zavřít oči,
noc si v čase nevybírá,
loď tvých snů se v proudu točí,
ze tmy bílá kočka zírá.

Bílé tlapky tiše šlapou,
ostré drápky zatažené,
šlapou černou hvězdnou mapou
tam, kde dotýká se země.

Je to celkem divná kočka.
Nevím, jak ti ji mám popsat.
Dlouhé uši, vlídná očka,
moudrostí se liší od psa.

Říká mňau a polekaně,
snad chce prohlédnout mou duši,
opatrně kouká na mě,
něco zlého ze mě tuší.

Neboj se, ty moje malá,
volám na ni, křičím čiči!
Potichoučku venku stála,
byla svá a byla ničí.

Pak mi malý záchvěv uší
prozradil, že marně volám.
Kočkám nikdo neporučí,
když se zvednou a jdou k horám.

Hory září jasně bíle.
Měsíc na nich stříbro ková.
Kočka chápe tyhle chvíle,
na sněhu se v bílé schová.

Ani jí tam není zima
- od čeho má asi chlupy?
Drápky brousí, to je príma,
už je nebude mít tupý.

Chtěla bys bejt bílá kočka?
Fousky, chloupky nad obočím?
Kdo si počká, ten se dočká.
Stačí, když zavřeš ty oči.

Ruce

Mám ruce šedé od špíny,
šedé od prachu cest,
co vedou mezi modříny
a taky spoustou měst.

Mám ruce mastné od jídla,
to si dám vždycky rád.
Rohlíky, hrušky, povidla
a balík čokolád.

Mám ruce zmrzlé od větru.
Fouká na celý svět.
Radši se schovám do svetru
a teď si větře leť!

Mám ruce modré od pera,
inkoust jak zasychá.
Sed jsem si k psaní za šera,
jitřenka už bliká.

Mám ruce zblblé od hraní,
prsty se popletou,
kytara dvakrát neladí
s mou virtuosní hrou.

Mam ruce jako dělaný
na každou neplechu.
Navíc ty ruce věděj svý
o tom svym člověku.

Rub a líc

Teď postůj dívko rozmarná,
jež chůzi vznosnou vládáš
a na můj původ nehledej,
jím nemám ti co říct.

Teď den když slunce objímá,
je snazší upřít očím pláč,
do krásných tónů se mnou pěj
o rubu, co má líc.

Teď možná bys už měla snít,
když chladivých strun dozněl hlas,
když tam, kde dříve proutek čněl,
stát vidíš vzrostlý dub.

Snad může za to hvězdy třpyt,
že tvoje krása nemá kaz,
jen chlad večera připomněl,
že každý líc má rub.

Seriózní návrh

Zavedu tě na kraj světa,
světa tvého osamění,
budem spolu za soumraku
okusovat sedmikrásky.

Existuje pirueta,
po jejímžto vykroužení
poletíš jak střela z praku
z nebezpečí mojí lásky.

Píšťalka

Píšťalko podivná
pro koho zpíváš?
Proč skládáš písničku
z altů a basů?

Zpívám já nešťastná
pro kluka svýho,
co běhá za jinou
pro její krásu.

Píšťalko nešťastná
zazpívej tence
o lásce pro kterou
ničíš si zdraví.
Zazpívám tenounce
o lásce křehké,
ale tou sladkou hrou
ji nenapravím.

Píšťalko překrásná
přestaň už pískat.
Zapomeň na kluka
i s jeho kráskou.

Zazpívám naposled
(nechci si stýskat),
ať není písnička
nevěrnou láskou.

Galadriel

Čtyřlístek v ruce držela,
přitom se trochu smála.
Čtyřlístkem se nazývala
a na malou si hrála.

Bývala malá v onom čase,
když zlaté listí bylo.
Zpívala s větrem divné básně
a listí promluvilo:

Ty, kdo si sama říkáš Já
teď v budoucnosti hledáš.
Kdo ví, co čas pro tebe má?
Sama nevíš, co čekáš.

Snad právě utekl ten čas,
pro který mysl tvá tu bloumá.
Až bude listí chrastit zas,
poznáš, že nepromlouvá.

Časorok

Když myslíš na jaro,
oči máš zavřený,
těšíš se na léto
a vůni z polí.

Jak léto nastalo,
tváře máš zpocený
sníš, jaký bude to,
až bude podzim.

Vítr když podzimní
listím se prohání,
dlouhými notami
o sněhu zpívá.

Uběhne trocha dní,
brouzdáš se závějí,
slyšíš řvát skřivany,
že končí zima.

Zimní úplněk

Už nám sníh napadl,
už Měsíc vykouzlil
líbezný bílý svět.
Z role jsem vypadl,
měsíci závidím;
mám mu co závidět.

Když krásu polykám
očima dokořán,
najednou v srdci vím,
že to, co zažívám,
když se mi nechce spát,
nikdy vám nepovím.

Měsíci závidím,
neumí básně psát
a s duší čaruje.
Do sebe nevidím;
se slovy chci si hrát
a sníh mě trumfuje!

Jen tak mě pochopíš,
jsi-li kdo štěstí má,
že tenhle obraz zná.
Nenech si ujít, když
do moře ze stříbra
světlonoš vyplouvá.

Jen tak mě pochopíš,
jsi-li kdo štěstí má,
že ten svět zahlédnul.
Nenech si ujít, když
do moře ze stříbra
nebeský koráb vplul.

Sonet par avion

Po poštovním holubovi,
kdybych kytku měl,
když už ten rok bude nový,
poslat bych ti chtěl.

Pak signály kouřovými,
kdybych oheň měl,
řek, že bych tvý noční stíny
zas rád uviděl.

Jsem asi otravnej
mokrá a moc krátká
od boty tkanička.

Tak chvilku nedejchej,
ta báseň vtip svůj má:
je to jen básnička.

Rozmarná večeře

Seděl jsem na střeše
a slunce zapadalo
svítivej pomeranč
za špičkou modřínu

Klátil jsem nohama
a cpal se hermelínem
zapíjel zhluboka
divokým povětřím

Seděl jsem na rantlu
a myslel na blbosti
klátil jsem nohama
koukaje pod sebe

Nemít ten hermelín
a modřín před západem
sám sebe ukoušu
znuděnou náladou.

Labutě

Viděl jsem labutě,
letěly oblohou,
dvě bílý labutě,
velký jak telata.
Plovací blány se
jim třásly na nohou,
tak žlutý zdály se,
jakoby ze zlata.

Kdyby tak neřvaly,
byl bych je neviděl,
do světa volaly,
že tudy přelétaj.
Takovej divnej hlas
nikdy jsem neslyšel,
letěly pryč od nás
najít si hezčí kraj.

Z východu na západ
a z jihu na sever;
co je to za nápad
spoléhat na štěstí?
Zdalipak vědi kam
putujou v podvečer,
na místa, který znaj
z labutích pověstí?

Hledaj si hezčí kraj,
kde trávu zelenou
v klidu si naškubaj
ještě než půjdou spát.
Říkaj si před spaním
pohádku podivnou
o krásném setkání
s tím, kdo tě má moc rád.

Noční hrátky

Polil jsem si peřinu
vodou z flašky na pití.
Trvalo to vteřinu
je mi z toho divně.

S láhví jsem si trochu hrál,
vždyť ji vždycky zachytím.
V duchu jsem se tomu smál.
Napřed, takže chybně.

Zkus si někdy nad ránem
polejt postel z blbosti.
Tak dlouho se se džbánem,
až se ucho trhne.

Láhev stála na hraně
v rovnovážné vratkosti.
Koho asi napadne?
jak blbě se zvrhne!

Už budou tři hodiny,
v posteli mám bažinu.
Jsou to taky koniny,
ve flašce mít pití.

Unavený uléhám
pod nasáklou peřinu.
Co s tím teďko udělám?
Ale je to k zblití.


Napište mi. Yuhů! http://dusan.pc-slany.czHlavní stránka