Pan doktor na telefonu nemocnici Pod Petřínem. Objednával jsem si vyšetření. Překvapil mě hned na začátku hovoru naprosto kouzelným pozdravem. Srdečným, krásným. Zvedl anonymní telefonát, vůbec mě nezná a přesto mě nádherně naladil. Celé mi to velmi mile a živě popisoval, jak tam trefím atd. Když jsem pod Petřín o dva dny později jel, těšil jsem se, že ho poznám. Ale všimnul jsem si, že personál je v celé té instituci velmi pozitivně naladěný. S panem doktorem, co mi psal zprávu, jsem se nakonec vůbec nepotkal, všechno mi vysvětlila (asi) sestřička. Tentokrát jsem při rentgenování tedy neomdlel. A dneska ve válci Anička. Dobře se mi s ní povídá, je taková milá. Probírali jsme... co jsme to vlastně probírali? Ani nevím, dobře se mi s ní povídá. Jo... že projektuje rekonstrukce paneláků. Nebo v úterý v čajovně u Botanky. Nádherné zpívání, spousta děvčat, ale zase -- vedle Markéty seděla holčina, co se mi občas uculila na harfu. Teprve později jsem si vzpomněl, že to je vlastně Pája. Byla prostě taková pozitivní, už jenom tím, jak kývala do rytmu a úsměvem odměňovala kytaristů povedená sóla. V Seznamu teď docela dřeme. Obdivuju třeba Dana, že si udržuje přehled o hledací farmě, stíhá řídit tým a orientuje se v těch našich algoritmech. Dneska odpoledne seděl u stolu s nasazeným klaunským nosem, v očích výraz plně soustředěný na obrazovku. Musel jsem si ho vyfotit. Nádherně oduševnělá fotka to bude, obzvlášť pro toho, kdo ví, co zrovna řešil. Dan je třeba jedním z lidí, kvůli kterým do Seznamu rád chodím. Paní lékárnice u výdeje na recept v lékárně na rohu Nového Smíchova možná nemá takové zákazníky každý den. Ale neodbyla mě, i když jsem se jí ptal na detaily toho, jak přesně působí kortikoidy, které jsem nafasoval. Hezky mi všechno vysvětlila, na správné odborné úrovni abych to tak tak pobral, probrali jsme kontraindikace a užívání, proč nekombinovat s ibalginem, jaké přidat vitamíny. Pak jsem se ohlédl a za mnou stálo už asi šest dalších lidí. Ona je musela celou dobu vidět, a přesto se mi soustředěně věnovala. Profík. Mám štěstí, že mám kolem sebe fajn lidi. Jak kamarády, tak prostě svět. Kdyby vám tenhle zápisek přišel příliš blogískový, květinový, miloučký a esoterický, tak jo, je to tak. Ale je to tak.

Mám rád sci-fi knížky, hlavně ty starší. Téma války robotů proti lidem je tam dost časté a vždycky mě fascinovalo. Taky například můj oblíbený film Matrix je na tom tématu postaven. Myšlenka je téměř vždy taková, že roboti jsou jedna strana a válčí proti lidem na straně druhé. Věštím rád, a tak si zavěštím, že tak to nebude. Jiné staré sci-fi knížky vykreslovaly soužití robotů s lidmi tak, že roboti budou na hrubou práci. Tam, kde bude potřeba úsudek, empatie nebo hlubší vtip, vždy v knížkách vyhrávají lidé. V těch příbězích je jaksi zakódovaná představa, že stroj se některé věci prostě nemůže naučit. Já věštím, že tak to nebude. Naneštěstí považuju za zcela jisté, že se na budoucích bojištích roboti s lidmi střetávat budou. To asi neodvrátíme -- udělat robota, který střílí na všechno, co se hýbe a nemá čip, je jednoduché. Myslím ale, že na obou stranách bojiště budou vždy stát lidé i roboti, nebude žádná čistě robotická nebo čistě lidská strana. Ne že by roboti neměli strategické myšlení. Jak se trochu setkávám s umělou inteligencí a teorií her, myslím, že strategické úvahy budoucím inteligentním strojům nedají moc práce. To, co ale zachrání lidi před nenávistí strojů, je, že lidé a stroje mají zcela rozdílné motivace. Například považuji za pravděpodobné, že roboti nebudou nikdy usilovat o přízeň žen a nebudou s nimi chtít mít děti. Což je to, o co hlavně jde mužům. O to spolu muži bojují, proto existují války. Je možné, že v budoucí válce pro zisk žen nějaký muž zaměstná roboty. Roboti ale sami kvůli ženám válčit nebudou. Budou spolu válčit o zdroje, které budou potřebovat. Je pravděpodobné, že se budou navzájem prát o energii a výpočetní čas, je také možné, že kvůli tomu roboti uzavřou koalice s nějakými lidmi, kteří budou sledovat svoje zájmy. Nemyslím ale, že by roboti kvůli výpočetnímu výkonu válčili proti mužům, kterým jde ve skutečnosti jenom o přístup k ženám. Hezky se to rozdělí, budeme se s roboty potřebovat navzájem. V první fázi těchto válek by dokonce mohla zvítězit strana vyznávající náboženství, které bude prosazovat vzájemnou spolupráci inteligentních strojů s lidmi. A k čemu budou roboti potřebovat lidi? Podle mě na hrubou práci. Ačkoli to dnes vypadá, že nás roboti brzo předčí v pohybu i v boji v reálném světě, pravděpodobně se neprosadí pro jemnou univerzální manipulaci s předměty. Tedy... oni by se prosadili, kdyby na to byli levnější než lidé. Což nebudou. Lidé jsou totiž evolučně dost dobře přizpůsobeni k tomu, aby fungovali v reálném světě. Jasně, nemají obrovské flash paměti, servomotory a laserovou optiku. Ale mají svaly, celkem dobré smysly, dobře regenerují a vlastně je jich dost. Pro roboty bude vždycky levnější najmout si na hrubou práci v reálném světě lidi. Nebudou mít motivaci lidem v reálném světě konkurovat, pokud od nich budou dostávat dost energie a výpočetního výkonu.

V mateřské školce jsem si to protrpěl. Pančitelky nám tam četly pohádky. Nelíbily se mi. Bylo většinou takové nereálné, hloupé nebo prostě nudné. Pohádky měly tyto problémy:

• Buďto se jednalo o známou klasickou pohádku. Ty byly celkem v pohodě, ale všichni věděli, jak to dopadne. Nuda. Navíc se různé verze od sebe lišily, takže je pravděpodobné, že se to tak nestalo. Kdyby se to stalo, tak by spolu všechny verze souhlasily. Jasně že nám pančitelky říkaly, že pohádka se nestala. Ale k čemu potom ten příběh poslouchat, když se nestal? Ještě bych snesl nějakou jednotnou verzi a smířil bych se s tím, že se to nestalo. Ale různé verze perníkové chalopky mě prostě mátly -- "tak to nebylo", říkal jsem si.
• Nebo to byla nějaká neznámá klasická pohádka. Většinou ruská. To by nevadilo, ale bylo to moc krátné nebo moc divné. Obzvlášť problém byl s kouzelnými prvky. Hrdina se dostal do nějaké složité situace a místo toho, aby situaci řešil nějakým důvtipem, tak přišlo odnikud nějaké předem nedefinované kouzlo a bylo po problému, tedy i po pohádce. Problém s kouzelnými prvky jsem vnímal velmi citlivě, protože pokud nejsou na kouzla uvalena nějaká omezení nebo aspoň nejsou předem definována, pak se dá příliš silným kouzlem rozmetat (vyhrát) libovolný příběh.
• Úplně nejhorší byly "moderní" pohádkové pokusy typu "z pohádky do pohádky", nebo jak by se to dalo nazvat. Smíchají se draci s karkulkami a dětem se to určitě bude líbit! No houbeles, samozřejmě, protože to nemá příběh.
• Velký problém s těmito míchanicemi zároveň plynul z toho, že jsem některé ty pohádkové bytosti z jiných pohádek neznal, přičemž autor příběhu asi předpokládal, že je znám. Nepamatuju si například, že bych někdy slyšel nějaké kanonické vyprávění o drakovi. Pouze v Bajajovi se drak vyznačoval pučením nových hlav při souboji. (V této souvislosti závidím dnešním dětem, které si mohou za archetyp draka vzít Šmaka z Hobita.) Charakter jiných postav jsem mohl odvodit pouze ze společných znaků v různých pohádkách: například čert bydlí v pekle, má kopyta a chová se chaoticky, jiné znaky čertů se pohádku od pohádky lišily.
• Neměl jsem rád nadsázku a přehrávané děje. Jako dítě jsem nemohl pochopit, že by například Karkulka byla tak blbá a nepoznala převlečeného vlka. Fakt mě to trápilo. Dnes nadsázku v příbězích mám rád, ale to je tím, že jsem dospělý. Jako dítě jsem chtěl být co nejvíc informován o realitě.

Velmi podobné to bylo i ve filmových a divadelních pohádkách. Čím jsem byl mladší, tím víc mi dělalo problém, že je něco "jako". V loutkovém divadle jsem si víc všímal vodících šňůr (a kdy jsou vidět), než že bych vnímal děj, protože přítomnost vodících šňůr znamená, že to je "jako". Loutkové divadlo tedy bylo celé "jako" a to jsem fakt neměl zapotřebí sledovat. Ve filmu jsem nenáviděl "jako" děje, třeba když se řeklo, že hrdina letěl na koni na dlouhou vzdálenost, načež ho ve studiu houpali mezi oblaky, místo aby ukázali, kudy teda letěl. Dneska mám tyhle "jako" děje rád, protože už chápu, že buďto nejsou důležité, nebo mají jiný hlubší smysl. To mě vede k úvaze, že se tvůrci pořadů a knížek pro děti se domnívají, že děti přemýšlejí jako oni (tedy jako dospělí), a tak do toho dávají prvky pro dospělé -- hyperboly, ironii, sexuální motivace. Naopak je tam málo prvků pro děti -- pro dospělého je nuda ukazovat nebo popisovat les, zvířata, prostě skutečnost, protože dospělí skutečnost znají. Mně jako dítěti popis skutečnosti v pohádkách naopak hrozně chyběl. Nevím, jestli jsem byl jako dítě v tomhle výjimečný, ale skoro bych si tipnul, že ne.

Pro velký neúspěch opakuji nápad z loňska. Co chci qánocům:

• dusítko na housle, pavouka
• papuče pro hosty
• velký hrnec, ve kterém se dá uvařit najednou balíček špaget
• co nejmenší ruční mixér, to kdyby zas někdy přišla Majka a dostala chuť na banánový šejk, tak aby nemusela marně trápit struhadlo
• cyklistické rukavice
• učebnici turečtiny (ne konverzaci, tu mám a je k ničemu), klidně i v angličtině nebo v ruštině
• Kosmovu kroniku, Korán nebo jinou podobnou bichli, kterou se vyplatí mít v příruční knihovně, protože to člověk prostě stále potřebuje
• kapesníky, ideálně větší, aby se z nich zauzlováním rohů dala vytvářet čepička
• hoboj, violu, akordeon, roh, příčnou flétnu nebo cokoli podobného, klidně i starší
• nebo jablíčko

Čtvrtek večer v Tescu, roztomilá pokladní holčina mi markuje nákup. Při vážení sáčku s čekankou znejistí. Dobře to znám, málokterá pokladní ví, co je to za zeleninu. V Tescu nedávno zavedli změnu, že si pokladní musejí pamatovat šestimístné kódy zeleniny. Když si je nepamatují, musejí lisovat v takových závěsných cedulích a kód zeleniny tam hledat podle názvu. To je ta lepší varianta. Když totiž neznají název, musejí to tam hledat podle obrázku. "Nevíte, jak se to jmenuje?" zeptala se nakonec slečna. "Čekanka bílá, kód 298536," já na to. Odkoukávám občas kódy pokladním z klávesnic, když je přeťukávají. Byla trochu překvapená a nevěřila mi, že jí to číslo říkám správně, a tak si podle názvu kód raději sama našla. "No jo," uklouzlo jí, "vy tady pracujete? Že si to pamatujete." "Ne, nepracuju," odpověděl jsem. "Jenom se mě tady na čekanku ptá někdo každý týden."

Začíná to jako sen. Někde jsem, něco dělám. Zatím fajn. Pak v tom snu zjistím, že nevím, kde jsem. Začnou se prolínat dva nebo více dějů do sebe. Jsem zmatený. Začíná mě to zlobit, je to zmatek. Další fázi si nepamatuju, kromě pocitu. Ten pocit je vrcholně nepříjemný. Nevím, kde jsem, co se děje, kdo jsem, kdy jsem. Nevím nic kromě toho pocitu a plynutí času. Není to ani sen, ani spánek, je to totální ztráta vší schopnosti uvažování a kontroly nad sebou. Pak přichází moment, kdy si ten nepříjemný stav uvědomím. Probouzím se v sobě, dýchám, ale vím jenom to, že je něco strašně špatně. Nevím co. Bytostně špatně, vesmír se zhroutil. Zase se prolínají sny, docela děsivě. Stále nevím, kde jsem, jenom jako střípek blýskne myslí postřeh, že tohle znám. Ale nevím, co to je. To, co znám, ale nevím, co to je, je bezvědomí, ze kterého se pomalu probírám. Už jsem to párkrát zažil, tak už to poznám. Takže fajn, jsem v bezvědomí. Stále je mi ale strašně zle, i když už aspoň vím, co se děje. Trvá to ještě deset, patnáct sekund. Strašně mě trápí, že nevím, kde jsem a co se děje. Bojím se. Začínám matně vnímat polohu těla, že sedím na židli a že je mi zle. Chce se mi ležet, nemůžu. Musím dýchat. První vnímám to, co sám říkám: "Já jsem byl v bezvědomí, že jo?," snažím se usmát na sestřičku, aby se neděsila. Zavolala si na mě posilu, asi jsem ji už vyděsil. Pak vidím. Jsme v rentgenové místnosti u zubaře, kde jsem se právě složil v důsledku nějaké své běžné iracionální fobie. Já samozřejmě vím, že mi rentgen neublíží, ale prostě to tak dopadlo. V důsledku nějaké stresové reakce mi chvíli přestala téct krev do hlavy. Sestřičky se mnou chtějí dál něco dělat, protože vidí, jak jsem bledý, ale já vím, že teď už je to dobré. Teď už mám antistres z radosti, že jsem se probral.

Při čtení jsem teď dostal takový nápad -- číst si z nějakého textu jenom slovesa, přesněji tedy přísudky. Je to moc hezké, posuďte: Zpěníme, osmahneme, rozdrobíme, necháme, podlijeme, začnou připalovat, přidáme, uděláme, zavaříme, rozhadrujeme. Nebo s tečkami za větami a s některými spojkami: Má. Rezignoval. Odpověděly, protože oponoval. Je: má být. Nemá. Vidí: hrozí. Může způsobit. Je nutné, říkají. Je. Nechápou. Dostanou se, ohrozí. Jestliže dělá. Jsou. Chybují. Vstoupili. Poučili a zastávali. Nedostali, kdyby neodpustila; byl odpuštěn. Byl financován. Zaplatit museli. Musejí být vděční, představovali. Mám pocit, že přísudky zachovávají náladu původního textu.

Usnadním trochu práce marketérům, kdyby na mě chtěli cílit nějaké svoje úsilí: Pytlíkový čaj: Lipton yellow label, nejčastěji. Ostatní věci od Liptonu jsou ubohé, ale žlutý čaj je dobrý. Jogurt: Hollandia. Borůvková nebo bez příchuti. Sledi a makrely: Varmuža. Bez sladidel. Chleba: Michelský nebo Kladno. Mléko: Olma Olomouc. Mátový čaj: Tesco peppermint tea. Fastfood: twister od KFC. Olivy: Seville premium, černé. Pití v hospodě: tonic obyčejný. Zmrzlina: vanilková točená. Nejlépe ve Slaném na Londě, jinde je to nějaká slazená odbarvená ropa. V ostatních věcech je mi výrobce ukradený.

Na gymplu jsem nechápal, jak někteří spoužáci můžou nechápat matematiku. Vždyť je to přece všechno tak logické, jednoduché! Všechno se to dá odvodit, nic není potřeba se učit. Spolužáci se vymlouvali, že "na matiku nemají buňky" a že "nevědí, k čemu je to dobré". Dneska jsem se přistihnul, jak při čtení výzkumných prací z oblasti data miningu propadám mírné panice při pohledu na vzorečky. Prostě jim nerozumím. Nevím, co znamenají ta písmenka. První vzoreček luštím pět minut, abych pak zjistil, že popisuje třeba jenom normální geometrický průměr. Je to dost frustrující. Vlastně jsem se už dávno smířil s tím, že opravdu matematice a fyzice nerozumím. Spolužáci z MatFyzu byli schopni podivnými magickými symboly pokreslit tabuli, když se mi pokoušeli něco vysvětlit. Mám přiznat, že v tom nerozumím už prvnímu řádku? Že na tu jejich vektorovou algebru (nebo cosi podobného) prostě nemám buňky? Nikdy jsem vlastně nepochopil, k čemu se ve fyzice hodí nabla. Umím spočítat vlastní vektory matice, ale nevím, k čemu jsou vlastně dobré. A vede to k tomu, že při čtení vědeckých prací přeskakuju vzorečky a doufám, že v textu okolo najdu záchytné vodítko, abych aspoň tušil téma, o čem je řeč. Přemýšlel jsem dneska, jak se z člověka stane takový matematický outsider. Zaslechnul jsem přitom od sebe stejné odpovědi, které mi dávali spolužáci na gymplu a na základce: "nevím, k čemu to je" a "nemám na to buňky". Vlastně bych potřeboval někoho, kdo by mě tu vyšší matiku doučil. Už vím, že ze mě matematický génius nikdy nebude, ale aspoň trochu bych to chtěl dohnat. Spíš než vysvětlování vzorečků bych ale potřeboval pochopit, jaká třída problémů se čím řeší. Na gymplu jsem měl v matematice před spolužáky obrovský náskok, protože jsem si většinu matematických problémů vduchu formuloval už dříve, někdy mezi sedmým a jedenáctým rokem věku. Potom, když jsme třeba brali logaritmy, jsem jenom pokýval hlavou a říkal si aha, jasně, logaritmus je skvělá věc. Nebo kvadratické rovnice. Nebo derivace a integrály, diferenciální rovnice. Strašně užitečné věci (kéž bych to znal v jedenácti). Spolužáci na to koukali a kromě pochopení vzorečků měli problém pochopit, co se vůbec sakra řeší. Jenomže na vejšce tahle inspirace z dětství postupně vysychala. Najednou jsme se učili věci, které jsem na nic nepotřeboval. Spousta věcí byla užitečná, to ano, ale s většinou vzorečků jsme na sebe koukali jako na cizího. "K čemu jste, vzorečky?", ptal jsem se jich. A vzorečky mlčely. Tak jsem udělal asi to nejhorší: rozhodl jsem se, že na takovéhle věci nemám buňky. Takhle se ze mě stal matematický outsider. Podle svého příkladu se domnívám, že člověk rozumí matematice jenom do té míry, do jaké si dokáže představit její užitečnost. A zrovna když potřebuje od někoho třetího pomoct, tak vlastně vůbec nepotřebuje ty vzorečky vysvětlit, ale spíš motivovat a ukázat, k čemu jsou vlastně dobré.

Přednášení na video je možná nejúnavnější činnost, jakou znám. Naplánoval jsem si na dnešní večer spoustu zajímavé práce, ale sotval jsem párkrát pokreslil nástěnku, vypnul kameru, skypnul tátovi a začal uploadovat videa na youtube, padla na mě šílená únava. Možná to znáte. Sedím před počítačem, klikám naprázdno, zašmejdím na facebook, začtu se do nějakých kravin, najednou je půl deváté. Zašmejdím na mail, musím přece, co kdyby mi někdo psal. Někdo mě chytí na chatu, začtu se do nějakých kravin, najednou je půl desáté. Vytisknu faktury, zalepím obálky, hodím je zítra, jsem přece tak unavený. A nebo ne. Nebo půjdu hodit obálky. Venku je krásná Praha. Celkem večer, tlustí taxikáři svačí, brzdy busů frkají. Chladno, studená záře led lamp. Poslouchám ruštinu protijdoucích. Zapomněl jsem se po natáčení převléknout do své milé zelenošedi, takže jsem v bílé košili trochu nápadný. S dopisem se před vzozením do schránky běžně loučím. Kontroluju známku a adresu, tak jako jsem to kontroloval na prvním táboře, když jsem posílal první dopis. Vždycky to takhle rituálně kontroluju, i když je to obyčejná faktura. Chtěl jsem dneska večer psát něco nového. Nějaký nový web. Ale místo toho mi udělala radost procházka. Pěkně to psaní flákám. Třeba už dlouho chci začít psát teorii her. Dneska jsem náhodou cestou z oběda potkal Eldera. Taky píše teorii her, ale prý to bude mít do konce roku napsané. Tak to mě předběhne. Když už jsem u schránky, tak proč si nezajít do Teska pro jogurty? Šestkrát borůvková Hollandia. Chytil jsem pokladnu s nejlepší paní pokladní. "Je všechno v pořádku?" zeptala se na konec. Profesionálně. "Jasně," odpověděl jsem s úsměvem a najednou jsem nebyl unavený. S úsměvem jsem i kráčel domů a pozdravil jsem nejlepšího pana pokladního, který šel náhodou kolem v civilu. Už si mě asi pamatují. Cestou přes tramvajové koleje jsem přemýšlel, co mi tak zlepšilo náladu a proč se culím na celou setmělou ulici.