Kocour Ajči

Kapitola 4: Na schovávanou - Rosteme - Komunikativní typ - Jaro? - Nové dveře - Mluvíme  - Hudební sluch - Zprávy od Číny

Předchozí - Obsah - Další

Na schovávanou

Celkem mimochodem jsme s kocourkem objevili novou hru. Hledal jsem mu jednou kuličku pod křeslem, přitom jsem si musel lehnout. Náhodou jsem tím pádem zmizel Ajčimu ze zorného pole.

Jedna věc mě na kočkách fascinuje: jakmile hračku nebo kořist vidí, jsou v klidu a zdánlivě si ničeho nevšímají. Jakmile ale daná věc zmizí z dohledu, kočku zachvátí neodolatelné vzrušení a po chvíli se vrhá do akce. Vysvětluji si to dvěma kočičími myšlenkami. Jednak je kočka zvíře strašně zvědavé. Šíleně zvědavé, čím mladší, tím zvědavější. Druhak si kočka (většinou správně) myslí, že když ona nevidí kořist, kořist nemůže vidět kočku. A kočka se zatím potichu a nepozorovaně přibližuje, přibližuje... skáče a útočí!

Ležící lidské tělo se letící kočce jenom špatně brání. Ajči měl bonusy na své straně (překvapivý útok, útok na ležícího protivníka), takže jsem to schytal za hodně životů. Nemít kouzla, možná to ani neudejchám. Musel jsem kolem sebe zakřivit prostor, čímž jsem zvíře zmátl, a nahodit si štít, což mi ale ta potvora přerušila, takže vlastně vyhrála, neboť jsem se nakonec musel uchýlit k prostému zastrašování. Zvíře to pochopilo jako mé přiznání porážky (mělo vlastně pravdu), a moudře ustoupilo.

Ale hra byla na světě. Když se dneska schovám za křeslo, ví Ajči úplně přesně, o co jde, a vrhá se do útoku. Většinou nestačím včas utéci a predátor mi skončí na zádech. Pak bývá obtížné jej setřást, protože jde po krku. Někdy se zase schovává on mně. No prostě sranda.

Rosteme

Jak Ajčiho vídám skoro každý den, ani nepozoruji, jak úžasně rychle roste. Ale když k nám přijde třeba sestra Blanka, tak tvrdí, že roste hrozně moc. A přitom to ještě nedávno bylo jenom takové maličké koťátko! Dneska už je to kus kocoura. Asi bude velkého vzrůstu. Můj bývalý kocour Číro Laurondibum, který je nyní drakem na Ostrovech, byl proti němu mrně. Zajímalo by mě, v co se promění Ajči, až bude jednou odlétat!

Komunikativní typ kočky

Občas k nám přijdou na návštěvu sestry a švagrové s až čtyřmi dětmi. Mám radost, že ani v tak vypjatých situacích všeobecného zmatku a křiku neztrácí můj kocourek důstojnost a že prchá jen zřídka. Skoro se mi zdá, že si oněch neznámých příchozích váží. Jsou mu zdrojem zábavy a nových pachů.

Před dětmi se vytahuji Ajčiho schopnostmi a našimi hrami, takže děti jsou her s kocourkem lačné. Ale neznají některá naše pravidla a kocourek je zmaten. Nejčastější dětskou chybou je kumulování podnětů, takže Ajči neví, na co má útočit dřív, jestli na kuličku, na virtuální myš nebo na Ondru, který se schovává za křeslem. Takže jsa zmaten neútočí na nic. Ale vážím si toho, že z této situace neprchá (což by podle mých zkušeností většina koček udělala).

A už se také naučil mazlit, zdá se, že je mu to dokonce příjemné.

Jaro?

Divné věci se venku dějí. Přilétlo lovné ptactvo a křičí. Zeleň se z pokoje šíří i ven. Začíná být příjemné teplo. Zmizely bílé mokré studené kusy hmoty. Vylétl lovný hmyz. Lidé přehazují hlínu a lezou po stromech. Rostliny zajímavě páchnou. Dost často padá to mokré, co padá v koupelně, ale víc. Malé věci se hýbou, to budou mravenci. Celý svět naplnilo podivné vzrušení. Ajči zatím slovo "Jaro" vyslovit neumí, ale význam už asi chápe. Je z toho úplně vedle blahem.

Nové dveře

Opravdové naplnění významu jara jsme se dočkali při otevření dveří z mého pokoje na balkón. Kocourek tím dovršil studium topologie. Z pokoje se lze dostat přímo ven na strom! No to je bomba!

Ajči měl zpočátku problémy s výstupem a sestupem po třešni, přestože jsem ho párkrát pokusně vysadil. Zbaběle mňoukal a dokonce se o cestě po třešni vyjádřil pohrdavě! Pak mě ale jednou honil, utekl jsem mu na třešeň a to byla výzva, kterou nemohl opomenout. Podstoupil výstup, chytil mě až v pokoji, ale novou cestou se chodit naučil. Teď to chodí každý večer, někdy i v noci. Většinou kolem druhé hodiny se přihrne a zaleze si ke mě pod peřinu. Je totiž docela zima. Ale jak už mám otevřené dveře na balkón, tak to už je opravdu jaro!

Nehledě na to, jak po nocích zpívají sousedovic dospělejší kocouři. Taky tě to, koťátko moje, jednou čeká.

Mluvíme

Každý správný kouzelnický kocour se musí co nejdříve naučit mluvit. Doufám, že ještě není pozdě na dobrou výslovnost, ale docela mu to jde. Začínáme od jednoduchých slov, která jsou pro Ajčiho důležitá, to aby měl motivaci. Zatím zvládá následující:

Myš ram
Yuhů uru urúúú
Jídlo uííío
Ven íéém
Ahoj vrúuí ryí
Dobro vraaam
Zlo vrndouaffsf
Pták ue e
Hrát si vííp
Náš pokoj arouamda
Blbost uáundrk
Díky ňau
Rádo se stalo vrndau

Občas si ještě plete myš s Dobrem, ale to se spraví. Gramatiku ignoruje. Nebo děkovat se ještě musí naučit, zde vlastně uvádím jenom teoretickou  hodnotu. Vlastně vůbec nechápe, co děkování znamená. A pomalu se učíme kouzla. Schválně jestli poznáte následující: uoňoarm, oonoffsf, druu um, ovóeroooom, ňaovu araffsf, reeaffsf, roffsf o, róóér.

Hudební sluch

Jestli se moje kočička něčeho bojí, tak chvíle, kdy si vezmu do ruky kytaru a začnu hrát. Nevím proč, třeba je to tím, že se mu nelíbí, jak hraju, protože má absolutní sluch. Prostě se kytary bojí. Kolikrát i když třeba jenom hozená kulička žžž spadne na struny kytary, takže to trochu zazní, kočka naježí ocas, sklopí uši a leze za skříň. Chápu, že mu vadí, když hraju na housle, to bych i já prchal, kdyby to šlo. Ale proč se bojí i kytary? Na tu přece zas tak špatně nehraju! Nebo jo? Třeba je můj kocour Ajči jediná odvážná upřímná bytost, která se mi to nebojí říci. Ale zas tak dobře ještě nemluví. Na druhou stranu Ajči konečně chápe výhody únikové cesty z pokoje po třešni.

Zprávy od Číny

Ve čtvrtek jsem byl na koncertu hudebky a náhodou tam byla také Veronika, co ode mě přebrala Ajčiho kočičí sestřičku Čínu. A náhodou tam také byla nějaká holka (docela hezká), co prý má Čínu doma. Ale protože jsem kočičku předával beze jména, tak se jí dneska říká Micinka. Prý hrozně zlobí a do postele už nesmí (chodit do postele jsem ji naučil asi já).

Když jsem přišel domů, říkal jsem to Ajčimu. Ptal jsem se ho, jestli si na Čínu (Micinku) vzpomíná. Neodpovídal. Možná se mi jenom zdálo, že je smutný. Ale byl. A skoro hned šel ven.

Předchozí - Obsah - Další


Napište mi na janovsky@gmail.com. © Yuhů! Hlavní stránka